Arciť je to sviňárna, rušit to nebudeme, protože to zde platí už půl století

Po dlouhém a vyčerpávajícím soudním řízení obdrží účastníci rozhodnutí, kterým je upravena vyživovací povinnost (tedy přesněji stolici soudní stolice). Ponechme v tuto chvíli stranou zlovolný způsob vyměřování výživného a berme v úvahu pouze to, že stolice je vykonatelná. Oprávněný i povinný si podle toho přizpůsobí svůj životní rozpočet a v dobré víře v právní jistotu jakožto základní princip právního státu si v naprostém klidu žijí dál.

Po nějaké době však oprávněný zjistí, že mu rozpočet nevychází a tak si požádá o zvýšení výživného. Pochopitelně totéž se může stát na straně povinného, který se pak obráceně domáhá snížení výživného. Podle statistických údajů se výživné zásadně navyšuje od původní částky a ke snížení dochází skutečně jen v naprosto ojedinělých případech (viz. Soudcovské tabulky výživného), ačkoliv je to naprostý nesmysl, kdy se všem zvyšují životní náklady a případný růst platu povinného tak „sežerou“ různé „vládní balíčky“. Právě z uvedeného důvodu se v Německu zvýšila částka, která musí povinnému zůstat, aby byl schopen zajišťovat svoje základní životní potřeby a v důsledku tím došlo ke snížení výživného viz. Německé tabulky 2013. Ale ani tím se teď nebudeme zabývat.

Krom nesmyslného navyšování výživného od původní částky obsahuje komunistický zákon o rodině zakomponovaný do nového Občanského zákoníku ještě brutální ustanovení, které hrubě porušuje princip právní jistoty, kdy výživné lze změnit zpětně až tři roky.  

Zákon o rodině § 98

(1) Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

Občanský zákoník § 922

(1) Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

Výživné se sice zásadně nesnižuje, ale pokud by k tomu přeci jen došlo, je to „ošetřeno“ tím, že u nezletilých dětí se spotřebované výživné nevrací. To lze pochopit, protože oprávněný v dobré víře v právní jistotu výživné spotřeboval. Potíž je v tom, že přeplatek výživného se zásadně nezohledňuje v dalších platbách výživného a jde tak o legalizaci trestného činu krádeže. Jak vyplývá ze statistiky, častěji však dochází ke zvýšení výživného a z povinného se tak „mrknutím oka“ stane dlužník stotisícových částek. Zdá se to být v právním státě naprosto neuvěřitelné, ale dokonce to může dospět tak daleko, že součet běžného výživného spolu se splátkou dlužného výživného přesahuje reálné možnosti povinného viz. nález Ústavního stolce II. ÚS 979/13 (Bomba!).

Za tohoto stavu je pak neuvěřitelné, že se mezi mravním lidským odpadem v talárech nejde „osvícený“ jedinec, kterému tahle mega sviňárna „ležela v žaludku“ a využil svojí kompetenci k podání návrhu k Ústavnímu stolci na její zrušení. Přestože fanatický náměstek ministerstva zlovůle Volák tvrdí, že jsou všechny soudní stolice čestní lidé, českobudějovická okresní stolice JUDr. Jiří Křivanec (nezaměňovat s ústeckým státním zástupcem Křivancem) při postupu k získání legitimity k podání takového návrhu plně dostál svému příjmení. Zřejmě mu na stůl stále nepřicházel „ten správný spor“, proto přesvědčil zletilou oprávněnou, aby svůj návrh na zvýšení výživného rozšířila na tři roky zpětně. Toho si všiml Ústavní stolec a zle mu za to vyčinil.

