Mají naprosto neomezenou moc, ale nejsou neporazitelní!

Ústavní stolec vyhověl mojí stížnosti a zrušil nemravné rozsudky Obvodní stolice pro Prahu 4 a Městské stolice v Praze ve věci exekuce vedenou zločincem exekutorem Višvaderem, kterou na mě podal vlastní syn Petr Meszner. Po dlouhých 10 letech ponižování a překrucování práva obecnou stolicí jsem se konečně jednou dočkal spravedlnosti. Cesta k tomu však byla dlouhá.

Jak vše začalo

(Pokud jste pravidelnými čtenáři Adikie, tento úvod můžete přeskočit, protože již byl prezentován.)

V roce 2008 jsem požádal soudní stolici o korekci výživného na holomka Petra Mesznra pro rozpor s dobrými mravy. Jak už to bývá, řízení se táhlo dva roky a holomek už byl lačný po penězích, nečekal na rozhodnutí a podal na mě trestní oznámení pro neplnění výživného. Soudní stolice nakonec naznaly, že se holomek stal obětí porozvodových sporů rodičů a nemůže na to doplácet odepřením výživného. To je pochopitelně nesmysl, protože se stal obětí opatrovnické stolice, která zcela selhala při vynucení mých rodičovských práv (udržení pravidelného kontaktu s dítětem). Po takto prohraném sporu jsem tedy s velkou nechutí musel zaplatit dluh na výživném. „Učiněnou lítostí“ jsem se vykoupil z trestního stíhání a napadlo mě, že holomek stejně jako dříve jeho matka Monika Mesznerová, souběžně podal i návrh na exekuci. Navštívil jsem tedy matkou oblíbeného exekutora Višvádera a upozornil jsem ho, že žádný dluh nemám.  O zaplacení dluhu na výživném jsem informoval i advokáta holomka. Tím jsem vše považoval za vyřízené.

Jistě si dokážete představit, jaké bylo moje překvapení, když u mých dveří o rok později zazvonil exekutor Višvader s tím, že mám dluh na výživném 104 000,- Kč a mám mu zaplatit 30 000,- Kč na nákladech exekuce a dalších 15 000,- Kč advokátovi holomka. S oroseným čelem jsem ve stozích dokumentů naštěstí našel ústřižek složenky od úhrady výživného a podal jsem návrh na zastavení exekuce. Opět jsem si myslel, že věc je tím vyřízena. Pokud exekutorovi vznikly nějaké náklady, měl by je podle exekučního řádu nést ten, kdo zavinil zastavení exekuce, tedy holomek, protože dluh již byl uhrazen. Že by někdo mohl překroutit tak jednoznačné znění zákona, to mě opravdu nenapadlo.

Jenže holomek Petr Meszner se proti zastavení exekuce odvolal a věc tak putovala k rozhodnutí k Obvodní stolici pro Prahu 4. Až zde jsem se dostal do spisu a zjistil jsem řadu zajímavých věcí. Odvolání holomka proti zastavení exekuce bylo zcela účelové, kdy se domáhal úhrady jiného dluhu, než který uvedl v návrhu exekuce (navíc již rovněž uhrazeného).  Ve spise jsem také našel dopis exekutora, kterým po mojí návštěvě vyzval holomka, aby exekuci ukončil, pokud jsem dluh skutečně uhradil. Holomek se na to ale vykašlal a exekuci nechal běžet dál. Zjevně mu tedy nešlo o výživné, protože to už měl v kapse, ale o mojí právní a ekonomickou šikanu. V té době si totiž exekuční mafie v čele se soudní stolicí vykládala ustanovení o zastavení exekuce tak, že náklady vždy nese povinný, protože dnem podání návrhu již bylo zahájeno řízení a byť byl dluh uhrazen, vinu na zastavení nese povinný, protože byl v prodlení s plněním. To je pochopitelně nesmysl a hlavně v rozporu s řadou nálezů Ústavního stolce, jenže mafie, která na tom vydělávala, to nikomu vyprávět nebude, soudní stolice má spravedlnost na háku a (s)prostý občan to neví, protože „neleží“ každý den v nálezech Ústavního stolce.  Asi bych do toho zahučel, ale co čert (holomek) nechtěl, exekutorsko-advokátní mafie to přepískla s vymáháním bagatelních částek, Ústavní stolec se rozzlobil a tyto nečisté praktiky mafie byly široce prezentovány v médiích.

