Braňte se ekonomické šikaně skrze neopodstatněné náklady oprávněného v exekučním řízení

Dluhy se mají platit! Jasně slyším mravokárce (pochopitelně z řad oprávněných) a což teprve když jde o výživné pro dítě! Už jen to ukazuje, že není dluh jako dluh a kdyby to nenažraná exekutorsko-advokátní mafie „nepřepískla“ s vymáháním bagatelních dluhů, absolutně nikdo by se nezabýval tím, že v právním státě je možné zneužívat postavení oprávněného k právní a ekonomické šikaně povinného, natož pak postavení oprávněného zletilého dítěte (přesněji holomka) vůči vlastnímu rodiči (přesněji otci).

K tomu stačí se domluvit s nějakým právníkem a podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci na dlužné výživné). Pozadí věci, že oprávněný otci nepředložil doklad o pokračujícím studiu, při podání návrhu na výkon rozhodnutí nikoho nezajímá, kdy k zahájení exekučního řízení postačuje dokonce i nevykonatelný „opatrovnický“ rozsudek (plnění výživného k rukám matky). Oprávněný takto může zcela beztrestně zneužívat svého postavení k ukojení nenávisti matky a svého syndromu zavrženého rodiče (nenávisti) vůči  otci. Jednoho dne pak u dveří otce zazvoní exekutor s tím, že má dluh na výživném a spolu s tím má uhradit i nemalou odměnu exekutora a náklady oprávněného zastoupeného advokátem. Jde tedy o naprosto stejné zneužívání postavení oprávněného k právní a ekonomické šikaně otce, jako v případě bagatelních dluhů (viz. Exekuční šikana).

Následující ústavní stížnost vychází z nálezů Ústavního soudu, které jsou uvedeny na stránce Výživné v sekci Judikatura pod názvem Neopodstatněné náklady oprávněného v exekučním řízení a budiž vám inspirací k obraně proti zneužívání postavení oprávněného.

Ústavní soud ČR

Joštova 8

660 83 Brno

____________________

Stěžovatel:                  Luboš Meszner

                                      narozen

                                     bytem

 

Zastoupen:                 Mgr. Danielem Maškem, advokátem

      č. osv. ČAK 9244

     se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1

 

Účastník:                   Městský soud v Praze

    se sídlem Spálená 2, 112 16 Praha 2

 

   Soudní exekutor JUDr. Jozef Višváder

   Exekutorský úřad Praha – západ

   se sídlem Plzeňská 276, 155 00 Praha 5

 

Vedlejší účastník:   Petr Meszner

          narozen

          bytem

                                               

Ústavní stížnost

směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 69 Co 12/2012-83 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera ze dne 22.11.2011, č.j. 100 EX 45/11-71                                                        

Elektronicky

Přílohy:   -plná moc 
                -kopie usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 69 Co 12/2012-83
                -kopie usnesení soudního exekutora Mgr. Josefa Višvadera ze dne 22.11.2011, č.j. 100 EX 45/11-71
                -usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2012, č.j. 11 Co 212/2012
                -usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.2.2012, č.j. 66 EXE 1660/2011

 V souladu s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a čl. 87 odst. 1 písm. d) úst. zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“), podává stěžovatel proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 69 Co 12/2012-83 (dále jen „usnesení Městského soudu v Praze“) a proti výroku III. usnesení soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera ze dne 22.11.2011, č.j. 100 EX 45/11-71 (dále jen „usnesení soudního exekutora“, „soudní exekutor“) tuto

ústavní stížnost

I.

1. Stěžovatel namítá, že výrokem II. uvedeného usnesením Městského soudu v Praze a výrokem III. usnesení soudního exekutora došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
    
2. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze byl výrokem II. potvrzen výrok III. usnesení soudního exekutora, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému náhradu nákladů oprávněného ve výši 9.744,- Kč.

Důkaz:    Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 69 Co 12/2012-83
                 Usnesením soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera, Exekutorský úřad Praha – západ, ze dne 22.11.2011, č.j. 100 EX 45/11-71

II.

3. Vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce podal návrh na nařízení exekuce, kterou se domáhal úhrady vymáhané pohledávky na stěžovateli. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 9.2.2011, kdy soudnímu exekutorovi byl doručen návrh na nařízení exekuce.
    
4. Stěžovatel uhradil celou dlužnou částku dne 16.5.2011 oprávněnému, který je v tomto řízení vedlejším účastníkem. K úhradě došlo po podání návrhu na nařízení exekuce, ale dříve než exekuční soud exekuci nařídil, tedy dříve než se stěžovatel o skutečnosti, že byl podán návrhu na nařízení exekuce, dozvěděl. Stěžovatel tak svou povinnost uhradil dobrovolně, mimo rámec exekučního řízení, a tímto tato pohledávka zcela zanikla.
    