Pl. ÚS 4/12

5. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 C 145/2011 ověřil, že žalobkyně se zprvu domáhala zvýšení výživného na dobu od 1. 5. 2011, tedy prakticky od podání žaloby, a teprve poté, kdy k tomu byla navrhovatelem vedena, změnila žalobu tak, že požaduje zvýšení výživného i za dobu od 30. 6. 2008. Žalovaný v řízení před navrhovatelem přitom nenamítal protiústavnost napadeného ustanovení. Za této situace Ústavní soud vzal v úvahu, že navrhovatel bude v řízení před ním aplikovat napadené ustanovení, a je tudíž aktivně legitimován k podání návrhu ve smyslu ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřehlédl však, že v souzené věci by případná derogace napadeného ustanovení nebyla ve prospěch žalobkyně. Z uvedeného lze učinit i závěr, že navrhovatel jen proto, aby dosáhl aktivní legitimace k podání tohoto návrhu, vystavil žalobkyni riziku zamítnutí části její žaloby po případné derogaci napadeného ustanovení Ústavním soudem a s tím související eventuální náhrady nákladů řízení.

V tom je nutno dát za pravdu Ústavnímu stolci jen s tím rozdílem, že soudní stolice Křivanec by žalobkyni právo na výživné tři roky zpětně nepřiznal, ani kdyby to sama navrhovala. Proč by jinak brojil proti určování výživného tři roky zpětně?!

Vypravěčům lidsko-právních pohádek nelze věřit ani „nos mezi očima“, ale podle nálezu se argumentace soudní stolice Křivnace poněkud nešťastně opírala o „rovnost práv“.

Pl. ÚS 4/12

7. Navrhovatel poukazuje především na nerovnost v právech podle toho, kdo je příjemcem výživného, přičemž na rozdíl od dětí je ostatním osobám možnost požadovat výživné tři roky zpětně odepřena. Argumentace tohoto typu by podle Ústavního soudu byla namístě spíše v případě, že by účastníkem řízení před navrhovatelem byl jiný žalobce, než nezletilé či zletilé dítě, přičemž z takového hlediska by bylo relevantní normou ustanovení § 98 odst. 1 věta druhá, část věty před středníkem.

Jinak řečeno, podle soudní stolice Křivance by měli mít právo na vyměření výživného tři roky zpětně buď všichni (tedy také manželé a rodiče při nároku na výživné od dětí) nebo nikdo! Jak na vypravěče lidsko-právních pohádek zapůsobil návrh na odstranění brutální sviňárny z našeho právního řádu, si lze dost dobře představit podle následují reakce. (Kam se na ně hrabe Hitler, když se dozvěděl o zestátnění exekutorů - ZDE).

Pl. ÚS 4/12

10. Ústavní soud konečně podotýká, že obecný soud je vybaven aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části proto, že jej zákonodárce pokládá za kvalifikovaného navrhovatele, čemuž by arciť měla odpovídat i promyšlenost věcné argumentace návrhu.

Jinak řečeno, obecné stolice jsou vybaveny aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení zákona, neboť se předpokládá, že nebudou podávat návrhy na  odstranění brutálních sviňáren z našeho právního řádu, ze kterých žije rozvinutý rozvodový průmysl v čele s justicí.

Jistě už tedy tušíte, že návrh byl panoptikem (plénem) vypravěčů lidsko-právních pohádek odmítnut a podíváme se na jejich odůvodnění.

Pl. ÚS 4/12

8. Z historie napadeného ustanovení vyplývá, že ve vztahu k nezletilým dětem bylo aplikováno po půl století, a stalo se proto stabilní součástí právního vědomí de lege lata. Během účinnosti zákona o rodině došlo k novelizaci napadeného ustanovení ve prospěch zletilých dětí, v této podobě i jinak nezměněna byla tato právní norma zařazena i do občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Sametová revoluce byla jen naše naivní představa, že se zde něco změní. Zde to máme červené na šedém! Je zde jen takový „nepodstatný“ rozdíl, že za komoušů měli všichni práci, za kterou naprosto pravidelně dostávali mzdu. Ta se nijak výrazně nezvyšovala a rozhodně se dramaticky nepropadala, tak jako dnes. Jaký smysl by tedy v té době mělo vyměřování výživného tři roky zpětně? Naprosto žádný! Z toho zcela jasně vyplývá, že vyměření výživného tři roky zpětně řešilo pouze dobu před prvním rozhodnutím o výživném (před návrhem na rozvod), kdy rodina přestala plnit svoji funkci nebo v případě „sporného  otcovství“. Nikoliv náhodou se proto zpětné vyměření výživného týkalo pouze nezletilých dětí. To až porevoluční rozvodová mafie v čele s justicí překroutila smysl tohoto ustanovení, udělala z toho nástroj na legální ožebračování rozvedených otců, který později ještě „zdokonalila“ rozšířením na zletilé děti.