Krátce po této široké mediální informovanosti vydala stolice Mgr. Jana Strnadová usnesení, kterým exekuci zastavila. Vychytala lživé tvrzení holomka, že jsem nezaplatil celý dluh. Holomkovi nepřiznala náklady řízení, protože byl vyzván k ukončení exekuce a neudělal to. Co však nevychytala, že přiznala paušální náklady exekutorovi Višváderovi. Nezbývalo, než se odvolat a v odvolání jsem citoval nejnovější nálezy Ústavního stolce. Odvolal se i holomek a lživým tvrzením, že dluh byl zaplacen až po nařízení exekuce, se snažil přesvědčit odvolací stolice, aby mu přikleply náklady řízení. Je to prostě báječný synáček, který miluje svého otce nade vše. V mezičase jsem napsal dopis Rychetskému, ať mi vysvětlí, jak je možné, že obecné stolice ignorují nálezy Ústavního stolce. Prý to pro mě bude překvapení, ale nic s tím údajně nemůže dělat. Stejný dopis jsem zaslal i šmejdovi Blažkovi, ale ten zůstal bez odpovědi. Než stačila Městská stolice v Praze rozhodnout, šmejd Višváder zdrhnul s 80 mega.  Jaké bylo moje překvapení, když stolice JUDr. Helena Horáková, JUDr. Markéta Čermínová a  Mgr. Richard Toman potvrdili stolici (usnesení)  stolice Mgr. Jany Strnadové a ještě ho vylepšili tím, že mám poslat peníze zločinci Višváderovi na nějaký zvláštní, za tímto účelem zřízený účet, aby se měl v lochu báječně.

K dovolání nebo ústavní stížnosti je povinné zastoupení advokátem. Rozdíl je však v tom, že dovolací poplatek činí 10 000,- Kč, kdežto podání ústavní stížnosti není zpoplatněno. Riskovat 10 litrů pro necelých 5 litrů by asi byla blbost. Tomu jsem se báječně vyhnul, protože proti rozhodnutí Městské stolice v Praze není dovolání přípustné, když předmět sporu nepřesahuje částku 50 000,- Kč. Sepsání ústavní stížnosti advokátem by také stálo nejméně dvakrát více, než jsem měl zaplatit zločinci Višvaderovi, výsledek je nejistý a ještě tím ztrácet čas… na to by se asi každý vykašlal. S tím nejspíše počítaly i soudní stolice, jinak si opravdu nedokážu vysvětlit tu jejich drzost ignorovat nálezy Ústavního stolce. To se ale přepočítaly. 

Jako rozvedený otec řadu let decimovaný nepřiměřeným výživným jsem docela slušně zadlužen a příjem také není žádná sláva. Požádal jsem tedy Advokátní komoru o přidělení bezplatného advokáta k podání ústavní stížnosti. Jejich formulář mě vysvlékl do naha a ukázalo se, že bohatstvím zrovna neoplývám. Vznikl však jiný problém. Požádal jsem o přidělení advokáta Mgr. Michala Kojana, jehož jméno bylo uvedeno pod jednou úspěšnou stížností ve stejné věci. Požadavek to byl vcelku logický, leč Advokátní komora to nechtěla pochopit. Nakonec to pochopila, ale já jsem tím ztratil drahocenný čas pro podání stížnosti. Přidělení Mgr. Kojana zastihlo na dovolené a do podání zbývalo jen pár dnů. Jistě znáte, kolik se po dovolené na stole nakupí páce, ale Mgr. Kojan si na mě hned první den po dovolené udělal čas. Přinesl jsem mu všechny potřebné dokumenty, docela se naštval a vrhnul se do práce. Nebyl však naštvaný na mě, že ho obtěžuji nějakou hloupostí bez nároku na obvyklou odměnu, ale že se musí stále zabývat něčím, co je již dávno vyřešeno. Takto to v právním státě prostě nemůže fungovat. Za dva dny jsme měli další schůzku a stížnost již byla téměř připravena. Ještě se mě zeptal na několik věcí a už to jelo z tiskárny. Žádné zbytečné řeči okolo, žádná povýšenost, prostě borec!  I další komunikace byla naprosto bezproblémová. Cokoliv se ve věci dělo, ihned mě o všem informoval. Tak by to mělo být, faktem však je, že takových advokátů je velmi málo.

Po několika měsících přišla první nadějná zpráva. Měli jsme se vyjádřit k vyjádřením soudních stolic, které si od nich vyžádal Ustavní stolec. To znamenalo, že stížnost nebyla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a postoupili jsme do dalšího levelu. Vyjadřovat se nebylo k čemu. Soudní stolice trvaly na svých hloupostech a ani se neobtěžovaly to nějak vysvětlit. Neuvěřitelná drzost vůči Ústavnímu stolci, ale když s tím Rychetský nic nedělá, tak není čemu se divit.

Příjemné ústavní odpoledne

Od Mgr. Kojana jsem dostal oznámení o vyhlášení nálezu. I když zde bylo uvedeno, že naše účast není nutná, okamžitě jsem věděl, že alespoň moje účast je naprosto nezbytná. Kolikrát za život se člověk dostane až k Ústavnímu stolci? Co tomu předcházelo, bez toho bych se pochopitelně obešel.

Na vyhlášení přišlo i několik přátel z Brna a okolí. I pro ně byla účast lákavým zážitkem. Tak jdeme na to. Masivní vrata se automaticky otevírají a vstupujeme do jiného světa. Ústavní stolec nehlídají uniformovaná justiční hovádka, ale Policie ČR, protože Ústavní stolec je mimo soustavu soudů. Chování policejní ochranky je tak v porovnání s justičními hovádky na úplně jiné úrovni. Samá slušnost a ochota. Po osobní prohlídce procházíme chodbou na hlavní schodiště s červeným kobercem a přicházíme do foaer dvou menších jednacích místností a velkého jednacího sálu, kde nás přivítal chlápek (policista) v kvádru. Ten na všechny naše všetečné otázky velice ochotně odpovídal a nechal nás dokonce nahlédnout i do velkého sálu. Poučil nás, že si máme hlavně vypnout telefony, protože soudce Výborný je na to háklivý a prý se dokáže skutečně hodně rozčílit. To je však naprosto pochopitelné, kdy účastníci si mohou všechny svoje věci nechat ve foaer, protože zde rozhodně nehrozí, že by je někdo ukradl. Na chodbě před foaer je ještě místnost se šatlavou pro případ, že by Ústavní stolec projednával věc nějakého vězně, tak aby ho měli kam umístit. Obávám se, že to se asi ještě nestalo. Přestože účast stěžovatele a jeho advokáta na vyhlášení nálezu není nutná, naše účast prý nebyla nijak výjimečná. Na vyhlášení nálezů prý také velmi často chodí novináři. Příležitost natočit reportáž z vyhlášení nálezu si nenechala ujít ani JusticeTV. Stačilo o to požádat krátce před vyhlášením a soudce Výborný s tím neměl absolutně žádný problém. Po vyhlášení nálezu dokonce novinářům poskytl rozhovor ve svojí kanceláři. (O to jsem jako stěžovatel bohužel přišel a užil si to jen redakční kolega Luboš Patera.)   

Pak přišla jakási ceremoniářka a uvedla nás do jednací místnosti. Mě uvedla na správnou stranu pro stěžovatele a počkala, až si všichni našli svoje místa a šla pro soudce Výborného. Protože jsem na sobě neměl advokátní talár a seděl jsem na straně pro stěžovatele, poněkud mě překvapila otázka soudce Výborného, zda jsem stěžovatel. Potom četl úvodní část nálezu, kde je popisován průběh věci. Každou minutu zvedl oči a zrakem mě doslova prořezával. Myslím, že vyhlášení nálezu mu nebylo zrovna dvakrát po chuti. Že soudní stolice chtěly okrást slušného občana o poctivě vydělané peníze a přilepšit zločinci, mu jaksi nešlo přes ústa, proto alespoň zaměnil jméno exekutora. Makarius zločince Višvadera pouze zastupuje, protože je v lochu, ale „odsouzen“ jsem byl k úhradě nákladů na účet zločince Višvadera. Jenže co naplat, odchýlit se od vlastní judikatury asi také dost dobře nešlo. Tak mi alespoň nebyly přiznány náklady řízení. S tím se však od samého počátku počítalo. Mgr. Kojan to tam napsal jen pro případ, že by se Ústavní stolec už skutečně na obecné stolice naštval a dal jim alespoň k úhradě náklady řízení. Vrána vráně však oči nevyklove.

