§ 213

Pokud skutečně dojde ke snížení odměn advokátů, lze předpokládat, že se někteří „lehkoživkové“ vrhnou na doposud ne zcela využívané možnosti ožebračování lidí. Tím by mohlo být vymáhání úroků z prodlení plnění výživného. Jestliže s tím v loňském roce přišel advokát mého holomka Mgr. Eduard Beneš, díky „nezaběhnutému“ novému Občanskému zákoníku na tuto možnost ožebračování lidí nepochybně přijdou i další paraziti na neštěstí rozvedených rodin.

Nápad s vymáháním úroků z prodlení plnění výživného rozhodně není nic nového. Spolek ukřivděných „platebních míst“ Lucie Asenové se to snaží prosadit do zákonů už řadu let. Některým „platebním místům“ a zletilým holomkům totiž nestačí, že je jim přiznáno absolutně nereálné výživné jen podle momentální nálady mravního lidského odpadu v talárech a jejich chamtivost po penězích často dosahuje obludných rozměrů. Podle jejich představy by tak výživou povinný rozvedený otec měl nosit péro pouze za kloboukem a dodržovat přísný celibát. Rovněž mu je zapovězeno chodit do hospody na pivo a kouřit cigarety.

28 Co 167/2011

Žalovaný uvedl před soudem I. stupně, že denně vykouří krabičku cigaret v ceně 63,- Kč a dvakrát týdně jde do restaurace a vypije 3-5 piv. Žalovaný tak utratí za cigarety měsíčně 1.890,- Kč a za návštěvy v restauracích asi 700,- Kč měsíčně. Celkem za měsíc tak žalovaný utratí 2.590,- Kč. Žalovaný tak vydával za alkohol a za cigarety měsíčně více, než kolik zbylo žalobkyni po zaplacení příspěvku rodičům na bydlení a po zaplacení nákladů na jídlo.

Že jediným právem rozvedeného otce je platit výživné podle utkvělých představ mravního lidského odpadu v talárech, to většinou každý pochopí už v průběhu prvního jednání o výživném. Studnice absurdních nároků „platebních míst“ je však nevyčerpatelná a může zaskočit i rozvedeného otce, který už svoje jediné právo pochopil. Výživné lze určit až tři roky zpětně nebo od podání návrhu. Při vynesení rozsudku se tak rozvedený otec stává dlužníkem a „logicky“ by tedy měl zaplatit úroky neboť je v prodlení s plněním výživného.  

28 Co 167/2011

Povinnost platit příspěvek na výživu neprovdané matky vzniká ze zákona a současně vzniká i tomu odpovídající subjektivní právo oprávněné osoby na tento příspěvek. Z tohoto důvodu se povinná osoba nepochybně může dostat do prodlení s placením příspěvku na výživu. Podle ustanovení § 97 odst. 1 zákona o rodině výživné je třeba platit v pravidelných měsíčních splátkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Z toho vyplývá, že příspěvek na výživu byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na každý měsíc, za který se příspěvku na výživu domáhá, vždy do posledního dne měsíce předcházejícího. Pokud žalovaný příspěvek na výživu v době jeho splatnosti nezaplatil, dostal se s placením příspěvku do prodlení.

Žalobkyně zastává názor, že úroky z prodlení z dlužných částek výživného nahrazují oprávněné osobě majetkovou újmu, která jí vznikne v důsledku pozdní platby výživného. Tuto újmu lze kvantifikovat například za pomoci nákladů ve formě úroků, které by oprávněná osoba musela vynaložit, pokud by si částku odpovídající dlužnému příspěvku musela vypůjčit v bance.

