Český zmetek rakouských tabulek versus francouzské tabulky -- I. část

	Záměr byl stejný, ale výsledek je propastně rozdílný.

Tak by se dal stručně charakterizovat rozdíl mezi francouzskou a naší justicí v otázce výživného. Nutno však upřesnit, že naše justice je zarytým odpůrcem jasných pravidel pro určování výživného a sjednocení rozhodování soudů v otázce výživného bylo aktivitou pouze bývalé ministryně spravedlnosti JUDr. Kovářové. S příchodem JUDr. Pospíšila (ODS) na Ministerstvo spravedlnosti byl posun k právnímu státu (sjednocování rozhodování soudů) v otázce výživného zcela zastaven.

Pozornému čtenáři jistě nemohla uniknout řada rozdílů, přesto se na rozdíly podíváme podrobněji.

Zásadní rozdíl je už v základních parametrech, kdy francouzské tabulky výživného neberou ohled na věk dítěte a podstatný je podíl na péči o dítě. Z názvu jednotlivých kategorií je nepochybné, že i ve Francii převažuje péče o dítě jedním rodičem (Classique), ale střídává péče (Alterne) rozhodně není nějakou okrajovou záležitostí, když je jednou ze základních kategorií pro stanovení výživného. Procentní sazba je odstupňovaná podle rozsahu péče o dítě, kdy nejvyšší je u redukovaného styku (Reduit), u střídavé péče je poloviční a klasická péče je někde uprostřed. To má svojí logiku. Méně se staráš o dítě, více zaplatíš. Více se staráš, zaplatíš méně.

O francouzské „Classique“ péči (dítě s druhým rodičem tráví ¼ doby - jeden den v týdnu, dva víkendy v měsíci a jeden měsíc o prázdninách) si v ČR může velká část rodičů (čti otců) nechat jen zdát, kdy naší „klasické“ péči spíše odpovídá francouzská redukovaná péče. Možná proto je u českých tabulek podíl druhého rodiče na výživě dítěte procentní sazbou velmi podobný (nejvyšší sazba francouzských tabulek 18% - českých tabulek 19 -25 %). Je naprosto v pořádku, aby méně často pečující rodič plnil zvýšené výživné. Problém je v tom, že v řadě případů jde o nedobrovolně redukovanou (až totálně zredukovanou) péči, kdy justice není schopna (spíše ochotna) u pečujícího rodiče (čti matky) vynutit udržení pravidelného kontaktu dítěte s druhým rodičem (čti otcem) alespoň na úrovni francouzské „Classique“ péče. České tabulky výživného by tedy správně měly obsahovat dvě sazby - redukovaný styk dobrovolný a nedobrovolný. Nedobrovolně redukovaný styk by pak měl mít stejnou sazbu jako klasický styk, jen s tím rozdílem, že výživné by se ukládalo na zvláštní účet a do obnovení styku by nebylo trvale pečujícímu rodiči (čti matce) vypláceno (viz. Švýcarsko). Rázem by se tím vyřešil problém s nedostatkem vhodných zařízení k léčbě programovaných děti (SZR) a jejich umisťováním do psychiatrických léčeben. Střídavá péče je zde ojedinělá, ale právě při ní dochází asi k největší absurditě, kdy je jednomu z rodičů (čti otci) uloženo plnění výživného často vyšší než při klasické či redukované péči. Jde tedy nepochybně o „argument“, kterým lze jednoho z rodičů (čti matku) přesvědčit, aby se střídavou péčí souhlasil. V případě střídavé péče je tedy pro výživné spíše výstižnější název „výpalné“.

Adikia nesdílí názor, že pro stanovení výživného je věk dítěte lhostejný a tabulky by měly obsahovat jak věkové kategorie, tak i kategorie podílu na péči o dítě. Ale to už by bylo pro řadu soudců špatně pochopitelné, proto by bylo lepší, kdyby o výživném vůbec nerozhodovali a vše bylo řešeno zákonem platným pro všechny bez rozdílu, obdobně jako je to i u jiných povinností – daně, sociální a zdravotní pojištění atd.

Asi ve všech civilizovaných státech je zajištění výživy dítěte považováno za prvořadé, rozdíl je však v pojetí této priority. Ve Francii výživné vůbec nemusí být upraveno soudem, může být upraveno až po rozvodu.

