26.06.2014 19:35

Kachna jménem I. ÚS 2482/13 – analýza nového nálezu ke střídavé péči o děti

Jedním ze základních problémů většiny rozvedených otců je, že nedokážou rozkódovat podivnou hatmatilku soudních stolic a z textu nálezu či rozsudku vytrhnou pouze tu část, která lahodí jejich očím, a už vůbec nevěnují pozornost dalšímu textu, což lze pochopit u „nováčků“, ale pokud se někdo vydává za poradce rozvedených otců, je to naprosto neomluvitelná chyba! U bezradných nešťastných otců tím totiž vzbuzují naprosto falešnou naději, což je v řadě případů dokonce úmyslem, za účelem nechutného parazitování na jejich neštěstí (více ZDE). Ačkoliv Adikia není primárně zaměřena na uspořádání porozvodové péče o děti, ve snaze zabránit obrovskému zklamání rozvedených otců a nechutnému parazitování na jejich neštěstí, převzala z jedné diskuse naprosto špičkovou analýzu nového nálezu I. ÚS 2482/13 ke střídavé péči o děti. Ačkoliv se někomu může zdát, že jde „zpátečnické“ hledání překážek „proč to nejde“, je to naprosto dokonalý návod, na co se teď musí každý žadatel o střídavou péči o děti velmi pečlivě připravit. Některé věci jsou však bohužel nesplnitelné!

Dovolte mi pár slov o kachně jménem I. ÚS 2482/13; kde podle médií „Ústavní soud podpořil střídavou péči.“ Na náhlá osvícení nevěřím, nález jsem proto pozorně prostudoval. Vedle rozsáhlých citací stávající judikatury jsem objevil dvě věci, které považuji za podstatné.

Odstavec 42 formuluje podmínky, kdy obecné soudy mají svěřit dítě do střídavé péče, a sice takto:

„pokud (rodič) dokáže, že je způsobilý nezletilého vychovávat, má o jeho výchovu zájem, dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, a nezletilý má k němu hluboký citový stav“ (správně asi citový „vztah“).

Hned mne zaujala představa Sokola se Samkovou, jak se před soudem přou o hloubku citových vztahů. Scénky tohoto typu znám jen z divadla Járy Cimrmana. Pokud se Vám tohle podaří u soudu nahrát, moc bych to chtěl vidět.

Ale teď vážně. Když soudce řekne, že citový vztah dítěte k Vám je hluboký málo, nemůžete žádným způsobem prokázat opak. Žádné normální dítě samo od sebe před soudem neřekne: „Ke svému otci mám hluboký citový vztah.“ A cokoli jiného soud může považovat za „málo přesvědčivé.“ Podobně soud vždycky může říci, že také „zájem otce není přesvědčivý“, což namítne OSPOD a ochotně potvrdí znalec. Ani tohle nelze ničím vyvrátit.

Hluboký citový vztah dítěte k rodiči je, podle mne, věc soudem zcela neuchopitelná, zvlášť u velmi malých dětí. Kdyby bylo možné „hluboký citový vztah“ jednoznačně prokázat, neexistovali by sňatkoví podvodníci. Už to je podmínka nesplnitelná. Vymýšlení obtížně splnitelných podmínek není žádná podpora střídavé péči.

ÚS namítá, že: „Obecné soudy však postupovaly přesně opačně, neboť presumovaly, že status quo (svěření nezletilých do péče matky) je prima facie vhodné řešení a je na stěžovateli, aby to vyvrátil.“

O kousek výš ale ÚS říká totéž, co obecné soudy: „POKUD stěžovatel DOKÁŽE, že je způsobilý nezletilé vychovávat, má o jejich výchovu zájem, dbal o jejich výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, a nezletilé k němu mají hluboký citový stav, je naplněn předpoklad pro svěření nezletilých do střídavé péče.“

ÚS tedy TAKÉ předpokládá, že výchova dětí matkou je vhodné řešení. Pro změnu požaduje nikoli aby otec zájem PROJEVIL, ale aby jej DOKÁZAL. Tedy aby předložil DŮKAZY, že soudem předpokládaná nevhodnost výchovy otcem je nesprávná. Nikoli aby PROJEVIL (dal najevo) svou způsobilost vychovávat, jíž tvrzení by soud musel vyvrátit, ale otec musí PŘEDLOŽIT DŮKAZY o své způsobilosti proti výchozímu předpokladu soudu, že způsobilý není.

Předložit musí také DŮKAZY, že „dbal o výchovu po stránce citové, rozumové a mravní“ a že dítě„ k němu má hluboký citový stav“. Presumováno je (bez dalších důkazů se má za prokázané), že je tomu opačně.

Uvedené podmínky jsou extrémní. Málokterý samoživitel je i s výživným finančně a časově způsobilý bez podpor dítě vychovávat, pro střídavku se toto požaduje. Zájem o výchovu otec prokáže nejlépe širokým stykem blížícím se střídavce a současně placením výživného. Musí tedy hodně vydělávat, platit malé výživné a přitom mít spoustu volného času.

Zkoumáním „způsobilosti“ soud zjistí, zda má otec pro výchovu materiální podmínky a dostatek času. Pokud ano, nastal předpoklad pro zvýšení výživného otci, neboť pokoje dětí může pronajmout, hračky prodat, a ve volném času zvládne další zaměstnání. Následně soud konstatuje, že materiální podmínky a čas na výchovu dětí („způsobilost“) otec už nemá.

Druhou „novinkou“ je návod, jak se soudy mají vypořádat s námitkami diskriminace otců při výchově dětí. Zcela tupé soudce ÚS v odstavci 50 varuje, aby „pohlaví výslovně jako důvod ponechání nezletilých v péči matky neuvedly.“ Dále ÚS doporučuje požadovat „statistiky, které prokazují, že ... kritéria ... dopadají ... silněji na otce než na matky.“

Každý ví, že sledováno je oficiálními statistikami pouze kolik je rozhodnutí o svěření dětí matce, otci, společně a střídavě. Kolik otců vychovávat nechtělo, nemohlo nebo nemělo hlubokou citovou vazbu, to žádné statistiky nesledují. Jde tedy o podmínku zjevně nesplnitelnou. Diskriminaci dokázat nemůžete, protože nevyvrátíte argumentaci, že tátové své děti vlastně vychovávat nechtějí, nemůžou, a děti k nim nemají hluboký citový vztah. I kdyby takové statistiky justice vedla, soudní dokazování hloubky citových vztahů je svou podstatou nesmysl, do nouze se vyměřeným vysokým výživným dostane každý, a že pak dítě na ubytovně nebo na ulici a bez peněz otec vychovávat ani nechce, se není co divit.

To není hledání překážek, tohle je podstata toho nálezu. Dalších 11 stran je jen inteligentně se tvářící obecné plkání, že střídavá péče není špatná.

Nález Ústavního soudu I. ÚS 2482/13 je pouze návod obecným soudům, jak „ústavně konformním“ způsobem zamítnutí střídavé péče odůvodnit. Obecné soudy, které dosud proti každé jednotlivé střídavé péči udatně bojovaly, dostaly do rukou zbraň hromadného ničení. Bohužel.