Až se mi to vrátí – pokračování PŘÍBĚHU

Soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Filip Liška příjemně překvapil asi každého, kdo se přišel podívat na jednání ve věci úpravy výživného pro mého zletilého syna, které se správně nemělo konat s ohledem na námitku podjatosti proti všem soudcům OS pro Prahu 4. Všichni se shodli, že s tak slušným, klidným a hlavně logicky uvažujícím soudcem se u našich soudů hned tak nepotkáte. Celý článek Fata morgána na Míčánkách  

Bohužel ani soudce JUDr. Filip Liška není zcela bez chyby a „ostříleným pozorovatelům“ neunikla jeho pozoruhodná věta:

„Až se mi to vrátí, hned nařídím jednání.“

Slovo „to“ zde znamenalo rozhodnutí Městského soudu v Praze o námitce podjatosti a skutečně pozoruhodná je jistota, že soudci Městského soudu v Praze rozhodnou o jeho nepodjatosti a věc se k němu vrátí.

Kde vzal soudce JUDr. Filip Liška tu jistotu?

Důvody pro vyloučení soudců z projednávání a rozhodování ve věci jsou vcelku srozumitelné pro každého logicky uvažujícího člověka a není tedy potřeba je nějak komentovat.

Občanský soudní řád

§ 14

(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

O námitce podjatosti rozhoduje nadřízený soud bez nařízení jednání. Kdo ze soudců o námitce rozhodl se tak dozvíte, až když je o námitce rozhodnuto. Tak se snadno může stát, že o námitce rozhodnou soudci, u kterých lze vážně pochybovat o jejich nestrannosti. Asi by se tomu dalo předejít, ale kdo z pracujících lidí má čas „hlídat“, kdy a komu to bude přiděleno. Jak uvidíte dále, je také otázkou, zda by takové úsilí vůbec mělo nějaký smysl. Oprávněný zájem na spravedlivý soudní proces se tím navíc dostává do kolize se zájmem na bezprůtahové projednání věci.  

Tak se stalo, že o námitce podjatosti rozhodovaly soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Sýkorová (KSČ) a JUDr. Hesová (dámy silně za přechodem trpící syndromem matky jako lepšího rodiče), které se v roce 2008 podepsaly pod nemravný rozsudek soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 Mgr. Winklerové, kterým mi bylo uloženo nepřiměřeně vysoké výživné. Skutečnost, že bývalá manželka Monika Mesznerová brání synovi v kontaktu s otcem a manipuluje ho proti otci, je vůbec nezajímala. V průběhu odvolacího řízení mě neumožnily se k věci vyjádřit a před početnou veřejností a novináři se pak bály vynést nemravný rozsudek, proto vynesení rozsudku účelově odložily na jiný termín. Tři roky jsem marně usiloval o rozhodnutí ve věci, stačilo max. 10 minut na vynesení rozsudku, proto jsem odmítl opustit jednací místnost.  Z jednací místnosti jsem pak byl vynesen justičními hovádky. Na soudkyně jsem podal trestní oznámení, které dodnes nebylo vyřešeno.

Další podrobnosti zde: Nespokojeného otce vyvlekla od soudu stráž

Takto zachází justice s otci, kteří se domáhají pravidelného kontaktu s dítětem a výživného dle reálných možností.

Tyto zjevně podjaté soudkyně teď rozhodovaly o mojí námitce podjatosti. To už je skutečně komické nazývat tento stát právním státem!!!

Na několikastránkovém usnesení soudkyň Městského soudu v Praze JUDr. Sýkorové (KSČ), JUDr. Hesové  a JUDr. Bílkové je zajímavý pouze začátek a konec odůvodnění, proč soudce JUDr. Filip Liška nebyl vyloučen z projednávání mých věcí.  Zbývající část je balast překopírovaných ustanovení Občanského soudního řádu.

Stačí vynechat podstatné a rázem je to něčem jiném. Soudkyni Mgr. Winklerovou jsem skutečně obvinil, ale že se jedná o důvodné podezření z klinetelismu či korupce (vizitkový systém vyhledávání soudních znalců) už zde není uvedeno. Na soudkyni JUDr. Smitkovou jsem si stěžoval, ale že šlo o oprávněnou kritiku, za kterou mě vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 křivě obvinilo z trestného činu, už zde také není uvedeno.

