Cesta z Prahy do Štrasburku I. část – pokračování PŘÍBĚHU

Město Štrasburk leží ve východní Francii na hranicích s Německem. Cesta z Prahy do Štrasburku je dlouhá asi 600 kilometrů.  Pokud jedete autem, přes celé Německo si to svištíte po dálnici a při dobré dopravní situaci se to dá zvládnout za pět hodin. Cesta spravedlnosti z Prahy do Štrasburku je krkolomná a než zdoláte zrádné propasti obecných stolic a vyšplháte na nejvyšší vrchol v cestě zvaný Ústavní stolec, může to trvat i několik let. Teprve potom se před vámi může objevit silueta moderní budovy Evropského soudu pro lidská práva na poštovní obálce.  

Sdružení spravedlnost dětem svého času pořádalo vlny žalob do Štrasburku. Jedné vlny jsem se účastnil, ale nakonec jsem do Štrasburku nedošel. Pochopil jsem, že případná výhra a finanční náhrada už nemůže nic změnit na smutné skutečnosti, že opatrovnická stolice umožnila bývalé manželce Monice Mesznerové nenapravitelně duševně zmrzačit našeho syna Petra Mesznera. Rozsudků Evropského soudu pro lidská práva pro porušení práva na rodinný život zde už bylo několik a na zločinném oddělování otců od dětí se dodnes v zásadě nic nezměnilo.

Proč jsem tedy podal stížnost do Štrasburku? Před několika lety jsem žádal o zrušení výživného, protože se ke mně syn nechová jako k otci. Soudní stolice to však odmítly s tím, že se syn stal obětí porozvodových sporů svých rodičů a nemůže za to trpět nepřiznáním výživného. S tím by bylo možné i souhlasit, ale je zde zásadní etický problém. Výživné by v tom případě měl tedy platit ten, kdo je viníkem tohoto stavu a to já rozhodně nejsem! Nevidím tedy jediný důvod, proč bych měl nemravnému holomkovi Petru Mesznerovi platit výživné.  

Veškerá vina na duševním zmrzačení našeho syna spočívá na zločinném opatrovnickém systému České republiky. Je to tedy Česká republika, kdo musí zaplatit výživné holomkovi a mým jediným prostředkem k tomu je případný úspěch stížnosti ve Štrasburku.

Dnes mohou otevřeně přiznat, že když jsem v červnu roku 2010 podal další návrh na úpravu výživného, ani náhodu jsem si nepředstavoval, že bych snad u našich soudních stolic dosáhl spravedlnosti a od samého počátku jsem plánoval věc dotáhnout až do Štrasburku. Tato cesta trvala bez dvou měsíců tři roky a PŘÍBĚH odvíjející se na Adikii je jakýmsi cestopisem od prvního kroku až po tuto cílovou metu k dosažení spravedlnosti.

Vše začalo obyčejným návrhem na úpravu výživného a právně primitivní spor se díky otřesné kvalitě práce soudní stolice Smitkové rozbujel o mojí úskočnou kriminalizaci a její odškodnění. To jsem neplánoval, ale pro vlastní stížnost do Štrasburku je to přidanou hodnotou. Po více jak roce jsem dospěl k projednání věci obecnou stolicí prvního stupně. Sice došlo ke snížení výživného, částečně i pro nemravné chování holomka, ale nikoliv na úroveň odpovídající mým skutečným příjmům. Proti zmatečnému rozhodnutí, které postrádalo jakoukoliv návaznost na provedené dokazování, se obě strany odvolaly a komouši Městské stolice v Praze snížení výživného zrušili. Zde se vyprávění této části PŘÍBĚHU zastavilo. Jednak by výkaly pražské bašty komoušů nikomu nepřinesly užitek, ale také protože se rozjel spor o zrušení výživného pro rozpor s dobrými mravy, což je nepochybně mnohem zajímavější.

Až do tohoto místa vše běželo přesně podle předpokladů a zbýval už jen poslední zdržující krok, stížnost k Ústavnímu stolci. Asi by pro mě nebyl problém se obrátit na některého ze „spřízněných“ špičkových právníků, ale s ohledem na konstantě zvrácené postoje Ústavního stolce v otázce výživného by to byla marná práce a zbytečně vyhozené peníze. Hned jak komouši Městské stolice v Praze zrušili snížení výživného, ani jsem nečekal na jejich písemné výkaly a jako socka devastovaná nehorázným výživným jsem požádal Advokátní komoru o přidělení advokáta. To se sice povedlo, ale problém nastal s přiděleným advokátem Mgr. Janem Hrudkou. Na první schůzce nasliboval hory doly, stáhnul mě o zálohu snížené odměny a pak už byl trvale k nezastižení. Dva měsíce jsem toho trotla marně naháněl a už hrozilo vypršení termínu pro podání ústavní stížnosti. Poslední krok do Štrasburku a ten trotl to snad po*ere! Obrátil jsem se tedy na Advokátní komoru, kde si mi dostalo poučení, že odpovědnost za podání ústavní stížnosti nese advokát a komora s tím nemůže nic dělat. To už mi vzteky vystupovala žíla na čele. Advokátní komora vydává „licence“ na provozování advokátní činnosti a všem tvrdí, že tím zaručuje kvalitu advokátních služeb, ale jejich kvalitu není schopna zajistit.  Advokát promarní odvolání, díky tomu prohrajete spor a pak se můžete další roky soudit o náhradu škody s advokátem. Tak to má Advokátní komora moc „pěkně“ vymyšlené! Advokát Mgr. Jan Hrudka to však měl vymyšlené ještě lépe, což jsem si uvědomil až při komunikaci s Advokátní komorou, kdy mi na prvním setkání nepředložil k podpisu souhlas se zastoupením a pokud by tedy promarnil termín, nenesl by za to žádnou odpovědnost. (Dejte si na to tedy pozor!) Několik dnů před vypršením lhůty pro podání ústavní stížnosti jsem už začal být lehce agresivní a tak se mi podařilo donutit advokáta Mgr. Jana Hrudku k činnosti. K Ústavnímu stolci jako stížnost podal můj koncept včetně chyb, který jsem mu zaslal k vypracování stížnosti. Později jsem po něm žádal doplnění stížnosti (přesněji – chtěl jsem, aby se podepsal pod doplnění, které jsem si sám vypracoval), ale to odmítl pro expresivní výrazy na adresu obecných soudních stolic, přitom sám při první schůzce mluvil o hloupých komunistech v talárech (když jde o důležité věci, veškerou komunikaci si raději nahrávám).

Advokátní kanceláři Hrukda a spol. působící v Praze a na Kladně se tedy vyhněte velkým obloukem!