Dobré mravy a výživné VI

Judikátů na dobré mravy jako korektivu pozitivního práva na výživné (§ 96 odst. 2 zákona o rodině) není mnoho a je tedy nutno vzít s povděkem i „nemastným a neslaným“ názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezu IV. ÚS 2917/11 ze dne 1. února 2012.

Nález Ústavního soudu IV. ÚS 2917/11 ze dne 1. února 2012

Ústavní soud shodně jako soudy obecné zastává názor, že obecně vymezený horizont "dobrých mravů" je třeba posuzovat z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání jednotlivců; se zřetelem k pestrosti a mnohotvárnosti vzájemných vztahů nelze definitivně určit výčet dobrých mravů, na základě objektivního kritéria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu však lze posoudit, zda se konkrétní jednání dobrým mravům příčí.

Nezletilému Justičnímu dítěti bylo korektivem dobrých mravů odepřeno právo na výživné, protože matka nedbala rozhodnutí soudní stolice a zcela okrajově, protože nerespektovalo svého otce. Tak teď v tom asi máte pěkný bordel, ale nic z toho nedělejte. Když do rodinných vztahů brutálně zasáhne naše soudní stolice a ještě do toho zaplete dobré mravy, se kterými má sama značné problémy, nic než bordel z toho nemůže vzejít a trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se v tom začal alespoň orientovat. O co v dané věci šlo?

V roce 2003 byly rozhodnutím obecných soudů nezletilé děti svěřeny do péče otce a matka měla na dvě dcery platit výživné. Už jen to je naprosto neuvěřitelné, když ještě dnes je podle justice matka zásadně lepším rodičem, ale obecně se to nijak nevymyká zločinnému oddělování dětí od svých rodičů. (Pozn. Kolik to otce asi stálo?) Nějakou dobu to takto fungovalo, až v roce 2009 podala matka návrh na změnu výchovného prostředí a spolu s tím i návrh na předběžné opatření, aby jedna z dcer (pravděpodobně mladší) byla svěřena do její péče. Soud I. stupně pochopitelně předběžnému opatření vyhověl (pozn. Zde už se to vrací do zajetých kolejí.) a tak se dívčina sebrala a odešla k matce, aniž by to otci oznámila. Otec se odvolal a odvolací soud předběžné opatření zrušil. (Pozn. Kolik to otce asi stálo?) Dcera však zůstala u matky. Nakonec také proč se řídit nějakými rozsudky, když za to matce ani dceři reálně nic nehrozí. Následně pak soudní stolice I. stupně svěřila dceru do péče matky, s naprosto „logickým“ vysvětlením, že už u matky žije. Na druhou stranu však nutno říct, že lze jen těžko nutit dítě, aby se vrátilo k otci, když u něj matka mezi tím vybudovala silný syndrom zavrženého rodiče. Proti tomu se otec odvolal (pozn. Ale málo namazal.) a odvolací soudní stolice potvrdila rozhodnutí stolice I. stupně. Vznikl zde však ještě jeden problém. Jak to má být s výživným za dobu, kdy dcera byla u matky, ačkoliv tam podle rozhodnutí soudů neměla být.  Soudní stolice I. stupně otci vyměřil výživné zpětně podle faktického stavu a do budoucna ve výši 5000,- Kč. Odvolací soudní stolice to však zrušila a otci stanovila výživné jen do budoucna a to pouze ve výši 2000,- Kč s tím, že pro jednání matky a dcery by bylo přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy. Fakticky tím ale pro jednání matky bylo potrestáno Justiční dítě. Matka proti tomu podala Ústavní stížnost, ta ale byla odmítnuta jako neopodstatněná a tak máme judikát na korekci práva na výživné pro jednání Justičního dítěte v rozporu s dobrými mravy.  

Nález Ústavního soudu IV. ÚS 2917/11 ze dne 1. února 2012

Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. M., zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, AK se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 čj. 39 Co 13/2011-248, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. M., zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou, advokátkou, AK se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení čl. 4 odst. 4, čl. 32 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 41 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a porušení čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o změnu výchovy nezletilé B.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 P 58/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem ze dne 7. 5. 2003 čj. 15 P58/2003-32 soud svěřil nezletilé dcery G. a B. pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů do výchovy otce a matce stanovil povinnost přispívat na jejich výživu částku 1 800 Kč a 1000 Kč počínaje dnem 1. 6. 2003. Předběžným opatřením ze dne 24. 8. 2009 soud k návrhu matky nařídil otci, aby předal nezl. B. do péče matky (č.l. 66), k odvolání otce však bylo toto rozhodnutí změněno a návrh zamítnut (č.l. 105). V řízení o změnu výchovy obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 17. 9. 2010 čj. 15 P 58/2003-203 svěřil nezl. B. do výchovy matky a otci stanovil povinnost přispívat na její výživu částkou 5 000 Kč s účinností od 1. 9. 2009, neboť vzal za prokázané, že od 28. 8. 2009 žije dcera s matkou, která se o ni stará. Obvodní soud vyčíslil dluh na výživném za období od 1. 9. 2009 do 30. 9. 2010 ve výši 65 000 Kč a zavázal otce povinností uhradit ho v pravidelných měsíčních splátkách.