Když se mě vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 snažilo kriminalizovat křivým obviněním z trestného činu pohrdání soudem, mimo podjatých soudkyň Městského soudu v Praze asi těžko někdo uvěří, že by se vedení soudu také nesnažilo „ovlivnit“ rozhodování „podřízeného“ soudce JUDr. Filipa Lišky. Najde se však ještě někdo, kdo je schopen tomu věřit - soudci Ústavního soudu. Stačí se podívat na nálezy, na které se odvolávají podjaté soudkyně Městského soudu v Praze.

V prvním poněkud starším nálezu jde o opatrovnický spor, kde si otec stěžoval na podjatost soudkyně, protože jde kolegyni bratra (či otce) matky a matka se „pracovně“ se soudkyní znala. Pak asi nikoho nepřekvapí, že otci byl předběžným opatřením zakázán styk s dítětem. Podívejte se na názor Vrchního soudu v Praze, se kterým se Ústavní soud ztotožnil.

III. ÚS 230/96

Pouhá skutečnost, že stěžovatelem označení soudci jsou, resp. byli, kolegy bratra matky dítěte, event. jejího otce, sama o sobě neznamená, že by tito soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, stejně jako jím není skutečnost, že matku dítěte znají z pracovního styku, neboť kolegiální vztahy nemohou být obecně chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti
soudce, který musí při posuzování věci a rozhodování o ní dbát rovnosti účastníků, své nezávislosti a objektivnosti".

Celý nález   ZDE   

Soudkyně kolegyně bratra jednoho z účastníků sporu není podjatá. U průměrně inteligentního člověka musí tento nález vyvolat trpký úsměv.

Druhý nález je ještě brutálnější. Jeden z účastníků řízení medializoval svoje kritické názory na soudce (klientelismus a liknavost). To se osobně dotklo všech soudců příslušného soudu a tak se všichni vyloučili s tím, že již v této věci nemohou nestranně rozhodovat. Podle názoru Ústavního soudu byl tento postup soudců nesprávný.

II. ÚS 105/01

Za rozhodující je třeba považovat novinový článek obsahující kritiku ohledně pomalého vyřízení věcí
stěžovatelů, v němž byla obsažena spekulace o propojení soudu s některými politiky. Na tomto místě je třeba konstatovat, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je) objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat.

Pokud jde o druhé hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na projednávání dané věci. Kromě toho z důkazu, který byl pro krajský soud rozhodující, nevyplývá ani, že by kritika směřovala proti konkrétnímu soudci, což bezprostřednost vzniklého vztahu ani vůči rozhodujícímu soudci příliš nepotvrzuje. Korektně formulované stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům.

Po zhodnocení okolností daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah soudců k projednávané věci a účastníkům řízení, příp. jejich zástupců, a to minimálně těch soudců Okresního soudu v Hodoníně, kteří se na projednání věci vůbec nepodíleli, nenabyl takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit jejich podjatost; Ústavní soud je současně přesvědčen, že soudci
uvedeného soudu - vědomi si svých ústavních povinností – jsou schopni ve věcech stěžovatelů rozhodovat nezaujatě a nestranně.

Celý nález ZDE

V rozporu s přesvědčením soudců, kteří se cítí podjatí, jsou soudci Ústavního soudu přesvědčeni o jejich nepodjatosti, neboť jsou přesvědčeni o jejich znalosti svých ústavních povinností (povinností dle Zákona o soudech a soudcích). Jinak řečeno – soudce nesmí mít prosté lidské vlastnosti, protože mu to ukládá zákon. Taková úvaha již není ani trpce úsměvná a spíše vyvolává pochybnost o duševní pohodě jejího autora.

A teď oba nálezy srovnáme s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 441/04. Předmětem stížnosti byla skutečnost, že ve věci rozhodoval soudce, jehož kolega zde figuroval jako poškozený.

III. ÚS 441/04

Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí vyložil, že nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 - 44).

Celý nález ZDE

Na jaké úrovni jsou v tomto státě základní práva občanů, když Ústavní soud k právu na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem vydává naprosto protichůdné nálezy?  Co na to odpoví předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský?