Návrh na zastavení trestního stíhání – pokračování PŘÍBĚHU
V předchozím díle Prostudování spisu 2 – pokračování PŘÍBĚHU jsem podrobně rozebral výsledek šetření a je zcela nepochybné, že moje oprávněná kritika otřesné kvality práce soudkyně JUDr. Smitkové a JUDr. Malíkové není trestným činem. Proto moje advokátka Mgr. Vaverková podala návrh na zastavení trestního stíhání. I když se jedná o velice mladou advokátku, opět se jedná o naprosto dokonalé „dílo“. Podobně bych si představoval, aby vypadala rozhodnutí vydávaná soudci či státními zástupci v právním státě 22 let po revoluci.
|
Bylo zcela mylnou myšlenkou, že k reformě justice dojde postupnou výměnou starých komunistický soudců za mladé soudce nezatížené zločineckým právním systémem, který nerespektoval ani vlastní zákony, natož pak lidská práva. Když přijde k soudu nový soudce, během několika měsíců se „začlení do kolektivu“ a začne soudit stejně jako stará garnitura.
Ján Langoš - zesnulý federální ministr vnitra |
 |
Najdou se i výjimky jako teplický soudce Mgr. Pavel Kras. Ten se však díky svojí „odlišnosti“ stal nepohodlným pro nové vedení teplického soudu (k tomu se vrátíme v některém z dalších článků).
Abychom se vůbec někdy dočkali rozhodnutí soudců na kvalitativní úrovni mladé advokátky Mgr. Vaverkové, nabízí se jediné možné řešení reformy justice. Nahradit všechny soudce nějakou mimozemskou civilizací, která nebude nijak závislá a provázaná se starou soudcovskou garniturou.
Návrh obviněného na zastavení trestního stíhání
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10
ul. 28. pluku 1533/29b
100 83 Praha 10
_________________________________
sp. zn.: 1 ZT 39/2011
Obviněný: Luboš Meszner
nar. bytem
Obhájce: Mgr. Lucie Vaverková, advokát
se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1
zaregistrovaná v ČAK pod číslem 13623
Návrh obviněného na zastavení trestního stíhání
I.
Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 6. oddělení obecné kriminality, č. j.: ORIV-19034-15/TČ-2010-001476 ze dne 14.03.2011 (dále jen „předmětné usnesení“), bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu pohrdání soudem podle ustanovení § 336 b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).
Obviněný má za to, že trestní stíhání je nezákonné a nedůvodné, proto opět, též na základě provedeného dokazování, navrhuje, aby státní zástupce trestní stíhání zastavil, a to podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), neboť skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání není trestným činem, a svůj návrh následovně odůvodňuje.
II.
Z provedeného dokazování (zejména z výslechů JUDr. Smitkové a JUDr. Malíkové, které působí jako civilní soudkyně, jsou tedy expertky v oblasti občanského procesního práva a jistě znají přesný obsah institutu „jednání“, pokud jde o civilní proces) nebylo prokázáno, že by k předmětnému jednání obviněného došlo při jednání soudu.
Znakem objektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu však je, že k němu musí dojít „při jednání“ soudu. V daném případě k činu obviněného nedošlo během soudního jednání, nebyla tedy naplněna objektivní stránka skutkové podstaty přečinu pohrdání soudem dle ustanovení § 336 b) trestního zákoníku.
Obviněný má za to, že vykládání znaku skutkové podstaty předmětného přečinu extenzivně v tom smyslu, že pojem „jednání” je orgány činnými v trestním řízení ztotožňován s pojmem „řízení”, je nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní odpovědnosti. Běžný člověk si pod pojmem “jednání soudu” představí situaci, kdy soud věc samu projednává a rozhoduje (ať již veřejně, či neveřejně), obviněný však předmětné výroky neadresoval soudu během takové situace; pokud je znak skutkové podstaty „při jednání soudu” komplikovaným právním pojmem, který má pro běžného člověka obtížně seznatelný obsah, bylo by na místě aplikovat ustanovení § 19 trestního zákoníku o právním omylu (jestliže by se ovšem jinak jednalo o trestný čin).
