Cesta do Štrasburku není tak složitá

Autor: noether

Jedním z principů právního státu, kterým se Česká republika deklaruje v Ústavě i Listině základních práv a svobod, je možnost výkonu státní moci i stanovení povinností pouze zákonem a v jeho mezích. Tento princip je v České republice formulačně zakotven v článku 4 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být stanoveny pouze zákonem, v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Stejně tak je podmínkou zákonné omezení základních práv a stanovení povinnosti tak, aby platila pro všechny stejně. V právním státě se libovůle nemůže stát normou ani ze zákona a žádný soud, a to ani soud ústavní, nemůže stanovovat meze povinností ani meze základních svobod.

Listina základních práv a svobod

Článek 4 

(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Listina základních práv a svobod

Proto nechápu

1.       Jak je možné v právním státě stanovit vyživovací povinnost jinak, než v mezích zákona a při zachování základních práv a svobod?

2.       Proč se v České republice nechá přibližně 10.000 chlapů ročně odsoudit (z toho 800 do vězení) za neplnění povinnosti, která je stanovena protiústavně a ani to u těch soudů neřeknou?!

3.      Proč si v České republice nechá přibližně 40.000 chlapů ročně napařit povinnost, která je stanovena protiústavně a ani to u těch soudů neřeknou?!

4.       Proč 10.000 ročně odsouzených chlapů, kteří mají nárok na advokáta, nepošle Ústavnímu soudu 10.000 ústavních stížností?

5.       Proč chlapi, kterým soudy napařily likvidační výživné, nepošlou další tisíce ústavních stížností, když advokáta lze zajistit bezplatně u advokátní komory?

6.       Proč minimálně 10.000 odsouzených a další tisíce likvidovaných chlapů ročně nepošle „třístránkovou“ stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva?

7.       A už vůbec nechápu, proč stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nepošle těch 800 zavřených?!

Co je podstatné?

Pro podání stížnosti k Evropskému soudu je nejdůležitější uvědomit si, že tento soud nechrání základní práva chráněná Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv jako taková, protože ochrana těchto práv náleží primárně do působnosti justice členského státu! Dovolávat se lze pouze těch práv, kterých se stěžovatel nejprve domáhal na všech soudních úrovních tohoto členského státu. Sama stížnost je také vedena proti konkrétnímu státu, který je v případě úspěchu povinen zajistit nápravu a zaplatit odškodnění. Jinými slovy, Evropský soud nezajímá, zda ta konkrétní základní práva stěžovatel má a jak mu je „národní soudy“ odepřely. Evropský soud zajímá, zda stěžovatel svá základní práva před národními soudy řádně a důsledně na všech stupních obhajoval! Myslím, že filosofie Evropského soudu v tomto smyslu vychází z premisy, že práv není hoden ten, kdo tato svá práva nehájí!

Jak na to?

1.       Domáhat se principů právního státu od samého počátku řízení, před všemi instancemi a trvat na stanovení vyživovací povinnosti podle čl. 4 Listiny, tj. v mezích zákona a při zachování základních práv a svobod.

2.       Doslova si myslím, že je možné a dokonce i účelné se vykašlat na nějaké dokazování a snahu vzbudit v soudcích nějakou lítost. Opatrovnické řízení o nezletilém je tzv. řízení nesporné, což znamená, že si soudce stejně vyhledává důkazy v neprospěch povinného proaktivně sám… Samozřejmě, co soud chce, to se mu musí poskytnout.

3.       Domáhat se případně stejným způsobem všech jiných práv chráněných Listinou.

4.       V každém případě požádat o advokáta v trestním řízení ex offo, aby mohl podat ústavní stížnost na porušení pravidel právního státu. V občansko-právním sporu nesmí stát bránit k přístupu k ústavnímu soudu a advokáta lze získat bezplatně v advokátní komoře.

5.       Na třech stránkách formuláře Evropského soudu popsat, jakým způsobem bylo toto konkrétní právo uplatňováno u soudů všech stupňů. Na to tam mají tzv. českou sekci, která zkontroluje, zda se stěžovatel domáhá práva chráněného evropskou úmluvou, zda se tohoto práva domáhal na všech úrovních soudů členského státu a zda jsou přiloženy všechny důkazy (návrhy, zápisy z jednání, rozsudky, atd.).