Špatný je především systém vyměřování výživného „do budoucna“, který byl poplatný minulému režimu, kde se platy příliš neměnily. Tento systém absolutně nereflektuje současný stav a v důsledku toho tak zde dochází k hrubému porušování právní jistoty, tedy nikoliv k porušování „rovnosti práv“, jak argumentovala soudní stolice Křivanec, což Ústavní stolec velmi snadno „rozcupoval“.

Pl. ÚS 4/12

9. V neposlední řadě je třeba připomenout, že Ústavní soud se posuzováním tvrzené nerovnosti opakovaně a konsistentně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že "rovnost je kategorií relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.)." (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 288/04). O takovýto případ se jedná i v nyní posuzované věci. Ústavní soud navíc dodává, že v případě vztahů dětí, uplatňujících nárok na výživné, a rodičů se jedná oproti jiným vztahům, z nichž vznikají nároky na výživné, o specifickou situaci, danou postavením dítěte v rodině.

Celé znění nálezu Pl. ÚS 4/12 je uvedeno v databázi lidsko-právních pohádek Nalus.

Komoušský sytém vyměřování výživného „do budoucna“ je proto potřeba změnit na „zálohový“ systém s dodatečným vyúčtováním, jaký je u všech „porevolučních“ zákonů, které občanům ukládají nějakou povinnost (daň z příjmu, DPH, sociální a zdravotní pojištění).

Jestliže se nabízí „konfrontace“ mezi reálným světem a odtrženým světem soudních stolic, bylo by velkou chybou se takové akce neúčastnit. Proto jsem se účastnil diskuse se soudcem Nejvyšší správní stolice JUDr. Karlem Šimkou (Právní nebo justiční stát?). Když začal „chvalořečit“ Ústavní stolec, jistě teď chápete, proč mě začal svrbět jazyk a nemohl jsem jen tak nečinně stát za kamerou. Mnozí jste již záznam viděli, ale pro připomenutí se zde můžete podívat pouze na tuto část.  

Od soudní stolice Šimky se mi dostalo stejně hloupého vysvětlení, jako předvedl Ústavní stolec. Jsou prý zákony, kde princip zůstává stejný, i když dojde ke změně režimu. Nejspíše proto také přebíráme stovky nepotřebných zákonů od Evropské unie a do nového Občanského zákoníku byl zakomponován komunistický Zákon o rodině v nezměněné a ještě „zdokonalené“ podobě.

Od právní jistoty pak diskuse sklouzla k pravidlům vyměřování výživného. Podle soudní stolice Šimky údajně ani v okolních vyspělých právních státech nejsou tabulky výživného pro soudní stolice závazné. To je však deformovaná polopravda. Měl jsem možnost položit otázku „odchýlení se od tabulek“ významnému německému rodinnému soudci, a přestože byla přeložena profesionální překladatelkou, ani na podruhé absolutně nechápal, kam otázkou směřuji. Když jsem pak uvedl jako příklad nezaměstnaného otce, z výrazu jeho obličeje jsem pochopil, že mě má za naprostého idiota a jeho odpověď už mi nikdo ani nemusel překládat. V těchto státech jsou totiž tabulky výživného (přesněji ucelená pravidla pro určování výživného) vydávány nejvyššími soudy a stávají se tak závazným judikátem. Případné odchýlení od tabulek tak musí být velmi precizně odůvodněno, jinak by to odvolací soud „rozcupoval“. 

Soudní stolice Šimka dále uvedl, že si máme najít rozhodnutí o výživném, které je podobné našemu případu a tím argumentovat. Údajně ve správním soudnictví to tak funguje. Pokud pomineme skutečnost, že občan nemá přístup do celé databáze rozhodnutí obecných stolic (na rozdíl od Slovenska), v opatrovnickém soudnictví to tak rozhodně nefunguje! Osobně jsem tuto metodu použil několikrát a bylo to naprosto k ničemu. To také potvrzuje nález III. ÚS 1679/08 Ústavního stolce.

