Mistrovské dílo advokátky Vaverkové – pokračování PŘÍBĚHU

V pondělí jsem přeposlal mladé advokátce Mgr. Lucii Vaverkové podklady k odvolání proti Symbolické stolici soudní stolice JUDr. Ondřeje Růžičky ve věci odškodnění nemajetkové újmy za úskočnou kriminalizaci a za tři dny je odvolání na světě. To je naprosto ojedinělý přístup, se kterým se u advokátů běžně nesetkáte, pokud z peněženky klienta nepřetékají pětitisícové bankovky. Navíc se jedná o další mistrovské dílo, které nepotřebuje žádný komentář.

Obvodní soud pro Prahu 2

Francouzská 19

120 00 Praha 2

______________________________

sp.zn. 15 C 165/2012

 

 

Žalobce:                              Luboš Meszner

                                               nar.

                                               bytem                       , 143 00 Praha 4 - Modřany

 

Zastoupen:                           Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou

číslo osvědčení České advokátní komory 13623, identifikační číslo 73 62 80 85

se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 – Staré Město, PSČ 110 00

 

 

 

 

Žalovaná:                            Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR

Vyšehradská 16

128 10 Praha 2

identifikační číslo 00 02 54 29

 

 

o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 150.000,- Kč s přísl.

 

 

ODVOLÁNÍ ŽALOBCE

proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn.  15 C 165/2012 ze dne 6. prosince 2012

 

 

Bez příloh

 

 

Dvojmo

 

I.

1.            Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn.  15 C 165/2012 ze dne 6. prosince 2012 bylo z části vyhověno žalobě, a to ve výroku I.; výrokem II. byla žaloba zamítnuta ohledně částky ve výši 135.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. od 24.7.2012 do zaplacení; výrokem III. byla žalované uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.280,- Kč.

 

2.            Proti výše uvedenému rozsudku podává žalobce v zákonné lhůtě toto

 

odvolání.

 

3.            Odvoláním žalobce napadá výroky II. a III. shora uvedeného rozsudku.

 

4.            Napadenému rozsudku žalobce vytýká, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a dále že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

 

II.

 

5.            Dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30.6.2011 sp. zn. 2 T 97/2011, kterým bylo zastaveno trestní stíhání proti žalobci: „Po přezkoumání obžaloby dle § 314c odst. 1 trestního řádu dospěl samosoudce k závěru, že ve věci je nutno trestní stíhání obviněného zastavit, neboť ten je stíhán pro skutek, který i kdyby byl při hlavním líčení v řízení před soudem prokázán, nenaplňuje znaky žádného trestného činu … Soud dospěl k závěru, že stíhané jednání, které není trestným činem, nevykazuje ani znaky žádného z přestupku, ….“ Orgány činné v trestním řízení vedly tedy proti žalobci trestní stíhání, ačkoli jim již od počátku muselo být zřejmé, že se vůbec nemůže jednat o trestný čin. Orgány činné v trestním řízení tedy v tomto konkrétním případě vážně poškodily bezúhonnou osobu - žalobce nikoli z důvodu nutnosti dané zájmem společnosti na stíhání trestných činů, ale zcela svévolně, a to na popud trestního oznámení ze strany soudce Obvodního soudu pro Prahu 4. Žalobce má za to, že se jedná o zjevné zneužití státní moci, které je v demokratické společnosti zcela nepřípustné.

 

6.            Tvrdit, že si žalobce za své trestní stíhání může sám, je stejně nesmyslné a nespravedlivé jako tvrdit, že si oběť násilného útoku za to může sama, neboť útočníka slovně „provokovala“. V demokratické společnosti nelze za žádných okolností zneužívat trestní represi jako odplatu představitelů moci za to, že se k nim dle jejich názoru někdo chová „neslušně“.  Zjevné zneužití státní moci nelze „omlouvat“ svalováním viny na osobu, proti níž byla státní moc zneužita. Názor soudu prvního stupně, že „to byl žalobce, kdo sám dané trestní stíhání vyvolal“, je tedy nesprávný.

 

7.            Žalobce opět poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. prosince 2011: „Samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem. I bez excesu úředních osob je trestní řízení způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není chování orgánů činných v trestním řízení, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení. Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků; jednají-li ukvapeně, nerozvážně, či přímo úskočně (dolus malus), musí být jejich nesprávný postup vyvážen odstraněním event. způsobených škod a poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění. …“

 

8.            Nad rámec výše uvedeného žalobce dodává, že dle svého nejlepšího svědomí se porušení principů obecné slušnosti nedopustil. Žalobce nejednal v úmyslu chovat se urážlivě k soudu či soud znevažovat. Svými výroky pouze slovy, která obecně nejsou nijak považována za vulgární, vyjádřil svůj názor, resp. hodnotící úsudek v reakci na svou zkušenost s prací některých osob u soudu působících. Žalobce na tomto místě odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 23/05 ze dne 17.07.2007: „Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o fair kritiku. … Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu.“ Též lze poukázat na rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 6 T 189/2005-491 ze dne 18. května 2009: „Aby justice v České republice byla skutečně nezávislá a odolávala tu slabšímu tu silnějšímu tlaku zejména exekutivy, který je charakteristický pro stále ještě mladé a neupevněné demokracie na území bývalého tzv. sovětského bloku, kdy prognóza do budoucnosti není právě příznivá, je nutné, aby se veřejnost o justici zajímala, aby její skutečné či domnělé přehmaty slušnou, byť důraznou formou kritizovala, aby dění v justici bylo předmětem co nejširšího veřejného zájmu a veřejné diskuse. Že při tom padnou někdy i tvrdší výroky musí být bráno jako daň za svobodu projevu. …“ Kritiku státní moci, která je výkonem práva na svobodu projevu, zaručeného Listinou a mezinárodními smlouvami, nelze považovat za „neslušné“ chování.

 

9.            Soud prvního stupně tedy dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když v napadeném rozsudku chování žalobce hodnotí jako neslušné a uvádí, že „to byl žalobce, kdo sám dané trestní stíhání vyvolal“. Ostatně na jiném místě odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uznává: „Na druhou stranu soud dává za pravdu žalobci v tom směru, že intenzita tohoto jeho chování, urážlivých podání vůči soudcům Obvodního soudu pro Prahu 4 v žádném případě nemohla naplňovat hladinu, pro kterou by bylo možné zahájit trestní stíhání žalobce.“ Pokud intenzita chování žalobce v žádném případě nemohla naplňovat hladinu, pro kterou by bylo možné zahájit trestní stíhání žalobce, pak z hlediska logiky nelze tvrdit, že to byl žalobce, kdo sám dané trestní stíhání vyvolal, z čehož je patrné, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné. 

 

10.          Rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že „to byl žalobce, kdo sám dané trestní stíhání vyvolal“. Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ Dle čl. 2 odst. 2 Listiny: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ „Neslušné“ chování jednotlivce tedy nikterak nelze připustit za relevantní příčinu zjevného zneužití státní moci; v opačném případě by citovaná ustanovení Ústavy a Listiny ztrácela smysl. V této souvislosti žalobce poukazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 ze dne 6. září 2011: „S ohledem na právě uvedené má Ústavní soud zato, že hledá-li současná aplikační praxe (zvláště Nejvyšší soud) paralelu mezi některými obecnými principy ovládajícími institut náhrady škody, tak jak s ním počítá občanský zákoník, a náhradou škody podle citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pak jde o postup neadekvátní. Nezohledňuje, že na straně poškozeného - byť si jistě lze představit situaci, kdy si skutečně způsobil vzetí do vazby sám, a to tak, že poskytnutí odškodnění by se skutečně jevilo rozporným s principy spravedlnosti [srov. k tomu například skutkové okolnosti případu zmíněné v usnesení Ústavního soudu z 3. 11. 2005, sp. zn. II ÚS 366/04, dostupné pod https://nalus.usoud.cz] - k onomu "zavinění" nedošlo v rámci občanskoprávního vztahu, ale za okolností vážících se ke konkrétnímu trestnímu řízení, kdy stát, reprezentovaný orgány činnými v trestním řízení nebyl s poškozeným ve výše zmíněné relaci rovnosti subjektů.“

 

III.

 

11.          Soud prvního stupně správně „dospěl k závěru, že danou nemajetkovou újmu, která žalobci nezákonným rozhodnutím a trestním stíháním žalobce vznikla, je nutné odškodnit v penězích.“ Avšak pak je zcela nelogické, že toto peněžité zadostiučinění přiznal pouze v symbolické výši, neboť tím se zcela vytrácí jeho smysl. Žalobce v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. května 2012: „Rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za jedno z nich je přitom třeba považovat to, zda toto zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o její výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.“ Žalobce má za to, že by mu měla být přiznána peněžitá částka, která by byla fakticky způsobilá splnit kompenzační funkci za újmu, která mu byla způsobena.

 

12.          I v tomto ohledu rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

 

IV.

 

13.          Dle odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně: „O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., odměnu právního zástupce žalobce soud vypočítal z jím přiznané částky, a to tedy dle vyhlášky 484/2000 Sb., ve výši 7.500 Kč, dále třikrát režijní paušál á 300 Kč dle vyhlášky 177/96 Sb., plus DPH.“ Žalobci není jasné, jak soud dospěl k výši odměny právního zástupce žalobce 7.500,- Kč.

 

14.          Žalobce žádá, aby mu byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení proti žalované s tím, že odměna právního zástupce žalobce bude vypočítána z celé žalované částky 150.000,- Kč.

 

V.

 

15.          Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby odvolací soud zopakoval důkaz:

 

-              trestním spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 97/2011.

 

VI.

 

S ohledem na výše uvedené žalobce

 

navrhuje,

 

aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 135.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 24.7.2012 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši vypočítané z celé žalované částky, a dále aby žalobci byl proti žalované přiznán též nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

 

 

V Praze dne 16. ledna 2013                                                                                                       Luboš Meszner