Odsouzenci

Ačkoliv se Adikia zařekla, že již pro rozvedené otce nebude vyvíjet další aktivity, neboť si to pro svoji pasivitu absolutně nezaslouží, mediální vystoupení Andreje Střihouna k náhradnímu výživnému jí opravdu nadzvedlo ze židle a donutilo k reakci. Nejdříve si poslechněte, co Andrej Střihoun říkal o výživném. Komentář Adikie je uveden v následujícím otevřeném dopise.

Ministerstvo financí ČR
pan Andrej Babiš
Letenská 15
118 10 Praha

Otevřený dopis

Pane ministře,

z Vašeho vystoupení v médiích k „náhradnímu výživnému“ je zjevné, že jste zcela mimo realitu. Pochopitelně žádný člověk není schopen vědět všechno, ale když máte v programovém prohlášení vlády nějaký bod, měl byste před jeho projednáním disponovat alespoň základními znalostmi daného problému.   

V první řadě Vás musím upozornit, že „odsouzený“ může být pouze někdo, kdo spáchal trestný čin.  Nikdo tedy nemůže být „odsouzený“ k placení výživného! Nevědomky jste však naprosto přesně vystihl realitu vyměřování výživného v České republice, v jejímž důsledku právě vzniká onen celospolečenský problém s „neplacením výživného“.

Protože údajně žijeme v právním státě, v první řadě byste se tedy měl seznámit s tím, co o povinnostech (vyživovací povinnost nevyjímaje) říká Listina základních práv a svobod.

Článek 4

(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Aby omezení základních lidských práv platila pro všechny podobné případy stejně, mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Sice zde máme nový Občanský zákoník (dříve Zákon o rodině), ten však vyživovací povinnost formuluje pouze v obecné rovině. A zde je počátek onoho „problému“ s „neplacením výživného“, kdy zde nemáme žádný zákon o výživném, který by v souladu s čl. 4 odst. 2 LZPS upravoval meze této povinnosti.  O výživném tak soudci rozhodují bez jakéhokoliv zákona pouze podle svojí momentální nálady. Všimněte si, že v právně vyspělých státech směrem na západ od našich hranic problém s „neplacením výživného“ téměř neznají.  Je to dáno především tím, že používají „tabulky výživného“. Nejspíše se setkáte s „argumentem“, že u nás také máme “tabulky výživného“. Ve skutečnosti se ale jedná pouze o metodický pokyn Ministerstva spravedlnosti, který není pro soudce nijak závazný, proto se tímto pokynem ani neřídí.  To však ještě není ten klíčový problém, kdy zejména při vyměřování výživného u „podnikatelů“ (přesněji OSVČ) soudci zásadně nevycházejí z čistého příjmu dle přiznání k dani z příjmů, ale z fiktivního příjmu, kterého by podle jejich „názoru“ mohli dosahovat (spekulují, kde má plátce výživného pracovat a kolik si tím musí vydělat). Pokud pomineme, že je tím hrubě pomíjeno základní právo na svobodnou volbu povolání, je tento „názor“ soudců navíc hrubě zkreslen jejich odtržeností od společnosti (nehorázným platem a definitivou s nulovou osobní odpovědností). Zatímco ani bestiálnímu pedofilnímu vrahovi není upírána presumpce neviny, plátci výživného (převážně rozvedení otcové) jsou zde skutečně „odsuzováni“ na základě fiktivních důkazů podle jakési presumpce viny – všichni plátci výživného jsou šmejdi, kteří schválně vykazují nízký příjem, aby nemuseli na děti platit výživné. Jsou tak zpochybňovány údaje v úředním dokladu Přiznání k dani z příjmu, a to aniž by došlo k řádnému vytýkacímu řízení příslušným finančním úřadem. Jestliže soudci takto otevřeně dehonestují práci a vážnost finanční správy, jakou pak může mít vážnost u sprostých občanů?!

Za tohoto stavu tedy není nijak neobvyklé, že výživné dosahuje téměř sto procent skutečného čistého příjmu povinného a životní úroveň dítěte je tak v hrubém nepoměru s životní úrovní plátce výživného. To se například v sousedním Německu nemůže stát, protože zde je pevně určená částka, která musí plátci výživného zůstat i za cenu nedodržení tabulkové výše výživného, aby byl schopen zajišťovat svoje základní životní potřeby a dále se podílet na výživě dítěte (aby měl prostředky na cestu do práce apod.) Ukázkovým příkladem takového „neplatiče výživného“ je ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky PeaDr. Kmoníček, který se svojí stížností na rozhodování soudců v otázce výživného bohužel neuspěl ani u Ústavního soudu. Problém s řádným placením výživného tedy není jen otázkou „nehodných podnikatelů“ (jak jste hlásal v médiích), ale postihuje i vysoce vážené státní zaměstnance. Jestliže jsou zde rozvedení otcové (Vašimi slovy) „odsuzováni“ k plnění výživného, které reálně nejsou schopni plnit, pak se ale nelze divit, že zde máme tisíce „neplatičů výživného“. Pochopitelně se stávají i obrácené případy, kdy je „bohatému“ plátci výživného vyměřeno naprosto směšné výživné, přitom se ani zdaleka nemusí jednat o úplatné soudce (viz. mladoboleslavský soudce Nagy), ale o hlubokou neznalost ekonomických pravidel, která dle vyjádření předsedkyně svazu opatrovnických soudců JUDr. Kantůrkové soudci při vyměřování výživného ani nepotřebují znát.  

Zavedení jasných pravidel pro určování výživného se pro Vás jistě překvapivě nejvíce brání „právnické profese“ v čele se soudci. Pro neschopné soudce jsou to totiž snadno řešitelné spory (je veřejným tajemstvím, že jinak nepoužitelní soudci jsou dislokováni na opatrovnické spory) a pro ziskuchtivé advokáty je to dlouhodobě zajištěný příjem, kdy rozhodovávání o výživném se opakuje každé dva roky až do zletilosti dítěte (respektive do doby, kdy se dítě není schopno samo živit). Nejasná pravidla pro určování výživného se rovněž stala nástrojem na likvidaci „nehodných“ otců, kteří se domáhají většího podílu na péči o dítě, a nabourávají tím zběhnutou soudní praxi, podle které je matka zásadně lepším rodičem a otec je dobrý jen na placní výživného. Mimochodem na této praxi nic nemění ani populistická mediální vyjádření předsedy Ústavního stolce JUDr. Rychetského, neboť dle jeho vlastních slov „nemá žádný nástroj, kterým by soudce donutil k respektování závazných nálezů Ústavního stolce“.      

Na „neplacení výživného“ rovněž široce parazituje exekutorská mafie. Pochopitelně je potřeba mít nástroj, kterým se lze domoci zákonného (nikoliv zlovolně určeného) výživného, to ale nesmí vést k ekonomické likvidaci povinného, tak jako je tomu při současných exekučních nákladech. Ožebračování plátců výživného je ve vztahu k oprávněnému dítěti kontraproduktivní, kdy se tím snižuje jejich schopnost se podílet na výživě dítěte do budoucna. Tomu chtěla udělat přítrž velice zkušená „praktická“ advokátka JUDr. Marvanová, kterou jste z Ministerstva spravedlnosti odvolal a ponechal jste tam „akademičku“ Válkovou, která v této věci doposud neudělala vůbec nic, ačkoliv je to jeden z bodů programového prohlášení Vaší vlády. Vymáhání výživného by měl zajišťovat stát a nikoliv ziskuchtiví „podnikatelé“ (soukromí exekutoři), tak jako je tomu ve vyspělých právních státech směrem na západ od našich hranic. Často se totiž stává, že se exekuce obrátí proti oprávněnému dítěti, kdy je pro nemajetnost povinného exekuce zastavena a matka pak musí hradit náklady řízení.

Netuším, kdo Vám namluvil, že by „náhradní výživné“ přišlo stát na 16 miliard korun, když podle statistiky Ministerstva spravedlnosti činí průměrné výživné necelé 3 000 Kč.  V tom případě by tedy muselo být téměř půl miliónu dětí bez výživného, což je zjevný nesmysl. Ve skutečnosti se jedná asi o 30 tisíc případů. Pochopitelně v každé společnosti se najde nějaký nezodpovědný rodič a povinností státu je zajistit sociálně potřebným dětem jejich základní životní potřeby. Musíme však rozlišovat, zda se jedná o „neplacení výživného“:

1.  v důsledku zlovolného rozhodnutí soudu,
2. v důsledku tíživé životní situace rodiče (např. dlouhodobá nemoc či nezaměstnanost), 
3. nebo jde skutečně o nezodpovědného rodiče. 

Drtivá většina případů „neplacení výživného“ však spadá právě do kategorie zlovolného rozhodování soudců jen podle jejich momentální nálady. Dříve než Zákon o náhradním výživném je tedy potřeba přijmout Zákon o výživném, a teprve tehdy bude možné relevantně posoudit, o který ze zbývajících případů (tíživá situace nebo nezodpovědnost rodiče) se jedná. O výživném by dokonce vůbec nemuseli rozhodovat soudci, kdy ani o výši daňové povinnosti nerozhodují zaměstnanci finančních úřadů jen podle svojí momentální nálady a je naprosto přesně definována daňovými zákony. Nejasná pravidla pro určování výživného do značné míry komplikují a prodlužují soudní spory při svěřování dětí do péče po rozvodu. S přibývajícím věkem rostou životní potřeby děti a nejasná pravidla pro určování výživného zbytečně vyhrocují vztahy mezi rozvedenými rodiči, kteří by naopak měli spolupracovat ku prospěchu dítěte. Stanovením zákonných pravidel pro určování výživného by výživné bylo pravidelně aktualizováno (při podání přiznání k dani z příjmu) a o výši výživného by tak nemuseli rozhodovat soudci. Vyloučením soudců z rozhodování o výživném by se pak mohl výrazně snížit rozpočet Ministerstva spravedlnosti o mzdy na nepotřebné soudce. Mimochodem Japonsko se 100 milióny obyvatel má stejný počet soudců jako Česká republika, přitom rychlost řízení je setrvalým problémem našeho soudnictví. Zákon o výživném je již vypracován, ale poslanci a senátoři o něj neprojevují žádný zájem. Velice rád Vám tento zákon poskytnu a můžete si jej „osvojit“.

Případy, kdy se dítě stane potřebným díky tíživé situaci plátce výživného z důvodu jeho dlouhodobé nemoci či nezaměstnanosti pak rozhodně nelze řešit Zákonem o náhradním výživném a je třeba plně využít stávající „sociální“ legislativu. Je zcela nepřijatelné, aby stát tuto svoji povinnost obcházel Zákonem o náhradním výživném nebo ji v případě rodičů (převážně matek) necikánského původu podmiňoval podáním návrhu na zvýšení výživného (současná praxe), ačkoliv je předem jasné, že zvýšení výživného je s o hledem na tíživou životní situaci plátce výživného nereálné.

Stát zcela nesmyslně vydává nemalé prostředky na stíhání „neplatičů výživného“ a jejich věznění. Jen za uvěznění pro společnost nijak nebezpečného „neplatiče výživného“ vydáváte z našich peněz 30 000 Kč měsíčně, přičemž potřebné dítě nedostane jedinou korunu! Pokud tedy prosadíte zrušení celosvětově raritního trestného činu zanedbání povinné výživy, každý rok tím ušetříte několik desítek miliónů korun ze státního rozpočtu, které pak mohou být podle Zákona o náhradním výživném rozděleny mezi skutečně potřebné děti, a ještě zbude na platy úředníků, kteří se tím budou zabývat. Ušetříte však další sta miliónů korun za nepotřebné policisty, kriminalisty, státní zástupce a soudce, kteří se dnes zabývají touto celosvětově raritní „trestnou“ činností.

Ačkoliv zde máme tisíce strádajících dětí a plátci výživného jsou ožebračováni exekutorskou mafií, pro prolhanou ministryni spravedlnosti Válkovou, která veřejně tvrdila, že o výměně prof. Šámala za JUDr. Brožovou na Nejvyšší stolici předem nic nevěděla, jsou přednější údajně špatně vypočítané platy soudců. V právním státě by však nikdo nemohl rozhodnutí Nejvyššího stolce o „špatně vypočítaných platech“ brát vážně, neboť o věci rozhodovali zjevně podjatí soudci s ohledem na jejich hmotnou zainteresovanost na výsledku rozhodnutí. Když už má prolhaná „akademička“ Válková takovou starost o platy soudců, kteří na rozdíl od potřebných dětí rozhodně nestrádají, měla by se také postarat o zpětné vymáhání škod řádu set miliónů ročně, které soudci způsobí svým špatným rozhodováním a nemuseli to za ně platit sprostí občané ze svých daní viz. kontrolní zpráva č. 3/11 Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2011.

Kontrolní zpráva č. 3/11 NKÚ

6. Kontrola funkčnosti vnitřního kontrolního systému MS

MS nevydalo žádné vnitřní předpisy, které by se vztahovaly speciálně k agendě odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb., a nevytvořilo účinný systém vnitřní kontroly pro tuto oblast, jak ukládá zákon č. 320/2001 Sb.8 Tyto nedostatky se projevují zejména v oblasti uplatňování regresních úhrad, kde výrazně vázne komunikace mezi odborem odškodňování, odborem dohledu, který kontroluje plynulost soudních řízení, a předsedy soudů. Celá agenda odpovědnosti za škodu není MS kontrolována dle zákona č. 320/2001 Sb. Na absenci předběžné kontroly upozornilo i oddělení interního auditu MS v roce 2011.

III. Shrnutí a vyhodnocení

Jako velice málo účinné se jeví uplatňování regresních úhrad. Problematický je nesoulad běhu prekluzivní lhůty pro podání návrhu na kárné řízení se soudcem a běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na odškodnění. Na velice nízkém procentu uplatnění regresních úhrad se podílí i nepružná organizace této činnosti u MS a malé využívání kompetence ministra spravedlnosti k podání návrhu na kárné řízení.

Řada uvedených nedostatků vyplývá i ze skutečnosti, že oblast odškodňování není na MS upravena vnitřními předpisy a zejména v této oblasti je zcela nefunkční vnitřní kontrolní systém.

Mohu Vám tedy pouze doporučit výměnu osobních poradců v otázce výživného, kdy tito lidé jsou nejspíše napojeni na justiční či exekutorskou mafii a nesmírně jim vyhovuje, že danému problému absolutně nerozumíte, i když při mediálních vystoupeních jste pak před občany za neskutečného hlupáka. Abyste měl naprosto jasnou představu o vyměřování výživného v tomto údajně právním státě, ze všeho nejlepší by bylo účastnit se některého soudního jednání o výživném. Za jednu hodinu Vašeho času tak budete plně „v obraze“ i bez osobních poradců. Velice rád Vám tento nevšední zážitek a ničím nenahraditelné ponaučení zprostředkuji.

V Praze dne 30. ledna 2015                                                                                                       Luboš Meszner