Náhrada škody za úskočný výkon veřejné moci
Při současném stavu naší justice se můžete velice snadno stát objektem účelové kriminalizace, jen protože od naší justice požadujte spravedlivý soudní proces a bráníte se otřesnému výkonu nějakého soudce.
Každý, má právo se domáhat náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Náhrada škody se uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti a asi každému je jasné, že ministerstvo se bude náhradě škody vyhýbat, a to ne snad, že by náhrada škody šla z kapes úředníků Ministerstva spravedlnosti nebo samotného ministra či snad dokonce soudců (státních zástupců), kteří škodu způsobili, ale protože se musí chovat hospodárně. To však pouze ve finanční otázce a nikoliv řešením příčiny (vyhazovem neschopných soudců). Náhradu škody pak tedy musí určit soud. Ačkoliv zde máme údajně nezávislé soudy, ani soud nemá snahu oběť zlovůle řádně odškodnit zejména za nemajetkovou újmu, tak jako to známe v zahraničních kauzách, kde náhrady jdou do miliónů, a věc se snaží bagatelizovat, zejména v právně „složitých“ případech (za to jsou soudem strhávána procenta z nároku) nebo pokud trestní stíhání trvalo jen krátkou dobu (byl jste zproštěn viny, tak to vám musí stačit.)
Z tohoto pohledu je velice zajímavý nejnovější nález Ústavního soudu č. j. III.ÚS 1976/09 ze dne 13. prosince 2011. Z uvedeného nálezu vyplývá, že nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu je oprávněný, i když se jednalo o krátkou dobu trestního stíhání, zejména v případech, kdy ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nerozvážnému, či přímo úskočnému (dolus malus) razantnímu zásahu do práv a svobod občana.
Odkaz na NALUS III.ÚS 1976/09
III.ÚS 1976/09
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Myšákem, advokátem, se sídlem Ostravská 314/3, 743 01 Bílovec, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 83/2005 ze dne 19. 3. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 224/2007 ze dne 25. 9. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1802/2008 ze dne 7. 5. 2009, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem organizační složky Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Postupem účastníků řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, garantované čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a zaručené čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 83/2005 ze dne 19. 3. 2007, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 224/2007 ze dne 25. 9. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1802/2008 ze dne 7. 5. 2009 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 7. 2009, ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který splňoval i ostatní formální podmínky zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajících ve sdělení obvinění, vzetí do vazby a podání obžaloby, jakož i v tom, že poté, co se obrátil na policii se svými poznatky o skutečnostech týkajících se způsobu krádeží osobních vozidel a jejich následných legalizací formou falešných technických průkazů, se na přímý pokyn policie zúčastnil transakce plánované na den 23. 10. 1998 v souvislosti s obchody s falešnými bankovkami, přičemž byl téhož dne zatčen zásahovou jednotkou, mělo dojít k jeho sražení k zemi a ke kopancům ze strany zasahujících, dále, že ve vazbě byl zadržován ještě tři dny po uplynutí zákonem stanovené dvouleté lhůty a že byl při výkonu vazby napaden a zraněn spoluvězněm, takže musel být následně ošetřen. Z důvodů nutné obhajoby během trestního řízení až do meritorního rozhodnutí nalézacího soudu uplatňoval za stěžovatele obhajovací práva ustanovený advokát, jenž k tomu však nebyl oprávněn, neboť byl ze seznamu advokátů vyškrtnut; nutné opakování procesu vedlo k prodlužování řízení, vč. vazebního stíhání. Vše mělo mít dopad i do rodinného života a sociálního postavení: těmto událostem přičítá souvislost s rozpadem manželství, nedokončením synova vzdělání, ale i tomu, že se s ním blízké okolí přestalo stýkat; bývalí zákazníci si u něj odmítali dát opravovat svá vozidla, v důsledku čehož zůstal bez prostředků a zaměstnání, a protože nemohl splácet před tím vypůjčenou hotovost, vyústila situace ve výkon rozhodnutí na dům, ve kterém žil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti citovaným soudním rozhodnutím s tím, že mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy a nenaplněno zůstalo jeho právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod. Soudy neměly reflektovat garanci nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byl-li zbaven osobní svobody nad dobu, kterou zákon připouští, a tím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
II.
