Do kdy trvá vyživovací povinnost k dětem?

Na tuto otázku je poměrně složitá odpověď, protože komunistický Zákon o rodině z roku 1963 dobu trvání vyživovací povinnosti definuje pouze všeobecnou frází bez jakéhokoliv omezení věkem či dosaženým stupněm vzdělání. 

Zákon o rodině
§ 85
(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

Za totalitního komunistického režimu byla takto široká formulace nepochybně postačující, protože životy lidí byly nalajnovány režimem. Základní škola, učiliště, u mužů povinná vojenská služba a pak hybaj do práce budovat socialistický stát. Komunistický Zákon o rodině by nepochybně snesl modernizaci, ale podle všeho bude zakomponován do nového Občanského zákoníku převážně v původní podobě. Na druhou stranu však nutno říct, že žádný zákon nemůže vystihnout naprosto všechny situace. Výklad „nejasných“ zákonů je pak úkolem justice a to je jádro celého problému. Naše justice je zaplevelená soudci s komunistickou minulostí a nově příchozí soudci postupně pochytí jejich styl práce, založený na extrémním formalismu a legalismu  spojeném  s jednoduchým kognivistickým modelem interpretace práva, což je ostatně intelektuálně podstatně jednodušší než komplexní sofistikovaná koncepce pojetí práva na přelomu 20. a 21. století  (viz. nález Ústavního soudu I. ÚS 517/10).

Od doby přijetí Zákona o rodině se řada věcí změnila a je jen logické, že široká formulace vede u řady rodičů a dětí k úvodní otázce, která je asi nejfrekventovanější otázku na internetových diskusích. Rodič například odmítá plnit výživné dosažením zletilosti „dítěte“. Obráceně „dítě“ chce výživné od rodičů ještě ve 30ti letech, protože ho baví studovat jednu školu za druhou a jen při myšlence na práci se mu v silné křeči kroutí obě ruce za záda. Nejčastěji však ke sporům o výživné dochází u „dětí“, které byly po rozvodu svěřeny do výlučné péče jednoho z rodičů (v našem státě typicky matce) a s druhým rodičem (typicky otcem) se vůbec nestýká a neposkytuje mu ani informace o pokračujícím studiu. I přes „nejasnost“ Zákona o rodině se lze komplexním sofistikovaným pojetím práva dopracovat k odpovědi na úvodní otázku.

Základní předpoklad pro přiznání nároku na výživné

Právo na cokoliv by nemělo odporovat dobrým mravům, proto jistě ne zcela bezúčelně také přímo Zákon o rodině obsahuje korektiv zmírňující tvrdost pozitivního práva na výživné, pokud by přiznání výživného odporovalo dobrým mravům.

Zákon o rodině
§96
(2) Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

Přičiněním naší justice, která s tímto korektivem ve svých rozhodnutích značně šetří, se dnes „děti“ ani neobtěžují alespoň formálně ze slušnosti a úcty požádat svého rodiče, zda by byl ochoten se podílet na jejich výživě po dobu studia a vyživovací povinnost rodičů (zejména otců) považují za naprosto samozřejmou věc. Sice se opět jedná o všeobecnou formulaci, ale v demokratické společnosti by neměl být problém definovat jednání v rozporu s dobrými mravy. Navíc Zákon o rodině „dětem“ ukládá povinnost svoje rodiče ctít a respektovat.

Zákon o rodině
§35
Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat.

Na rozdíl od porušení povinnosti rodiče podílet se na výživě dítěte není porušování povinnosti ctít a respektovat svého rodiče trestným činem, nicméně stále jde o porušení zákonné povinnosti a takové jednání je tedy zcela nepochybně v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě tedy není a nemělo by být rozhodující pro přiznání nároku na výživné případné pokračující studium. Pokud jde o určení věkové hranice odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 35 zákona o rodině, pak se přímo nabízí trestní zákoník.

Trestní zákoník
§ 25
Věk
Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.

Horní věková hranice výživného

Dobu, po kterou nejsou „děti“ schopny se samy živit ve smyslu § 85 odst. 1) zákona o rodině, si soudy obvykle vykládají jako dobu, po kterou se „dítěte“ soustavně připravuje na budoucí zaměstnání bez omezení věkem. V právu všeobecně platí, že pokud nějaká věc není příslušným zákonem řešena, pro řešení se použijí ta ustanovení zákona (či jiné zákony), které jsou dané věci obsahově i věcně nejblíže. Pokud se bavíme o zákonné povinnosti, kterou nelze zaměňovat za dobrovolné plnění v rámci dobrých vztahů mezi „dítětem“ a rodičem, pak lze velmi snadno dovodit i horní věkovou hranici pro přiznání nároku na výživné.

