Dobré mravy V

Po přečetní nálezu Ústavního soudu č. j. I.ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005 musí snad každý pochopit, proč děti pohrdají svými rodiči a neštítí se ani na vlastního otce podat trestní oznámení nebo exekuci pro údajně dlužné výživné, přestože mu o sobě nepodávají naprosto žádné informace.

Česká justice vychovává absolutně bezcitné a bezohledné spratky!

Zabránit tomu můžete jedině tím, že tento nález svému soudci přilepíte vetřiňákem na čelo textem k obličeji tak, aby předposlední a před ním předcházející odstavec byl trvale v úrovni jeho očí. Konec konců, nic jiného vidět nemusí, spravedlnost má být slepá.

 Nález  I.ÚS 643/04

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 ve věci ústavní stížnosti E. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2004 č. j. 24 Co 189/2004-175 a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 14. ledna 2004 č. j. 3 C 907/99-154, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení peněžité částky.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2004 č. j. 24 Co 189/2004-175 a rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 14. ledna 2004 č. j. 3 C 907/99-154 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a právo na ochranu majetku.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2004 č. j. 24 Co 189/2004-175 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 14. ledna 2004 č. j. 3 C 907/99-154 se zrušují.

Odůvodnění


Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti proti výše specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále též "okresní soud"). Stížnost byla podána včas a po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jejím právům nebyla poskytnuta dostatečná ochrana a že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož podstatou je právo na spravedlivý proces, a dále čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a konečně též čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, tedy i ustanovením § 3 občanského zákoníku. V důsledku toho došlo k porušení čl. 11 Listiny, v němž je upraveno právo vlastnit majetek. K řízení před obecnými soudy uvedla, že před nimi byl posuzován vztah mezi příbuznými (matka - syn) vyplývající z restitučního nároku, který byl následně zcizen třetímu subjektu s tím, že výnos zcizení byl deponován u vedlejšího účastníka; tyto skutečnosti byly u obou soudů nesporné a žalobní návrh byl zamítán pouze a výlučně z důvodu toho, že oba nalézací soudy dospěly k závěru, že i depozitum je možno promlčet v obecných promlčecích lhůtách. Stěžovatelka nesouhlasí s vysloveným právním názorem obecných soudů o promlčení nároku na vydání deponované částky a je přesvědčena, že v souzené věci, když nebyl dohodnut čas výplaty depozita, promlčecí doba začala běžet až okamžikem doručení výzvy k vydání depozita. Nad rámec argumentace použité v řízení před nalézacími soudy odvozuje ústavní stížnost od výroku Ústavního soudu, dle kterého platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení ustanovení § 3 občanského zákoníku, dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy [nález ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 6)]. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, která upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11

(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.

Krajský soud namítá, že z ústavní stížnosti nelze zjistit, zda stěžovatelka vyčerpala všechny opravné prostředky proti napadenému rozhodnutí, zahrnující i dovolání. Pokud dovolání nepodala, má za to, že ústavní stížnost není přípustná. Ve věci samé krajský soud odkázal na důvody rozhodnutí uvedené v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku.

Okresní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti odkázal na vydaný rozsudek, v němž na danou problematiku vyslovil právní názor. Konstatoval, že z podání navrhovatelky je patrné, že její právní závěry se liší od právního hodnocení soudů obou stupňů, přesto nemá, co by dalšího ke svým právním závěrům dodal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neučinil.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil, avšak nebyl, ač na to byl výslovně upozorněn, právně zastoupen. Proto Ústavní soud k jeho vyjádření nepřihlédl. Současně s vyjádřením však vedlejší účastník zaslal Ústavním soudu prohlášení ze dne 12. 6. 2005 podepsané stěžovatelkou o tom, že stěžovatelka nepodávala žádné odvolání, ani ústavní stížnost, protože se již nechce soudit se svými dětmi. Aby byly odstraněny pochybnosti o skutečném obsahu vůle stěžovatelky, hodlal Ústavní soud provést její osobní výslech a přímo u stěžovatelky ověřoval, zda jí nebrání nějaké okolnosti v ústním jednání. Stěžovatelka v odpovědi poukázala na svůj věk a zdravotní stav. Současně uvedla, že svoje prohlášení z 12. 6. 2005 omlouvá tím, že syn (tj. vedlejší účastník) a snacha jí domlouvali, aby tak učinila. Je k tomu také nucená, neboť si nemůže dovolit zaplatit soudní poplatky. Vzhledem k těmto okolnostem, které ozřejmily skutečný obsah vůle stěžovatelky, Ústavní soud upustil od záměru provést důkaz stěžovatelčinou výpovědí a k obsahu jejího prohlášení ze dne 12. 6. 2005, které Ústavnímu soudu zaslal její syn, nepřihlédl, neboť dle názoru Ústavního soudu nebylo učiněno svobodně a navíc nesplňovalo formální náležitosti.

Z předložených listinných podkladů a ze spisu okresního soudu sp. zn. 3 C 907/99 Ústavní soud zjistil, že dne 22. 12. 1999 podala stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu o zaplacení 1 802 959,30 Kč s příslušenstvím, tj. částky, která u něj byla uložena v její prospěch (šlo o část kupní ceny utržené za prodej společných nemovitostí). V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka, vedlejší účastník a třetí spoluvlastnice (dcera stěžovatelky) prodali společné nemovitosti, že prodávající zmocnili advokáta k přijetí celé kupní ceny na jeho účet a k výplatě jedné poloviny vedlejšímu účastníkovi (synu stěžovatelky) a druhé poloviny dceři stěžovatelky. Advokát každému z takto oprávněných příslušnou částku vyplatil, stěžovatelka tak podle dohody neobdržela nic. Dne 16. 8. 1999 vyzvala stěžovatelka vedlejšího účastníka k zaplacení žalované částky ve lhůtě 1 měsíce. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2001 č. j. 7 C 907/99-77 žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že vedlejší účastník se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatil. Na základě odvolání vedlejšího účastníka krajský soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 25. 6. 2002 č. j. 18 Co 85/2002-119 zrušil. Krajský soud dospěl sice ke stejnému závěru, byť i z jiných důvodů, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo bezdůvodné obohacení (dovodil, že vedlejší účastník sice obdržel šestinu z celé kupní cenu nad rámec svého podílu v souladu s dohodou o platebních podmínkách, ale k tomu, aby si ji ponechal, neměl pak již právní důvod), avšak přihlédl k tomu, že v průběhu odvolacího řízení vznesl vedlejší účastník námitku promlčení. Na tomto základě vrátil věc soudu prvního stupně k posouzení námitky promlčení a k opětovnému rozhodnutí ve věci. Po doplnění dokazování byla žaloba napadeným rozsudkem zamítnuta. Prvostupňový soud setrval na stanovisku, že žalovanou částku vedlejší účastník zadržuje bez jakéhokoliv právního důvodu, že tedy jde o bezdůvodné obohacení, že však právo na jeho vydání je promlčeno, neboť uběhla dvouletá promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem (ve smyslu § 107 odst. 1 občanského zákoníku). Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala, když namítala chyby v právních závěrech okresního soudu. Předně poukázala na to, že vedlejší účastník převzetím peněz jí náležejících nejednal protiprávně, jeho jednání contra legem nastalo v souladu s § 563 občanského zákoníku až okamžikem obdržení její výzvy o vyplacení peněz. Krajský soud se ztotožnil s důvody rozhodnutí okresního soudu a jeho rozsudek potvrdil. V odůvodnění především konstatoval, že nedošlo k uzavření svěřenecké smlouvy, že vedlejší účastník si peníze ponechal, aniž k tomu měl právní důvod, jde tudíž o bezdůvodné obohacení. Právo na jeho vydání se promlčelo, což okresní soud též správně vyřešil.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není třetí instancí v systému obecného soudnictví, která by se měla zabývat námitkami stěžovatelky, které náležitě řešily již soudy řádné. Nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů provedené orgány veřejné moci svým vlastním hodnocením. Zabývat se správností hodnocení důkazů by Ústavnímu soudu příslušelo jen tehdy, pokud by současně zjistil, že v řízení před orgány veřejné moci byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, což znamenalo i porušení jejího práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), případně by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože obecné soudy se meritorně zabývaly stěžovatelkou uplatněným nárokem. Ústavní soud však ve své judikatuře akcentuje též další rozměr ústavního práva na soudní ochranu. Připomíná, že soudy jsou povinny se podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71)]. Respektuje se tak základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které zahrnuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí v řádné zjištění skutkového stavu.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy tento princip nedodržely, a to při hodnocení významu projevů vůle zúčastněných osob při uzavírání tzv. dohody o platebních podmínkách dne 15. 11. 1994. Smluvní strany (tj. stěžovatelka, vedlejší účastník a dcera stěžovatelky, tj. nikoliv též JUDr. S., jak tvrdí krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 3) se v ní dohodly, že "po připsání jakékoli splátky na úhradu předkupního práva či na úhradu kupní ceny se zmocňuje JUDr. J. S., aby proti písemnému potvrzení o převzetí finančních částek vyplatil z částek připsaných na účet jednu polovinu paní D. K. a jednu polovinu panu P. P., a to ve lhůtě 15 dnů od připsání jednotlivé platby. Stejnopis potvrzení o vyplacení těchto podílů na kupní ceně a úplatě za zřízení předkupního práva doručí advokát paní E. P., která souhlasí s uvedeným rozdělením jejího podílu na kupní ceně." Tímto způsobem bylo sjednáno místo plnění (tzv. splniště) povinnosti advokáta, který převzal kupní cenu za prodané nemovitosti. Přitom je zřejmé, že každému z podílových spoluvlastníku příslušelo právo na jednu třetinu kupní ceny. Ohledně převyšující částky pak oba soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nebyla uzavřena ani innominátní svěřenecká smlouva (okresní soud), ani mezi nimi nevznikl závazek opatrovat peníze nebo vykonat jinou určitou činnosti (krajský soud), a tudíž tyto peníze si vedlejší účastník po jejich výplatě ponechal, aniž k tomu měl právní důvod, a tudíž jde o bezdůvodné obohacení. Takové právní hodnocení považuje Ústavní soud za rozporné se zjištěnými okolnostmi, zejména nezohledňující kontextový rámec jednání zúčastněných osob. V případě uzavření tzv. nepojmenované smlouvy platí, že obsah vzniklého právního vztahu se řídí jednak obsahem smlouvy, jednak i těmi ustanoveními občanského zákoníku, které upravují vztahy, jež jsou jim obsahem a účelem nejbližší. Není proto správný závěr okresního soudu (str. 5 odůvodnění), že v innominátní smlouvě musí být obsaženy všechny náležitosti, a nelze pouze spoléhat na ustanovení zákona o smlouvě příkazní a smlouvě o úschově. Právě naopak, jednoduchost nepojmenované smlouvy je v občanskoprávních vztazích založena právě na možném použití příslušných ustanovení, což je výrazem povahy těchto vztahů a v nich se uplatňující autonomie vůle. Ústavní soud dále dodává, že i v případě zjištění, že by mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem šlo o bezdůvodné obohacení, bylo namístě posuzovat všechny související aspekty vznesené námitky promlčení, tedy i její případnou neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Není pochyb o tom, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).

V posuzované věci se stěžovatelka, jako matka, ocitla v situaci, kdy její syn z částky ve výši 1 802 959,30 Kč, kterou nechala ze svého podílu na výnosu z prodané společné nemovitosti deponovat na jeho účet, odmítl zaplatit daň z převodu nemovitostí ve výši 150 000 Kč a rovněž odmítl výzvu k vydání matčina podílu. Daň z převodu nemovitosti jeho matka, jak vyplývá ze spisu okresního soudu, splácí na základě výkonu rozhodnutí ze svého starobního důchodu, který činí měsíčně 8 526 Kč. Za stejných podmínek, její dcera, na jejíž účet nechala matka převést stejnou částku jako svému synovi, postupovala ve vztahu k matčinu depozitu zcela jinak. Ústavní soud je toho názoru, že bylo nadmíru žádoucí, aby právě v tomto konkrétním případě, kdy jde o posuzování projevu vůle a obsahu závazkového vztahu mezi matkou a synem, bylo přihlédnuto k tomu, že výkon práva nemůže být v rozporu s dobrými mravy, tak jak stanoví § 3 občanského zákoníku. Právní stát nemůže fungovat bez předpokladu obecně vyžadované míry poctivého jednání mezi lidmi. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině, jako základu společnosti, se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat.

Obecné soudy tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem (synem stěžovatelky) aprobovaly jednání, které je "contra bonos mores". V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit ..."), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny, včetně práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy, a právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud rozhodl ve věci bez ústního jednání, protože stěžovatelka, Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Semilech výslovně vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, vedlejší účastník na žádost soudu o vyjádření souhlasu ve stanovené lhůtě nereagoval, tudíž - s ohledem na poučení - nastoupila domněnka souhlasu

Odkaz na NALUS   I.ÚS 643/04