Na vyhlášení nálezu jsem upozornil média a tak se na vyhlášení objevila ČTK a Nova. Ke zprávě ČTK jsem se nedostal, ale informaci převzalo Právo. Porovnejte si záznam Justice TV, co jsem říkal novinářům a co se nakonec dostalo do médií.

Pochopitelně Meszner nikoho nezajímal a šlo pouze o senzaci se zločincem Višvaderem. Jenže kdo četl pozorně celý příběh od začátku, velmi dobře ví, že zločinec Višvader v této věci vlastně vůbec nic špatného neudělal, ale naopak se mi snažil pomoci, když vyzval holomka, aby exekuci ukončil. Ten však nereagoval a tak mu s přibývajícím časem nezbývalo, než předat věc soudní stolici k nařízení exekuce a pak jí vykonat. Kromě šílené ostudy v domě mi po předložení dokladu o zaplacení dluhu, ale žádné větší potíže nedělal. Když se holomek proti zastavení exekuce odvolal, tak vůbec o ničem nerozhodoval, celý spis doručil Obvodní stolici pro Prahu 4 a tím to pro něj skončilo.

Zmetek je především můj syn Petr Meszner, který mě zcela úmyslně uvrhl do značných problémů.

Zločinci jsou soudní stolice

Mgr. Jana Strnadová, JUDr. Helena Horáková, JUDr. Markéta Čermínová  a Mgr. Richard Toman,

protože ignorovali pro všechny závazné nálezy Ústavního stolce a chtěli mě okrást o poctivě vydělané peníze ve prospěch zločince Višvadera.

To se do oficiálních médií pochopitelně nedostane. Ještě je však nutno uvést na pravou míru drobnou nepřesnost redaktora Svobody z Novy. Meszner starší exekutorovi nezaplatí ani těch uváděných 35,- Kč.  V nálezu se totiž praví, že nesu náklady pouze do zaplacení dluhu a do té doby udělal exekutor jedinou věc, že přijal návrh holomka a tím mu žádné náklady nevznikly. Další náklady exekutora od zaplacení dluhu, pokud nějaké prokáže, jdou podle nálezu na účet Mesznera mladšího! Tímto holomkovi zároveň přeji vše nejlepší k jeho dnešnímu svátku.

Věc se teď vrací k Obvodní stolici pro Prahu 4 k novému rozhodnutí. V kostech však cítím, že to bude další stolice a tak moje „zábava“ se soudními stolicemi ještě ani zdaleka nekončí.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat skvělému advokátovi Mgr. Michalu Kojanovi. Poděkování patří i všem přátelům, kteří mě v nelehkém boji za spravedlnost podporují účastí na jednáních nebo jsou věrnými čtenáři Adikie.

I když oficiální média nepřinesla úplně přesné informace, považuji to za velmi užitečné.

Všichni teď nevěřícně sledujeme obrovskou tragédii ve Frenštátě, ale jen málokdo je schopen si připustit, že je to také jeho vina, protože nečinně přihlíží, jak exekutorská, advokátní a soudní mafie přivádí lidi do naprosto zoufalých situací. Nechci ospravedlňovat tu šílenou věc, ale kdo se nikdy nedostal do beznadějné situace, nemá právo toho zoufalce odsuzovat. Za těch 10 let ponižování a bezpráví jsem byl mnohokrát na konci svých sil a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi při tom nikdy hlavou neproběhla nějaká šílenost. Víra ve spravedlnost, tu se kterou se v soudních  budovách ani nepotkáte, mě však nikdy neopustila a všechny ty hlouposti upozadila. Veřte, že na každou svini jednoho dne dojde a budete prožívat stejný pocit zadostiučinění, jako jsem ho prožíval při vyhlášení nálezu. 

Proto bych si přál, aby můj úspěch u Ústavního soudu byl motivací pro všechny lidi, kteří se díky zlovůli soudců ocitnou v beznadějné situaci.
Soudci mají naprosto neomezenou moc, ale nejsou neporazitelní.

Tady o tom máte jasný důkaz.

Č E S K Á R E P U B L I K A

N Á L E Z

Ús t a v n í h o s o u d u

Jm é n e m r e p u b l i k y

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Mesznera, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, AK se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha, proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 4 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha-západ, takto:

I. Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56 se ruší, neboť postupem předcházejícím jejich vydání byl nerespektováním judikatury Ústavního soudu porušen článek 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho i článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod  (dále jen „Listina“), vlastnického práva a článku 1, článku 2 odst. 3 a článku 89 odst. 2 Ústavy, jakož i článku 2 odst. 2 Listiny. Dále žádal přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti ve výši 3 120 Kč sestávající se ze dvou úkonů právní služby po 1 000 Kč, dvou režijních paušálů po 300 Kč a DPH s odůvodněním, že Městský soud v Praze při svém rozhodování nerespektoval pro něj závaznou judikaturu Ústavního soudu, na kterou byl výslovně upozorněn, a proto je na místě „poskytnout ochranu i nákladům“ takto vzniklým.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 EXE 1660/2011 zjistil Ústavní soud následující.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 výrokem I. usnesení ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20 dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil exekuci nařízenou na majetek stěžovatele usnesením téhož soudu ze dne 19. 4. 2011 č. j. 66 EXE 1660/2011- 13 k návrhu oprávněného podanému k soudnímu exekutorovi dne 1. 2. 2010 a postoupenému soudu dne 30. 3. 2011, a to z důvodu zániku práva oprávněného, neboť stěžovatel dlužnou částku dne 26. 4. 2010 oprávněnému uhradil. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 4 200 Kč (výrok II.) sestávající se z náhrady hotových výdajů exekutora v paušální částce 3 500 Kč  le ustanovení § 13 vyhlášky č. 303/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a DPH ve výši 700 Kč; právo na náhradu nákladů řízení oprávněnému nepřiznal (výrok III.). Vysvětlil, že stěžovatel dlužnou částku uhradil dobrovolně mimo rámec exekuce, a proto soudnímu exekutorovi nepřísluší odměna, avšak náleží mu náhrada paušálně určených hotových výdajů, neboť procesní zavinění za zastavení řízení leží na straně stěžovatele, jestliže návrh na nařízení exekuce byl podán u soudního exekutora důvodně a exekutorovi i v této fázi řízení již vznikly náklady přinejmenším v souvislosti s vedením spisu, korespondencí s účastníky a doručováním usnesení o nařízení exekuce účastníkům. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné shledal ve skutečnosti, že ačkoli oprávněný si již před nařízením exekuce musel být vědom úhrady vymáhané pohledávky povinným, nereagoval procesně odpovídajícím způsobem, tj. zpětvzetím návrhu na nařízení exekuce a zavinil tak vznik dalších nákladů exekuce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že doplnil číslo účtu, na který má stěžovatel zaplatit náklady exekuce, jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výroku III. potvrdil (výrok I.), neboť se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

III.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě dobrovolného plnění rok před doručením návrhu na nařízení exekuce soudu, byť po jeho podání k exekutorskému úřadu, neměla mu být uložena povinnost k náhradě paušálně určených hotových výdajů exekutora, ale pouze účelně vynaložených a doložených nákladů. Na podporu svého názoru poukazuje na odstavec 21. nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 s tím, že dopadá na jeho věc a není důvodu se od právních závěrů v něm vyjádřených odchylovat. Dodává, že na tento nález, jakož i na nález sp. zn. II. ÚS 3726/11, ve svém odvolání výslovně upozornil, přičemž je notorietou, že soudní exekutor je schopen doložit účelně vynaložené náklady ve výši zlomku soudem přiznané částky. Má též za to, že reálné výdaje vzniklé exekutorskému úřadu po dni 3. 5. 2010, kdy exekutorský úřad neformálně vyzval oprávněného ke zvážení dalšího procesního postupu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel svůj dluh oprávněnému uhradil, by měly jít k tíži oprávněného.

IV.

5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

6. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadených usnesení a uvedl, že z jejich znění i z celého obsahu spisu je zřejmé, že soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem, exekučním řádem i dalšími souvisejícími předpisy a že nedošlo k porušení žádného Ústavou, resp. Listinou zaručeného práva stěžovatele.

7. Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné a konstatoval, že důvody jeho rozhodnutí jsou uvedeny v napadeném usnesení, přičemž mu nezbylo než na toto odůvodnění odkázat, aniž by je mohl blíže rozvádět nebo doplňovat, protože odůvodnění jeho rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem daného usnesení.

8. Stěžovatel v replice k vyjádřením obou obecných soudů uvedl, že nemá jak se k nim vyjádřit, protože soudy pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, a proto stěžovateli „zůstává nadále utajena“ odpověď na otázku, z jakého důvodu Městský soud v Praze neaplikoval právní závěry obsažené v závazném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11, pročež jeho vyjádření považuje za ryze formalistické a učiněné pouze ze slušnosti k Ústavnímu soudu. Má za to, že je ve své podstatě a důsledku vyjádřením neslušným, a proto nejenže by mělo být ústavní stížnosti vyhověno, ale i přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

9. Vedlejší účastník Exekutorský úřad Praha – západ, soudní exekutor JUDr. Milan Makarius se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

V.

10. Za souhlasu účastníků řízení bylo od ústního jednání upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

VI.

11. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je též důvodná.

12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

13. Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (č. 94/2007 Sb., též Sb. n. u., sv. 44 str. 479) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu by ústavně konformní úprava odměn exekutora neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

14. Aplikuje tyto zásady Ústavní soud dovodil, že v situaci, kdy povinný splní svoji povinnost dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se sám o exekuci dozví na základě doručení usnesení o nařízení exekuce, nemohl již soudní exekutor vymoci nic, a tudíž základem pro určení jeho odměny je částka nulová [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), odst. 15., nález sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 (N 164/58 SbNU 409), nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), odst. 15., nález sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012, odst. 14., všechny dostupné též na https://nalus.usoud.cz]. Na to pak navazuje nutnost vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudnímu exekutorovi do okamžiku, než bylo stěžovatelem dlužné plnění uhrazeno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), odst. 15., nález sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012, odst. 13.]. Exekuční řízení sice již bylo zahájeno, a to dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi, avšak bylo teprve ve svých počátcích a nedospělo do fáze, v které již byla vykonána řada úkonů, v souvislosti s kterými exekutorovi vznikly hotové výdaje v takové výši, že by přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo případné a spravedlivé.

15. Citované judikatorní závěry plně dopadají na stěžovatelovu věc, neboť stěžovatel svůj dluh zaplatil téměř jeden rok před tím, než soudní exekutor postoupil exekuční návrh oprávněného obvodnímu soudu a než obvodní soud exekuci na majetek stěžovatele nařídil, tedy stěžovatel plnil dobrovolně mimo rámec exekuce. Obecné soudy v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu správně dovodily, že soudnímu exekutorovi v takové situaci náleží nulová odměna, avšak pochybily při rozhodování o náhradě hotových výdajů exekutora tím, že tuto judikaturu již nesledovaly a určily ji v paušální výši a nikoli pouze v rozsahu, v kterém byly hotové výdaje soudním exekutorem účelně vynaloženy a prokázány. Vzhledem k tomu, že návrh na nařízení exekuce byl podán před okamžikem splnění dlužné povinnosti stěžovatelem a tedy důvodně, je stěžovatel povinen uhradit účelně vynaložené hotové výdaje soudního exekutora v prokázané výši, a to až do okamžiku splnění jeho dluhu, resp. oznámení této skutečnosti soudnímu exekutorovi. Není přípustné, aby později vynaložené hotové výdaje soudního exekutora nesl stěžovatel; naopak tyto jdou k tíži oprávněného, který adekvátně procesně nereagoval, tj. nevzal zpět návrh na nařízení exekuce a dopustil tak vznik neúčelných nákladů.

16. Lze shrnout, že Městský soud v Praze a Obvodní soud v Praze při rozhodování o náhradě nákladů hotových výdajů soudního exekutora nerespektovaly nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, čímž porušily článek 2 odst. 2 Listiny a článek 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny), jakož i článek 89 odst. 2 Ústavy [k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/04 (Sb. n. u., sv. 36 str. 173), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), odst. 59. - 72., případně též nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 96/49 SbNU 433), odst. 51.].

17. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2012 č. j. 66 EXE 1660/2011-20, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 212/2012-56 zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

18. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrad nákladů řízení není; naplnění jiných předpokladů pro opačné rozhodnutí v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu