Adikia už řadu let poukazuje na neplatnost „opatrovnických“ rozsudků po dosažení zletilosti dítěte. Už jen to, že je v těchto rozsudcích uvedeno, že výživné se má platit k rukám matky, je po dosažení zletilosti dítěte absolutní nesmysl, který by vás ale mohl přivést do velkých problémů. Soudní stolice tento právní nesmysl často vysvětlují tím, že matka je jen platební místo (viz. 28 Cdo 2235/2012 ZDE) a výživné vždy patří dítěti. Když si ale matka peníze nechá a potomek na vás podá trestní oznámení nebo exekuci, vždy je darebák „neplatící“ otec, přestože se nezákonně obohatila matka.

Po vydání zákona o zvláštních soudních řízeních jsou zde však další argumenty, pro které by „opatrovnický“ rozsudek na výživné neměl být exekučním titulem na dlužné výživného pro zletilé dítě, na což jaksi opomněli poslanci, když v loňském roce schválili novelu Exekučního řádu na zabavování řidičáků právě pro tuto skupinu „dlužníků“. Ani trestní stíhání pro zanedbání povinné výživy by se nemělo opírat o opatrovnický rozsudek. Ostatně to by mělo platit vždy, kdy jediným důkazem v neprospěch stíhaného je pouze obecná vyživovací povinnost. 

Rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě jako výsledek nesporného řízení podle zákona 292/2013 Sb. nepřiznává výživné mezi zletilými osobami

Těsně před koncem volebního byla Parlamentem České republiky v roce 2017 „prolobována“ novela exekučního řádu, umožňující nařídit provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění i povinným s dluhem na výživném pro zletilé děti do 26-ti let. Exekutorské a na ně napojené, státem financované „dobročinné“ organizace zahájily okamžitě mediální marketingovou kampaň s cílem okamžitého vytěžení tohoto nového segmentu trhu s dluhy.

Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi a právo na výživné obecně nejsou součástí rodičovské odpovědnosti a jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti. Naprosto odlišná věc je ovšem samotný proces, kterým je upraveno vlastní přiznání výživného na nezletilé dítě a výživného mezi zletilými osobami.

Občanské soudní řízení nalézací bylo donedávna poznamenáno koncepcí jednotného procesu a socialistickou ideologií, která spočívala v tom, že stát může prostřednictví procesu před civilními soudy zasahovat do soukromoprávních vztahů. Právě z důvodu státní ingerence do soukromoprávních vztahů byl proces nalézání práva koncipován jednotně a platily v něm všechny procesní zásady stejně, nerozlišovalo se tedy sporné a nesporné řízení^[1]. Důsledkem koncepce jednotného procesu byla i prakticky neomezená platnost § 95 zákona 94/1963 o rodině obecně deklarující vyživovací povinnost (a nikoliv nárok na výživné) rodičů vůči dětem, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Řízení, které sice vždy neslo převážně prvky řízení nesporného, tak probíhalo jednotně podle zákona 99/ 1963 Sb. a i to byl důvod proto, že výživné přiznané na základě rozhodnutí pro nezletilé dítě mohlo platit neomezeně dále i v době po dosažení zletilosti dítěte. Nicméně, byl vypracován zcela nový zákon o zvláštních řízeních soudních, který komplexně upravuje civilní soudní řízení v nesporných a jiných zvláštních věcech, a to za subsidiárního použití občanského soudního řádu.

Rozdíly mezi nesporným a sporným řízením jsou ve zkratce zejména v odlišném účelu obou řízení, odlišném způsobu stanovení civilní pravomoci, odlišnost vymezení účastníků řízení a postavení účastníků řízení, odlišné místní příslušnosti soudů, odlišném způsobu zahájení řízení, odlišném průběhu dokazování a odlišném průběhu řízení i odlišné aplikaci apelačního principu^[2]. Obecně je pak nesporné řízení charakterizováno ve věcech, kdy je ve veřejném zájmu aktivní soudcovská intervence ve prospěch osob vyžadujících zvláštní ochranu^[3].

Od 1. 1. 2014 upravuje nesporné řízení zákon 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních. Tato norma taxativně vymezuje okruh účastníků^[4], kterým je navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být jednáno, přičemž podle § 2 písm. t) ve spojení s § 466 písm. c) upravuje řízení o péči o nezletilé a taxativně definuje výživu nezletilého dítěte jako předmět řízení. 

Zákonodárce tak jednoznačně vymezil výživu nezletilého dítěte jako předmět v rámci řízení nesporného a nelze si tudíž představit vznik nároku na výživné pro nezletilé dítě jinak, než jako výsledek řízení nesporného. Používá-li zákon o zvláštních řízeních soudních pojem nezletilý, má tím na zřeteli právě nezletilého, který ještě nenabyl zákonnými způsoby plné svéprávnosti^[5]. To nepochybně vychází i z úpravy v Listině základních práv a svobod^[6] (dále jen LZPS), která v čl. 32 odst. 1 větě druhé deklaruje záruku zvláštní ochrany dětí a mladistvých, přičemž dítětem se rozumí jedinec nedosahující dosud dospělosti a za mladistvého je rovněž považován člověk „nedětského věku“, který ještě není dospělý^[7]. Stejným způsobem vymezuje pojem dítě Úmluva o právech dítěte^[8] (dále jen ÚPD), která taxativně v čl. 1 stanoví, že dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, .. , není zletilosti dosaženo dříve.

Bez ohledu na fakt, že nesporné řízení v rámci zákona 292/2013 Sb. nijak neslevuje z požadavků na spravedlivý proces a jednotlivá ustanovení tohoto zákona je nutno vykládat vždy tak, aby nebyla v rozporu se základními právy garantovanými ústavním pořádkem^[9], je role obecných soudů, ale i Nejvyššího soudu v nesporném řízení v duchu přetrvávající socialistické tradice neustále vnímána jako suveréna s pravomocí z libovůle odepírat základní práva a svobody jednotlivým účastníků řízení. Dotčené soudy právě s odkazem na řízení nesporné předstírají, že základní práva a svobody účastníků řízení neexistují (viz např. nezávazné usnesení Cpjn 204/2012 z 19. 10. 2016), anebo přímo označí porušení základních práv povinné osoby za „výraz dobrých mravů“ nebo dokonce (a bez opory v zákoně) za „zájem nezletilého“ právě s ohledem na selektivní aplikaci čl. 3 odst. 1 ÚPD a čl. 32 odst. 1 LZPS ve spojení s popřením čl. 3 odst. 2 ÚPD.

Samostatnou kapitolou je pak systematické a účelové pomíjení čl. 4 LZPS, který obecně umožňuje stanovit povinnosti pouze při zachování základních práv a svobod, přičemž jejich meze lze určit pouze zákonem tak, že toto omezení platí pro všechny stejně. Na tomto místě je totiž třeba si uvědomit, že již samo přiznání výživného finančním plněním je faktickým omezením základního práva podle čl. 11 LZPS povinného a tudíž je i ústavnost celkové současné zákonné úpravy vyživovací povinnosti i ve vztahu k dalším článkům LZPS velmi diskutabilní.

Dalším přímým a velmi brutálním zásahem do práv účastníků na spravedlivé řízení a přístup k soudu je uplatnění principu úplné apelace^[10] v kombinaci s aktivistickým přístupem soudce ve prospěch chráněné osoby a s nemožností dovolání k Nejvyššímu soudu podle § 238 odst. 1 písm. a) zákona 99/1963 Sb. o. s. ř. vůči rozhodnutím odvolacích soudů. Stává se totiž naprosto běžně, že soud v první instanci provede důkazy a závěry, proti kterým se účastník řízení odvolá. Odvolací soud se však k námitkám účastníka řízení vůbec nevyjádří, provede v rámci jednání důkazy úplně jiné a závěry nové. Nejenže účastník řízení tak už nemá dostatek prostoru na přípravu argumentace a předložení dalších důkazů, ale stává se, že odvolací soud provede důkaz, o kterém se v rozporu s § 123 zákona 99/1963 Sb. účastník dozví až z rozsudku a proti kterému již neexistuje možnost dovolání.

Z uvedeného je v každém případě zřejmé, že pouze výživné na nezletilé dítě je podle § 2 písm. t) ve spojení s § 466 písm. c) zákona 292/2013 Sb. zákonodárcem taxativně vymezené jako předmět řízení v rámci řízení nesporného. Nejen z taxativního vymezení předmětu řízení, ale právě i z ústavně právních (LZPS) a mezinárodně právních (ÚPD) souvislostí a s faktickou definicí nezletilého dítěte jako osoby požívající zvláštní ochrany vyplývá, že rozhodnutí o výživném, které má jako meritorní rozhodnutí konstitutivní charakter a které je hlediska hmotného práva považováno za právní skutečnost^[11] zakládající právní vztah, lze učinit v rámci nesporného řízení pouze pro nezletilé dítě.

Obecně je pak tedy zřejmé, že řízení o výživném mezi zletilými osobami probíhají čistě podle pravidel řízení sporného^[12]. Lze proto vůbec uvažovat o kontinuitě a extrapolaci předchozího právního rozhodnutí vydaného v rámci řízení nesporného i na vztah mezi osobami zletilými? Z hlediska výše uvedeného si lze takovou kontinuitu jen těžko představit. Jednak je pouze výživné na nezletilé dítě taxativně vymezeno jako předmět řízení o výživném podle § 2 písm. t) ve spojení s § 466 písm. c) zákona 292/2013 Sb. a zároveň neexistuje žádný jiný právní předpis, který nějakým způsobem extrapoloval rozhodnutí vydaná podle tohoto zákona i na právní vztah mezi osobami zletilými. Obecně nemůže dosažením zletilosti bez dalšího nezaniknout právní vztah vzniklý na základě rozhodnutí vydaného v rámci nesporného řízení, neboť meritorní rozhodnutí vydávaná ve sporném řízení mezi zletilými osobami mohou mít nadále nikoliv konstitutivní, ale převážně pouze deklaratorní charakter^[13], tj. přiznání nebo nepřiznání právní jistoty toliko na návrh, přičemž žalující strana nese důkazní břemeno.

Zatímco rozhodnutí v nesporném řízení o výživném na nezletilé dítě je tedy podle § 2 písm. t) ve spojení s § 466 písm. c) zákona 292/2013 Sb. právní skutečností zakládající právní vztah ex lege, vyživovací povinnost mezi zletilými osobami, resp. výživné lze přiznat ve sporném řízení pouze na návrh, jestliže oprávněný není schopen se sám živit podle § 910 odst. 1 ve spojení s § 911 zákon a 89/2012 Sb. Z podstaty sporného řízení i slovního spojení „lze přiznat“ je naprosto zřejmé, dospělá osoba musí vzájemnou vyživovací povinnost ve svůj prospěch a následně nárok na přiznání výživného prokázat. Jakkoliv vyživovací povinnost a právo na výživné obecně s dosažením zletilosti samozřejmě nezaniká (§ 859 zákona 89/2012 Sb.) samotné přiznání výživného mezi zletilými osobami, ale i vznik jakéhokoliv právního nároku na výživné mezi zletilými osobami si však lze jen těžko představit jinak, než jako výsledek řízení sporného.

Ze zákonné úpravy je tedy naprosto zřejmé, že od 1. 1. 2014 lze v rámci nesporného řízení podle zákona 292/2013 Sb. přiznat toliko výživné pro nezletilé dítě, které dosud nenabylo plné svéprávnosti a že takové rozhodnutí současně nemůže být právním titulem přiznávající výživné mezi zletilými osobami, které lze obecně přiznat pouze nezávisle na předchozím rozsudku a toliko na návrh v rámci řízení čistě sporného podle zákona 99/1963 Sb., přičemž v obou řízeních soudy parametricky vycházejí z ustanovení zákona 89/2012 Sb. Otázkou je, zda lze tento závěr učinit i pro rozhodnutí o přiznání výživného vydaná před 1. 1. 2014, nicméně obecně lze konstatovat, že si lze v právním státě jen těžko představit po dosažení zletilosti kontinuitu platnosti rozhodnutí vzešlých z řízení vedených podle předchozí koncepce jednotného procesu o výživném pro nezletilé dítě v době existence oddělených řízení pro přiznání výživného na nezletilé dítě a přiznání výživného mezi zletilými osobami. Současně je nutné při souběhu zákonných úprav vždy použít ty, které hovoří ve prospěch žalované strany. Zjednodušeně řečeno, od 1. 1. 2014 v ČR existují dva na sobě nezávislé typy soudního řízení, tj. řízení nesporné, na základě kterého lze přiznat výživné výlučně pro nezletilé dítě a řízení sporné, na základě kterého lze přiznat výživné výlučně mezi zletilými osobami, proto:

1. Zletilá osoba nemůže od 1. 1. 2014 minimálně od rozhodnutí vydaných po tomto datu v rámci nesporného řízení podle zákona 292/2013 Sb. odvozovat přiznání výživného. Pokud zletilá osoba požaduje po tomto datu přiznání výživného, musí nejprve takový návrh obhájit před soudem.
2. Všechny zletilé osoby mohou obecně požadovat přiznání výživného, dokud nejsou schopny se samy živit.
3. Bod 2) platí obecně a bez ohledu na fakt, z jaké rodiny oprávněná osoba pochází, tj. přiznání výživného může požadovat obecně jakékoliv zletilé i nezletilé dítě, které není spokojené s plněním vyživovací povinnosti ze strany rodičů (otce i matky), případně dalších příbuzných.
4. Zletilá osoba nese důkazní břemeno a musí tedy nárok na přiznání výživného sama prokázat, přičemž už není možné uplatnit princip úplné apelace společně s aktivistickým postupem soudu. Účastníci řízení ve věci přiznání výživného mezi zletilými osobami jsou rovnocenné strany sporu.
5. Zletilá osoba v každém případě ztrácí statut osoby požívající zvýšenou ochranu, a tudíž v její prospěch nelze nadále zneužívat čl. 3 odst. 1 ÚPD a čl. 32 odst. 1 LZPS při současném popření čl. 3 odst. 2 ÚPD.
6. Dvojnásob platí čl. 4 LZPS, podle kterého lze povinnosti obecně stanovit pouze při zachování základních práv a svobod, jejichž meze lze určit pouze zákonem tak, že toto omezení platí pro všechny stejně.

[1] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013;, p.2.

[2] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013; pp.5-6.

[3] Lavický P et al. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Wolters Kluwer 2015; p. 2.

[4] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013; p.20.

[5] Lavický P et al. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Wolters Kluwer 2015; p. 20.

[6] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

[7] Klíma K. et Outlá A., výklad čl. 32 Listiny in: Karel Klíma a kol., Komentář k Ústavě a Listině, 2005; ISBN 80-86898-44-X, p. 867.

[8] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR 104/1991 Sb.

[9] Lavický P et al. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Wolters Kluwer     2015; p. 12.

[10] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013; p.6.

[11] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013; p.4.

[12] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013; p.9.

[13] Důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, 27.2.2013; p.4.

Vcelku z pochopitelných důvodů chce zůstat autor právního rozboru tohoto letitého problému v anonymitě. Zároveň však zdůrazňuje, že tím nezpochybňuje právní nárok na výživné po dosažení zletilosti a ani to nemá být návod na neplacení výživného. Jeho záměrem je pouze poukázat na právní nesrovnalosti a otevřít k tomu diskusi.

Adikia za takto vysoce kvalitní rozhor velice děkuje, protože je to další důkaz o tom, že současný právní stav okolo výživného je dále neudržitelný a je potřeba přijmout zákon o výživném, který by nejen tyto rozpory jasně a nezpochybnitelně ošetřil.