Dobré mravy a výživné VII

Otázka dobrých mravů je při určování výživného soudní stolicí často opomíjena, proto neuškodí si v tom udělat jasno. Následující text není judikát, jde však o aktuální komentář uvedený v právní databázi ASPI, kterou používají soudní stolice. Adikia z komentáře považuje za zásadní především samotnou definici dobrých mravů.

Nejvyšší soud nejčastěji vymezuje dobré mravy jako „souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti“.

Ačkoliv se to zdá být nepodstatné, oproti předchozím definicím zde přibylo slovo „demokratické“. Hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu, a to z povahy věci stále může ovlivňovat rozhodnutí jednotlivých soudců členů KSČ (§ 39 nálezu I. ÚS 517/10).

S ohledem na tuto skutečnost by tedy měly být z projednávání výživného vyloučeny soudní stolice s komunistickou minulostí!  

Neméně důležitý je však i způsob, jak mají být dobré mravy hodnoceny.

Obecný horizont (dobrých mravů), který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.

To je značný posun, kdy podle zkostnatělé stoliční praxe je důvodem pro nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy teprve až přečin zasahující do oblasti trestního práva spáchaný oprávněným na plátci výživného.  Při vší neúctě, soudní stolice tvoří naprosto zanedbatelné promile společnosti a z tohoto pohledu tedy nelze hovořit o objektivizovaném společenském názoru. Navíc v konkrétních případech o věci rozhoduje „samosoudce“ a jde tedy ryze o subjektivní názor jednotlivce.

Pokud by tedy vznikla pochybnost, zda je či není jednání oprávněného v rozporu s dobrými mravy, musel by být proveden důkaz výzkumem veřejného mínění u reprezentativního vzorku obyvatel.  

Důležitý je také výklad k jednotlivým kriteriím pro stanovení výživného.  

a) odůvodněné potřeby na straně oprávněného,
b) schopnosti povinného,
c) možnosti povinného,
d) majetkové poměry povinného,
e) soulad s dobrými mravy.

Všechny jsou si rovny včetně dobrých mravů!  

Realita v podání (post) komunistické soudní stolice je však naprosto odlišná, kdy jednotlivá kritéria jsou hodnocena podle uvedeného pořadí od zásadních po „bezvýznamné“ dobré mravy. Tato okultní věda vyměřování výživného je podrobně popsána v článku Nejsme otroky svých dětí.  

Komentář také vymezuje, kdy lze uplatnit korektiv pozitivního práva na výživné. U dítěte mladšího 15ti let údajně převládá celospolečenský zájem na zajištění odpovídající životní úrovně pro takového člena společnosti, který doposud nenabyl schopnosti se sám živit. S tím se Adikia neztotožňuje, protože dnes jsou „děti“ poměrně vyspělé už ve 13ti letech (byla zde dokonce snaha o snížení hranice trestní odpovědnosti) a výživné by při projevech neúcty k rodiči mělo být „kráceno“ na nezbytné minimum. Od věku 15ti let už je kritérium dobrých mravů zcela na místě.

Je pravdou, že v tomto věku by se dalo předpokládat, že nezletilý by mohl být natolik vyspělý, aby byl schopen po vlastní úvaze rozlišit, zda-li je vhodné a únosné v rámci elementární slušnosti a úcty k rodiči, chovat se k němu urážlivě až vulgárně.

U zletilého dítěte by pak měl být zvýšen důraz na morální akcent při rozhodování o výživném!

Vzhledem k dospělosti potencionálního oprávněného k výživě, je zcela na místě důkladně vzít v potaz kritérium dobrých mravů vždy. Na rozdíl od nezletilého totiž již není zapotřebí dávat tak silný důraz na ochranu zájmu na zajištění blaha oprávněného (princip blaha dítěte), neboť se jedná o jedince, který má daleko větší možnosti zajistit si obživu vlastním přičiněním. Může se také jednat o řešení neutěšené životní situace, kdy zletilý přijde o zaměstnání a prostřednictvím požadavku na poskytování výživného si saturuje příjmové nedostatky. Zvýšený důraz na morální akcent při rozhodování o takových nárocích zletilých je naprosto namístě.  

Komentář také obsahuje pasáž o vyživovací povinnosti manželů, ale to už přesahuje zaměření Adikie.

Systém ASPI - stav k 14.1.2013 do částky 5/2013 Sb. a 3/2013 Sb.m.s.

Dobré mravy jako kritérium přiznání výživného - LIT42270CZ - poslední stav textu

Dobré mravy jako kritérium přiznání výživného

                Mgr. David Rašovský

                , externí doktorand Právnické fakulty Olomouc

                V tomto článku se budu podrobněji zabývat jedním z kritérií, které upravuje zákon č. 94/1963 Sb. zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) v § 96 odst. 2. Při seznámení se s textem tohoto ustanovení se okamžitě nabízí řada otázek, na něž je ovšem hledání odpovědí vcelku nesnadnou záležitostí. Má se jednat o kritérium svou povahou výjimečné, jež najde své plné uplatnění až ve chvíli, kdy ostatní kritéria obsažená v odstavci prvním stejného paragrafu zákona o rodině nedávají spolehlivou odpověď na otázku výše výživného, anebo se máme ptát ihned již při úvodní úvaze na téma výživné, zda je jeho přiznání v souladu s dobrými mravy, a poté pokračovat v posuzování za pomoci zbývajících kritérií? Znamená zařazení tohoto kritéria do druhého odstavce § 96 zákona o rodině též poslední místo tohoto kritéria ve vzorci pro posouzení oprávněnosti nároku na výživné? Nebo se naopak jedná o kritérium stojící v souladném postavení s ostatními kritérii, kterými se musí soudce při úvaze o oprávněnosti požadavku na přiznání výživného vždy řídit? Možná by se mohly některé pokládané otázky zdát nadbytečné, protože by se mohlo namítnout, že odstavec druhý přece hovoří o nepřiznání výživného vůbec, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy a jaképak další úvahy v této souvislosti vést.

Dobré mravy jako nositel hodnotového zaměření soukromého práva

                Domnívám se však, že celý problém není tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Při veškerých úvahách o souladu či rozporu s dobrými mravy jakožto zákonným kritériem je třeba mít na paměti, že se tu pracuje s pojmem, který má velice neostré kontury a jeho naplnění vyžaduje skutečně citlivý přístup, neboť jinak by se nakrásně mohl stát oním nechtěným dítkem, s nímž si nikdo neví rady, tak si ho raději nebudeme všímat, ať moc nezlobí.

                Důležitým aspektem celé problematiky užití dobrých mravů je ta skutečnost, že dobré mravy nejsou pouhým pojmem bez bližšího obsahu užitého zákonodárcem, aby bylo učiněno zadost teorii, ale jedná se o významnou zásadu soukromého práva, která je jak svým obsahem, tak svým funkčním zaměřením sloužící k vyvažování mnohdy nerovných právních pozic účastníků soukromoprávních vztahů,1 když je zřejmé, že na pouhé formální rovnosti nelze založit funkčnost celého soukromého práva ve všech dílčích oblastech. Dobré mravy jsou významným nositelem hodnotového zaměření soukromého práva. Protože je rodinné právo součástí soukromého práva v rámci systému práva, projevuje se zmíněná role dobrých mravů v rodinném právu obdobným způsobem. Zásada dobrých mravů jakožto součást obecnější zásady ekvity má potenci plnit roli neopomenutelného korektivu a nejednou může dopomoci při hledání spravedlivého řešení sporů či úpravy soukromoprávních vztahů ze stran soudů, jejichž posláním je poskytovat ochranu právům a právem chráněným zájmům a v podstatě tak nalézat nejen právo, ale i spravedlnost v materiálním pojetí a nikoli pouze vydat rozhodnutí a splnit tak formálně svůj úkol.2

                Další dimenzí řešené problematiky je existence řady specifik rodinného práva ze samé podstaty tohoto právního odvětví, kdy zejména prvek nezletilého v rodinněprávních vztazích vystupuje do popředí zájmu z hlediska poskytnutí zvýšené ochrany jeho práv ze strany státu, čímž v určitých situacích dochází k upozadění zájmů ostatních účastníků rodinněprávních vztahů, ale nikoli k úplnému upření práva na jistou míru ochrany jejich práv a oprávněných zájmů. Z uvedeného je nabíledni, že v rodinněprávních vztazích bude uplatnění zásad soukromého práva mít často své ale. Rodinné právo beze vší pochybnosti spadá do oblasti soukromého práva, pokud přistoupíme na dichotomii dělení práva na právo soukromé a právo veřejné, avšak díky povaze svých subjektů v právních vztazích je však v rámci rodinného práva aplikace zásad soukromého práva výrazně omezena, zvláště zásad prosazujících lidskou svobodu – autonomie vůle, dispozitivnost, dovoleno je vše, co není zakázáno, vigilantibus jukra scipta sunt. Naproti tomu zásady směřující k vyvážení nerovných právních pozic poskytnutím ochrany slabšímu účastníku mohou najít své místo i v rodinném právu ve své krystalické podobě.

                Jednou ze zásad soukromého práva, která jistě má své nepopiratelné místo v rámci rodinného práva, je zásada ekvity, jejíž součástí je na nižší úrovni obecnosti také zásada dobrých mravů.3 Jak již uvedeno v úvodních větách, zásada dobrých mravů, nalezla v rodinněprávní úpravě své explicitní vyjádření prostřednictvím § 96 odst. 2 zákona o rodině v rámci společných ustanovení pro právní úpravu výživného. Vzhledem k výše naznačeným otázkám je funkčností dobrých mravů v rodinném právu nutné se zabývat blíže.

Pojem a funkce dobrých mravů

                Dobré mravy (boni mores) jsou pojmem, se kterým pracovali již římští právníci za účelem odstranění přílišných formalismů vedoucích k nepřiměřeným důsledkům v právním životě, přičemž velký prostor pro používání tohoto kritéria měli především praetoři. Později docházelo k užívání kritéria dobrých mravů často v rodinněprávních vztazích v situacích, v nichž byla odpírána oddanost uvnitř rodiny – např. odmítnutí poskytnutí dostatečného zabezpečení rodičů ve stáří a činění právních úkonů, jež měly za účel odepření náležitého zabezpečení rodičů ze strany jejich dětí, takové právní úkony byly považovány za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.4 S dobrými mravy pracovali římští právníci jako s uceleným systémem regulace, který v tomto ohledu stavěli na roveň samotnému právu. Zajímavé je, že již v tomto období vývoje lidské společnosti měly dobré mravy poměrně silné postavení a představovaly v podstatě průnik morálky jakožto společenského systému do práva.

                Vztah morálky a práva vůbec prošel v minulosti velmi bouřlivým vývojem a stal se předmětem právně filosofických disputací. Nejostřeji se tento střet podepsal na rozporu mezi právními pozitivisty a zastánci přirozeno – právního přístupu. Zejména pak diskuze mezi H. L. A. Hartem a Ronaldem Dworkinem.5 Pro Dworkina byl průnik těchto svou společenských systémů jedním ze základních argumentů proti Hartovu pojetí právních norem v podobě faktuálních norem odrážejících společenské klima. Dworkin takové pojetí odmítá s tím, že soudce při svém rozhodování musí vždy zvažovat morální základ práva a nikoli společenská fakta.6

                Podle mého názoru nelze odhlédnout od skutečnosti, že dobré mravy jsou nositelem morálních hodnot společnosti a poskytují pro právo nezbytné zmírnění mnohdy příliš tvrdých, až neúnosných výsledků právní regulace a současně přílišného formalismu při interpretaci práva. Zásada dobrých mravů je klasickým reprezentantem pronikání morálky do práva. Jestliže jsem zmínil, že dobré mravy jsou hodnotovými nositeli, je pro právo jejich role nezastupitelná z hlediska nezbytné hodnotové výbavy práva. V opačném případě by se právo stalo jen prostou formální nahrávkou pravidel, aniž by bylo schopno důsledně reflektovat širší společenskou realitu a nemohlo by se stát legitimním regulátorem společenských vztahů, resp. by se mohlo stát, že se právní regulace omezí na černobílé vidění světa.

                Dobré mravy tedy hrají též důležitou roli svorníku mezi právem a morálkou. V tomto bodě považuji za potřebné se na chvíli pozastavit u vztahu morálky a práva, neboť můžeme rozlišovat následující modely jejich vztahu:

a) Model spojovací – v tomto modelu je mezi právem a morálkou shledáváno určité obsahové překrytí, přičemž na právo je zde pohlíženo jako minimum morálky.

b) Model oddělovací – typickým reprezentantem tohoto modelu je Immanuel Kant, který považoval právo a morálku za zcela odlišné systému, které však sledují stejných cíl, ale každý jinou formou; až na samou krajnost je pak dovedeno pojetí Hanse Kelsena, podle něhož je normativita zcela nezávislá na světě toho, co je a do tohoto světa náleží i morálka (jedná se o známý dualismus „sein“ a „sollen“), takže existenci normy lze odvodit zase jen z jiné normy, takže platnost právní normy nemůže být za žádných okolností potvrzena morálkou.

c) Model komplementárního vztahu práva a morálky – předpokladem komplementárního vztahu mezi obojím předpokládá jasné rozlišení mezi právem a morálkou, mezi kterými pak probíhá vztah kooperace, čímž je právo naplňováno do jisté míry i morálním obsahem (např. Habermas).7

                Z uvedeného vyplývá, že na vztah morálky a práva jako dvou společenských systémů se v historii objevilo mnoho různých pohledů a lze říci, že stále není otázka jejich vzájemného vztahu dostatečně vyjasněna. Kloním se k modelu ve shora uvedeném výčtu pod písmenem c), protože je podle mého názoru neoddiskutovatelné, že právo bez určité míry průniku morálky nemůže bez defektů plnit svou roli v moderní společnosti. Svět totiž není a priori duchovně, kulturně a morálně jednotný systém, nejedná se o systém univerzální shody, nýbrž jde o systém založený na toleranci. Musí být proto usilováno o vysokou míru spolupráce založené na porozumění a citu pro toleranci pro různé kulturní formy kultury a sdílených hodnot. 8 Tyto skutečnosti vystupují do popředí zvláště v době silně globalizovaného světa. Právo může v současné době plnit svoji roli jen za předpokladu silné hodnotové výbavy. Současně se domnívám, že zejména soudce rozhodující nejeden složitý případ (hard cases) se nemůže bez ohledu na vztahové souvislosti práva s jinými společenskými systémy správně rozhodnout pro řešení v dané věci.

Definice dobrých mravů

                Samotná definice dobrých mravů nemůže být vzhledem k neostrosti dobrých mravů zcela vyčerpávající jejich podstatu a charakter, protože tím se výrazně zúžil význam a dosah dobrých mravů. Z tohoto pohledu lze považovat za správné, že ani v občanském zákoníku, ani v jiném právním předpise se zákonodárce nepokouší o legální definici dobrých mravů, a tím ponechává naplnění tohoto pojmu soudní praxi. Nejvyšší soud se pokusil v jednotlivých napadnutých věcech přece jen zaujmout definici či spíše obecnou tendenci pojímání dobrých mravů pro aplikaci ustanovení, která obsahují tento neurčitý pojem, avšak nelze konstatovat, že by se jednalo o ideální přístup, protože dobré mravy se vyznačují právě svou nedefinovatelností 9. Nejvyšší soud nejčastěji vymezuje dobré mravy jako „souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti“.

                Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném. Současně také Nejvyšší soud upozorňuje, že ustanovení, v nichž je tento pojem obsažen, jsou svou povahou právní normy „s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu“.10

                Za slabinu přístupu Nejvyššího soudu považuji zbytečnou snahu o definování nedefinovatelného, protože pokud mají dobré mravy hrát svoji klasickou roli korektora příliš tvrdých situací pro jednu ze stran právního vztahu, nemohou být „staženy“ žádnou definicí, nýbrž musí být ponechán volný prostor k úvaze o dopadech daných okolností na strany právního vztahu a pro případné odmítnutí poskytnutí právní ochrany ze strany soudu. Navíc, definice uvedená prvně trpí závažnou vadou, a sice snahou definovat pojem sebou samým, tedy definice per idem, kdy se definiendum vyskytuje současně v definiens11. Takto pojatá definice není schopná dostát účelu, ke kterému ji zřejmě Nejvyšší soud chtěl vytvořit. Při snaze o definování pojmu dobrých mravů se totiž dopustil klasické chyby, když k problému přistoupil ryze tautologicky. Jak správně poznamenal Jan Hurdík, při hledání významu dobrých mravů musíme často zajít až do sféry filosofie v její hodnotové části, která je schopna poskytnout subjektům práva i orgánům aplikujícím právo konfrontace se základními hodnotami lidské společnosti,12 přičemž otevřenost a nedefinovanost pojmu dobrých mravů dopomáhá jejich funkcionalitě. Není proto žádoucí, aby se dosah tohoto pojmu zúžil nevhodně zvolenou definicí, která navíc není dostatečně vypovídající. Z uvedených důvodů soudím, že by bylo prospěšnější se pro futuro vyvarovat neplodných pokusů o definování dobrých mravů za každou cenu.

                Dobré mravy lze charakterizovat takto:

a) jsou korektivem pro situace, kdy je nezbytné poskytnout zvýšenou ochranu některému z účastníků právního vztahu,

b) zajišťují nezbytný ekvitní charakter práva v krajních situacích,

c) odstraňují přílišné právní formalismy ve výkladu a aplikaci práva,

d) dopomáhají k vyrovnávání nerovných pozic v právních vztazích,

e) zajišťují kooperaci práva a morálky z hlediska hodnotové výbavy práva,

f) jsou důležitým komunikačním článkem mezi lidskou svobodou a rovností, tedy pilířů, na kterých stojí soukromé právo.

                Pojmu dobrých mravů se nevyhýbá ani nový občanský zákoník.13 V § 1 odst. 2 stanoví, že jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy. V jeho § 2 odst. 3 stanoví, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Po mém soudu se jedná o výstižné zakomponování dobrých mravů do základního soukromoprávního kodexu, když právě při aplikaci právního předpisu je použití dobrých mravů a zásad soukromého práva zcela namístě. V § 3 odst. 3 se návrh hlásí k obecně uznaným zásadám spravedlnosti a práva. Pakliže jsem výše uvedl, že dobré mravy jsou projevem ekvitního pojetí soukromého práva, jedná se o zajištění spravedlnosti v právu v nejširším smyslu. Tomu by podle mého názoru mělo odpovídat pojetí posledně zmíněného ustanovení návrhu.

Kritéria pro přiznání výživného v zákoně o rodině

                Zákon o rodině upravuje výživné v části, kde jsou upraveny jednotlivé druhy vyživovací povinnosti. Jedná se o tyto druhy vyživovací povinnosti:

a) vyživovací povinnosti rodičů k dětem – § 85,

b) vyživovací povinnost dětí k rodičům – § 87,

c) vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými – § 88,

d) vyživovací povinnost mezi manžely – § 91,

e) výživné rozvedeného manžela – § 92,

f) příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce – § 95.

                Jednotlivá kritéria pro přiznání výživného v soudním rozhodování pak blíže rozvádí § 96 zařazený do společných ustanovení, která jsou součástí hlavy šesté části třetí zákona o rodině. Z tohoto ustanovení lze dle mého názoru vyčíst i algoritmus posuzování oprávněnosti návrhu na přiznání výživného a také návod pro zodpovězení otázky výše výživného. Z § 96 tedy vyplývá tento algoritmus pro přiznání výživného:14

a) odůvodněné potřeby na straně oprávněného,

b) schopnosti povinného,

c) možnosti povinného,

d) majetkové poměry povinného,

e) soulad s dobrými mravy.

                Zajímavá se v této souvislosti jeví otázka, zda existuje mezi těmito pěti kroky při posuzování otázky přiznání výživného nějaká vnitřní hierarchie či zda se jedná o zcela souladná kritéria, která musí být splněna všechna, jinak nemůže dojít k vyhovění návrhu na přiznání výživného ze strany soudu. Pokud bychom přistoupili na tezi, že tak, jak jsou výše jednotlivá kritéria seskládána, tak je třeba číst i jejich přednost, znamenalo by to, že přiznání výživného je postaveno na zásadě priority. Z čeho by ovšem vyplývala ona priorita některého z kritérií před jiným? Z pouhého slovosledu odstavce prvního § 96 to jistě vyplývat nemůže. K dobrým mravům bychom se potom museli postavit jako ke zcela okrajovému a jen doplňkovému kritériu, které je v zákoně o rodině stanoveno jako pojistka pro případy rdousícího efektu výživného pro povinného. Tento přístup nepovažuji za odůvodněný. Podle mého názoru jsou kritéria pod písmeny a) – d) zcela v souladném postavení a musejí být naplněny beze zbytku. U dobrých mravů musíme postupovat velice opatrně a citlivě a jak uvádím níže, musíme při jejich aplikaci rozlišovat u jednotlivých druhů výživného.

Dobré mravy v postavení kritéria pro přiznání výživného

                U kritéria dobrých mravů je tedy situace o poznání složitější, než-li je tomu u kritérií ostatních. Nelze říci, že by toto kritérium mělo mít horší, slabší, okrajové či jiným přívlastkem ozdobené kritérium. Na druhou stranu určitou výjimečnost či lépe řečeno nepravidelnost u tohoto kritéria nelze pominout. Jedná se o kritérium silně abstraktní a s ohledem na zajištění potřeby ochrany nezletilého, není proto vhodné odepřít nárok nezletilého na přiznání výživného. V tomto momentě je namístě podle mého názoru použít zásadu proporcionality (přiměřenosti), kdy proti sobě stojí v kolizi dvě zásady – zásada dobrých mravů a zásada zajištění potřeb dítěte (princip blaha). Pokud tedy podrobíme tuto kolizi testu proporcionality,15 podle něhož se postupně zkoumá potřebnost, vhodnost a závažnost,16 musíme podle mého názoru dospět k závěru, že potřebné a vhodné je vzhledem k postavení nezletilého dítěte od použití dobrých mravů v tomto případě ustoupit a nároku na přiznání výživného nezletilému vyhovět, poněvadž tím bude zajištěn celospolečenský zájem na zajištění odpovídající životní úrovně pro takového člena společnosti, který doposud nenabyl schopnosti se sám živit a neutrpí tím řádný vývoj nezletilého jedince. V platné právní úpravě je tento aspekt promítnut do § 85 odst. 2 v poslední větě – dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Z výše uvedených důvodů nebude podle mého názoru kritérium dobrých mravů u posuzování nároku nezletilého na přiznání výživného použitelné a nelze ho ani doporučit, až na ojedinělé výjimky.

                Zajímavé se jeví v tomto ohledu rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn.: 10 Co 976/2005 ze dne 24. 4. 2006. Krajský soud v Ústí nad Labem byl veden těmito úvahami: Podle názoru odvolacího soudu k tomu, aby byly osvědčeny podmínky pro nepřiznání (odepření) výživného dítěti pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zák. o rodině, by bylo nezbytné v řízení prokázat, že výživou oprávněné dítě (u nezletilého dítěte by takové úvahy bylo možné odvozovat nejdříve snad při dosažení patnáctého roku jeho věku, kdy se s dosažením této věkové hranice dítěti rozšiřuje okruh práv a povinností i v oblasti pracovněprávních vztahů, trestněprávních vztahů atd.) se vůči svému rodiči, resp. osobě povinné výživou chová natolik negativním (závadným) způsobem, že toto chování co do rozsahu a intenzity koliduje s dobrými mravy, resp. že z důvodu poměření s dobrými mravy (ve společnosti) je zásadně nepřijatelné, aby takovému (nevhodně se chovajícímu dítěti) bylo výživné nadále poskytováno, resp. přiznáno. Jinak řečeno, muselo by se jednat o natolik závadné chování, kdy by např. dítě v určitém rozsahu či s určitou intenzitou projevovalo zjevnou neúctu ke svému rodiči (osobě povinné výživou), bylo by k němu např. vulgární, resp. chovalo se k němu takovým způsobem, jenž by byl naprosto neslučitelný se shora vyloženými dobrými mravy ve společnosti.

                Odvolací soud v této věci nevyhověl odvolání otce, který brojil proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích, kterým mu byla uložena povinnost platit nezletilé výživné. Svou argumentaci založil na tom, že nezletilá se k němu chová arogantně, nekomunikuje s ním a vůbec odmítá jakýkoli kontakt. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k namítanému rozporu s dobrými mravy dle § 96 odst. 2 zákona o rodině se vyjádřil tak, že podmínky pro aplikaci tohoto kritéria u nezletilé by byly dány jednak věkem (starší 15 let) a jednak intenzitou negativního chování nezletilého vůči povinnému rodiči.

                U dosažení věku 15 let u nezletilého zřejmě předpokládá Krajský soud v Ústní nad Labem vyšší stupeň rozumové vyspělosti, když zákonodárce váže na dosažení tohoto věku např. nabytí plné způsobilosti k právním úkonům v pracovněprávních vztazích, 17 trestní odpovědnost18 apod. Je pravdou, že v tomto věku by se dalo předpokládat, že nezletilý by mohl být natolik vyspělý, aby byl schopen po vlastní úvaze rozlišit, zda-li je vhodné a únosné v rámci elementární slušnosti a úcty k rodiči, chovat se k němu urážlivě až vulgárně. V tomto směru lze s rozhodnutím Krajského soudu v Ústní nad Labem souhlasit. Na těchto úvahách je dobře patrné, že funkcionalita dobrých mravů je zajištěna při důkladné úvaze o všech okolnostech a poměření těchto okolností s kritériem dobrých mravů a principem blaha dítěte.

                Jiná situace se zdá být u posuzování nároku zletilého, který doposud nenabyl schopnosti se sám živit. Typicky se může jednat o úvahu o použití dobrých mravů v souvislosti s požadavkem na přiznání výživného u tzv. věčných studentů. Zvláště pak tato situace může být vyostřena skutečností, kdy mezi jednotlivými stupni studia byla poměrně značná časová proluka.19 Tehdy je požadavek na přiznání výživného ze strany již zletilého neúměrný celkové životní situaci, v níž se ocitají jak rodiče, tak i zletilé dítě. Na druhou stranu vystupuje zájem společnosti, aby děti dosahovaly co nejvyšší kvalifikace či získali kvalifikaci v jiném oboru, jestliže došlo k nepřijetí ke studiu na vysoké škole a po roce se dítě dostalo na jinou školu. 20 Domnívám se proto, že vzhledem k dospělosti potencionálního oprávněného k výživě, je zcela na místě důkladně vzít v potaz kritérium dobrých mravů vždy. Na rozdíl od nezletilého totiž již není zapotřebí dávat tak silný důraz na ochranu zájmu na zajištění blaha oprávněného (princip blaha dítěte), neboť se jedná o jedince, který má daleko větší možnosti zajistit si obživu vlastním přičiněním. Může se také jednat o řešení neutěšené životní situace, kdy zletilý přijde o zaměstnání a prostřednictvím požadavku na poskytování výživného si saturuje příjmové nedostatky. Zvýšený důraz na morální akcent při rozhodování o takových nárocích zletilých je naprosto namístě.

                Nejvíce doma jsou dobré mravy při rozhodování o požadavku na přiznání výživného ve dvou jiných případech – výživné rozvedeného manžela a výživné na nerozvedeného manžela. Zatímco u nezletilých jsem několikrát zdůraznil zvýšený zájem na ochraně jejich práv, u rozvedených či nerozvedených manželů tato výhrada zcela odpadá. Dobré mravy by tu měly být kritériem nikoli výjimečným, nýbrž kritériem pravidelným.

                Podle § 92 zákona o rodině musí rozvedený manžel pozbýt schopnost sám se živit. To je třeba vykládat restriktivně. Může se jednat například o situaci, kdy rozvedený manžel pečuje o nezletilé dítě, které se nepodařilo umístit do jeslí či školky; dále pokud pečuje o nezletilé dítě, které trpí určitým zdravotním handicapem. Případně může jít o případ, kdy sám rozvedený manžel je zdravotně postižený a nelze u něho z objektivních důvodů spravedlivě požadovat, aby si obživu zajistil sám. V rozporu s dobrými mravy je naopak požadavek rozvedeného manžela, aby mu bývalý manžel poskytoval příspěvek na přiměřenou výživu tehdy, kdy z důvodů nezávislých na předchozím manželství ztratil schopnost sám se živit a po jistou dobu si dokázal zajišťovat obživu sám.21 V takovém případě jistě nemůže být shledáno spravedlivým, aby bývalý manžel poskytoval příspěvek na přiměřenou výživu rozvedenému manželovi podle § 92, jestliže si tuto situaci zavinil sám. Na tomto místě by měly být soudy schopny dostát požadavkům na dosažení materiální (obsahové) spravedlnosti. Kritérium dobrých mravů by při řádném zvážení všech okolností daného případu mělo být po soudce dostatečným nástrojem, jak se vyvarovat zbytečných přehmatů a dostát požadavku na spravedlivé rozhodování ve věcech výživného rozvedeného manžela. Požadavek na spravedlivou ochranu právům a oprávněným zájmům účastníkům řízení ostatně výslovně upravuje i občanský soudní řád.22 Lze tedy uzavřít, že kritérium dobrých mravů je nejpřiléhavější při rozhodování o nároku rozvedeného manžela na poskytnutí příspěvku na přiměřenou výživu.

                U požadavků na přiznání výživného dosud nerozvedeného manžela podle § 91 zákona o rodině je použití kritéria dobrých mravů stejně tak namístě, jako u požadavku rozvedeného manžela. Dochází totiž často k situacím, kdy manžel či manželka si najde jiného partnera, avšak formálně zůstává ve svazku s dosavadním manželem. Druhý manžel se tak může lehko stát sponzorem společných aktivit manželky a nového partnera prostřednictvím požadavku, aby soud přiznal manželce výživné v takové výši, aby jeho rozsah odpovídal dikci § 91 odst. 2 zákona o rodině, tj. zásadně stejná hmotná a kulturní úroveň obou manželů. V souladu s kritérii v § 96 zákona o rodině by však měl soud důsledně zkoumat všechny relevantní okolnosti daného případu a neměl by se bát vzít v potaz i kritérium dobrých mravů, poněvadž se skutečně může ukázat, že požadavek navrhovatele je zcela přemrštěný a neopodstatněný, navíc uplatněný s účelem víceméně přisypat trochu soli do rány druhému manželovi. Proto se domnívám, že u tohoto druhu výživného mají mít dobré mravy své pravidelné místo.

Dobré mravy v novém občanském zákoníku

                V novém občanském zákoníku se již kritérium dobrých mravů výslovně v části upravující výživné explicitně nevyskytuje. Zachovány jsou ostatní kritéria – odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (viz § 908 odst. 1 nový obč. zák.). Nicméně zásady soukromého práva zůstávají podle mého názoru i nadále použitelné tak, jak je o nich pojednáváno v současné době. Koneckonců o tomto závěru svědčí i díl I. hlavy I. obecné části návrhu nového občanského zákoníku. Pojem dobrých mravů je zde zmíněn, jednak v § 1 odst. 2, dle kterého jsou zakázána taková ujednání, jež porušují dobré mravy, jednak v § 2 odst. 3, podle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

                Vzhledem k tomu, že úprava rodinného práva je již napříště součástí občanského zákoníku a nikoli v samostatném zákoně, jak je tomu nyní, je nasnadě, že se tato obecná ustanovení budou aplikovat i na rodinné právo a tudíž kritérium dobrých mravů z problematiky výživného nevymizí.

                Pokud tedy dojde k situaci, která bude pro jednoho z účastníků řízení o výživné mít příliš tvrdé dopady, budou hrát dobré mravy svou klasickou roli korektora tvrdostí a odstranění přílišných formalismů, jako tomu bylo doposud. Dokonce se zdá, že nová úprava může být příznivější z hlediska obecné aplikace dobrých mravů, a proto není zapotřebí, aby se dobré mravy objevovaly v části upravující rodinné právo jako samostatné kritérium, neboť dopady obecných ustanovení nového občanského zákoníku je univerzální. Kdyby tomu mělo být jinak, tak by nemohl platit § 2 odst. 1 nového občanského zákoníku, který říká, že „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.“

                Proto bude i do budoucna platit, že výživné, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, nebude moci být přiznáno. Samozřejmě, že zůstává zachováno pojetí výživného pro nezletilého v souladu s principem blaha dítěte, jak o něm bylo pojednáno výše. Nakonec, když nahlédneme do § 753 odst. 1 zjistíme, že důvody pro odmítnutí přiznání výživného pro rozvedeného manžela pro rozpor s dobrými mravy, jak jsem o nich pojednal výše, jsou již uvedeny přímo v zákoně – není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Ekvitní základ tohoto ustanovení je podle mého názoru dobře patrný a je tím jen potvrzeno, že dobré mravy mají i u posuzování oprávněnosti některých nároků na přiznání výživného své místo.

Závěr

                Použití kritéria dobrých mravů při posuzování oprávněnosti požadavku na přiznání výživného je spojeno s některými úskalími, s nimiž je zapotřebí se důsledně vypořádat. Na rozdíl od ostatních kritérií pro přiznání výživného upravených v § 96 odst. 1 zákona o rodině, máme tu čest s pojmem velice abstraktním, jehož obsah je naplňován až při jeho aplikaci na daný případ a poskytuje tak soudu široký prostor pro úvahu. Dobré mravy musejí být chápány ve smyslu nositele hodnotových základů práva a bariéry proti amoralitám při výkonu subjektivních práv a dále jako interpretační vodítko sloužící k odstranění zbytečného formalismu v právu.