Z hlediska subjektivní stránky trestní zákoník u předmětného přečinu vyžaduje úmysl. Obviněný nejednal v úmyslu chovat se urážlivě k soudu či soud znevažovat. Svými výroky pouze slovy, která obecně nejsou nijak považována za vulgární, vyjádřil svůj názor, resp. hodnotící úsudek v reakci na svou zkušenost s prací některých osob u soudu působících. Obviněný má za to, že jeho výroky urážlivé nebyly a nevztahovaly se navíc k soudu jakožto soudní moci, ale spíše k některým osobám u soudu pracujícím. Obviněný si dovoluje upozornit, že objektem předmětného přečinu je ochrana nezávislosti, autority a vážnosti soudu, jakož i zájem na včasném a důstojném projednání věci soudem, nikoli ochrana absolutní osobní nedotknutelnosti soudců.
Obviněný má tedy za to, že svým jednáním nemohl naplnit znaky objektu, objektivní stránky ani subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu.
III.
Obviněný opět poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe. I pokud by předmětné jednání obviněného bylo protiprávní a nelegitimní, bylo možno tuto záležitost dostatečně účinně vyřešit např. uložením pořádkové pokuty.
Obviněný byl dopisem místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.8.2010 upozorněn na možnost uložení pořádkové pokuty, avšak na možnost trestního stíhání upozorněn nebyl, přičemž zde jde o právo na legitimní očekávání jednotlivce, jakým způsobem vůči němu mohou orgány veřejné moci postupovat.
IV.
Obviněný opět upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 20.1.2009, č. j. 52 Ca 53/2008 – 38:
„Přestupkem může být pouze čin protiprávní (nedovolený), proto projevem učiněným v mezích čl. 17 Listiny základních práv a svobod není možno naplnit znaky skutkové podstaty přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, byť by byl takový projev objektivně ironický či sarkastický a konkrétní osoba by se jím cítila být uražena či zesměšněna, neboť ironie, sarkasmus, vtip a výsměch patří ke svobodě projevu, stejně jako právo svobodně se projevovat patří k demokratickému právnímu státu.“
„Prvým znakem trestného činu je protiprávnost. Protiprávnost je rozpor s právní normou v rámci právního řádu. Trestnými činy mohou být jen činy nedovolené, protiprávní.“ (citováno z Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. Vydání. Praha: Leges, 2009, str. 115).
Dle čl. 17 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“): „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Dle čl. 4 odst. 4 Listiny: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Obviněný vykonával své právo zaručené Listinou, což není protiprávní, a tudíž nemůže být trestným činem.
Ke svobodě projevu, též ve vztahu k osobám, které jsou představiteli veřejné moci, existuje bohatá judikaturu Ústavního soudu. Obviněný si dovoluje opět upozornit např. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 146/04:
„Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků.“
a dále na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 23/05:
„Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o fair kritiku. … Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu.“
Obviněný opět poukazuje též na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, v němž tento soud řešil otázku přípustné míry kritiky soudcovského stavu a přiklonil se na stranu stěžovatelů.
Podle ustanovení § 15a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů: „Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout.“ I tímto zákonným ustanovením bylo tedy obviněnému zaručeno právo vyjádřit svůj názor. Pokud obviněnému zákon explicitně dává určité oprávnění, jednání obviněného nemohlo být protiprávní, pokud pouze svého oprávnění využil. Obviněný v této souvislosti zmiňuje ještě nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05:
„Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce proto nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je.“
Obviněný tedy svým jednáním pouze vykonával svá práva zaručená Listinou a zákonem, jeho jednání tak není protiprávní, a tedy nemůže být trestným činem.
V.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby státní zástupce trestní stíhání v souladu s ustanovením § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání zastavil, neboť skutek, pro nějž se trestní stíhání vede, není trestným činem.
V Praze dne 1. června 2011
Luboš Meszner
—————
