Novinky knihovny lidsko-právních pohádek NALUS

Letos v létě došlo k zásadnímu posunu názorů Ústavního stolce ke dvěma nejpalčivějším problémům rozvedených otců.  V případě výživného jde skutečně o mimořádně pozitivní posun (konec vyměřování výživného z fiktivního příjmu), a po hajzlvíkovém protestu provozovatele portálu Střídavka „honorise“ (čestného) Hodiny před Ústavním stolcem, byl „zazděn“ doposud asi nejlepší nález ke střídavé péči (více zde Kronika střídavkáře - Rychlá odpověď Ústavního stolce).Od té doby jsou všechny stížnosti na zamítnutí střídavé péče obecnými stolicemi systematicky odmítány jako neopodstatněné.

V zásadě každá ústavní stížnost pramení především z nekvalitní práce obecných stolic, přičemž se ani zdaleka nemusí jednat o nějaké hrubé pochybení, kdy i nevhodně (nedostatečně) odůvodněné rozhodnutí (přesněji tedy stolice soudní stolice) vyvolává pocit nespravedlnosti a vede k podání stížnosti, ačkoliv je rozhodnutí spravedlivé (věcně správné). Na místo zkvalitnění práce obecných stolic jejich přímou hmotnou i trestní odpovědností, je tak „nespokojeným“ účastníkům řízení kladena účelová překážka pro podání ústavní stížnosti v podobě zastoupení advokátem. Rozhodně však nejde o nějaký „filtr“ nekvalifikovaných podání, kdy řada účastníků řízení svými znalostmi práva převyšuje „profesionální“ advokáty o několik tříd a rovněž ani podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva není podmíněno zastoupením advokátem.

Jistě existuje řada složitých právních sporů, ale v případě výživného či střídavé péče, je podstata ústavní stížnosti (porušení článků LZPS) stále stejná a mění se jen základní údaje stěžovatele, účastníků (obecné stolice) a vedlejších účastníků (matka či zletilé dítě). Pokud se tedy nějaký advokát holedbá specializací na střídavou péči, jako například právní poradny Střídavky, pak se s ohledem na jistě nepřebernou řadu předchozích ústavních stížností jedná o „formulářovou“ ústavní stížnost a této „složitosti“ by také měla odpovídat cena advokátní služby. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že reálná šance na úspěch je naprosto mizivá, kdy 90 % všech (tedy nejen v oblasti rodinného práva) ústavních stížností je odmítnuto, přestože jsou s ohledem na nekvalitní práci soudních stolic či „genderové faktory“ zcela opodstatněné. Podávání ústavních stížností tedy rozhodně není zbytečné a právě naopak je třeba Ústavní stolec paralyzovat nepřeberným množstvím obsahově stejných stížností, jinak se zde nic nezmění. Například nepřeberné množství stížností na náklady exekuce také nakonec přivedlo Ústavní stolec k posunu názorů na tento problém.  

Pokud na sebe nějaký advokát přitahuje klienty velkým „pochopením“ pro střídavou péči, právě jako právní poradny Střídavky, a jde mu především o „dobrou věc“, pak by také měl upravit cenu advokátní služby za povinné zastoupení před Ústavním stolcem tak, aby byla cenově dostupná i rozvedeným otcům, kteří jsou vykořisťováni nepřiměřeným výživným. V opačném případě jde o sprosté parazitování na neštěstí rozvedených otců (rozvodový průmysl), a pro rozvedeného otce je pak zcela lhostejné, který advokát bude ústavní stížnost podávat. Na výsledku totiž v zásadě nic nezmění ani rozvedeným otcům líbivé věty o „genderové diskriminaci“. Ukázkovým příkladem je stížnost z dílny rozvodového průmyslu podnikatele honorise Hodiny v podání advokátky Mgr. Sigmundové.