O soustavné přípravě na budoucí zaměstnání se zmiňuje Zákon o dani z příjmů a to hned na dvou místech.

Zákon o dani z příjmů

§ 35ba 
Daň vypočtená podle příslušných ustanovení zákona, případně dále snížená se za zdaňovací období mimo jiné snižuje o částku 4 020 Kč u poplatníka po dobu, po kterou se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem, a to až do dovršení věku 26 let nebo po dobu prezenční formy studia v doktorském studijním programu, který poskytuje vysokoškolské vzdělání až do dovršení věku 28 let.

§ 35c 
Poplatník má nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti, ve výši 13 404,- Kč ročně (platí pro rok 2012), pokud neuplatňuje slevu na dani. Za vyživované dítě poplatníka se pro účely tohoto zákona se považuje dítě vlastní, osvojené, dítě v péči, která nahrazuje péči rodičů, dítě druhého z manželů a vnuk (vnučka), pokud jeho (její) rodiče nemají příjmy, z nichž by mohli daňové zvýhodnění uplatnit, pokud je zletilým dítětem až do dovršení věku 26 let, jestliže nepobírá plný invalidní důchod a soustavně se připravuje na budoucí povolání; příprava na budoucí povolání se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře,

Zákon o dani z příjmů sám zdůrazňuje, že dobou soustavné přípravy na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem se rozumí doba uvedená podle zvláštních právních předpisů pro účely státní sociální podpory. V poznámce pod čarou je pak přímo odkaz na zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

Horní věkovou hranici, do které je zákony „dítě“ považováno za neschopné se samo živit můžeme také najít v Zákoně o veřejném zdravotním pojištění.

Zákon o veřejném zdravotním pojištění

§ 7
(1) Stát je plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu za tyto pojištěnce:
a) nezaopatřené děti; nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře.

Zde je opět odkazováno na zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře a při překročení podmínky „nezaopatřenosti“ je „dítě“ povinno si hradit zdravotní pojištění. Pro úplnost se tedy ještě podívejme na odkazovaný Zákon o státní sociální podpoře.

Zákon o státní sociální podpoře
§ 11
Nezaopatřené dítě
(1) Za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže
a) se soustavně připravuje na budoucí povolání

Zákon o státní sociální podpoře pak velmi přesně definuje „soustavnou přípravu na budoucí zaměstnání“ včetně přesného určení termínů dokončení různých druhů studia.

Při komplexním sofistikovaném pojetí práva, by krom zcela výjimečných případů, které nejsou předmětem tohoto článku, by měla vyživovací povinnost rodičů končit dosažením 26. roku věku „dítěte“. Je cela nepochybné, že přiznání výživného po překročení této věkové hranice by navíc odporovalo dobrým mravům.

Soustavná příprava na budoucí zaměstnání

Ve smyslu § 22 odst. 3 písm. a) školského zákona jsou rodiče povinni zajistit, aby se dítě řádně se vzdělávalo, a to i nad rámec základní povinné školní docházky. Z toho lze dovodit, že vyživovací povinnost rodičů k dětem tvá ještě po ukončení základní školy, kdy se „dítě“ soustavně připravuje na budoucí zaměstnání obvykle na střední škole. Asi největší problém s otázkou nároku na výživné vzniká při dosažení zletilosti dítěte a to už jen z toho důvodu, že právě Školský zákon hovoří o povinnostech (a právech) rodičů k nezletilým dětem. V případech, kdy bylo „dítě“ po rozvodu svěřeno do výlučné péče jednomu z rodičů (zde typicky matce) dovršením zletilosti „dítěte“ zaniká povinnost informovat druhého rodiče (typicky otce) o pokračujícím studiu a tato povinnost (zde už však jen slušnost) přechází na „dítě“. Ostatně výlučná péče matkou ani nijak nevylučovala právo otce si potřebné informace vyžádat přímo do školy. Nejeden výrostek však o sobě žádné informace neposkytuje a právě s ohledem na Školský zákon (nezletilé dítě) se školy ohánějí právy „dítěte“ a rodičům odmítají poskytnout potřebné informace. Zde dochází k zjevné nerovnováze práv a povinností, porto je právo na poskytování informací u zletilých dětí rozšířeno na rodiče plnící výživné metodickým pokynem České školní inspekce viz. příručka Vztah rodičů a školy pohledem práva.

Obecně tedy lze říct, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá po dobu sekundárního studia následujícího po základní povinné školní docházce a nemá žádnou souvislost s dosažením zletilosti dítěte.  

Velká část soudců si však zjednodušuje práci, kdy pro přiznání nároku na výživné jim postačuje potvrzení o studiu a nic víc je nezajímá. Stejně jako má soud při určení výživného zkoumat, zda se rodič nevzdal výhodnějšího zaměstnání či majetkového prospěchu, musí na straně oprávněného přihlédnout k jeho důvodným potřebám (viz. 96 odst. 1 zákona o rodině). Nelze se tedy spokojit pouze s potvrzením o studiu, ale je nutné hodnotit i průběh studia. Za odůvodněné potřeby oprávněného totiž nelze považovat opakování ročníků pro špatné školní výsledky či stále se rozšiřující studium v diametrálně odlišných oborech (věčný student, který se tak vyhýbá práci jako čert kříži).

Na tomto místě je nutno zmínit ještě jednu důležitou věc, na kterou naše justice při svém extrémním formalismu a legalismu spojeném s jednoduchým kognivistickým modelem interpretace práva velice ráda zapomíná. Pokud trvá nárok na výživné, je při stanovení výše výživného nutno vycházet nejen ze Zákona o rodině, ale je nutno navázat i na další platné zákony. V rámci podpory rodiny stát daňově zvýhodňuje rodiče dětí a jeden z rodičů má právo si „na dítě“uplatnit slevu z daně z příjmů. Pro rok 2012 se jedná o částku 13 404,- Kč.  Zákon o dani z příjmu však jaksi pominul, že se dnes každé druhé manželství rozvádí a slevu na dani na dítě může uplatnit pouze ten z rodičů, který s dítětem žije ve společné domácnosti (zde typicky matka), přestože i druhý rodič (typicky otec) pečuje o dítě, kdy svoji soustavnou péči vynahrazuje plněním výživného a pokud matka nebrání dítěti v kontaktu s otcem, pak i otec alespoň několik dnů v měsíci žije s dítětem ve společné domácnosti. Dříve se „sleva na dítě“ odepisovala z hrubého příjmu, snížil se tím základ daně a sleva ve výsledku zapadla. Dnes se však sleva odečítá přímo z daně a při nízkém příjmu rodiče dokonce může nastat situace, kdy rodič nezaplatí žádnou daň a stát mu naopak ještě vyplatí onu slevu na dani na dítě. Jinak řečeno, rodiči, který má dítě ve svojí péči, dává stát na dítě 13 404,- Kč ročně (1 117,- Kč měsíčně).    

Po dosažení zletilosti „dítěte“ se již podíl „pečujícího rodiče“ (zde typicky matky) na výživě dítěte přesouvá z plnění „soustavnou péčí“ na finanční plnění, tedy do stejné roviny jako u „nepečujícího rodiče“ (typicky otce). Pokud tedy oba rodiče mají zhruba stejný příjem, pak ten z rodičů, který žije s dítětem ve společné domácnosti (zde typicky matka) musí na výživu dítěte přispívat vyšší částkou (zvýšenou o slevu na dani – 1 117,- Kč měsíčně). Zaběhnutá justiční praxe je však zcela opačná, kdy matky platí menší výživné než otcové.     

Je vysoká škola pokračující přípravou na budoucí zaměstnání?