V porovnání s tím je náš rozvodový systém (zejména opatrovnická justice) až „úchylně zatížený“ na výživné a udržení pravidelného kontaktu dítěte s trvale nepečujícím rodičem (čti otcem) je druhořadá záležitost (viz. postup soudkyně OS Praha 4 Mgr. Winklerové a její pověření (ne)znalkyně k vypracování znaleckého posudku na příjem otce). Výživné se zde stanovuje zásadně ještě před rozvodem, tedy v době, kdy ještě ani není zcela jasné, zda vůbec k rozvodu dojde, přičemž je tisíce případů, kdy se rozvodu dožaduje jen jeden z partnerů (podle statistiky nejčastěji ženy) a druhý v zájmu zachování úplné rodiny pro děti s rozvodem nesouhlasí. To je docela problém, kdy soud nemůže manžele jen tak „mávnutím proutku“ rozvést. Nato náš rozvodový průmysl vynalezl „lék“ v podobě domácího násilí, ze kterého se velmi snadno obviňuje a složitě se prokazuje nevina.

Jak by se změnila rozvodová statistika, kdyby až do poslední chvíle nebylo jasné, komu z rodičů bude po rozvodu svěřeno dítě do péče? Stále by ženy statisticky „kralovaly“ jako navrhovatelky rozvodů?

Komunistický Zákon o rodině striktně určuje, že o výživném (přesněji o uspořádání poměrů rodičů k dítěti) musí být rozhodnuto ještě před rozvodem manželství, tedy v době, kdy ještě podle jiného platného zákona (Občanský zákoník) ani nemůže být vyřešeno majetkové vypořádání manželů. To mělo svojí logiku v době reálného socialismu, kdy krom socialistického vlastnictví prakticky žádné jiné vlastnictví neexistovalo. Stát stavěl „králíkárny“ (panelové domy) jako o závod a za drobný úplatek či protislužbu bylo možné na „byťáku“ získat byt. Jak „snadné“ je dnes získání bytu asi netřeba rozvádět, nemluvě o nákladech na jeho vybavení. Pokud jde o nemovitosti (dům, byt apod.), je porozvodové uspořádání relativně jasné. Vypořádání movitých věcí (vybavení bytu apod.) je podstatně složitější. I když zde platí zásada „podle toho kdo se na tom více podílel“, ve skutečnosti je na straně matky postavena péče o dítě na stejnou úroveň jako práce horníka v dole na straně otce. Aby se předešlo dohadům o „zásluhách“ na vytvoření majetku, vymyslel náš rozvodový průmysl „skvělý fígl“. Když odjede jeden z manželů do práce (čti muž), druhý manžel (čti žena) totálně vyrabuje společný byt. Podle naší justice nejde o trestný čin, protože k tomuto majetku mají oba manželé stejná práva a přestěhování je „běžný způsob nakládání s majetkem“. (Pozor! To platí pouze v případě ženy. V případě muže je to trestný čin!) O vypořádání těchto věcí pak může jeden z manželů požádat soudní cestou. Otázkou je, zda ustojí důkazní břemeno, když nemá doklady o zakoupení věcí (kdo by si po záruce schovával účtenky). Druhou věcí je také stáří a druh movitých věcí. U elektroniky je zůstatková cena naprosto bezvýznamná, i když se jedná o špičkové zařízení. U nábytku či technického vybavení bytu (pračka, lednička) je sice delší „amortizace“, ale s ohledem na stáří (tyto věci se obvykle pořizují na začátku manželství) je jejich hodnota obvykle také téměř nulová. Je tedy otázkou, zda má vůbec smysl se pouštět do takového sporu. Kdo tedy dříve přijde (krade), tomu zůstane majetek a v tom spočívá ono „kouzlo“ tohoto „figlu“. Jednomu z manželů (čti otci) tedy nezbývá, než si pořídit nové vybavení bytu (pokud při vypořádání nemovitých věcí neskončí pod mostem).  

Je tedy zcela bez diskuse, že uspořádání majetkových poměrů manželů pro rozvodu je zásadní pro rozhodnutí o výživném, proto by o něm mělo být rozhodováno souběžně nebo až po vypořádání majetku.

Adikia zastává názor, že je nutné se vrátit k právnímu stavu před zavedením komunistického Zákona o rodině, nerozdělovat rozvod do tří samostatných řízení (dítě, rozvod manželství, majetek) a rozvod řešit uceleně.