Myšlenka nároku na úroky z prodlení plnění výživného vychází z toho, že vyživovací povinnost je majetkovým závazkovým právem a pokud (starý) Zákon o rodině nestanovuje něco jiného, použijí se příslušná ustanovení (starého) Občanského zákoníku. Jinak řečeno, když chceš psa bít, hůl si vždy najdeš. Jenže v tomto případě jde o naprosto nesmyslnou konstrukci, byť lze dát „platebnímu místu“ za pravdu, že se do doby rozhodnutí o výživném ocitlo v tíživé finanční situaci. Právě porto je zde však institut předběžného opatření, kterým lze stanovit (nikoliv však snížit) „dočasné“ výživné. Tím bychom měli vyřešenou otázku úroků z výživného stanoveného zpětně. Ale jak je to s úroky z již stanoveného výživného?

Někteří otcovští aktivisté již řad let skáčou hlavou proti zdi, kdy si dali za cíl, z Trestního zákoníku odstranit celosvětově raritní trestný čin zanedbání povinné výživy. Nutnost trestat rozvedené otce je však ve společnosti natolik hluboce zakořeněna, zejména díky mínkotvorným kanáliím, že ke zrušení tohoto trestného činu nikdo z politiků ještě dlouho jen tak nenajde odvahu, ačkoliv velmi dobře vědí, že je to mrhání peněz ze státního rozpočtu a potřebným dětem to nijak nepomůže (viz. socan Foldyna v diskusi o výživném u Jílkové ZDE).

Adikia se proto vydala jiným směrem a usiluje o uzákonění jasných pravidel pro stanovení výživného. Tím by totiž trestný čin zanedbání povinné výživy rázem ztratil svůj jediný účel - na základě absolutně nereálného výživného trestně právně šikanovat nešťastné rozvedené otce, kteří se chtějí větší měrou podílet na péči o děti. Ačkoliv se tomu vůbec nechce věřit, trestný čin zanedbání povinné výživy (dříve § 213 dnes § 196) má také svoje pozitivum.

Právě díky této zvýšené ochraně práv dětí totiž nelze vymáhat úroky z prodlení plnění výživného!

Zde k tomu máte příslušnou judikaturu.

28 Co 167/2011

V otázce přiznání úroků z prodlení ve věci výživného odvolací soud nezpochybňuje nijak obecně přijímaný závěr, že právo na výživné je právem majetkovým. Zákon o rodině přitom v ustanovení § 104 umožňuje aplikaci občanského zákoníku tehdy, nestanoví-li zákon o rodině něco jiného. Ustanovení § 104 zákona o rodině je normou podpůrnou, což znamená, že zákon o rodině navazuje na občanský zákoník v těch případech, kde sám určitou otázku buď vůbec neřeší a nebo ji řeší jen obecně. Ústavní soud zaujal ve svém usnesení ze dne 2.6.2006, sp.zn. I. ÚS 399/05, názor, že je však třeba zohlednit při úvaze o možnosti aplikace ustanovení § 517 odst. 2 o.z. specifický charakter rodině právních vztahů, zejména bezprostřední vázanost na vztahy osobní, což je i důvodem specifické trestně právní sankce za prodlení s úhradou v placení výživného (v době rozhodování Ústavního soudu § 213 trestního zákoníku - trestný čin zanedbání povinné výživy). Pokud judikatura soudů hovoří o úroku z prodlení v souvislosti s placením výživného, umožňuje přiznat úrok z prodlení pouze tam, kde výživné již bylo oprávněné osobě pravomocně přiznáno, avšak osoba povinná výživné podle rozhodnutí soudu nevymohla (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 29.6.2005, sp.zn. 25 Cdo 668/2004). Teorie hovoří o podmíněném budoucím úroku z prodlení jako akcesorickém závazku v soudních rozhodnutích v případě prodlení s peněžitým plněním u vykonatelných soudních rozhodnutí. Ústavní soud v usnesení ze dne 1.3.2006, sp.zn. IV. ÚS 488/05, se zabýval úroky z dlužného výživného a neshledal porušením ústavních práv stěžovatele skutečnost, že mu nebyly úroky z prodlení přiznány (stěžovatel měl již výživné soudem v minulosti přiznáno a domáhal se jen úroků z prodlení z nezaplaceného výživného). Pokud jde o citaci z komentáře k zákonu o rodině, která je uvedena v odvolání žalobkyně, podle poznatků odvolacího soudu se v praxi soudů názor, že na dlužné výživné je možné uplatnit § 517 odst. 2 o.z., upravující úroky z prodlení, zatím neprosazuje.