50.000 neústavních rozsudků ročně

Česká republika se v Ústavě i Listině základních práv a svobod deklaruje jako právní stáv (dále jen Listina). Obecným principem právního státu je situace, kdy se platným právem řídí moc zákonodárná, výkonná i soudní. Ve vztahu stát občan jsou principy právního státu definovány v článcích 1 – 4 Listiny. Ty „by měly zaručovat“, že každý může dělat, co chce, pokud mu to nezakazuje zákon a nemusí dělat nic, co nenařizuje zákon. Článek 4 Listiny pak konkrétně definuje obecný ústavní procesní postup pro stanovení povinností, přesněji odst. 1 zákonný základ nejenom samotné povinnosti, která může být ukládána pouze při zachování základních práv a svobod, ale také zákonem stanovené meze povinnosti: secundum et intra legem. Je pak na zákonodárci, aby zajistil, že konkrétní povinnost bude platit pro všechny stejně (čl. 4 odst. 3 Listiny). Konkrétní základní práva a svobody chráněná Listinou však nejsou žádnou posvátnou krávou ani v právním státě a lze je omezit, avšak za podmínek stanovených zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny) a při šetření podstaty, což fakticky znamená, že základní práva lze omezit, ale nikoliv úplně odepřít (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jinými slovy, „krávu zvanou Listina“ lze okusovat při zachování životních funkcí, ale nikoliv úplně sežrat!

Ve vztahu k výživnému je tedy splněna pouze první podmínka, tj. definice vzájemné vyživovací povinnosti ze zákona konkrétně § 910 odst. 1 zákona 89/2012 Sb. „Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.“ Aby české zákony „okolo výživného“ naplnily deklarované a předepsané ústavní procesní principy chybí jednoznačně zákon definující meze povinnosti samotné a ve vztahu k fiktivním příjmům a tzv. zbavení se majetku pak jednoznačný zákon, který by konkrétní jednání ústavně konformním způsobem omezoval (třeba nakládat s majetkem), anebo naopak některé konání nařizoval (třeba pracovat). V právním státě, kterým se Česká republika deklaruje a jehož principy jsou zakotveny v článcích 1 – 4 Listiny nemůže tedy žádný soud stanovovat meze vyživovací povinnosti, protože ty mohou být stanoveny pouze zákonem, stejně jako meze základních práv a svobod. Stejně tak je třeba zachovat pravidlo rovnosti podle čl. 4 odst. 3, avšak toto pravidlo opět platí pro zákonodárce, nikoliv pro soud! Nový Občanský zákoník v podčásti týkající se vyživovací povinnosti (§ 910  až  § 923) a obdobně též Zákon o zvláštních řízeních soudních (§ 466 písm. c)  tak jsou zjevně v hrubém rozporu s LZPS.   

Cesta do Štrasburku – stačí tak málo!

Česká postbolševická lumpenjustice účelově vnutila moci zákonodárné a výkonné úplně jiný pohled na právní stát ve snaze definovat jeho obsah jako princip, ve kterém bez ohledu na Ústavu a zákony rozhoduje libovůle nezávislé tety v taláru. Jedině tak je možné, že v České republice padne každoročně mimo deklarované ústavní procesní principy právního státu cca 40.000 rozsudků opatrovnických a cca 10.000 rozsudků v trestním řízení, čímž se dostávám k jádru tohoto textu: Co opravdu nechápu je skutečnost, že k Ústavnímu soudu a k Evropskému soudu pro lidská práva nepřijde ročně alespoň těch 10.000 stížností na trest za neplnění povinnosti, která není a z podstaty nemůže být stanovena v souladu s principy právního státu, jak je deklarováno v čl. 4 Listiny. Chápu, že ne každý je s alimenty nespokojený, když jeden chlap dostane 8.000,- Kč měsíčně a další čtyři 500,- Kč, tak to v průměru hodí 2.000,- Kč a nespokojený je jen jeden. Taky ne každý má chuť a sílu se v opatrovnickém sporu prosoudit až k Ústavnímu soudu a do Štrasburku a jednoduše neplatí. Co ovšem nechápu je skutečnost, že se čl. 4 Listiny ve svých sporech, anebo trestních řízeních nikdo nedovolává. Samozřejmě, když chlap napíše na Ústavní soud, že chcete alimenty stanovit podle čl. 4 odst. 1 Listiny, napíší trafikanti z Joštovky, že to ty soudy dělají dobře a že jste hajzl, jakkoliv existuje judikatura, že čl. 4 odst. 1 je „esenciálním principem právního státu“. O tom, proč u rozvedených chlapů neplatí čl. 4 odst. 1 ani písmeno. Ale pokud do Joštovky přijde jedna taková stížnost za rok, trafikant si s ní vytře pozadí a vy musíte do Štrasburku. A zase, pokud taková stížnost přijde jedna, oni už si tam najdou důvod, proč je formálně „inadmisible“. Je opravdu potřeba, aby co nejvíc těchto protiústavních rozsudků prošlo českým Ústavním soudem až do Štrasburku, minimálně těch 10.000 rozsudků v trestu – vždyť chlapi jsou zavíráni za neplnění povinnosti, která není a z podstaty jednoduše nemůže být stanovena v souladu s ústavním pořádkem! Já vidím jako jedinou cestu důsledné uplatňování základních práv na všech úrovních, tj. v případě trestního oznámení a obvinění už u esenbé. Pouze tak může postižený otec pomýšlet na projednání u Evropského soudu a přitom opravdu stačí tak málo: Na třech stránkách popsat, jak se svých základních práv chráněných evropskou úmluvou stěžovatel domáhal na VŠECH úrovních české justice, respektive, od samého počátku sporu o výživné nebo v případě trestního oznámení je třeba jednat tak, by byly splněny případné podmínky a svých práv se stěžovatel opravdu domáhal písemně i ústně při jednáních soudu.