III. ÚS 1679/08

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podává, že výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve spojení s právem na rovné zacházení, jelikož výše uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 je ve zjevném nepoměru k rozhodnutí v jiné věci stěžovatele obdobného charakteru. Tímto rozhodnutím je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. srpna 2002 č. j. 9 P 40/92-249 [stěžovatelem v kopii přiložený], kterým byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné na nezletilou V. M. ve výši 2 100 Kč měsíčně. Stěžovatel namítá, že prvoinstanční soudy při rozhodování ve stejných nebo obdobných záležitostech nerozhodují obdobným způsobem, když vyživovací povinnost pro V. M. vyměřil Obvodní soud pro Prahu 7 v roce 2002 ve výši cca 2,5 násobně nižší než poté pro P. M. a od 1. září 2005 pak stanovil výživné na P. M. ve výši cca 3,5 násobně vyšší , než v případě nezletilé V. M. V této souvislosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud provedl rešerši na prvoinstančních soudech ohledně praxe rozhodování soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Stěžovatel má dále za to, že stížností napadenými rozsudky bylo zasaženo jeho právo na pokojné užívání jeho vlastnického práva, jelikož soudy stanovily výši výživného na nezletilého P. M. způsobem, který neodpovídá principům udržitelné životní úrovně.  

Ústavní soud zdůrazňuje, že vzhledem ke svému hlavnímu úkolu, a tím je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, mu nepřísluší činit komparaci rozhodnutí obecných soudů, či dokonce provádět stěžovatelem navrhovanou rešerši na prvoinstančních soudech ohledně praxe rozhodování soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Nadto je třeba dodat, že komparace stěžovatelem označených rozhodnutí je vyloučena rovněž z toho důvodu, že nemůže vést k prokázání stěžovatelových tvrzení ohledně odlišné rozhodovací praxe, neboť již z odůvodnění těchto rozhodnutí je na první pohled zřejmé, že skutkové okolnosti, z nichž tato rozhodnutí vycházejí, jsou v každém jednotlivém případě odlišné (obě nezletilé děti mají jinou matku, každé nezletilé dítě má odlišné potřeby a zájmy, jejich rodiče mají odlišný dosažený příjem, roli hraje různá doba rozhodování soudu ve věci stanovení výživného či zjištěné výdělkové poměry rodičů za odlišná období atd.). Jednoduše řečeno, nelze srovnávat nesrovnatelné.

Celé znění nálezu III. ÚS 1679/08 je uvedeno v databázi lidsko-právních pohádek Nalus.

Tedy nejen, že jako argument nelze použít jiné podobné rozhodnutí, ale dokonce nelze použít ani rozhodnutí, kde je rozhodováno o vyživovací povinnosti jednoho a toho samého plátce výživného, pokud má každé dítě s jinou matkou. Osoba druhého rodiče, jako kritérium pro stanovení vyživovací povinnosti, však v Zákoně o rodině není uvedena.

Zákon o rodině § 85

(2) Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Pikantní rovněž je, že pro starší dítě bylo stanoveno výživné částkou 2 100,- Kč a pro mladší dítě částkou 8 000,- Kč, ačkoliv je zcela nepochybné, že starší dítě má mnohem větší životní potřeby než mladší dítě (žádné mimořádné náklady např. zdravotní u mladšího dítěte nebyly).

Pravidelné čtenáře Adikie jistě nepřekvapí, že pod touto „píčovinou“ je podepsán autor zlodějské přísudkové vyhlášky Rychetský, který byl opět zvolen do funkce předsedy Ústavního stolce.

Po upozornění na tento nález již nejspíše chápete, že „Metodický pokyn Ministerstva zlovůle na sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného“ (tabulky výživného) je naprosto bezcenný a jedinou cestou k odstranění zlovolného rozhodování o výživném, je přijetí Zákona o výživném.