Dobré mravy II

Uvolnění přístupu do aplikace ASPI je dnes již možné přinést celé znění zajímavého rozsudku 18 Co 242/2002 Městského soudu v Praze k otázce dobrých mravů ve vztahu k výživnému.

Právní věta:

Podle ust. § 96 odst. 2 zák. o rodině je možné nárok nezletilého dítěte na zvýšení výživného přiznat pouze zčásti, a to tehdy, je-li nezletilé dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost způsobilé odpovídat za své nemorální chování.

18 Co 242/2002 – 512

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Keményové a soudců JUDr. Marcely Kučerové a JUDr. Blanky Chlostové v právní věci péče o nezletilou T. Š., zastoupenou Městskou části Praha 6 jako kolizním opatrovníkem, dceru M. Š., bytem R. 14/522, P-6 a Ing. V. Š., bytem S. 349/7, P-10, o zvýšení výživného, o odvolání matky i otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. prosince 2001, čj. P 251/90 – 491,

t a k t o :

Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o výživném m ě n í tak, že otci se zvyšuje výživné na nezletilou T. s účinností od 1. 9. 1999 na částku 2.000,- Kč měsíčně, kterou je otec povinen platit k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem.

Nedoplatek zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 1999 do 30. 9. 2002 ve výši 10.000,- Kč je otec povinen zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám matky.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O d ů v o d n ě n í

Napadeným rozsudkem zvýšil soud I. stupně výživné stanovené otci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 6. 1996 pod čj. P 251/90 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1997 pod čj. 19 Co 139/97 pro nezletilou T. Š., a to z částky 1.500,- Kč na 2.300,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2001, s tím, že zvýšené výživné je otec povinen hradit k rukám matky do každého pátého dne v měsíci předem. Zároveň stanovil nedoplatek na výživném za období leden až prosinec 2001 ve výši 5.600,- Kč a otci uložil, aby jej uhradil nejpozději do třiceti dnů po právní moci rozsudku k rukám matky. O nákladech řízení soud rozhodl tak, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného, když matka požadovala výživné zvýšit od 1. 1. 1998 na částku 3.500,- Kč měsíčně. Po provedeném dokazování soud dovodil, že návrh je důvodný toliko částečně. Vyslovil, že jsou sice dány podmínky pro změnu rozhodnutí o výživném, neboť došlo k navýšení věku nezletilé a v souvislosti s tím i jejích potřeb. Tyto potřeby jsou spojeny s jejím studiem na gymnáziu, zájmovou činností, jazykovým vzděláváním i zdravotním stavem. Soud I. stupně však konstatoval, že v určitém směru se jeví potřeby nezletilé jako nadstandardní a matka pro nezletilou musí vynakládat i prostředky z finanční pomoci od svého otce (dědečka nezletilé). Soud dále vyslovil, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně výdělkových poměrů obou rodičů. Konstatoval, že příjmy otce z podnikání jsou dostačující pro zvýšení výživného, když zjistil, že otec podniká jako projektant a jeho příjmy z podnikání za období roku 1998 do roku 2000 se pohybovaly v rozpětí od cca 900.000,- Kč až 1,000.000,- Kč. Otec však daňovým přiznáním prokázal i vysoké výdaje v těchto obdobích, a to v rozpětí od cca 800.000, - Kč až do 950.000,- Kč ročně. Soud přihlédl též k tomu, že otec bydlí ve vlastní nemovitosti, kterou jako podnikatel rekonstruuje a v nemovitosti též podniká. Ohledně matky bylo zjištěno, že její náklady na bydlení činí 6.000,- Kč. Matka byla v období od 1.9. 1998 evidována jako nezaměstnaná a pobírala hmotné zabezpečení ve výši 5.145,- Kč měsíčně. Ke dni 31. 3. 1999 byla tato evidence ukončena ze strany matky. Od 1. 4. 1999 podniká a její příjmy byly prokázány z daňových přiznání. Za období od 1. 4. 1999 do konce roku 1999 vykázala příjmy ve výši cca 128.000,- Kč a výdaje cca 102.000,- Kč, v roce 2000 pak příjmy cca 207.000,- Kč a výdaje ve výši cca 160.000,- Kč. Na základě uvedených zjištění dovodil soud I. stupně, že odpovídající výživné pro nezletilou je třeba stanovit na částku 2.300,- Kč měsíčně, a to od 1. 1. 2001, kdy došlo k nárůstu potřeb nezletilé v souvislosti se studiem ve školním roce 2000/2001. Na straně otce pak přihlédl soud k tomu, že kromě výživného měl snahu poskytovat dceři i další plnění, které však dcera i její matka odmítaly. Stejně tak zůstala bez odezvy i snaha otce se s nezletilou stýkat, nezletilá kontakt odmítala. Její chování je tak na hranici rozporu s dobrými mravy. Soud dále vycházel ze zjištění, že rodiče nemají jinou vyživovací povinnost, než k dceři T. Mezi rodiči též nebylo sporu o tom, že otec od května 2001 začal poukazovat na výživném částku 2.000,- Kč měsíčně. Vyčíslený nedoplatek na výživném za období leden až prosinec 2001 se započtením dobrovolného plnění otce byl otci stanoven k zaplacení ve lhůtě třiceti dnů s tím, že takovéto plnění je v možnostech otce. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na ustanovení § 146 odstavec 1 občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku se včas odvolala matka. V odvolání zejména nesouhlasila se zvýšením výživného pouze na částku 2.300,- Kč měsíčně, a to jen od 1. 1. 2001. Namítala, že soud při svém rozhodování pominul věk nezletilé (17 let) a její vysoké potřeby související s jejím studiem na osmiletém gymnáziu. Poukázala na další náklady nezletilé vzniklé při jejím studiu jazyků, kulturním vyžití, sportovními aktivitami, návštěvě tanečních kurzů. Namítla, že velmi velké výdaje má nezletilá pro svoji zrakovou vadou, když jen náklad na pořízení čoček představuje částku 10.000,- Kč ročně. Nesouhlasila s tím, že soud nezjišťoval, v čem spočívají výdaje otce, když jeho příjmy představují částku kolem 1,000.000,- Kč. Namítla dále, že otec sám ze své vůle dceři ničeho dalšího neposkytuje a popírala, že by nezletilá odmítala nějaká další plnění a že by chování nezletilé dcery bylo na hranici rozporu s dobrými mravy. Chování dcery je totiž jen důsledkem chování otce k dítěti. Uvedla dále, že chtěl-li soud zvýšit výživné v souvislosti se studiem dcery ve školním roce 2000 – 2001, měl tak učinit již od 1. 8. 2000 a nikoliv od 1. 1. 2001. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví zcela jejímu návrhu a výživné stanoví od 1. 1. 1998 na částku 3.500,- Kč.

Proti rozsudku o výživném se včas odvolal i otec. Ve svém odvolání zejména tvrdil, že soud nevzal v úvahu jeho podnikatelské výdaje snižující základ daně. Pokud otec platí výživné vyšší než soudem stanovené, je to tak především díky podpoře jeho otce. Vyšší výživné než 2.000,- Kč měsíčně není schopen platit. Namítl, že soud nevzal v úvahu materiální podporu, kterou dceři nabízí. Poukazoval na skutečnost, že soud se nezabýval jeho návrhem na výkon rozhodnutí o styku s dcerou za pomoci centra pro rodinu v nemocnici Motol.

Kolizní opatrovník se ve věci nevyjádřil.

Odvolací soud podle § 212 a § 212a odstavec 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud přitom jednal v nepřítomnosti kolizního opatrovníka, který se k jednání bez omluvy nedostavil. Podle ustanovení § 101 odstavec 3 o. s. ř. bylo též jednáno v nepřítomnosti otce, který se sice k jednání odvolacího soudu omluvil, jeho omluvu odůvodněnou zahraniční dovolenou však neshledal odvolací soud za včasnou a důvodnou. Předvolání bylo otci doručeno již 23. 7. 2002, tedy déle než 2 měsíce před odvolacím jednáním. Bylo proto na otci, aby si svoji dovolenou zajistil v jiném termínu, popřípadě, aby soud o své dovolené informoval včas tak, aby jednání bylo možno odročit.

Podle § 85 odstavec 2 ZR oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Podle ustanovení § 96 odstavec 1 věta prvá ZR při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům oprávněného.

Podle ustanovení § 96 odstavec 2 ZR výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 99 odstavec 1 ZR, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu měnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti.

Ve smyslu výše citovaných ustanovení zjistil soud I. stupně v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, a to ohledně poměrů nezletilé, otce i matky. Odvolací soud se však zcela neztotožňuje s jeho právním posouzením věci, pokud soud ve smyslu ustanovení § 96 odstavec 2 ZR nevyvodil z chování nezletilé odpovídající závěry. Odvolací soud je toho názoru, že umožňuje-li ustanovení § 96 odstavec 2 ZR, aby soud pro rozpor s dobrými mravy výživné nepřiznal zcela, je možné dle téhož ustanovení rozhodnout i tak, že výživné, resp. nárok na zvýšení výživného, bude přiznán pouze zčásti. Odvolací soud zásadně souhlasí s tím, nemorální chování dítěte ve vztahu k rodiči je třeba přičítat i na vrub jeho nedostatečné výchovy ze strany rodičů. Z nedostatků ve výchově je však možné vinit pouze tohoto rodiče, který měl faktickou možnost dítě svojí výchovou ovlivňovat. Ve věcech výživného pro nezletilé dítě je zároveň třeba přihlédnout i k tomu, zdali nezletilé dítě je již s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost způsobilé odpovídat za své chování.

Z hlediska výše uvedeného bylo proto v daném případě nutno přihlédnout k tomu, že otec neměl možnost se s nezletilou od roku 1990 stýkat a ovlivňovat její mravní vývoj v rozhodujícím období jejího dospívání, a to i přes soudem upravený styk a otcem požadovaný výkon rozhodnutí. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že styk otce s dcerou nebyl pro obstrukce ze strany nezletilé a její matky realizován, i když byl organizován za pomoci sociálních pracovníků tak, aby byl pro nezletilou přijatelný. Z hlediska dobrých mravů bylo třeba též vzít v úvahu, že nezletilé je již 17 let a je studentkou výběrové střední školy. Nedostatky v chování nezletilé ve vztahu k otci, která soustavně odmítá se s ním stýkat a která m. j. vyjádřila svoji neúctu k otci při svém výslechu u soudu tak, že dárky od otce je ochotna přijímat pouze tehdy, bude-li jí je posílat poštou, je proto nutno přičítat nejen její matce, ale i nezletilé samotné. Za této situace má odvolací soud za to, že nezletilá má ve vztahu k otci nárok pouze na takové výživné, které bude sloužit k uspokojování jejích základních potřeb ryze spotřebního charakteru /ošacení, obutí, stravování, nutné náklady na pomůcky ve státní střední škole/. Pro její chování však nemá nárok na výživné, na které by jinak měla ve smyslu výše citovaných ustanovení § 85 odstavec 2 ZR nárok, tedy na uspokojování svých nadstandardních nároků a nemá též právo podílet se na zjištěné vyšší životní úrovni svého otce. Majetkové poměry otce totiž nejsou dány pouze matematickým rozdílem jeho podnikatelských příjmů a výdajů, ale narůstají i tím, že bydlí v domě, který užívá jako podnikatel a rekonstruuje na svůj podnikatelský účet, což zvyšuje jeho osobní životní úroveň. V konkrétních položkách tedy odvolací soud nezletilé nepřiznal právo na výživné za nadstandardní náklady vzniklé v souvislosti s jejími mimoškolními aktivitami /tanec a kurs pro manekýnky, diskotéky, užívání počítače a Internetu/, mimoškolním studiem jazyků, či za kontaktní čočky jako nadstandardní zdravotní pomůcku.

Ze všech výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle ustanovení § 220 odstavec 1 o. s. ř. tak, že výživné stanovené otci zvýšil pouze na částku 2.000,- Kč, a to již od 1. 9. 1999, kdy došlo k podstatnějšímu nárůstu potřeb nezletilé v souvislosti s jejím věkem a se vstupem nezletilé do vyššího ročníku gymnázia. Takto stanovené výživné je spolu s uvažovaným příspěvkem od matky, která již s ohledem na věk nezletilé nevyvažuje v převážné míře výkonem své osobní péče svojí vyživovací povinnost k dceři, a spolu s poskytovanou státní dávkou, způsobilé saturovat základní potřeby nezletilé. Na straně otce pak stanovené výživné odpovídá jeho zjištěným majetkovým poměrům. S ohledem na nově stanovené datum zvýšení vyživovací povinnosti odvolací soud vypočítal nedoplatek na výživném se započítáním dosavadních plateb otce na výživné ve výši 2000,- Kč počínaje květnem 2001. Celkový dluh byl proto stanoven na částku 10.000,- Kč /500,- Kč x 20 měsíců/. Tento nedoplatek byl otci stanoven k zaplacení ve lhůtě přiměřené jeho majetkovým poměrům.

Vzhledem ke změně rozhodnutí ve výroku o věci samé, rozhodl odvolací soud dle § 224 odstavec 2 o. s. ř. znovu i o nákladech řízení před soudem I. stupně. Jelikož v rámci řízení před soudem I. stupně účastníkům žádné náklady nevznikly, rozhodl o nich soud dle ustanovení § 146 odstavec 1 písmeno a/ o. s. ř. tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo.

Také výrok o nákladech odvolacího řízení je dán ustanovením § 146 odstavec 1 písmeno a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odstavec 1 o. s. ř., když ani v odvolacím řízení účastníkům žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 27. září 2002

JUDr. Eva K e m é n y o v á , v.r.

předsedkyně senátu