K odvolání otce Městský soud v Praze ústavní stížností napadených rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o změně výchovy nezletilé (výrok I.), změnil ve výroku o výživném tak, že výživné snížil na částku 2 000 Kč měsíčně počínaje dnem právní moci výroku o změně výchovy (výrok II.) a ve výroku o dlužném výživném tak, že otci nedoplatek nevznikl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Odvolací soud konstatoval vážné narušení vztahů mezi otcem a nezletilou B., ze strany otce nezjistil nic, co by bylo v rozporu s plněním jeho rodičovských povinností ve smyslu § 31 odst. 1 č. 94/1963 Sb., o rodině, chování dcery k otci však hodnotil jako demonstrativně negativní, rozporné s povinností dítěte chovat se k otci slušně a respektovat jej. Odvolací soud vzal v úvahu, že předběžné opatření, na jehož základě byla nezletilá umístěna do péče matky, bylo zrušeno a konstatoval, že pokud měla matka nezletilou od srpna 2009 i nadále ve své péči, dělo se tak protiprávně. Ke všem těmto skutečnostem odvolací soud přihlédl nejen při určení výše výživného, ale i stanovení data jeho účinnosti; zpětné určení vyživovací povinnosti otce považoval za nesprávné. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 8. 2011.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se snížením výživného z důvodu negativního chování dcery k otci a vytkla soudu, že nevzal v úvahu dlouhodobě stresující rodinnou situaci, ve které se dcera nacházela, a příčinami jejího chování se dostatečně nezabýval. Výši běžného výživného označila za extrémně nízkou s ohledem na příjmy otce a náklady dcery studující na soukromé střední škole, a pokud soud při úvaze o jeho výši postupoval podle § 96 odst. 2 zákona o rodině, vyloučila, že by citované ustanovení mohlo být použito jako korektiv pro určení výše, již soud považuje za adekvátní. Stěžovatelka rovněž kriticky hodnotila blíže neodůvodněné rozhodnutí soudu o tom, že otci nezletilé nevznikl nedoplatek na výživném. Uvedla, že dcera byla svěřena rozhodnutím soudu do výchovy otce, fakticky však žila s matkou, což bylo pro vznik vyživovací povinnosti otce rozhodné.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 1. 2012 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že se ve své rozhodovací praxi již zabýval právní otázkou odepření výživného pro nezletilé pro rozpor s dobrými mravy a dospěl k závěru, že při splnění podmínek lze výživné odepřít částečně. K uložení povinnosti otci platit výživné až od právní moci rozsudku o změně výchovy připomněl, že nezletilá nebyla na základě předběžného opatření svěřena do výchovy matky a soud nezjistil důvody, pro které by nemohla setrvat u otce do vydání rozhodnutí o změně výchovného prostředí; s matkou odešla svévolně proti rozhodnutí soudu, a soud tak neměl důvod stanovit výživné od jiného data, než od kterého z právního pohledu došlo ke změně výchovy.

Vedlejší účastník, otec nezletilé, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 1. 2012 se s rozhodnutím soudu plně ztotožnil. Odmítl, že by snížení výživného bylo sankcí stěžovatelky za údajné nevhodné chování dcery, a konstatoval, že k aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině soud přistoupil po zvážení všech skutečností, které v řízení zjistil a které rovněž vzal v úvahu při rozhodování o dlužném výživném. Vedlejší účastník připomněl, že dcera opustila jeho domácnost bez jeho souhlasu, resp. bez toho, aby jej o svém úmyslu vůbec informovala, a nevrátila se ani po zrušení předběžného opatření, plně podporována v tomto konání matkou. Vedlejší účastník konstatoval, že svoji vyživovací povinnost plní řádně a včas a kromě toho hradí dceři polovinu školného, kapesné a další výdaje, čímž v podstatě dorovnává původní požadavek na výši výživného.