Rozhodný obsah soudního spisu
4. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Podává se z něj, že se stěžovatel žalobou podanou dne 13. 6. 2005 domáhal finančního zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve výši 750 000 Kč v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno a jež skončilo zproštěním obžaloby.
5. Nalézací soud usnesením č. j. 32 C 83/2005-13 ze dne 20. 6. 2005 nejprve řízení o žalobě zastavil s tím, že stěžovatel činí předmětem sporu postup orgánů činných v trestním řízení, k čemuž není dána pravomoc soudu civilního. Uzavřel, že měl-li stěžovatel zato, že postup těchto orgánů nebyl v souladu s trestním řádem, mohl se nápravy domáhat formou stížností, a to až případně stížností k Ústavnímu soudu; soudní ochrana mu tak zůstala zaručena.
6. Odvolací soud však rozhodnutí nalézacího soudu usnesením č. j. 1 Co 307/2005-29 ze dne 1. 2. 2006 změnil, poukázav na to, že sice právní vztahy, v nichž dochází k výkonu veřejné moci, nemají soukromoprávní povahu, nejsou vztahy občanskoprávními a stát v nich zásadně nemůže být nositelem občanskoprávních povinností a oprávnění, není však vyloučeno, aby i při výkonu veřejné moci došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby a pro ten případ musí mít taková osoba možnost dovolávat se tvrzených nároků vůči státu u soudu v občanskoprávním řízení.
7. V novém řízení před nalézacím soudem byla žaloba rozsudkem č. j. 32 C 83/2005-76 ze dne 19. 3. 2007 zamítnuta. Soud prvního stupně konstatoval, že došlo-li k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce výkonem vazby za popsaných podmínek, z níž byl propuštěn dne 26. 10. 2000, pak je právo žalobce již promlčeno, neboť žaloba byla podána dne 13. 6. 2005 a vedlejším účastníkem byla vznesena námitka promlčení.
8. Odvolací soud svým rozsudkem č. j. 1 Co 224/2007-91 ze dne 25. 9. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že postup orgánů činných v trestním řízení sice představoval zásah do osobnostních práv stěžovatele, nešlo však o zásah neoprávněný, naopak šlo o zásah dovolený. Uvedl dále, že soud v řízení dle o. s. ř. není oprávněn zasahovat do trestního řízení, a to ani formou přezkumu postupu jednotlivých orgánů (odkázav na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 299/03 ze dne 2. 3. 2004); výjimkou z tohoto pravidla však může být excesivní chování úředních osob. Rozvedl, že k nápravě, popř. odstranění následků, které v souvislosti s (ne)činností orgánů činných v trestním řízení vznikly, slouží prostředky trestního řádu a další právní instituty zakotvené např. v zákoně č. 82/1998 Sb., nikoli však zvolený prostředek ochrany osobnosti. Uzavřel, že v řízení nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do práv žalobce podle ustanovení § 13 obč. zák., a proto je nadbytečné se zabývat otázkou promlčení, jakož i provedením dalších stěžovatelem navržených důkazů k prokázání tvrzené újmy na jeho právech.
9. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že během řízení před obecnými soudy byl proveden jediný důkaz, a to rozvodovým rozsudkem. Ústavní soud dodává, že s tvrzeními, jež stěžovatel vznesl, se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, s výjimkou vlivu událostí na rozpad manželství, když z rozvodového rozsudku soud zjistil, že bývalá manželka podala návrh na rozvod již v r. 1996, který vzala posléze zpět, a druhý návrh podala před tím, než byl stěžovatel vzat do vazby.
10. Ústavní soud si dále vyžádal i soudní spis v trestním řízení sp. zn. 46 T 14/1999, vedeném u Krajského soudu v Brně, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, že sobě a jinému opatřil padělané peníze a takový čin spáchal ve značném rozsahu (130 ks falešných USD bankovek v nominální hodnotě bankovek 100 USD, tj. 13.000,- USD v kurzovní hodnotě 374.400,- Kč). Ze sdělení několika oslovených orgánů však vyplynulo, že předmětný spis nebyl dohledán, a proto se Ústavní soud musel spokojit s kopií rozsudku sp. zn. 46 T 14/1999 ze dne 19. 5. 2003, jímž byl stěžovatel obžaloby zproštěn a který vůči němu nabyl právní moci dne 14. 8. 2003. Podává se z něj, že soud prvního stupně po dvou odvolacích řízeních přistoupil ke zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), neboť v daném řízení pro nijak nevysvětlenou nesoučinnost Policie ČR a jejích příslušníků (!) nemohly být odstraněny pochybnosti o tom, zda trestná činnost byla policejními orgány protiústavním způsobem vyprovokována, anebo zda byla pouze pod policejní kontrolou. Ignorace soudních výzev vůči policejním orgánům spočívala v tom, že policisté odmítali součinnost při zjišťování jejich skutečné totožnosti, opakovaně odpírali uvést bližší okolnosti k uvedenému trestného činu - zejména uvedení dalších osob, které byly činu přítomny, zdroje, od kterého se Policie ČR o zamýšlené transakci dozvěděla, a až po opakovaných urgencích předložila operativní svazek, z nějž však nebylo možno ani v náznaku seznat a následně zadokumentovat a důkazně podložit činnost orgánu policie při předstíraném převodu věci. Policejní orgány, jak zkonstatoval soud při hlavním líčení, tak způsobily objektivní nemožnost vyslechnout klíčové svědky a obstarat základní důkazy, v důsledku čehož nezbylo než rozhodnout v souladu se zásadou "in dubio pro reo".
III.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
12. Městský soud v Praze lakonicky odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v rámci procesního návrhu "[r]ozhodnutí (...) ponechává na úvaze Ústavního soudu".
13. Vrchní soud v Praze jednovětně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; ačkoli si měl být vědom, že vystupuje jako účastník řízení, procesní návrh neučinil.
14. Nejvyšší soud sdělil, že výrok a odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházelo ze zákonné úpravy upravující přípustnost dovolání, jakož i z obsáhlé judikatury jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Zdůraznil, že o neoprávněný zásah úředních osob do osobnostních práv stěžovatele při výkonu zákonem stanovených oprávnění resp. povinností může jít jen tam, kde dojde k excesu ze zákonem stanovených mezí, přičemž současně je vždy třeba zásah posuzovat v kontextu okolností, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. K podpoře uvedeného zmínil rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 478/2007-635 ze dne 31. 10. 2007. Procesní návrh učiněn nebyl.
15. Vedlejší účastník se v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.
16. Stěžovateli byla vyjádření účastníků zaslána k replice. Ten poukázal na strohost vyjádření a vyjádřil nad jejich formálností politování. Shrnul, že trestní řízení je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv, že jednání orgánů činných v trestním řízení v souzeném případu prokazatelně vybočilo z vytyčených mezí, což vyústilo v rozhodnutí soudů, jež stěžovatele obžaloby zprostila. Na svém žádání, formulovaném v petitu ústavní stížnosti, setrval.
17. Všichni účastníci vyjádřili výslovný souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Východiska a posouzení
18. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Stěžovatel učinil předmětem řízení před obecnými soudy nemajetkovou újmu, jež se měla odvinout od nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou soudního řízení a dalšími negativními dopady nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí zejména do osobnostní integrity poškozeného.
20. V napadených rozhodnutích zaznělo, že v souzeném případu by soudní ochrana osobnostním právům byla na místě jen tam, kde by se v rámci trestního řízení úřední osoba dopustila excesu. Dle náhledu Ústavního soudu každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravdou, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (dostupný in https://nalus.usoud.cz) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem.
21. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011, dostupné in https://nalus.usoud.cz).
22. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny.
23. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008, dostupný in https://nalus.usoud.cz).
24. Ústavní soud k uvedené části uzavírá, že i bez excesu úředních osob je trestní řízení způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není jejich chování, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení. Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků; jednají-li ukvapeně, nerozvážně, či přímo úskočně (dolus malus), musí být jejich nesprávný postup vyvážen odstraněním event. způsobených škod a poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění. Takové zadostiučinění bude muset být poskytnuto v penězích vždy tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem, bude delší než v řádu týdnů či měsíců. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho. Lze s jistotou konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je delegitimizujícím faktorem; příslušné omezení osobnostních práv (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ospravedlnitelné jen tehdy, trvá-li přiměřenou dobu. Je věcí státu, aby náležitě zorganizoval soustavu a práci orgánů činných v trestním řízení a zabezpečil je jak po stránce materiální, tak i personální, a tím vytvořil žádoucí předpoklady pro provedení rychlého řízení; případné nedostatky nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení právem očekávají dodržování zásady opodstatněnosti zahájeného řízení a přiměřené doby řízení.
25. Ústavní soud je přesvědčen, že ochrana osobnostních práv zasažených trestním stíháním by měla být de lege ferenda svěřena soudu, jenž o trestním obvinění s konečnou platností rozhodl; není-li tomu tak, pak tuto ochranu musí de lege lata poskytnout soud v řízení civilním - jinak by byl porušen zákaz denegatio iustitiae.
26. Vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy uplatnil námitku uplynutí promlčecí doby; nalézací soud z tohoto důvodu žalobu zamítl. Stěžovatel podal žalobu dne 13. 6. 2005, tedy v době, kdy se právo na nemajetkovou újmu jako takovou dle tehdy existující ustálené judikatury nepromlčovalo, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. V uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu (resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu) bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
27. Změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné - nepromlčitelné právo), bylo proto nutno posuzovat i dobrou víru účastníků ve stálost předpokladů a očekávání průběhu řízení, resp. některých právních skutečností. Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv došlo k neproporcionálnímu znevýhodnění určité skupiny účastníků uplatňujících nárok na náhradu nemajetkové újmy. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k takto vytvořeným jednotlivým skupinám; k intertemporálnímu soudcovskému právu (overruling) srov. např. nález ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 a nález ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08, oba dostupné in https://nalus.usoud.cz).
28. V tomto směru lze uzavřít, že nastalá situace, kdy až v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, vydaného dne 12. 11. 2008 pod sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (též in https://www.nsoud.cz), bylo judikováno, že právo na nemajetkovou újmu se promlčuje ve tříleté promlčecí době (§ 100 obč. zák.), fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky řízení. Stěžovatel žalobu podal v dobré víře, že jeho právo promlčeno není a k odstranění tohoto nerovného postavení byl (a je) proto soud oprávněn (povinen) přihlédnout i konstatováním, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); jiný postup, v jehož důsledku by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce (ne)promlčitelnosti práva, by byl v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. nález ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 a nálezu ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 in https://nalus.usoud.cz).
29. Ústavní soud dodává, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 in https://nalus.usoud.cz).
30. Ústavní soud je přesvědčen, že okolnosti souzeného případu jsou přesně těmi skutečnostmi, které odůvodňovaly přísné individuální posouzení. Obecné soudy měly postupovat zvlášť obezřetně a při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona neměly postupovat mechanicky, nýbrž měly vycházet z významu, smyslu a účelu zákona jako celku a interpretovat jeho ustanovení ústavně konformním způsobem. V nerespektování tohoto přístupu tak došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. l, jakož i k porušení jeho základního práva na náhradu škody způsobenou nesprávným resp. nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V.
Akcesoria a závěr
31. Obecné soudy budou muset přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely č. 160/2006, resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu.
32. Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl, a proto dle ustanovení § 82 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu
—————