                Jak vyplynulo z předchozích výkladů, dobré mravy jsou kritériem souladným s ostatními kritérii při posuzování oprávněnosti návrhu na přiznání výživného, avšak vzhledem ke specifikům postavení nezletilého v rodinně právních vztazích a přednosti zajištění blaha dítěte, resp. priority použití tohoto principu s ohledem na zásadu přiměřenosti, při posuzování oprávněnosti návrhu na přiznání výživného nezletilému se dobré mravy aplikují jen výjimečně. Především jde o ty případy, kdy je nezletilý s ohledem na svůj věk již na takovém stupni rozumového vývoje, že lze po něm požadovat, aby byl schopen plně posoudit dopady svého počínání vůči povinnému rodiči. Je tím mířeno na případy projevů velké neúcty k rodiči až na hranici vulgarity a pohrdání. Pokud je tedy oprávněný nezletilý, je použití kritéria dobrých mravů spíše vyloučeno.

                Naopak typickým příkladem, kde má použití kritéria dobrých mravů své opodstatnění, je případ výživného na rozvedeného manžela a výživného na nerozvedeného manžela. Požadavek rozvedeného manžela na přiznání příspěvku na přiměřenou výživu nemusí být vždy založen na důvodech souvisejících v zaniklém manželství, nýbrž může vše spočívat ve snaze řešit tímto špatnou finanční situaci zapříčiněnou vlastní neopatrností (podnikatelský neúspěch apod.). Jiná situace je, když rozvedený manžel pečuje o zdravotně postižené dítě a rozvodem by se dostal do tíživého postavení. V těchto případech umožňuje kritérium dobrých mravů nalézt skutečnou rovnováhu v právních pozicích obou bývalých manželů. U výživného na nerozvedeného manžela je to obdobné. Vzhledem k neopodstatněnosti a účelovosti mnohdy přemrštěných požadavků manžela na přiznání výživného, lze považovat kritérium dobrých mravů za pravidelné kritérium a vždy by mělo být bráno na zřetel.

                Dobré mravy jako kritérium u přiznání výživného neztratí své postavení ani po rekodifikaci soukromého práva s přijetím nového občanského zákoníku. Za pomoci aplikace obecných ustanovení budou dobré mravy hrát i nadále svou nezastupitelnou roli v rodinném právu, jehož úprava bude nově obsažena přímo v občanském zákoníku.

                Domnívám se tedy, že dobré mravy jsou nezbytnou zásadou soukromého práva stvrzující ekvitní charakter práva jako společenského fenoménu a pro odvětví rodinného práva si tato zásada umí najít své zvláštní uplatnění, když i v rodinně právních vztazích nejsou amorality nic ojedinělého.

SUMMARY

                This article is focused on the principle of good manners and the task of possibility of application of this principle in family law especially from the point of view that good manners are one of the criteria which have to be taken into consideration by judge to concede alimony. I think there are some questions which have to be answered. The most important one is the question whether principle of good manners is fit to be a regular criterion to concede alimony or the principle of good manners is indeed an exceptional criterion. First of all I had to think about the general definition of principle of good manners. This task is touched by the relationship between law and morality, especially by different opinions what is the scale of intersection of morality into law. We can find three different theoretical models of relationship between law and morality – from the separation model up to the complement model – and I prefer the complement model. I also think that the concept of good manners is not proper to be defined because of its abstract character. From this point of view it is not ideal that courts are trying to define the principle of good manners. Applications of good manners as one of the criteria to award an alimony has to differ depending on what kind of alimony is the matter of procedure. In case of alimony for a minor good manner is a very exceptional criterion but in case of alimony for a spouse or divorced spouse it is not so exceptional. The reason is that a minor has to be protected by the state and there is a need for accent on the protection of interest of the child.

____________________

1 HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno : Masarykova universita, 2010, s. 123.

2 Srov. čl. 90 Ústavy ČR, též § 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

3 HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. 1. vyd. Brno : Masarykova universita, 1998, s. 74.

4 SALAČ, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 12 a násl.

5 SHAPIRO, S. J. The „Hart-Dworkin“ debate: A short guide for the perplexed. Michigan Law : Public law and legal theory working paper series, No. 77, March 2007.

6 Tamtéž.

7 HARVÁNEK, J. a kolektiv. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008, s. 73 a násl.

8 WEINBERGER, O. Filosofie, právo, morálka. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1993, s. 146.

9 Srov. např. 3 Cdon 69/96, 33 Cdo 1526/2006, 33 Cdo 1209/2006, 33 Cdo 1843/2008 a další.

10 Srov. např. 28 Cdo 4157/2008.

11 KNAPP, V., GERLOCH, A. Logika v právním myšlení. 2. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2001, s. 176.

12 Op. cit. sub. 3, str. 78.

13 Zákon č. 89/2012 Sb.

14 HRUŠÁKOVÁ, M. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 457 a násl.

15 Srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/94.

16 MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 60 a násl.

17 § 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

18 § 25 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

19 Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ústní nad Labem 10 Co 188/2007.

20 Srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 1146/07.

21 LUŽNÁ, R. Výživné rozvedeného manžela a po zrušení registrovaného partnerství. Právo a rodina, 2011, č. 6, s. 5–9.

22 § 1 o. s. ř.