Jen smrt zbavuje vyživovací povinnosti

Mezi lidmi panuje utkvělá představa, že vyživovací povinnost je omezena věkovou hranicí 26 let. V Zákoně o rodině však žádná věková hranice není uvedena a vyživovací povinnost je omezena pouze obecnou formulací - do doby, kdy se dítě není schopno samo živit.

Zákon o rodině
§85
(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

Při přehnaně formalistickém výkladu zákonů (což je mentálně podstatně snadnější), má věková hranice 26 let souvislost pouze s hrazením sociálního a zdravotního pojištění. Po jejím dosažení už musí „děti“ připravující se studiem na budoucí zaměstnání (čti holomci líní pracovat) hradit tyto povinné odvody, kdy do té doby je za ně platí stát. Při sofistikovaném výkladu zákonů, kterého se od „retardů“ v talárech rozhodně nedočkáte, tak zákony o sociálním a zdravotním pojištění fakticky říkají, že věková hranice 26 let je dostatečná k tomu, aby se dítě stihlo připravit na budoucí zaměstnání a pak už se mohlo samo živit. S upřesňujícím výkladem doby trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem teď přišel Ústavní stolec.

Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem zaniká až smrtí.

Vzato do důsledku, stařík na smrtelné posteli třesoucí se rukou ještě podepíše příkaz k úhradě výživného pro svoje děti a teprve pak může zhebnout. Kdo se ještě nepotkal s mentalitou našich soudních stolic, může takový příklad považovat za absolutní nesmysl. Nesmysl je však v první řadě takto formulovaný „právní názor“ Ústavního stolce, který se vyhlášením stal pro všechny závazný. A čím větší „píčovina“, tím spíše se ujme u debilních novinářů viz. následující titulek:

Výživné by měli rodiče platit i na postižené dospělé, rozhodl soud

Komu se chce číst debilní výpotky novinářů, může si přečíst celý článek ZDE. Z etického hlediska se celá věc může jevit jako jednoznačná. Představme si ale situaci, kdy se v průběhu těhotenství ukáže, že plod je vážně poškozen a matka se přes nesouhlas otce rozhodne plod donosit. Pro silně věřící matku jistě může být umělé přerušení těhotenství nepřijatelné, ale lze pak po otci spravedlivě požadovat, aby do smrti živil matku a „kripla“? Neměla by v tomto případě tedy nést životní náklady „kripla“ církev? Závažné zdravotní problémy pochopitelně mohou nastat i u zcela zdravého dítěte. Do všech důsledků si nikdo z nás takovou situaci ani nedokáže představit. Dost dobře tedy ani nelze nikoho odsoudit, že tuto situaci nezvládl a matku s postiženým dítětem opustil. Ostatně postižení dítěte ani nemusí být důvodem rozpadu rodiny, kdy se dnes bohužel zcela běžně rozpadají rodiny i se zdravými dětmi.

A jak je to s tou vyživovací povinností? Do zletilosti dítěte pochopitelně není o čem diskutovat. Proč je však někomu přiznán plný invalidní důchod? Nejspíše to bude tím, že není schopen se sám živit. Přepjatým formalistickým výkladem Zákona o rodině by tedy skutečně v tomto případě měla vyživovací povinnost rodičů trvat „až do smrti“, protože jediným zákonným kritériem pro ukončení vyživovací povinnosti je schopnost dítěte se samo živit (viz. § 85 odst. 1 zákona o rodině).  Potom zde ale není žádný důvod pro vyplácení invalidního důchodu a „dítěti“ mohou být maximálně přiznány sociální dávky, pokud by se při součtu výživného do obou rodičů stalo sociálně potřebným. Zde jen připomínám, že podle ustálené judikatury lze vyživovací povinnost kdykoliv obnovit, například když „dítě“ po nástupu do práce zjistí, že není ještě zcela připraveno na budoucí zaměstnání (čti - zjistí, že než získávat peníze prací, je mnohem snadnější vytřískat peníze z rodičů skrze výživné) a rozhodne se pokračovat ve studiu. S ohledem na závaznost nálezů Ústavního stolce by tedy teď mělo asociální ministerstvo práce prověřit všechny invalidní důchodce, zda ještě žije některý z rodičů a nepobírají tak neoprávněně důchod. To je pochopitelně nesmysl, protože invalidní důchod nahrazuje příjem z výdělečné činnosti.

Zákon o důchodovém pojištění
§ 39

(1) Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.