5. Úhradu vymáhané pohledávky vedlejší účastník jako oprávněný soudnímu exekutorovi neoznámil a z tohoto důvodu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.6.2011, č.j. 66 EXE 1234/2011-32 nařízena exekuce podle návrhu vedlejšího účastníka.
    
6. Poté, co stěžovatel zjistil, že k vymožení již zaniklé pohledávky vedlejšího účastníka byla nařízena exekuce, podal k soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce. Vedlejší účastník se k návrhu stěžovatele nevyjádřil, a proto měl soudní exekutor za to, že vedlejší účastník se zastavením exekuce souhlasí.
    
7. Usnesením soudního exekutora byla exekuce zastavena a současně byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 7.800,- Kč (výrok II.) a na nákladech oprávněného v exekučním řízení částka ve výši 9.744,-Kč (výrok III.).
    
8. Proti tomuto usnesení soudního exekutora podal stěžovatel včas odvolání, které směřovalo do nákladových výroků II a III. Usnesením Městského soudu v Praze, které bylo stěžovateli doručeno 14.8.2012, rozhodl Městský soud v Praze tak, že výrok II usnesení soudního exekutora změnil tak, že soudní exekutor nemá právo na úhradu nákladů exekuce a dále potvrdil výrok III.

III.

9. Stěžovatel se domnívá, že jeho výše uvedená ústavně zaručená práva byla porušena, neboť je toho názoru, že vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému neměla být v této věci přiznána náhrada nákladů oprávněného, případně, že přiznaná výše náhrady nákladů řízení je nepřiměřeně vysoká. Dluh stěžovatele, k jehož vymožení byl vedlejším účastníkem podán návrh na nařízení exekuce, byl stěžovatelem dobrovolně uhrazen (aniž by si byl vědom podaného návrhu) a zanikl ještě před samotným nařízením exekuce, tedy mimo rámec následně nařízené exekuce. Následně nařízená exekuce, byla nařízena k vymožené již neexistující pohledávky. Vedlejší účastník byl v exekučním řízení zcela pasivní a o zániku své vymáhané pohledávky soudního exekutora ani exekuční soud neinformoval (nereagoval ani na výzvu soudního exekutora).
    
10. Vedlejší účastník v exekučním řízení nezachoval potřebnou míru pečlivosti a jeho postup byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť i oprávněný by si měl v exekučním řízení počínat tak, aby nevznikaly zbytečné náklady řízení. Vedlejší účastník jako oprávněný v exekučním řízení byl nečinný a jeho nečinnost způsobila, že exekuce k vymožení již uhrazené pohledávky byla nařízena. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že při rozhodování o náhradě nákladů oprávněného měla být užita zásada zavinění, neboť to byl vedlejší účastník, který zastavení zavinil.
     
11. Otázku úhrady nákladů exekuce a nákladů účastníků v exekučním řízení při zastavení exekuce upravuje ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), který výslovně stanoví, že „dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.“ Podle ustanovení § 38 odst. 1 exekučního řádu má oprávněný povinnost uvést v návrhu na nařízení exekuce také údaj, v jaké rozsahu povinný vymáhanou povinnost splnil. Z tohoto ustanovení lze dovodit také povinnost oprávněného doplnit návrh na nařízení exekuce v případě, kdy povinný svou povinnost již splnil zcela či částečně.
     
12. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno, když zastavení exekuce bylo zaviněno oprávněným (v tomto řízení vedlejším účastníkem), který byl nečinný a po úhradě vymáhané pohledávky nevzal svůj návrh na nařízení exekuce zpět, přičemž ale v usnesení soudního exekutora byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů oprávněného.

IV.

13. Stěžovatel dále rozporuje výši přiznané náhrady nákladů oprávněného, neboť dle jeho názoru se ejedná o účelně vynaložené náklady. Dle ustanovení § 87 odst. 2 exekučního řádu má oprávněný právo pouze na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Za účelně vynaložené náklady lze považovat takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené právo. Z judikatury Ústavního soudu[1] ve vztahu k nákladům spojeným se zastoupení advokátem vyplývá „Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytnout i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu“. Stěžovatel je tohoto názoru, že tato situace v tomto případě nastala, neboť vedlejší účastník neučinil nic čím by vzniklé náklady minimalizoval a exekuční řízení nechal dojít až do fáze nařízení exekuce, přestože věděl, že důvody pro nařízení exekuce tu již nejsou.
     
