Je až neuvěřitelné, jak se obecné stolice a Ústavní stolec podílejí na rozkladu této společnosti a zdaleka to není jen v oblasti rodinného práva. Ústavní stolec se zastal zaměstnance, který před dalšími zaměstnanci nadával svému nadřízenému, že je anální alpinista a nohsled generálního ředitele firmy, za což dostal okamžitou výpověď.  

II. ÚS 180/16 ze dne 17. 2. 2016

[2.] Stěžovatelka v prvé řadě vysvětluje podstatu sporu před obecnými soudy. Uvádí, že obecné soudy prohlásily za neplatné okamžité zrušení pracovního poměru Huberta Schwaba, bývalého zaměstnance stěžovatelky. K okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila stěžovatelka proto, že H. Schwab inicioval konflikt se svým nadřízeným; v rámci tohoto konfliktu jej vulgárně urážel (nazval jej např. "nohsledem" bývalého generálního ředitele a "análním alpinistou") a bez důkazů jej obvinil z poškozování podnikatelských zájmů stěžovatele.

[3.] Proti rozhodnutím obecných soudů uplatňuje stěžovatelka v podstatě tři námitky. Předně brojí proti tomu, že obecné soudy nepřípustně zlehčovaly intenzitu konfliktu mezi jejími zaměstnanci. K závěru o tom, že intenzita porušení povinností zaměstnance nebyla v daném případě tak vysoká, aby odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru, dospěly obecné soudy na základě neakceptovatelných argumentů. Dle stěžovatelky například obecné soudy nepochopitelně zdůrazňovaly fakt, že vyslovené urážky nebyly slyšitelné třetími osobami. Stěžovatelka za rozhodné považuje to, že byly způsobilé dotknout se občanské cti a důstojnosti nadřízeného a způsobily jim značnou morální újmu. Podle názoru stěžovatelky byla intenzita porušení povinností zaměstnance velmi vysoká, a to i vzhledem k tomu (kromě faktorů již zmíněných), že se udál mezi zaměstnanci spolupracujícími v jednom týmu. H. Schwab totiž o svém nadřízeném dlouhodobě smýšlel pohrdlivě a navíc ani později neprojevil lítost a nadřízenému se neomluvil. Za tohoto stavu po stěžovatelce (tj. zaměstnavatelce) podle jejího soudu nelze spravedlivě požadovat, aby iniciátora konfliktu dále zaměstnávala, byť jen po přechodnou - výpovědní - dobu.

[4.] Podle druhé námitky obecné soudy, zejména soud nalézací, hodnotily provedené důkazy jednostranně, a to v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka například zmiňuje, že výpověď napadeného hodnotil soud jako "vnitřně rozporuplnou" a naopak přihlížel k výpovědím svědků Poláka a Marka, o jejichž věrohodnosti lze pochybovat (již z toho důvodu, že svědek Polák byl v době incidentu velmi opilý a svědek Marek pravděpodobně ani na jeho místě nebyl).

Každý si tedy asi dokáže představit, o jaký kolektiv „dříčů“ se muselo jednat, když jeden z nich byl v pracovní době namol opilý a druhý se nezdržoval na svém pracovišti. Vyžadovat od těchto „dříčů“ nějaký pracovní výkon tedy bylo od jejich vedoucího nebetyčnou drzostí, která si ani jiné označení než anální alpinista a nohsled generálního ředitele skutečně nezaslouží.  Tedy alespoň podle vypravěčů lidsko-právních pohádek na Joštově třídě v Brně.  

II. ÚS 180/16 ze dne 17. 2. 2016

[11.] I v projednávané věci tak bylo úkolem obecných soudů nalézt při výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce spravedlivou rovnováhu mezi naznačenými zájmy zaměstnavatele a zaměstnance. Ústavní soud konstatuje, že těmto požadavkům obecné soudy dostály.

[12.] Ústavní soud uznává, že skutkový stav zjištěný v projednávané věci byl podstatně odlišný od situací řešených ve shora citovaných nálezech. Jednalo se totiž v podstatě "jen" o hádku, během níž padly expresivní až vulgární výrazy uvedené v rekapitulační části tohoto usnesení (naopak použití dalších tvrzených, výrazně vulgárnějších výrazů prokázáno nebylo). Použití citovaných expresivních výrazů - byť stupeň jejich vulgarity není nijak zvlášť vysoký - pochopitelně snižuje úroveň ochrany tomuto projevu poskytované (ke kritériím relevantním při posuzování konfliktu svobody projevu a osobnostních práv srov. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015). Na druhé straně se však jednalo o konflikt v podstatě neveřejný, jehož způsobilost přivodit újmu zaměstnavateli byla poměrně nízká.

Celý text nálezu se vejde tak maximálně na dvě strany listu A4 a to včetně obrázku státního znaku přes půl stránky. Oproti tomu nález týkající se písemného odůvodnění námitky podjatosti jisté opatrovnické soudní stolice známým otcovským aktivistou panem Šimůnkem je svým rozsahem téměř vědeckou prací. Ponechme teď stranou, nakolik byla taková pomoc obecného zmocněnce rozvedenému otci přínosem a porovnejme pouze tyto dva podobné případy.

I. ÚS 750/15

III. Obsah písemného odůvodnění námitky podjatosti

16. Obsah podání, za které byla stěžovateli uložena pořádková pokuta, lze shrnout takto. Podle podání je soudkyně na věci citově zúčastněná, protože byla do otce zamilovaná. Nyní je vůči otci zaujatá a usiluje o to, aby ve sporu neuspěl a nemohl se podílet na výchově svých dětí. Podle stěžovatele soudkyně nevhodně postupuje v řízení, zbytečně je protahuje, nepřipouští důkazy ve prospěch otce a nařizuje zbytečná vyšetření znalci, které vybírá účelově. Znalec uvedený v podání měl vytvořit posudek „na přímou objednávku soudkyně“, aby ji „za tučný zisk ‚podpořil‘“.

V tomto odstavci kromě obecně známého postupu opatrovnických stolic rozhodně není nic špatného.

17. Dále je třeba zmínit konkrétní výroky stěžovatele obsažené v podání (včetně písařských nepřesností). Stěžovatel uvádí, že „se stále opakuje všeobecně hulvátské – nevhodné chování“ soudkyně, která navzdory námitkám „odmítá protokolovat podstatné náležitosti a skutečnosti […] odmítá vážně přijmout plnou moc prarodičů udělenou otci, aby […] mohly se potěšit s vnoučaty […] ponižuje a vydírá otce […] je podezřelá z trestného činu podvodu, manipuluje se znaleckými posudky, manipuluje se spisem“. Krajský soud údajně „dostatečně kvalifikovaně popsal, co všechno [soudkyně] zanedbala“, tedy potvrdil, že „na co […] šáhla, to zmrvila“.

Ani v tomto odstavci není nic, co by se zcela běžně nedělo nejen v opatrovnických řízeních.  

18. Podle podání se dále soudkyně „[o]tci […] prostě mstí za to, že svoje děti nehodlá opustit, protože do něj byla zřejmě zpočátku zamilována, byla však […] zjevně odmítnuta a nyní trpí De Clerambaultovým syndromem. Paní soudkyně je dle zjištění dvakrát(!!!) rozvedená, a to navzdory tomu, že je hmotně zaopatřená víc než dobře… Naštěstí [otec] nevyhledává ženy po přísných dietách, až v nejlepším slova smyslu kostnaté […] domov s takovou ženou není obvykle hnízdečkem lásky, ale spíš připomíná upíří hnízdo… Ostatně tomu nasvědčuje i hysterické jednání [soudkyně]“. Ta „patří mezi takové, o nichž se říká, že se mohou převlékat za bičem […] Je to její věc! A také věc stejně orientovaných žen, které pak často vyhledávají psychology a psychiatry […] dvojnásobné selhání paní soudkyně ve vlastním manželství je při jejím relativním bohatství pro ženu těžkou újmou.“ Dále se v podání uvádí: „doporučuji soudkyni psychiatrické léčení […] Soudkyně trpí bludy SLYŠELA HLASY a – nezaprotokolovala!!!! […] kromě toho může paní soudkyně trpět dalšími afektivními poruchami a je třeba jí vyšetřit.“

Pokud jde o podjatost soudní stolice k účastníkům řízení či projednávané věci, jsou tyto naznačené skutečnosti zcela zásadní. Na tomto místě sluší připomenout, že i mezi soudními stolicemi se najdou vyšinutí lidé, jako mladoboleslavský soudce Nagy, který za papírky (peníze) vyměřoval kulantní výživné nebo soudce Studnička známý z kauzy žhářů z Vítkova, který žil ve psích výkalech se smečkou dvaceti psů. Vytknout lze snad jen onu zmínku o tělesné konstrukci soudní stolice, která s tím skutečně nesouvisí a může být i nepříjemná, zejména pokud je taková žena bytostně přesvědčena, že vystouplé kosti na hrudníku či v oblasti pánevního dna muže silně sexuálně vzrušují.

19. Dále stěžovatel uvádí, že v případě soudkyně „nelze o nezávislém soudnictví ani mluvit. Už jen výběr znalce prováděla vždy v příkrém nesouladu s doporučením nadřízených soudů, a to tak, aby ji v souladu s dílem Vyšinského Teorie soudního důkazu (1938) znalci přinesli něco, podle [čeho] by mohla otce odříznout od dětí […] Děti tak byly zcela bezdůvodně a úplně neeticky proháněny po znalcích, sídlících v různých nemocnicích, či blázincích […] aby v těchto strašných prostředích […] změkly, stejně jako třeba obvinění v Lubljance“. „Paní soudkyně, jistě myšlením také vzorná soudružka […] se neřídila zájmem dětí ani ekonomikou procesu […] Samotný A. S. Makarenko […] by nad svou pozdní komunardní soudkyn[í] musel kroutit s odporem hlavou, až by mu upadla […] soudkyně […] není schopna pro podjatost nadále vést jednání, beztoho neúměrně zatížené právním idiotismem této soudní kreatury na úrovni soudkyně. Nerespektuje ani ústavu ani ÚLP […] zacházení s dětmi neodpovídá ani mezinárodní WHO, resp. jde o týrání dětí v duchu SS“. Celá kauza je dle podání politická, otec „je pronásledován za své křesťanské postoje, které stojí proti marxismu a jeho satanské justici“. V podání je dále soudkyně označena za „deviantní“, „mentálně retardovan[ou] za demokracií“ a ideologickou.

Ani v tomto odstavci není uvedeno nic, co by nebylo běžnou praxí v opatrovnických řízeních. Na místo právního idiotismu by však asi bylo vhodnější použít výraz - přepjatě primitivní formalismus.

Zde je tedy vidět jak rozdílně je hodnoceno naprosto nepřijatelné chování zaměstnanců vůči nařízenému a oprávněná kritika práce soudních stolic, která musí být posuzována mnohem benevolentněji a s jistým nadhledem vyplývajícím z funkce soudní stolice viz. judikatura případů, kde justice svoje kritiky dokonce účelově kriminalizovala.

Rozsudek č. j. 36 C 8/2008 ve věci „Justiční mafie“

Strana 23

Jinými slovy, i soudci jsou de iure veřejnými osobami, u kterých lze s veřejnou kritikou počítat, a proto musí být tato kritika posuzována benevolentněji, než u jiných občanů.

Strana 25

Žalobci jsou politici a veřejně známí členové justice, což znamená, že je lze kritizovat přísněji, než je obvyklé.

Strana 27

Soud ovšem musí vycházet z presumpce toho, že hodnotící výroky jsou všeobecně dovolené, a také z toho, že do svobodné veřejné diskuse – zvláště v otázce veřejného zájmu- by mělo být zasahováno co nejméně. Forma výroků – i když v mnoha případech zjevně nevhodná - není proto sama o sobě dostatečná k tomu, aby soud žalobě vyhověl. Klíčovou otázkou pro rozhodnutí sporu bylo proto posouzení, do jaké míry je pravdivý skutkový základ všech žalovaných výroků.

Celé znění rozsudku zde: www.justicetv.eu/mozaika/pdf/mafie.pdf

Rozsudek OS v Teplicích č.j. 6 T 198/2005

Aby justice v České republice byla skutečně nezávislá a odolávala tu slabšímu tu silnějšímu tlaku zejména exekutivy, který je charakteristický pro stále ještě mladé a neupevněné demokracie na území bývalého tzv. sovětského bloku, kdy prognóza do budoucnosti není právě příznivá, je nutné, aby se veřejnost o justici zajímala, aby její skutečné či domnělé přehmaty slušnou, byť důraznou formou kritizovala, aby dění v justici bylo předmětem co nejširšího veřejného zájmu a veřejné diskuse. Že při tom padnou někdy i tvrdší výroky musí být bráno jako daň za svobodu projevu. Rozhodně je krajně nešťastné ony tvrdé výroky stíhat a kriminalizovat, pokud samozřejmě nepřekročí určitou hranici, za níž se skutečně může jednat o trestný čin, neboť i soudci a advokáti mají právo na ochranu osobnosti. Zároveň se ale očekává u těchto skupin povolání, a to zejména soudců, jejichž profesní činnost není až tak ovlivnitelná např. neoprávněným očerňováním, jistá velkorysost ve vztahu k případným ostřejším prohlášením. Kreditu justice ve společnosti jistě nedodá podávání trestních oznámení na „nepohodlné“ účastníky řízení, kteří se snaží na svoje kauzy veřejně upozorňovat prostřednictvím svobodných médií, kteří se sdružují využívajíce svého práva sdružovacího v nejrůznější spolky justici monitorující a podobně. Zejména soudci by měli mít na zřeteli, že v jejich případě je právo na svobodu projevu přece jen poněkud nadřazeno nad právo na ochranu osobnosti, a to ve veřejném zájmu, byla by to konec konců veřejnost, na kterou by se – doufejme – obraceli v případě akutního ohrožení nezávislosti. Zkrátka justice by měla – byť někdy neoprávněnou – kritiku své práce (pakliže to nejsou výpady vysloveně lživé, zlovolné a štvavé a tedy naplňující znaky žalovaných trestných činů), nést důstojně a sebevědomě a nesnažit se kriminalizovat své oponenty, justiční systém musí být nastaven tak, aby dokázal absorbovat i řekněme kverulanty.    

Celé znění rozsudku zde: www.justicetv.eu/causy/zlospol/priloha/pdf/rozsudek.pdf

Ten skvělý, pracovitý a loajální zaměstnanec si jistě rychle najde jiné zaměstnání, kde bude moct svého šéfa poslat do prdele i třikrát za den, ale pro otcovského aktivistu pana Šimůnka toho času v důchodu je pořádková pokuta 50 000 Kč likvidační. Alespoň tedy doufejme, že otec pan Valentin Papizian (předseda Unie otců), kterého tak srdnatě zastupoval, mu tu pokutu uhradí.  

Nový způsob komunikace s nadřízeným, 
za který vás nemůže vyhodit z práce: 

Šéfe polib mi .......