Odvolací soud zastává ohledně úroků z prodlení u výživného názor, že úrok z prodlení podle ustanovení § 517 odst. 2 o.z. přiznat nelze a ztotožňuje se především s argumentací žalovaného, podle které až do rozhodnutí soudu o výživném žalovaný neví, v jaké výši bude žalující straně výživné přiznáno (ve věcech péče o nezletilé děti nezletilému dítěti) a neví, jak bude stanovena splatnost běžného výživného a případného dlužného výživného. Podle ustanovení § 517 odst. 1, věta první, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník tedy k tomu, aby se dostal do prodlení, musí znát výši dluhu a musí vědět, kdy splatnost dluhu nastala. Tyto skutečnosti se dlužník dozví až z rozhodnutí soudu, kterým je o výši výživného a o jeho splatnosti rozhodnuto. Odvolací soud se kloní k názoru, že úrok z prodlení by bylo možno přiznat jen tehdy, je-li žalován až z dlužného výživného, které již bylo pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu oprávněné osobě přiznáno a nebylo zaplaceno, i když i tato otázka je sporná a ze shora uvedených usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že tento názor v nich zastáván nebyl.

Celé znění ZDE

I.ÚS 399/05

Podstatu ústavní stížnosti tvoří její polemika s právními závěry krajského soudu o aplikaci ustanovení obč. zákoníku v případě prodlení s placením výživného. Je nepopiratelné, že vztahy výživného jsou svojí podstatou vztahy majetkového charakteru, proto není vyloučena aplikace obecných ustanovení obč. zákoníku o závazcích (§ 488 - 587); přitom je třeba zohlednit jejich specifický charakter, zejména bezprostřední vázanost na vztahy osobní. Právě determinace vztahů výživného vztahy osobními je důvodem i specifické trestněprávní sankce za prodlení s úhradou výživného (srov. § 213 trestního zákona). Existence této zvláštní sankce - na rozdíl od jiných majetkových vztahů - odůvodňuje nemožnost použití občanskoprávní úpravy úroků z prodlení.

IV. ÚS 488/05

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově domáhal úhrady úroku z prodlení ve výši 13.052,- Kč, neboť jeho otec (žalovaný) neplnil vůči němu řádně vyživovací povinnost v období od června 1997 do srpna 1998. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 5. dubna 2004, č.j. 7 C 236/2003-55, a uložil žalovanému (otci stěžovatele) úrok z prodlení (dluh) v požadované výši uhradit a zároveň zaplatit stěžovateli (žalobci) náklady řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu a žalobci (stěžovateli) uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, když vyslovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem (synem povinného) a žalovaným (otcem oprávněného) nelze podřadit pod občanskoprávní závazkový vztah, a to ani za použití ustanovení § 104 zákona o rodině. Důvodem je skutečnost, že vyživovací povinnost plyne přímo ze zákona o rodině jako nedílná součást všech práv a povinností v souhrnu rodičovské zodpovědnosti. Jako takový specifický vztah má zajištěnou ochranu přímo jinými instituty (předběžná vykonatelnost, zařazení mezi přednostní pohledávky). Proto není přípustná aplikace ustanovení § 517 občanského zákoníku ani za použití analogie dle § 104 zákona o rodině, která je normou podpůrnou a nikoliv plně odkazovací. Na manželské a rodinné vztahy tedy nelze subsidiárně aplikovat normy občanského práva, pokud zákon o rodině sám nedefinuje příslušný institut. Takovým případem však není prodlení v placení výživného resp. nárok na úrok z prodlení.