Chvilka nadčasové poezie
ŽALM Z ROKU 1919
Stanislav Kostka Neumann
Já, národ český,
a příliš brzy
jsem vystřízlivěl z krásného snu
o kvetoucí zahradě,
kde svoboda, bratrství, mír
tančily jako dívčin veselý vír
a kde se spravedlnosti dostalo
mne a každému z mých.
Den ze dne
mrskán a bičován
podlými žurnalisty a hrabivými politiky,
krmen a napájen
podvody, lžemi a triky,
nemaje jediného přítele
na vyjedeném ostrove sedím,
do zmatku hledím,
nemoha se nadchnouti pro nic,
věriti nemohu,
milovati nemohu
a naděje jako kocábka z korku
kalnou pěnou a po vlnách beze směru
se zoufale potácí.
Jako kobylky
drancují mě hltaví ziskuchtivci,
sedlák mě okrádá,
měšták mě vydává na pospas bankám,
a povaleči všeho druhu
poslední berou mi od úst.
Ti, kteří denně mě zrazovali,
jak na psa karabáč na mě brali,
tyli z mé práce a nadouvali se,
amnestovaní i neamnestovaní
v komisích, ústřednách, ministerstvech
pikle své kují,
znovu mě ohrožují,
vymýšlejíce si nové řetězy,
otroctví černobílé.
Demokratický pán světa,
za oceánem číhá dolar,
aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval.
Cizí diplomat
se pokrytecky zajímá o můj osud,
poklepává mi na rameno,
abych byl hodný,
že darem dostanu, co po právu mi patří.
Oslavujeme, interviewujeme,
jezdíme v automobilech,
vojáčky, hodně vojáčků chceme
a papežského nuncia…..
Nevím, čí jsem,
jen steré zřím ruce, domácí, cizí,
jež by mě rády roztrhaly
jako hladové šelmy.
Nevím, čí jsem,
ledaže náležím parasitům,
zbujelým ve všech mých třídách a stavech,
mračnům kobylek, kokotici.
V očích mám písek frází,
nervy mám strhány štvanicemi
a vstanu-li, tož se potácím
napravo, nalevo,
neznaje cesty k sobě.
Svobodu jsem si představoval,
v bratrství doufal jsem,
po míru toužil,
ale jen slova byla zaseta,
nikoliv zrní.
Krev mi teče z cév a láska vyprchává,
o nekonečných mukách se mi někdy zdává,
o nesmírné cestě kamením:
hledívám v cizí plameny
bezradný a zmámený,
táži se: Je to počátek,
porodní bolest, jarní bouře,
horlivý nástup v nový věk,
který mě opravdu osvobodí –
anebo pouze křeč,
křeč staré, zlotřilé bestie,
lidstva, jež v sobě, v každém zabije
vždy znovu čistý vznět ?
Ach, kde je svět,
kde malost nebyla by vinou
a člověk otrokem člověka ?!
—————
ADIKIA PŘEDSTAVUJE
symbol zmrdství
bývalý premiér ČR
Petr Nečas
Otec, který se dobrovolně vzdal svých dětí.
ADIKIA PŘEDSTAVUJE
předseda Ústavního stolce
JUDr. Pavel Rychetský
Nevyšší stolice komunisty zaplevelené stolice.
Otec zločinné přísudkové vyhlášky
Odepření práva zlodějům by vedlo k dalšímu prohloubení zásahu do základních práv.