Odpověď opět musíme hledat komplexním hodnocením právních předpisů. Zákon o státní sociální podpoře sice pro svoje potřeby definuje studium na vysoké škole jako pokračující přípravu na budoucí zaměstnání (§14), avšak ve vztahu k právu na výživné je nutno vycházet ze znění  § 85 odst. 1) zákona o rodině. Otázka by tedy správně měla znít, zda studium na vysoké škole je doba, kdy se „dítě“ ještě není schopno samostatně živit. Pokud se bavíme o zákonné povinnosti rodičů, pak je nutno vycházet ze Školského zákona, který rodičům ukládá povinnost zajistit, aby se dítě řádně vzdělávalo, a to i nad rámec povinné školní docházky (§ 22 odst. 3 písm. a). Působnost Školského zákona je však omezena středním vzděláním a pro vysoké školy platí Zákon o vysokých školách, kde již žádná povinnost rodičů není zakotvena. Pokud by dokončené střední vzdělání nebylo dostatečnou přípravou dítěte na budoucí zaměstnání a „dítě“ se ještě nebylo schopno samostatně živit, zcela nepochybně by i vysokoškolský zákon obsahoval stejnou povinnost rodičů jako Školský zákon. Jinak řečeno, zákonná povinnost rodičů podílet se na výživě dítěte by měla končit dokončením středního vzdělání, kdy je „dítě“ již připraveno se samo živit. Tím však pochopitelně není řečeno, že v rámci dobrých mravů v rodině (pokud si „dítě“ plní svojí zákonnou povinnost ctít respektovat svoje rodiče) by se již rodiče neměli podílet na výživě dítěte při jeho studiu na vysoké škole. Ani zde se nelze spokojit jen s potvrzením o studiu a je nutné hodnotit i průběh studia. Za odůvodněné potřeby oprávněného totiž nelze považovat opakování ročníků pro špatné školní výsledky či stále se rozšiřující studium v diametrálně odlišných oborech (věčný student, který se tak vyhýbá práci jako čert kříži).

Právo „dětí“ na výživu od svých rodičů při studiu na vysoké škole je do značné míry deformováno pozůstatkem z doby komunistického režimu. Vyspělé země se snaží zmenšovat ekonomickou závislost studentů vysokých škol na jejich rodinách. U nás je to přesně obráceně.

„České zákony chápou studenta jako dítě závislé na rodině. Přímá finanční pomoc studentům patří k nejslabším v Evropě, sociální dávky jsou směrované dominantně přes rodiče," připomíná jeden z autorů Bílé knihy, sociolog Petr Matějů.

I naše „špatné“ zákony však pamatují na studenty, avšak pouze na ty, kteří nechápou vyživovací povinnost rodičů jako samozřejmost a nečekají s nastavenou rukou, kdo jim co dá. Vysokoškolské studium již neprobíhá formou každodenní docházky do školy a řada studentů si ve volných dnech na studium přivydělává. Vysokou školu je také možné studovat i při zaměstnání. Na tyto studenty pamatuje Zákon o dani z příjmu formou slevy na dani (§ 35c ). Zákon o dani z příjmu tedy přímo počítá s tím, že alespoň část svých životních potřeb si „dítě“ může zajišťovat vlastním přičiněním a není odkázáno jen na výživné od svých rodičů.

Ministerstvo školství již řadu let připravuje potřebné změny, ty však narážejí na odpor zejména studentů vysokých škol. Každá změna přináší komplikace a lze tedy pochopit některé výhrady studentů. To však odvádí pozornost od současného nemravného asociálního stavu, který se dotýká všech občanů, aniž by jejich děti byly studenty na vysoké škole. Na plná ústa to teď řekl ministr školství Josef Dobeš a není divu, že studenti prahnou po jeho odvolání z funkce.  

„Studium na vysoké škole je asociální vůči všem občanům tohoto státu.“  

Podle Zákona o rodině je základním principem pro určení výše výživného právo dítěte podílet se na stejné životní úrovni svých rodičů. Toto právo asi nejlépe popsal bývalý Veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl.

Pokud se bavíme o vyživovací povinnosti rodičů k dětem v souvislosti se studiem na vysoké škole, pak je tedy nutno také brát v úvahu případnou asociálnost nároku na výživné, kdy by „dítě“ studiem na vysoké škole připravovalo na vyšší životní úroveň než jeho rodiče. Stejně jako je asociální, aby se prodavačka v Kauflandu podílela na vzdělání vysokoškolských studentů, stejně asociální je, aby se rodič klempíř podílel na vysokoškolském studiu svého „dítěte“ a to zejména za situace, kdy s ním „dítě“ absolutně nekomunikuje a lze tak předpokládat, že se ani o svého rodiče nepostará ve stáří.

Závěrem ještě nutno odpovědět na častou otázku k ukončení vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost zaniká, a pokud právo na výživné není předmětem sporu mezi rodičem a dítětem, o ukončení vyživovací povinnosti se soud nežádá.