Čeho se lze domáhat

Štrasburská stížnost je opravdu velice jednoduchý formulář, který by šlo vyplňovat přes kopírák. Nestačí ale napsat, že „soudkyňa je piča, že vám zničila život“ a že „ústavní sůd ju chráni“, protože ESLP chrání pouze práva garantovaná Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv, kterých se předtím stěžovatel nedomohl na všech úrovních justice členského státu. Domáhat se tedy můžete zákazu nucených prací (čl. 4 odst. 2 Úmluvy), ochrany majetku (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu z 20.3.1952), ale také práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1), jehož součástí je kromě práva na sporné řízení (právo mít možnost se vyjádřit ke všemu, co u soudu vyjde najevo), právo na řádné odůvodnění (zejména ve vztahu k omezení práv chráněných Úmluvou) také právo na projednání řízení v souladu s principy právního státu, anglicky „rule of law“, což v doslovném překladu znamená „vláda práva“ a nelze to tak snadno již ze samotného smyslu slov desinterpretovat jako na ničem nezávislá libovůle tety v taláru!

Druhou nepominutelnou podmínkou je uplatnění nároku na ochranu práv garantovaných Úmluvou u soudů všech stupňů v členském státě. Podle propozic opravdu nestačí, když stěžovatel nechá bez keců napařit alimenty na okrese i kraji a až do ústavní stížnosti napíše, že by to chtěl v souladu s principy právního státu, anebo se domáhal jiného konkrétního práva. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což fakticky znamená, že žádný soud nemůže bez právního důvodu (zákona) odmítnout argumentaci opřenou o základní práva a svobody. Naprosto tedy není pravda, že obecné soudy soudí pouze podle obecných zákonů, jak by soudci chtěli vnutit společnosti. Podobné je to i s mezinárodními smlouvami: Soudy jsou ve svém rozhodování podle Ústavy vázány zákony a mezinárodními smlouvami, jako je třeba Úmluva o právech dítěte, anebo Evropská úmluva o ochraně lidských práv. Pokud dojde k rozporu, soud použije mezinárodní smlouvu!

Čeho se tedy konkrétně domáhat:

1.       Stanovení vyživovací povinnosti v souladu s principy právního státu, tj. podle čl. 4 Listiny „v mezích stanovených zákonem a při zachování základních práv a svobod“. V právním státě má každý právo být seznámen se zákonem, který stanovuje meze uložených povinností. Je třeba trvat na tom, že každý má právo být seznámen se zákonem, který stanovuje meze základních práv. V právním státě se libovůle nemůže stát normou, a proto žádný soud(ce) nemůže stanovovat meze vyživovací povinnosti ani meze základních práv. K tomu nález Ústavního soudu I.ÚS 512/02 (N 143/28 SbNU 271) „Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod . Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě. “

2.       Stanovení vyživovací povinnosti v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Ćl. 3 odst. 2. Říká, že „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.“

a také pokud připadá v úvahu:

