Feminismus versus hokej 10 : 0

autor Lubomír Bouše

Určitě se podivujete, že jste takové utkání ještě nezaznamenali. Ono se není ani čemu divit, protože pod milosrdnou pěnou všedních dnů není pro valnou většinu lidí viditelné. Ale hraje se už několik desítek let, každý den, každou hodinu, každou minutu našeho života na tomto pozemském světě. Zpočátku jsme vyhrávali, pak to bylo nějakou dobu přibližně nerozhodně a poslední léta drtivě prohráváme. A s námi i český lední hokej.

Feminismus tady byl samozřejmě ještě dávno předtím, než jsme se my všichni žijící tátové narodili. Původně byl u nás pod totalitním dozorem vládnoucí KSČ, tehdy byl všem k smíchu a nikdo ho nebral vážně. Stačilo se podívat na ty ošklivé zamindrákované mužatky. Rozvodovost byla stále ještě v normě. Od sedmdesátých let začal ale zvedat hlavy, což se projevovalo poměrně znatelným nárůstem rozvodů a zvyšujícím se počtem nešťastných dětí a tátů.

Položme si otázku : Která matka půjde na led učit dítě hrát hokej ? Snad jedna z deseti tisíc ? Která matka bude každý den v 6 ráno doprovázet kluka na stadion, pravidelně každý týden několikrát, rok, dva, pět ? Samozřejmě že žádná. Co jiného potom nabídne taková líná máma svému klukovi ? Ze své přirozené biologické podstaty nemůže nic lepšího, než že ho posadí k počítači a řekne mu hrej si. Nanejvýš ho přihlásí do tanečního kroužku nebo do kurzu vaření. Někdo správně namítne, že v současné době mají děti celou řadu jiných možností. Ano, samozřejmě, ale to mají děti nejen ve všech hokejových zemích, ale i v mnoha dalších, takže porovnáváme porovnatelné. Ale feminismus a jeho nejagresivnější forma feminacismus jsou nejhrůznější právě v tomto státě, což je s našimi hlavními hokejovými soupeři nesrovnatelné.

Vesnické rybníky, říčky, řeky, městské dvory, sídlištní plácky, atd., v mrazech často opečovávané obětavými táty, aby kluci měli kde hrát hokej a holky bruslit, byly odjakživa „líhní“ těch nejlepších talentů. Mnohdy chlapi natáhli dráty z nejbližší chalupy nebo činžáku, aby nad ledem mohli rozsvítit pár žárovek, protože kolikrát mrzlo jen po setmění. Na nich a na místních stadionech se svými tatínky začínali s hokejem všichni naši Nedomanští, Holíkové, Pouzarové, Dopitové, Reichlové, Jágrové a další desítky a stovky slavných českých hokejistů. Tady schytávali první boule, šrámy a modřiny, tady se tvořily bojovné charaktery a um budoucích zlatých hrdinů, tady vznikala obrovská základna pro výběr těch nej, nej, nejlepších až do reprezentace nebo do kanadsko-americké NHL. Jak se správně říká, mnoho povolaných, málo vyvolených.

A kde jsou dnes všichni ti čeští otcové, kteří jako děti a dorostenci náš národní sport pořád hrávali, a dobře, a kteří dnes mají svoje vlastní děti a chtěli by jim své zkušenosti předávat? Pod genderovým terorem feministických soudů a sociálek jsou rozváděni, zavrhováni, vykazováni ze svých bytů a domů, od svých dětí jsou jako za nacismu segregováni, zparchantělým českým státem nelítostně diskriminováni a ponižováni, a nemálo z nich hnije dokonce v kriminálech za vykonstruované dluhy na výživném. Tihle tátové mají tedy vychovávat další generace úspěšných českých hokejistů? To sotva. Namísto toho feministickou ideologií totálně ovládaný rozvodový průmysl poslední léta pouze dominuje. Proč? Protože vedle nenávistné ideologie jde i o velice výnosný byznys. Někdo spočítal, že se v něm otáčí přes 10 miliard korun ročně, což odpovídá finanční kapacitě realitního trhu.

Jak má poctivý a obětavý táta svého kluka vychovávat a učit ho od raného dětství hokeji, když má matkou a nějakou pitomou feminou v taláru povoleno si ho „půjčit“ jednou za 14 dnů sotva na neděli odpoledne, v celé řadě případů ani to ne. Není žádnou výjimkou, že musí být při tom jako nějaká opice v kleci pod ponižujícím dozorem fanatických ježibab ze sociálky v jejich úřední místnosti. Tam se hraje hokej obzvlášť perfektně, že ano? Adikia tuhle zveřejnila otřesný případ táty, který podle rozsudku nějakých šílených opatrovnických zrůd musí v pátek po práci v době dopravní špičky jezdit za dítětem vzdálenost 350 km, pak spolu jedou 350 km zpátky a v neděli odpoledne táta absolvuje znovu dvakrát 350 km, opět v době dopravní špičky, celkem tedy za víkend najede 1400 km, a to jenom proto, aby „vypůjčené“ dítě řádně a včas vrátil, jinak by ho tyhle amorální lidské bestie mohly nechat zavřít za únos. A pak samozřejmě ještě se sám musí stačit večer dopravit domů, protože chce stihnout v pondělí ráno nástup na pracoviště a vydělávat peníze na výživné a pochopitelně na benzín. Jeho kluk bude nepochybně špičkovým hokejistou.

Pojďme teď trochu rekapitulovat a počítat. Zděsíme se z nečekaně objevených souvislostí. Mistrovství světa v roce 2010 bylo posledním, kdy hokejisté jako národní tým někde uspěli. Od té doby je to jeden neúspěch za druhým. Jako Češi to neseme skutečně těžce, to si jistě nalhávat nebudeme. Apropó, pánové, ruku na srdce, přes Ameriku jsme se letos dostali čirou náhodou jen „díky“ krosčeku na Sobotku, jinak jsme byli už dávno doma. Tehdy v roce 2010 to byla poslední generace našich zlatých hochů převážně v ideálním hráčském věku mezi 25 a 30 lety, která ještě stihla být vychovávána i táty. O legendárních olympionicích z Nagana ani nemluvě, ti vyrůstali dokonce ještě - z dnešního rodičovského pohledu – v idylických sedmdesátých letech. Osmdesátá a počátek devadesátých let, kdy byli poslední zlatí hokejisté ještě dětmi, byla jednoznačně započetím změny trendu a zlomovým obdobím frontálního nástupu českého feminismu s jeho všeobecně známými neblahými důsledky. Znalí věcí vědí, že pod falešnou a účelovou záminkou jakéhosi „osvobození ženy“ je jeho absolutním primárním cílem konečné rozbití rodiny jako instituce (Rodina, základ státu) a její nahrazení konglomerátem různých obskurních figurek, zejména lesbiček, homosexuálů, metrosexuálů, transsexuálů, rodičem 1, rodičem 2 a jiných typicky patologických zjevů pro normálního pozorovatele zralých akorát pro psychiatry.

Feminismus spolu s homosexualismem, ekologismem a klimatickým alarmismem považuji v současnosti za nejnebezpečnější totalitní ideologie se smrtelnými důsledky pro svobodu člověka i pro rozvoj našeho národa a v konečném důsledku i pro celý sport a lední hokej zejména. Nejsem žádný nekritický fanda Ruska, Rusů ani Putina, a to už vzhledem k mým tragickým zkušenostem jako dítěte z okupace republiky v osmašedesátém, ale rozhodně nejsem takový hlupák, abych válčil minulé války. Proto nelze než se závistí nepovzdechnout, že tam se s tímto zákeřným morem pocházejícím z  levičácké Evropy a Obamovy Ameriky umějí vypořádat. Mimo jiné i proto jsou zaslouženě hokejovými mistry světa.

Myslím, že mamánci a nejrůznější deprivanti nám žádné mistrovství světa v hokeji už nikdy nevyhrají, i kdyby je trénovali trenéři třeba jako Tarasov nebo Tichonov, svého času známí svými drastickými tréninkovými metodami. Na to vemte jed. Sportovní skóre 10:0 tak není pouze symbolické, ale i tvrdě ekonomické. Deset miliard korun ročně feministkám a oproti tomu chudobu, bídu a kriminály otcům a s nimi i našemu lednímu hokeji.

Budoucnost českého ledního hokeje