14. Soudní exekutor přiznal náhradu nákladů oprávněného podle vyhlášky 484/2000 Sb., paušální částkou dle ustanovení § 3 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 1 písm. a) vyhlášky. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) stanoví sazbu odměny ve věcech exekuce k okamžiku nařízení exekuce. Z tohoto ustanovení stěžovatel dovozuje, že na odměnu za zastupování advokátem dle této vyhlášky by mělo vznikat právo až okamžikem nařízení výkonu rozhodnutí, který byl ovšem z výše uvedených důvodů nařízena na již vymožený dluh. Z tohoto důvodu nepovažuje stěžovatel náklady oprávněného za účelně vynaložené náklady, které by mu měly být uhrazeny.

             V.

15. Stěžovatel pro úplnost doplňuje informace o řízení, které napadenému usnesení Městského soudu v Praze a napadenému usnesení soudního exekutora předcházelo.
     
16. V exekučním řízení byl vymáhán dluh na výživném, které je stěžovatel povinen hradit vedlejšímu účastníkovi dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. listopadu 2006 č. j. O P 1209/2000. Stěžovatel si je vědom, že výživné se má platit řádně a včas, ale v tomto případě je přesvědčen, že vedlejší účastník zneužívá svého postavení oprávněného k právní a ekonomické šikaně stěžovatele.
     
17. Vedlejší účastník ukončil studium na střední odborné škole a dle stěžovatele je plně připraven a schopen se sám živit. Přes veškerou snahu stěžovatele vedlejší účastník se stěžovatelem absolutně nekomunikuje a nereaguje ani na písemné výzvy stěžovatele, aby mu předložil doklad o případném pokračujícím studiu. Stěžovatel nemá možnost si sám z vlastní iniciativy zjistit, zda jeho vyživovací povinnost pokračuje, neboť vysoké školy ze zákona nikomu (ani plátci výživného) nesmí poskytnout informace o studiu. Vedlejší účastník stěžovatele také nikdy o výživné neupomínal, z čehož stěžovatel dovodil, že jeho vyživovací povinnost k vedlejšímu účastníkovi skončila.
     
18. V minulosti již jednou nastala obdobná situace, kdy vedlejší účastník podal k vymožení dlužného výživného za jiné časové období návrh na nařízení exekuce a současně s ním podal na stěžovatele trestní oznámení pro neplnění výživného. Stěžovatel aniž by věděl, že je podán návrh na nařízené exekuce uhradil celý tehdejší dluh před jejím nařízením, přičemž vedlejší účastník ani přes výzvu exekutora nepostupoval procesně odpovídajícím způsobem a ponechal řízení rok v chodu až do nařízení exekuce. V tomto případě Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozhodnutím 66 EX 1660/2011 ze dne 6. února 2012 vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů oprávněného. Toto rozhodnutí pak přes odvolání vedlejšího účastníka potvrdil Městský soud v Praze svým rozhodnutím 11 Co 212/2012 ze dne 13. června 2012.
     
19. Stěžovatel nepovažuje náklady oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení, přiznané mu usnesením soudního exekutora, za účelně vynaložené náklady také z toho důvodu, že v tomto případě jde o opakovaný návrh na nařízení exekuce, jen za jiné časové období. Dle názoru stěžovatele neúčelnost vyložených nákladů lze dovodit i ze skutečnosti, že návrh na nařízení exekuce sepíše exekutor bezplatně, přičemž sepsání návrhu přímo exekutorem je z hlediska bezchybnosti spolehlivější.
     
20. Stěžovatel má za to, že v daném případě vedlejšímu účastníkovi nejde o vymožení dlužné pohledávky, ale o účelovou ekonomickou šikanu prostřednictvím náhrady nákladů oprávněného v exekučním řízení.

Důkaz:    Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2012, č.j. 11 Co 212/2012
                 Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.2.2012, č.j. 66 EXE 1660/2011

VI.

21. S ohledem na výše uvedené navrhujeme, aby Ústavní soud vydal tento

nález:

1. Výrokem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 69 Co 12/2012-83, a výrokem III. usnesení soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera ze dne 22.11.2011, č.j. 100 EX 45/11-71, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
    
2. Výrok II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 69 Co 12/2012-83, a výrok III. usnesení soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera ze dne 22.11.2011, č.j. 100 EX 45/11-71, se proto ruší.

 

 

V Praze dne ______________                                        Luboš Meszner          

 

[1] Nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 988/12 ze dne 25.7.2012