3.       Zachování zákazu nucených prací podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy, přičemž nucená práce nebo služba je taková činnost nebo služba, ke které se osoba nenabídla dobrovolně pod hrozbou trestu nebo sankce. Ze strany českých soudů se lze dočkat reakce, že podle čl. 32 odst. 4 Listiny mají děti právo na výchovu a péči, a proto nucení osoby k činnosti, ke které se sama nenabídla, není porušením zákazu nucených prací, ale vyjádřením zájmu dítěte. Ale to je třeba jednoznačně odmítnout s tím, že Listina je závazkem České republiky vůči občanům a nikoliv závazkem občanů vůči jiným občanům. Pokud bude chtít Česká republika činit z práva dítěte povinnost rodiče, pak to musí být stanoveno zákonem, v jeho mezích, ale stejně při zachování základních práv a svobod. Jinými slovy, uvedená bolševická totalitní sračka by v právním státě musela být nejprve napsána v zákoně!

4.       Práva na ochranu majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu z 20.3.1952. Uvedený článek garantuje nakládat s majetkem samostatně, tj. bez ohledu na kohokoliv jiného a pro jeho uplatnění platí totéž, co pro zákaz nucených prací, tj. bylo by jej možno omezit pouze konkrétním zákonem, protože pouze zákon může občanům některé konkrétní činnosti nařídit, anebo se jich naopak zdržet. §913 zákona 89/2012 Sb. sice ukládá zkoumat, ale pouze při zachování základních práv a svobod.

Jak se domáhat základních práv před obecnými soudy

1.       Je třeba znovu zopakovat, je to důležité, je nutné domáhat se základních práv od samého počátku, v případě trestního oznámení již na policii. Argumentace opřená o základní práva a svobody musí být písemně i ústně předložená všem stupňům soudů příslušného členského státu.

2.       Bezpodmínečně nutné je domáhat se základních práv písemně i ústně při soudním jednání a z ústního jednání zajistit, aby argumentace opřená o základní práva byla zaznamenaná. ESLP požaduje dokumenty chronologicky a záznam z jednání nesmí chybět. Zjednodušeně, přikládá se „návrh, záznam z jednání, rozsudek, odvolání, záznam z jednání, rozsudek, ústavní stížnost, zamítnutí“.

3.       Vůbec nevadí, když se argumentací opřenou o základní práva soudy nezabývají, anebo ji odmítnou, ale musí zaznít. Jakkoliv tak nečiní, pokud ji odmítnou, jsou z Ústavy povinni odůvodnit toto své rozhodnutí odkazem na zákon, který konkrétní domáhané základní právo omezuje a i toho je třeba se domáhat.

Jak se domáhat základních práv před Ústavním soudem

Za největší překážku podání stížnosti k Evropskému soudu je považován Ústavní soud, respektive fakt, že ústavní stížnost nelze podat jinak, než prostřednictvím advokáta a lze pochopit, ten to fakt mnohé odradí na samém začátku. Nicméně, existuje judikatura evropského soudu, která říká, že žádný členský stát nesmí žádným formálním způsobem bránit v přístupu k jakémukoliv soudu a to např. ani vysokými soudními poplatky. Pokud tedy občan členského státu nemá možnost se svého práva dovolat před Ústavním soudem, je to na samostatnou žalobu k Evropskému soudu. I to je důvod, proč současný ministr připravuje normu, která by možnost získat advokáta pro Nejvyšší soud a Ústavní soud upravovala. Již nyní je ale možné získat právní zastoupení bezplatně, anebo za nějaký formální poplatek na advokátní komoře. Jakkoliv je tato služba ze strany advokátní komory dobrovolná, Ústavní soud na ni odkazuje, pokud je vyzván, aby v souladu s judikaturou ESLP stěžovateli přístup k soudu zajistil. Pro opravdu potřebného stěžovatele by neměl být problém na takovou službu dosáhnout, jakkoliv je potřeba nejprve oslovit dva právníky, kteří odmítnou: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1680