IV.ÚS 2107/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jana Lukeše, zastoupeného Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Radlická 2000/3, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 122/2013-3027 ze dne 23. dubna 2013, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8, čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 písm. a) a b), čl. 10 odst. 1 písm. a), b), c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, navrhuje přednostní projednání věci, a s ohledem na nejednotnost judikatury Ústavního soudu při rozhodování o střídavé výchově navrhuje, aby byla jeho věc projednána plénem Ústavního soudu podle čl. l písm. h) sdělení Ústavního soudu č. 200/2010 Sb.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 13 P 10/2006-2050 ze dne 31. října 2012 ve výroku o zamítnutí návrhu na svěření nezletilé dcery do výlučné nebo střídavé výchovy stěžovatele; prvostupňové rozhodnutí dále bylo změněno ohledně výše výživného, nedoplatku výživného a styku otce s nezletilou a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Styk otce s nezletilou byl upraven tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat každý sudý týden v roce od pátku od 17.00 hodin do úterý 14.30 hodin a dále každý lichý týden v roce od čtvrtka od 17.30 hodin do pátku 15.30 hodin. Dále byl upraven styk během prázdnin a vánočních svátků.

Stěžovatel ve svém obsáhlém návrhu vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím městského soudu a poukazuje na to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Podal proto Ministerstvu spravedlnosti ČR žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a genderovou diskriminací (dne 9. 9. 2013 Ústavnímu soudu sdělil, že jeho žádosti nebylo vyhověno). Uvádí, že v průběhu řízení čelil genderové diskriminací, poukazuje na to, že nejen v jeho případě, ale v České republice obecně nepožívá postup soudů ve věcech výchovy a výživy k nezletilým dětem pohledem otců nezletilých dětí důvěry.

Nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká dílčí procesní pochybení. Nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž není schopen komunikovat s matkou dítěte. Zdůrazňuje, že nezletilá vyjádřila přání být ve střídavé péči rodičů. Ke střídavé výchově se vyjádřili kladně i soudní znalkyně a kolizní opatrovník. Závěr odvolacího soudu, podle nějž z výslechu nezletilé a ze znaleckého posudku je zřejmé, že není na místě nezletilou svěřovat do střídavé výchovy rodičů, proto nemá oporu v provedeném dokazování.

Přestože soudy prvního i druhého stupně podle názoru stěžovatele dospěly ke skutkovým zjištěním, která odůvodňují svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, svěřily dítě do péče matky a ignorovaly tak § 26 odst. 2 zákona o rodině. Z provedených důkazů nelze dovodit, že by střídavá výchova ohrožovala zdravý vývoj nezletilé.

Dále namítá, že stanovená výše výživného neodpovídá reálným potřebám nezletilé. Rozhodnutí soudu je v tomto směru nedostatečně odůvodněno a není podloženo řádným dokazováním ohledně příjmů matky.

Až na „drobný“ detail, že nebylo namítáno porušení čl. 1 Listiny základních práva a svobod, přestože stěžovatel namítá „genderovou nerovnost“, je stížnost (za ty prachy!) velmi působivá.

Listina základních práv a svobod

Článek 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

A co na to odpověděl Ústavní stolec?

 Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) v průběhu řízení řádně zabývaly. Lze dodat, že i s ohledem na četná podání stěžovatele, učiněná v průběhu řízení, byly tyto námitky přezkoumávány opakovaně. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně a srozumitelně rozvedly, proč v daném případě neshledaly jako opodstatněný požadavek otce na svěření nezletilé výlučně do jeho péče nebo střídavé výchovy.

