Dost bylo soudce Jana Sváčka

autor Lubomír Bouše

Že by pronásledovaní prašiví otcové měli s Ústavním soudem kdovíjaké dobré zkušenosti, tak to ani náhodou, protože drtivou většinu jejich ústavních stížností tato stolice zpravidla odmítá, tedy jinými slovy vůbec je k meritornímu rozhodování nepřipustí. Přesto se mnozí z nich angažovali v kause jmenování JUDr. Jana Sváčka ústavním soudcem s cílem takovému rozhodnutí Senátu zabránit. A kupodivu a jednoznačně překvapivě – povedlo se ve středu 21.8.2013. Jak symbolické vzhledem k jinému výročí týkajícímu se této zkoušené republiky. Demokracie tentokrát docela zafungovala. 

Daná justiční figura je dlouholetým předsedou Městského soudu v Praze (podle svých slov od roku 1999) a pražským otcům a celé řadě dalších je velice dobře známa. V rodinných věcech totiž tento soud v pozici krajského odvolacího soudu podle vůle zákonodárce stanovené civilní procesní normou rozhoduje se zdrcující konečnou platností a bez možnosti dalšího přípustného opravného prostředku. Nešťastnému a ze soudní mlýnice vyplivnutému vykulenému tátovi pak zbývá pouze podání ústavní stížnosti. Tou však musí prokazovat porušení některého z ústavních práv a její přijetí k věcnému projednání závisí čistě na libovůli ústavních soudců. Tátové, kteří se do mlýnice rozvodového a opatrovnického průmyslu dostali teprve nedávno, mnohdy nevědí, co to pozice předsedy soudu obnáší a pletou si ji s předsedou senátu. Předseda soudu je zjednodušeně řečeno jakýmsi ředitelem či vrcholovým manažerem svěřeného soudu, odpovídá za řádných chod této státní instituce, avšak do vlastního soudního rozhodování jednotlivých soudců či senátů zasahovat nesmí. Předseda každého soudu má kromě nepochybné odpovědnosti také širokou kárnou pravomoc, totožnou jako ministr spravedlnosti, tudíž prostředků k prosazení svých záměrů má doslova habaděj. Už pouze minimu tátů je známo, že předseda okresního soudu a krajského soudu rovněž dbá o odbornost soudců a vytváří podmínky pro její zvyšování, jak praví zákon o soudech a soudcích.

Takový dlouhý úvod si tento příspěvek zasloužil záměrně, protože právě tento veledůležitý úkol se stal páně Sváčkovým totálním propadákem. Pokud je táta podnikatelem, v mém případě dokonce 20 let, a současně čelí rozvodovému šílenství své manželky a všemu dalšímu, co s tím souvisí, na soudech je prakticky jako doma, takže „díky“ nabytým zkušenostem a znalostem může zcela oprávněně práci soudů hodnotit. Pochopitelně si každý z diskriminovaných tátů umí představit lepší využití svého života, ale když už je člověk vhozen do vody, musí začít plavat, jinak se samozřejmě utopí, není-liž pravda ? Hovořím na tomto místě s veškerou vážností a odpovědností : Městský soud v Praze je jednoznačně nejhorším krajským soudem v republice. Dokonce bych ho z hlediska profesní odbornosti části jeho soudců přirovnal k některému z pokleslých okresních soudů někde v dalekém pohraničí, kam se soudci posílají vesměs za trest. Když se před pár měsíci začalo hovořit o Sváčkově novém pokusu stát se ústavním soudcem, úplně mimoděčně jsem si učinil seznam vysloveně justičních zmetků, které soudci městského soudu v mých kausách následkem Sváčkovy „dbalosti“ o jejich odbornost vyprodukovali. Zděšen výsledkem jsem se obrátil na předsedu Sváčka se stížností na prokazatelný diletantismus některých soudců jeho soudu a navrhoval jsem nápravu, tedy aby plnil nařízení zákona zvyšovat jejich odbornou způsobilost. Ani poté jsem si ten tristní obraz jeho práce neponechal jenom pro sebe. A na které jmenovité výlupky by si tátové měli v Praze dát setsakramentský pozor ? Vezměme to popořádku podle čísel senátů. Senát 20 Co – Irena Saralievová, Ivana Placek, Michal Fridrich, senát 21 Co - Helena Lišková, Hana Čvančarová, Dana Slavíková, senát 39 Co - Jiří Cidlina, Olga Petrová, Miluše Čechurová, senát 62 Co – Jiřina Hasalová, Ladislava Mentbergerová, René Fischer, senát 64 Co – Anisja Pillerová, Zuzana Hrčková, Blanka Chlostová. Tak jako v jiných oblastech života, nic není jenom černé. I u Sváčkova soudu jsou nepochybně soudci, kteří si úctu a respekt účastníků řízení a své peníze zaslouží. Ti zde jmenovaní v tuto chvíli nejsou.

Pražský soudce Jan Sváček by se měl po středečním výprasku zachovat jako chlap a ke včera nastavenému zrcadlu se správně postavit. Ne že by se musel hned zastřelit, ale postačí, když neprodlenně pověsí svůj talár na věšák, prezidentovi republiky napíše příslušný dopis, odevzdá klíče od své kanceláře a navždy justici opustí. Od roku 1999 měl za neskutečných 14 dlouhých let šancí více než kdokoliv jiný. Jane Sváčku, jsem si jistý, že časem prašivým tátům dokonce poděkuješ. Nechat Míšu truchlit v metropoli a ztratit se jí, řečeno slovy zástupce ombudsmana Stanislava Křečka, někde v gubernii, by pro tvé manželství mohlo mít poměrně nepříznivé následky. Ta by totiž s tebou jako rozvádějící se manželka uměla zatočit jinak, než ti včerejší vůle lidu ukázala.

Milí tatínkové, jestli budete chtít, příště si povíme, jak mou stížnost na profesní diletantismus jemu podřízených soudců Jan Sváček vyřídil, jakých konkrétních objektivních justičních zmetků se dopustili a jak se mohlo stát, že takoví a jim podobní dutohlavci se v naší pokleslé justici vůbec objevili.