(3) Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

Může se nám to z etického hlediska stokrát jevit jako nemravné, ale pokud zletilé dítě splňuje podmínky pro přiznání invalidního důchodu, pak zde není žádný zákonný důvod pro přiznání výživného, kdy invalidní důchod „plně“ nahrazuje příjem z výdělečné činnosti. Slovo plně jsem schválně uvedl do uvozovek, protože almužna vyplácená státem stačí sotva na přežití. To je však otázkou, jak si stát plní svoji „vyživovací povinnost“ vůči potřebným osobám a nikoliv jak si má vyživovací povinnost plnit rodič.  

Almužna nahrazující invalidním důchodcům příjem je vyplácena z „fondu sociálního pojištění“, do kterého v rámci sociální spravedlnosti povinně přispívají všichni pracující (navzdory lživému tvrzení socanského zmrda Mládka dokonce i živnostníci).  Pokud tedy má rodič invalidního zletilého dítěte nějaký příjem, tak si svoji vyživovací povinnost plní skrze povinný odvod sociálního pojištění a není zde tedy žádný důvod k tomu, aby si vyživovací povinnost plnil dvakrát!

Podíváme se ještě na konkrétní případ, o kterém rozhodoval Ústavní stolec. Plně invalidní dospělá dcera dostává od státu cca 8000,- Kč měsíčně. S tím si musí vystačit tisíce jiných lidí a invalidní rozvedení otcové z toho dokonce musí platit výživné. Pokud by otec „smrděl korunou“, nejspíše by ani nikoho nenapadlo, že by měl na dceru platit výživné. Jenže otec má skoro desetkrát větší příjem než je příjem dcery (70 000,- Kč čistá ruka), což závistivce může svádět k myšlence, že by se měl podílet na jejích životních nákladech. Peněz má dost, tak proč máme všichni živit toho jeho „kripla“? Ať si ho živí sám!. Podívejme se ale na výpočet jeho příjmu, kde jsou pro nás zajímavé povinné odvody státu. (Podle výše platu bych otce tipoval na soudní stolici). 

Z platu otce jde do „fondu sociálního pojištění“ cca 23 000,-Kč měsíčně (přibližně polovina součtu pojištění uhrazeného otcem a zaměstnavatelem). Jen připomínám, že zde stále máme průběžný sociální systém, kdy si pracující neukládá peníze na svůj důchod, ale financuje současné důchodce. 

Ještě si myslíte, že otec platí na plně invalidní dceru málo?
Není náhodu ta svině, která okrádá jeho dceru, tento stát?

Může se tedy ještě někdo divit, že někteří podnikatelé zatajují svoje příjmy“, aby nemuseli platit šílené povinné odvody, které pohltí nenasytný sociální chřtán, aby až se jednou stanou sociálně potřebnými, tak se na ně stát vysral a dal jim nějakou mrzkou almužnu. To si raději peníze na důchod schovávají „pod polštář“.

Na výživě dítěte by se však také měla podílet matka. Ta však v daném případě údajně nemůže chodit do práce, protože musí celodenně pečovat o těžce postiženou dceru.

S touto problematikou jsem teď byl díky velmi vážnému stavu jednoho z našich staříčků seznámen nemocniční sociální pracovnicí a jsou jen dvě možnosti. Buď postiženou osobu „šoupnout“ do ústavu, což pokud pomineme etickou stránku věci, není zrovna levná záležitost nebo se vzdát práce a o postiženou osobu celodenně pečovat. V tomto případě stát postižené osobě vyplácí sociální dávku, která pečující osobě nahrazuje příjem ze zaměstnání. Pečující osoba nemusí platit sociální a zdravotní pojištění a doba péče se započítává do odpracovaných lech do důchodu, jako kdyby pečující osoba chodila do práce.

Podle dostupných informací právě tuto dávku pobírá matka postiženého dospělého dítěte. Otec se tak skrze povinné odvody dokonce plně podílí i na zajištění celodenní péče o postiženou dceru.  Ačkoliv pro to zjevně není žádný zákonný důvod, vyplácel navíc dceři ještě rentu 5 000,-Kč měsíčně. Jenže to se matce zdálo málo, a tak jako opatrovník za dceru podala návrh na zvýšení výživného. To odůvodnila tím, že dcera má jako postižená zvýšené životní náklady, protože dceru dává do stacionáře (něco jako mateřská školka), což není levná záležitost.  A to je na celé věci asi to nejzajímavější. Případem se zabývaly už tři stupně soudních stolic a ani jedna si „nevšimla“, že zde dochází ke zneužívání sociálních dávek, kdy je postiženému „dítěti“ vyplácena dávka na celodenní péči matkou, která jí však každé ráno šoupne do stacionáře. Kdyby to udělal otec, tak už sedí v kriminále.