Ústavní soud nezjistil, že by ze strany soudů došlo při hodnocení důkazů k nerovnému přístupu ke stranám sporu. Stejně tak neshledal, že by v procesu dokazování a hodnocení důkazů došlo k pochybením, jež by mohla být důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy přihlédly k přání nezletilé vyjádřenému při jejím výslechu u odvolacího soudu, z nějž vyplynulo, že má hluboký citový a vřelý vztah k oběma rodičům a čas chce s nimi trávit rovnoměrně. Vzaly však v úvahu i její opakované vyjádření sdělené opatrovníkovi mimo soudní jednání, kterým korigovala svou původní výpověď, podle nějž jí vyhovuje stávající stav, kdy může být v průběhu týdne s oběma rodiči a nedokáže si představit, pokud by měla být vždy jeden týden jen s jedním z rodičů.

Při zvažování možnosti střídavé výchovy soudy hodnotily, zda je její praktikování s ohledem na výsledky dokazování vůbec reálné. Odvolací soud výslovně uvedl, že sice nesdílí dříve judikatorně prezentovaný názor, že střídavá výchova může být soudem stanovena jen na základě vzájemné dohody, nicméně k úpravě střídavé výchovy je nezbytná alespoň běžná schopnost komunikace rodičů týkající se podstatných záležitostí nezletilého dítěte. V řízení však bylo prokázáno, že komunikace na takové úrovni mezi rodiči nefunguje. Otec veškeré své požadavky ohledně nezletilé, které by měl prioritně směřovat vůči matce, řeší prostřednictvím návrhů podávaných k soudu. Nefungující komunikaci mezi rodiči potvrdila i sama nezletilá, když hovořila o tom, že otec matce nezvedá ani telefon a neodpovídá jí na SMS zprávy a veškeré záležitosti mezi rodiči tak vyřizuje nezletilá jako prostředník (během pobytu u otce je však její možnost užívat telefon ke styku s matkou omezena). Rodiče se nejsou schopni dohodnout ani na typu školy, kterou má nezletilá navštěvovat (k návrhu otce probíhá řízení o určení základní školy nezletilé). Civilní soudy přihlédly i k tomu, že péče matky o nezletilou v současné době nevykazuje žádné vady, které by vyžadovaly změnu výchovného prostředí nezletilé. Nezletilá navíc žije u matky se svou polorodou sestrou, k níž má rovněž hluboký vztah, a jejich vzájemné sourozenecké vztahy je tak třeba zachovat a prohlubovat. Matka styku otce s nezletilou nebrání, naopak jej umožňuje v širším rozsahu, než jak byl stanoven soudním rozhodnutím, což otec nepopíral. Otec však mimosoudní návrhy matky na rozšíření styku negoval a o rozšíření původně stanoveného styku nejprve sám vůbec neusiloval, následně jej pak vždy požadoval výlučně cestou soudního rozhodnutí, ačkoliv matka sama rozšíření styku dohodou s otcem bez ingerence soudu opakovaně nabízela.

Z vyžádaného soudního spisu dále vyplývá, že při určování styku nezletilé s otcem soud vycházel z potřeb nezletilé, aby mohla pokračovat v mimoškolních aktivitách a styk nebyl příliš roztříštěný, aby se nezletilá, jak sama uvedla, "...pořád někde nestřídala...". Upraven byl rovněž styk nezletilé s otcem během podzimních, vánočních, velikonočních, jarních a hlavních prázdnin, a to přiměřeně s ohledem na častější a delší prázdniny na francouzském lyceu, které nezletilá navštěvuje.

Soudy v odůvodnění rozhodnutí rovněž dostatečně zdůvodnily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů přistoupily ke zvýšení výživného. V tomto směru rovněž odůvodnily, proč nebyly prováděny další navrhované důkazy ohledně příjmu matky. Nejedná se tedy v tomto případě o důkazy "opomenuté" ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte založil na upřednostnění zájmu nezletilé, přičemž se ve svém rozhodnutí maximálně snažil respektovat její přání, pokud jde svěření do výchovy a úpravu styku s otcem. Opodstatněně se s ohledem na specifika věci, zejména nestandartní postoj otce, zaměřil i na zjištění, zda praktikování modelu střídavé výchovy je v projednávané věci vůbec reálně možné. Důvodem nevyhovění návrhu na střídavou péči tedy nebyl výlučně odmítavý postoj matky či obtížená komunikace mezi rodiči, ale nemožnost v podstatě jakékoliv komunikace rodičů. Rovněž v tomto směru nelze závěrům soudu nic vytknout, neboť obsah spisu nasvědčuje tomu, že nemožnost komunikace je dána především subjektivním postojem otce, který obtížně akceptuje běžnou realitu rodinného života přinášející nutnost operativně a urychleně reagovat i na nepředvídatelné situace, jež je nezbytné bezprostředně řešit oběma rodiči a nikoliv odmítáním jakékoliv komunikace či trváním na soudním řešení.

Ústavní soud dodává, že si je vědom problematičnosti dané věci, kdy bylo před civilními soudy rozhodováno o svěření do výchovy nezletilé a úpravě styku za situace, kdy u obou rodičů jsou dány předpoklady pro její výchovu a nezletilá má k oběma rodičům kladný citový vztah. Nicméně řešení právě těchto věcí spadá výhradně do pravomoci civilních soudů a Ústavní soud není dalším odvolacím soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat.

Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto věcech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Přes proklamovaný zájem dítěte je evidentní, že vývoji nezletilé především nijak neprospívá dlouhodobý (ve svých dílčích částech zbytečný) spor rodičů, do nějž je nezletilá nesporně zatažena a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.

Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nijak nevylučuje možnost uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou, ovšem za předpokladu, že dojde k normalizaci jejich vztahů, byť by rodiče zpočátku tuto dohodu mohli subjektivně vnímat jako pro ně nevyhovující.

Ve zkrácené verzi se ještě podíváme na další nález k zamítnuté střídavé péči. 

I.ÚS 2905/13

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že střídavá péče by pro jeho dceru (dále jen "nezletilá") neznamenala zlepšení stávající úrovně její výchovy, a již z toho důvodu není v zájmu nezletilé upravit její výchovu formou střídavé péče. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na článek 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a judikaturu Ústavního soudu, která v případech, kdy není možná společná výchova, preferuje střídavou výchovu rodičů, pokud jsou k tomu dány i další předpoklady. Nefungující komunikaci mezi rodiči, ve které soudy obou stupňů spatřují jeden z důvodů pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé výchovy, přitom Ústavní soud nepovažuje nutně za překážku střídavé výchovy (nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010). Obecné soudy se dle stěžovatele měly hlouběji zabývat příčinami špatné komunikace mezi rodiči nezletilé, a zohlednit je při rozhodování o tom, do čí výlučné výchovy bude nezletilá svěřena, s tím, že zásadně by případné zavinění špatné komunikace mělo mít za následek preferenci druhého z rodičů, pokud nepřeváží jiné zákonné důvody.

----------------

Ústavní soud se s otázkami svěření nezletilých dětí do výchovy (péče) ve své rozhodovací praxi setkává poměrně často, proto i případná nálezová judikatura je v tomto směru poměrně rozsáhlá. Jak stěžovatel sám upozorňuje, relevantní je v tomto ohledu vzhledem k charakteru právě projednávané věci i nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 (dostupný stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soud na https://nalus.usoud.cz), a to nejen pro právní závěry v něm nově obsažené, ale i pro zobecnění a uspořádání dosavadní judikatury Ústavního soudu na dané téma. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud mimo jiné, že důvodem nesvěření dítěte do střídavé výchovy nesmí být toliko nechuť rodičů (případně jednoho z nich) mezi sebou komunikovat, a že soudy by měly při svém rozhodování přihlížet k názoru samotného dítěte. Ústavní soud tak v uvedeném nálezu ve své podstatě odmítl aprobovat situaci, kdy by vzájemná averze rodičů znemožnila nařídit střídavou výchovu, byť by to v konkrétním případě bylo v zájmu nezletilého dítěte.

O takovou situaci se však v této souzené věci nejedná, neboť z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že neschopnost komunikace mezi rodiči při hodnocení vhodnosti střídavé výchovy byla v právě projednávaném případě kritériem toliko podružným. Střídavou výchovu nedoporučil taktéž soudem ustanovený znalec, který po vyšetření nezletilé i obou rodičů uvedl, že výchovné prostředí z důvodu neperspektivního vztahu stěžovatele s přítelkyní zaručuje u matky více stability důležité pro dítě předškolního věku. Ústavní soud pokazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích akcentovaly kladný citový vztah nezletilé ke stěžovateli, vhodné bytové podmínky i rodinné zázemí na straně stěžovatele. Není přitom pravdou, že by obecné soudy založily svého rozhodnutí zejména na existenci rozporů v komunikaci mezi rodiči nezletilé. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil citovou závislost nezletilé na matce, která je dána mimo jiné tím, že otec odešel od rodiny v době, kdy byly nezletilé dva roky a její kontakty se stěžovatelem byly v té době spíše sporadické. Odvolací soud taktéž obšírně konstatuje výsledky rozhovoru nezletilé s opatrovníkem, z něhož vyplynulo, že nezletilá by chtěla být "více u maminky než u tatínka". Odvolací soud i přes závěr o hezkém vztahu mezi nezletilou a otcem i jejich citovou vazbu, má za to, že střídavá výchova by v případě nezletilé, která žije již několik let pouze s matkou, je na ni silně citově vázána, neboť nemá další sourozence, zásadně zasáhla do jejího zavedeného režimu, který pro ni znamená jistotu, a nezajistila by lépe její potřeby. Odvolací soud dovodil, že právo nezletilé na kontakt s otcem a právo otce podílet se na výchově nezletilé je zajištěno úpravou styku, který byl oproti úpravě provedené soudem prvního stupně rozšířen.

V obou případech se jedná o modelovou situaci, kdy otec v prvotním řízení nemá ani potuchy, že existuje nějaká střídavá péče. Pak si o tom někde najde značně idealizované informace (například, že se při střídavce neplatí výživné), a bezhlavě začne „prudit“ se střídavkou. To se matce pochopitelně nelíbí především s ohledem na výživné (ztrátu nástroje na vydírání otce) a mezi rodiči vypukne válka. Po letitém sporu to v lepším případě skončí rozšířeným stykem a zvýšením výživného. Kdyby si však otec nejdříve zažádal o rozšíření styku, výsledek by byl stejný, ale ušetřil by balík peněz (ztráta výdělku promarněným časem a náklady řízení) a svoje duševní zdraví. Od fungujícího rozšířeného styku je pak už jen krůček ke střídavé péči. Ve většině případů však „vopruz  se střídavkou“ pro otce skončí trestním stíháním a exekucemi, jako v následujícím příkladu.

II.ÚS 2555/13

Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud nedostatečně doplnil dokazování jen o výpovědi účastníků a změnil rozhodnutí soudu nalézacího, přičemž důkazní návrhy stěžovatele bezdůvodně zamítl. Stěžovatel poukázal na znění zákona o rodině (§ 26 odst. 4), že střídavá péče rodičů není podmíněna jejich dohodou a zpochybnil závěry v odůvodnění rozsudku, že důvodem změny rozhodnutí o střídavé péči se odvolacímu soudu jevil nedostatek komunikace mezi rodiči. Poukázal na chování matky nezletilých synů Jana a Ondřeje, která bojkotuje jeho snahu o fungující střídavou péči a šikanózním způsobem zneužívá svých práv podáváním trestních oznámení atd. Stěžovatel poukázal na to, že ve věci střídavé péče rodičů jsou splněny předpoklady, finanční i osobní záruky, oba rodiče bydlí v obdobných podmínkách, vzdálenost jejich bydlišť je totožná od školy i kamarádů atd.

Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (nálezy I. ÚS 2661/10, III. ÚS 1206/09) a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

--------------------------

Odvolací soud postupoval v souladu s nejlepším zájmem dětí (čl. III. odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), při rozhodování ve smyslu ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině zvažoval, jak upraví jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu a vyhodnotil rozhodnutí nalézacího soudu, který svěřil nezl. děti do střídavé výchovy rodičů s 14denním intervalem jako nesprávné. Odvolací soud po zevrubném doplnění dokazování směrem k výchově, po detailním rozboru celého projednávaného případu a při respektování obsahu a smyslu zákonných ustanovení v návaznosti na soudní praxi, se neztotožnil se závěry nalézacího soudu řešit výchovu nezl. dětí střídavou péčí. Dle odborného názoru znalců, který vyplynul z jejich písemného i ústního znaleckého posudku a vzájemné nekomunikace, nevraživosti a averze rodičů, za nemyslitelné, že by střídavá výchova mohla fungovat. Odvolací soud poukázal na to, že za dva roky se nepodařilo ani dvěma psychologům, včetně současné psycholožky, zvládnout nekomunikaci a vzájemný odpor rodičů a nelze předpokládat, že budou respektovat autoritativní soudní rozhodnutí tak, že komunikovat začnou. S ohledem na chování rodičů před psychology, před znalci, nalézacím a odvolacím soudem, když se rodiče v tomto oficiálním prostředí nedokázali ovládnout, tak lze si těžko představit emoční průběh předávání dětí mezi rodiči. Již z obsahu vysvětlení podávaných na Policii ČR, přestupková řízení proti otci, exekuce na výživné, to vše dokresluje vzájemné averzní vztahy mezi rodiči.

Odvolací soud je toho názoru, že rodiče vůbec nejsou schopni vytvořit výchovnou koalici v jakýchkoli oblastech týkajících se dětí (škola, zájmy, zdravotní stav). Za tohoto stavu nelze přisvědčit názoru nalézacího soudu, že střídavou výchovu prostě nařídí a děti to nějak zvládnou a rodiče budou toto autoritativní rozhodnutí společně respektovat a nakonec budou spolu komunikovat. Odvolací soud považoval výklad ex offo nařizované střídavé výchovy za zavádějící a v přímém rozporu se zájmem nezletilých dětí na jejich bezproblémovém vývoji, zejména psychickém. Z podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 18-20) je jednoznačné, proč považuje za vhodné odvolací soud svěřit nezletilé děti do výchovy matky. Otec svou rodičovskou zodpovědnost k nezl. dětem bude nadále naplňovat v rámci kontaktů s dětmi formou širokého styku.

Argumentace stěžovatele rozhodnutími Ústavního soudu není případná, na jeho věc nedopadá, neboť se jedná o skutkově odlišné případy, dále v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 18).

Pravdoláskaři mohou třeba do zblbnutí argumentovat „vyšším morálním principem“ o potřebě dítěte mít dva rodiče a na druhé straně „jedním domovem“, kdy základní překážkou pro střídavou péči jsou ty nejnižší lidské vlastnosti. Zejména v dnešní „krizové době“ by se skutečně jen blázen dobrovolně vzdal jistoty stabilního a pravidelně valorizovaného příjmu v podobě výživného, které lze za vydatné podpory státních orgánů kdykoliv přeměnit na nástroj k vydírání (zaplať více, jinak děti neuvidíš). Jak si jinak vysvětlit situaci, že se otci rozšíří styk a zároveň se mu zvýší výživné, když by to mělo být přesně obráceně?

Není tedy jakékoliv pochyby, že jasná pravidla pro stanovení výživného jsou klíčem ke střídavé péči (přesněji k rozumné dohodě rodičů). Zcela jasně to dokazuje mnohonásobně větší počet „střídavek“ v zemích, kde jsou jasně daná pravidla pro výpočet výživného.