Ústavní stížnost, kterou tedy podle zákona musí předložit právník, může obsahovat v podstatě stejný text, který později s doplněním lze napsat i do štrasburského formuláře. Stejně jako do formuláře ESLP je potřeba napsat: Dne XY mi bylo okresním soudem stanoveno výživné tolik a tolik Kč měsíčně, což je naprosto mimo běžnou rozhodovací praxi, což dokládám na tabulkách o rozhodování soudů o výživném. Před soudem jsem požadoval, aby mi vyživovací povinnost byla stanovena v souladu s principy právního státu deklarovanými v čl. 4 odst. 1 Listiny, tj. ve mezích stanovených zákonem a při zachování základních práv a svobod, konkrétně např. zákazu nucených prací (čl. 4 odst. 2 Úmluvy), ochrany majetku (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu z 20.3.1952). Okresní soud tento můj návrh nevyslyšel a v rozsudku uvedl, že nezletilý má právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 1 Listiny, že tedy kromě práv mám rovněž povinnosti. V odvolání ke krajskému soudu jsem se dovolával stanovení vyživovací povinnosti v souladu s principy právního státu deklarovanými v čl. 4 odst. 1 Listiny, tj. právo na stanovení povinnosti v mezích stanovených zákonem a při zachování základních práv a svobod, konkrétně např. zákazu nucených prací (čl. 4 odst. 2 Úmluvy), ochrany majetku (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu z 20.3.1952). Stejné argumenty jsem přednesl před krajským soudem v průběhu slyšení, viz záznam ze dne … A nakonec, žádám o zrušení uvedených rozsudků.

Jak vyplnit formulář

Stížnost k ESLP musí být podána na předepsaném formuláři a je bezpodmínečně nutné, aby byl aktuální: 

https://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=applicants/ces&c=

Evropský soud nezajímá, jaká má stěžovatel práva, Evropský soud zajímá, jakým způsobem se svých práv domáhal, což musí být na první pohled z formuláře zřejmé! Kromě běžných kolonek, jako je jméno, členský stát, podpis a podobně, má formulář 4 zásadní oddíly:

Oddíl E - fakta: Jde o tři strany určené právě k popsání skutečnosti, jakým způsobem se stěžovatel domáhal svých základních práv a jak tato práva členský stát odmítnul anebo se jimi odmítnul zabývat. Jakkoliv má každý stěžovatel pocit, že by měl do formuláře vepsat co nejvíce o své „křivdě“, k čemuž svádí i „možnost“ doplnit fakta o dalších 20 stran textu, je bezpodmínečně nutné, aby všechna základní fakta byla uvedena zde na těchto 3 stranách. K ESLP chodí desetitisíce stížností ročně a oni musí po krátkém přečtení těchto tří stran v podstatě na první pohled rozhodnout, zda stížnost je, anebo není přijatelná. Z dokumentu tedy musí být na úvod zřejmé, kdo je stěžovatel a jaká mu byla způsobena „výrazná újma – significant disadvantage“. Pak musí následovat popis skutečností, žádné zbytečné citace ze zákonů: Domáhal jsem se tohoto svého práva, napsal dne XY a řekl dne YX jsem u soudu A, soud A mě odmítl, neposkytl zákonné odůvodnění v rozsudku, napsal v rozsudku číslo/ dne toto, dále jsem se domáhal tohoto svého práva odvoláním u soudu B, napsal dne XY a řekl dne YX jsem u soudu B toto, soud B mě odmítl, neposkytl zákonné odůvodnění, napsal v rozsudku číslo/ dne toto, dále jsem se domáhal tohoto svého práva ústavní stížností u ÚS, napsal dne XY toto, ÚS mě odmítl, neposkytl zákonné odůvodnění, napsal v odmítnutí číslo/ dne toto.

Samozřejmě, zákony v plném znění je třeba poskytnout, ale až jako přílohu. Stejně tak případné předchozí judikáty Nejvyššího a Ústavního soudu, viz dále.

Oddíl F – porušení Úmluvy: Jde o dvě „polostrany“, do nichž je třeba vepsat porušení konkrétních práv chráněných Úmluvou.

Např.: Porušení čl. 6.1, právo na spravedlivý proces, stanovení povinnosti ve světle principů právního státu - před všemi soudy v České republice jsem se domáhal stanovení vyživovací povinnosti ve světle principů právního státu, tj. v mezích stanovených zákonem a při zachování základních práv. Tento princip je ukotven na místní úrovni i v ústavním zákoně, Listině základních práv a svobod v čl. 4.1. Soudy ale napsaly, že nemám práva, že mám povinnosti a nijak mě neseznámily se zákonem, který by meze povinnosti stanovoval.

A/ nebo… Porušení čl. 6.1, právo na spravedlivý proces, právo na zákonné odůvodnění – bez uvedení zákonného důvodu (odkaz na zákonné omezení) soudy v České republice popřely zákaz nucených prací, když určily, že mám provozovat hospodu a dosahovat vyšších příjmů, přestože já jsem a chci být zaměstnán jako zahradnický pomocník. Ve světle principů právního státu zakotvených na místní úrovni v čl. 4 odst. 1 Listiny nemůže žádný soud stanovovat meze základních práv a čl. 4 Ústavy říká, že Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, což fakticky znamená, že žádný soud nemůže bez právního důvodu odmítnout argumentaci opřenou základní práva a svobody. Tento fakt je vyjádřen i v § 43 odst. 3 zákon 182/ 1193 Sb. o Ústavním soudu „Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.“ Odmítnutí ochrany zejména práv chráněných Evropskou úmluvou vyžaduje podle judikatury ESLP zvláště pečlivé odůvodnění. Požaduji proto, aby bylo ochráněno mé právo na zákaz nucených prací, anebo abych byl seznámen se zákonem, který by ve světle právního státu toto mé právo omezoval.

Oddíl G – přijatelnost stížnosti podle čl. 35 odst. 1 Evropské úmluvy

Tato část je formalizací toho, co se průběžně snažím zdůraznit v celém textu: Jakým způsobem stěžovatel vyčerpal účinné nástroje na obhajobu svých práv před „národními“ soudy a jakým způsobem jsou naplněny časové termíny, tj. doba 6 měsíců od posledního možného rozhodnutí, v případě České republiky doručení usnesení Ústavního soudu. Samotný obsah je zase velmi jednoduchý, ale stěžovatel jednoduše musí mít co napsat. Není však již potřeba jít do detailů, protože ty jsou popsány v předchozích sekcích, např.: Stížnost stran práva na stanovení povinnosti v mezích zákona - Okresní soud ve svém rozsudku číslo 123 odmítnul moji žádost, aby mi vyživovací povinnost byla stanovena v mezích stanovených zákonem podle čl. 4 odst. 1 dne XY, Krajský soud odmítnul mé dovolání ze dne XY rozsudkem číslo 123 a Ústavní soud odmítnul moji stížnost ze dne XY usnesením číslo 123 ze dne XY, doručeno advokátovi dne XY. Podle § 43 odst. 3 zákon 182/ 1193 Sb. o Ústavním soudu, odvolání proti jeho rozhodnutí není přípustné a tudíž jsem vyčerpal všechny nástroje dostupné na národní úrovni. Totéž pak platí pro případ, že stěžovatel připojí stížnost např. v případě absence zákonného odůvodnění, jednoduše popsat, jak se stěžovatel u soudů domáhal zákona, který by jeho konkrétní práva omezoval…

Přílohy

Jak je již uvedeno výše, všechna fakta, celý příběh musí být vepsán do tří stran formuláře v sekci E a cokoliv stěžovatel napíše navíc v příloze, nikdo nečte. Minimálně to nikdo nečte ve fázi, kdy se rozhoduje o přijatelnosti stížnosti jako takové. Nicméně, ve dvacetistránkové příloze je možné připojit fakta, která by ve vlastním formuláři zabírala zbytečně místo. Jde např. o přesné odkazy na platné zákony (relevant domestic law), citace judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (relevant domestic practice), apod.

Důležité ovšem je připojit všechny dokumenty prokazující skutečnosti, které stěžovatel uvádí v sekcích E, F a G formuláře. Dokumenty jsou nad rámec povolených 20 stran faktů. Evropský soud jako každý jiný rozhoduje na základě důkazů, a proto je naprosto nezbytné, aby stěžovatel přiložil veškeré záznamy o tom, jakým způsobem se základních práv chráněných Evropskou úmluvou domáhal. To znamená připojit všechny soudní návrhy, záznamy ze soudních jednání a všechny rozsudky, samozřejmě i případné další listiny dokládající tvrzené skutečnosti. Doklady by měly být dobře čitelné a není nutné, aby byly úředně ověřené, dle manuálu na Ústavním soudu by měly stačit dokumenty vytištěné z datové schránky.

Závěr

Cílem těchto řádku nebylo poskytnout nějakou jednoduchou kuchařku, jak napsat stížnost do Štrasburku, ale ukázat, že to není těžké, pokud stěžovatel opravdu má co napsat. Cílem tohoto textu je také seznámit čtenáře s obecnou filosofií a základními procesními principy Evropského soudu pro lidská práva tak, aby každý účastník soudního řízení v České republice jednal tak, aby si „nezazdil“ cestu do Štrasburku hned na samém začátku!