Stěžovatelka na podaná vyjádření replikou nereagovala.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Předmětem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodování o změně výchovy nezletilého dítěte a stanovení výživného. Ústavní soud se proto nejprve zabýval opodstatněností stěžovatelčiny argumentace o porušení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny poskytujících ochranu rodičovství a rodině - "Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. ... Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu a na základě zákona". Při výkladu citovaných ustanovení Ústavní soud přihlíží k čl. 32 odst. 6 Listiny ("Podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích stanoví zákon"), a k čl. 41 odst. 1 Listiny ("Práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí") a interpretuje je tak, že práva zakotvená v odst.1 a 4 čl. 32 Listiny jsou v podrobnostech provedená zákonem, z nichž práva zakotvená v odst. 4 čl. 32 Listiny jsou přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4, věty první a druhé Listiny však nemá v projednávaném případě pro stěžovatelku zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.

Podstata problému a faktické jádro stěžovatelčiny argumentace se tak zužuje na posouzení aplikace a interpretace normy v zákonné rovině, a to zejména těch ustanovení zákona o rodině, která umožňují soudu, změní-li se poměry, změnit rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností, podle stanovených pravidel určit výši vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem, či dokonce výživné nepřiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzené porušení čl. 32 odst. 1, 4 Listiny rozhodnutím o změně výchovy postrádá opodstatnění, neboť stěžovatelka usilovala o svěření nezletilé B. do své výchovy, jejímu návrhu bylo vyhověno a otci byla stanovena povinnost platit výživné.

Pokud jde o materiální podmínky výchovy dítěte, vyživovací povinnost, na kterou má dítě právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče. Rozsah vyživovací povinnosti je stanoven zákonem o rodině za pomoci kritérií (schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče), obecně platí, že ten z rodičů, který o dítě bezprostředně nepečuje, nese náklady stanovené soudem na jeho výživu. Ústavní soud se však nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Pokud obecný soud při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočí způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 244/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 47), není úkolem Ústavního soudu prověřovat, zda právní závěry obecného soudu vyvozené ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. V projednávané věci vzal za prokázané, že soudy obou stupňů zjistily a hodnotily poměry a výdělkové možnosti a schopnosti otce i matky pro účely stanovení výše výživného, soud II. stupně navíc poměřoval nárok nezletilé korektivem dobrých mravů ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině ("výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy").

Ústavní soud shodně jako soudy obecné zastává názor, že obecně vymezený horizont "dobrých mravů" je třeba posuzovat z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání jednotlivců; se zřetelem k pestrosti a mnohotvárnosti vzájemných vztahů nelze definitivně určit výčet dobrých mravů, na základě objektivního kritéria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu však lze posoudit, zda se konkrétní jednání dobrým mravům příčí. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku přiměřeným způsobem objasnil jaké jednání nezl. B. vůči otci považoval za rozporné s dobrými mravy, což ho přimělo k aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině při rozhodování o výši výživného. Ústavní soud neměl důvod aplikaci tohoto zvolené kritéria z ústavně právního hlediska zpochybnit, a pokud se týká jeho interpretace po obsahové stránce, považoval rozsudek odvolacího soudu v této části za výraz nezávislého soudního rozhodování.

Pokud jde o posouzení stanovení počátku vyživovací povinnosti, Ústavní soud obecně považuje za nezpochybnitelné, že i za situace, kdy nezletilé dítě pobývá u druhého rodiče (bez rozhodnutí soudu), vyživovací povinnost druhého z rodičů stále trvá [srov. nálezy sp. zn. IV.ÚS 257/05, publ. in Sb. n. u., sv. 40 str. 211 (217), sp. zn. IV.ÚS 246/06, sv. 43 str. 165 (168)]. V projednávané věci však vzal v úvahu, že odvolací soud vyloučil ze soudní ochrany tu část výživného, která pokrývala období od faktické změny poměrů, jednak z důvodu protiprávního jednání matky a jednak z důvodu negativního chování dcery vůči otci.

Nahlížeje na věc pod zorným úhlem závěrů vyložených v nálezové judikatuře Ústavní soud respektoval zpětnou eliminaci otcovy vyživovací povinnosti z důvodu dobrých mravů, tedy právní závěr učiněný obecným soudem v napadeném rozhodnutí, neboť šlo o závěr opírající se o provedené dokazování. Důvody, které vedly odvolací soud k rozhodnutí ústavní stížností napadenému, byly v jeho odůvodnění dostatečným způsobem vyloženy, pročež ani z tohoto pohledu nelze návrhu stěžovatelky kasačním výrokem vyhovět.

Do náhradově nákladových výroků stěžovatelka nebrojila a v tomto směru nepřipojila žádnou ústavně právní argumentaci. Ústavní soud neshledal důvod vyzývat ji k doplnění ústavní stížnosti, neboť měl za to, že rozhodnutí o nákladech řízení netrpí žádným ústavně právním deficitem, který by byl schopen založit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu