Jan Sváček, soudce pražský – odborník nebo diletant ? (1. část)

autor Lubomír Bouše

Rozhodně si nekladu za cíl se tímto profláknutým trapným exotem pražské justice zabývat více, než je nezbytně nutné a čtenáře tím do nekonečna unavovat nebo že by snad dokonce, pokud by neexistoval, tak bychom si ho museli vymyslet. Nicméně tato justiční figura - bohužel – již od roku 1999 !!! nese přímou zákonnou odpovědnost za úroveň soudního rozhodování pražského městského soudu a tím odpovědnost za přímé či zprostředkované zásahy státní moci do života více než jednoho milionu lidí. Její fatální údery s konečnou platností a bez možnosti dovolání pociťují především minimálně tisíce diskriminovaných pražských tátů. Význam této persony v rámci státu je tedy naprosto nepřehlédnutelný a příslušnou kritickou pozornost si objektivně zasluhuje. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že pozornost daleko větší, než nám celá řada celostátních médií dennodenně podstrkuje vyzdvihováním množství bezvýznamných obskurních figurek, po nichž obvykle za standardní dva týdny mediálního výsluní ani pes neštěkne.

Jak zmíněno v mém minulém příspěvku, podle zákona o soudech a soudcích ve svém postavení předsedy soudu osoba Sváčka byla povinna dbát o odbornost soudců a vytvářet podmínky pro její zvyšování. Laskavým čtenářům bych ukázal, jakých konkrétních objektivních justičních zmetků se Sváčkovi „profesionálové“ docela nedávno dopustili a jak se mohlo vůbec přihodit, že takoví a jim podobní dutohlavci a diletanti se v celé naší pokleslé justici vůbec mohli vyskytnout. Za „čestné lidi a profesionály“ označil „všechny soudce“ náměstek z ministerstva spravedlnosti alias státní zvůle - jakýsi Volák. Čtenáře chci uklidnit, že nemám rozhodně v úmyslu na tomto Adikií laskavě poskytnutém prostoru řešit své privátní problémy, těch má každý z tátů více než dosti, ale pouze zevšeobecnělou formou na konkrétním příkladě pražského soudu kritizovat doslova zdecimovaný výkon veřejné moci tohoto zoufalého státu volající po neodkladné reformě.

„Profesionálové“ z pražského senátu 20 Co – Irena Saralievová, Ivana Placek a Michal Fridrich mají velké potíže s pochopením judikatury Nejvyššího soudu podle základních zásad elementární logiky, která se na právnických fakultách zevrubně vyučuje. Přitom způsobilost logického myšlení je pro právníka životně důležitá stejně, jako že si např. chirurg neplete ledviny s játry, veterinář krokodýla s antilopou, či rybář žraloka s delfínem. Jimi v rozhodnutí užitý judikát obsahuje výrok podaný formou dvojitého záporu. Snad všichni normální lidé princip dvojitého záporu znají, aniž se logice učili. Každý někdy vyslovil nebo už jistě slyšel výrok typu : Karel nechce své dítě nevychovávat. Co tedy ten Karel vlastně chce ? Bingo ! Karel chce své dítě vychovávat ! Jasné jak facka, že ano ? Výše jmenovaní hlupáci však judikátní výrok ve vztahu k našemu příkladu interpretovali tak, že Karel své dítě vychovávat nechce !!! Neměla by tato pražská trojka požadovat po svých právnických fakultách vrácení školného, protože je tam ničemu nenaučili ? Nepochybně ano a aspoň na půl roku poslat do doučovacího kurzu.

Mnozí potvrdí, že není tomu tak dávno, co se říkalo dlouhé vlasy, krátký rozum. Možná by nebylo od věci na některých starých a osvědčených zásadách našich předků nadále setrvávat. Jako důkaz poslouží trojlístek pražských děvčat ze senátu 21 Co - Helena Lišková, Hana Čvančarová a Dana Slavíková. Ty si pletou výkon státní správy obcemi v samostatné působnosti s výkonem v působnosti přenesené, ačkoliv rozdíl výslovně stanovuje zákon. Stačilo si ho přečíst, ale to by ho musely nejdřív objevit. Také vrátit školné ? Samozřejmě a učit se, učit se, učit se.

Oproti tomu výlupci ze senátu 39 Co - Jiří Cidlina, Olga Petrová a Miluše Čechurová mají pro změnu neskonalé potíže s počty. Obecně známý správní řád stanovoval pro výkon rozhodnutí tříletou prekluzivní (propadnou) lhůtu, ale její správné spočítání bylo již nad jejich síly. Tady je každá rada, co s nimi, drahá. Vrátit školné ? Určitě a nejen to, ještě k tomu poslat zpátky do obecné školy.

To „profesionálové“ ze senátu 62 Co – Jiřina Hasalová, Ladislava Mentbergerová a René Fischer jsou onačejší kabrňáci. Ti se jako neřízené střely dokonce nenechávají nějakou Ústavou ČR a nějakou Listinou základních práv a svobod ani omezovat. Tátové, doufám, samozřejmě vědí, že v opatrovnickém řízení soud podle litery zákona o rodině dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, což je zákonné vymezení m.j. článku 32 Listiny o základním právu rodiče na výchovu svého dítěte a o právu dítěte na výchovu oběma rodiči. Stanovit nějaký styk dítěte s otcem ? Jste se zbláznili, nic nebude. Taky vrátit školné? Ano, ale pak svléknout z talárů a hned zavřít. Jestli do kriminálu nebo do blázince, je už jenom nepodstatný detail.

Myslím, že některé „profesionálky“ ocitnuvší se evidentním omylem v soudcovských talárech se zjevně minuly povolání a co nejdříve by se měly vrátit k nejstaršímu řemeslu. Tady by aspoň svou profesi vykonávaly k dokonalému uspokojení všech zákazníků a nemusely by se zabývat listováním v nudných a obtěžujících zákonech. Holky ze senátu 64 Co – Anisja Pillerová, Zuzana Hrčková a Blanka Chlostová si své mozečky nějakým článkem 38  Listiny základních práv a svobod o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vůbec nezatěžovaly a klidně právní věc rozhodovaly, ačkoliv nebyla splněna základní podmínka místní příslušnosti soudu. Vrátit školné ? Jistě, ale pak hned poslat šlapat chodník. Tak takhle nějak my tady žijeme.

Pokračování příště.