Odvolání - dobré mravy
Vlastní rozhodnutí je nepřezkoumatelný paskvil, kdy zamítnutí žaloby je stavěno na jiné podstatě sporu, než která byla uvedena v žalobním návrhu a pro kterou bylo řízení zahájeno! Ve stejném duchu pak bylo vedeno i důkazní řízení.
Citace z odůvodnění rozsudku:
„Po provedeném dokazování soud žalobu zamítl, neboť má prokázáno, že žalovaný je studentem denního studia na vysoké škole ekonomické, pokračuje tedy v přípravě na budoucí povolání, formou bakalářského studia v oboru, kterému se věnoval již na střední škole.“
a dále pak dokonce zvýrazněno podtržením:
„Žalovaný se tedy denním studiem připravuje na své budoucí povolání a doposud nenabyl schopnosti se sám živit, vyživovací povinnost jeho rodičů – tedy i žalobce, k němu trvá.“
Předmětem sporu ale nebylo zrušení vyživovací povinnosti s ohledem na případnou schopnost žalovaného se sám živit!
Předmětem sporu byl korektiv k pozitivnímu právu žalovaného ve smyslu § 96 odst. 2) zák. o rodině.
§ 96 odst. 2) Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Pokud je (měl být) předmětem sporu tento korektiv k pozitivnímu právu žalovaného ve smyslu § 85 odst. 1) zák. o rodině, pak je jakékoliv dokazovaní pozitivního práva žalovaného pro tento spor právně zcela bezvýznamné. Ze stejného důvodu pak nelze uzavřít, že se žaloba zamítá, protože zde platí pozitivní právo žalovaného. Soud tím popřel platný Zákon o rodině, kdy svým rozhodnutím fakticky vyloučil zákonnou možnost uplatnit korektiv pozitivní práva, pokud pozitivní právo trvá. Zákonodárce však jistě nezačlenil tento korektiv do zákona z pouhého rozmaru, aniž by nebyl použitelný.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně, protože soud I. stupně projednal zcela jinou věc, než která byla předmětem sporu a úkolem odvolacího soudu není suplovat práci soudu I. stupně.
II.
Předmětem sporu byl korektiv pozitivního práva – rozpor s dobrými mravy. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů je dobrými mravy míněn:
„Souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních. Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vtazích mezi lidmi určuje, jaký má být jejich obsah jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“
Jak ze samotné definice dobrých mravů vyplývá, (při vší úctě k soudcům) nejsou soudci rozhodující část společnosti a tedy nevytvářejí společenské a mravní normy, stejně tak neurčují obsah jednání ve vzájemných vztazích mezi lidmi, aby to bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Z uvedeného důvodu je tedy názor soudu (ve skutečnosti tedy jedné osoby - soudkyně Mgr. Jarešové) na jednání, které by již přesáhlo hranice dobrých mravů, zcela bezvýznamný a nemůže se tedy o něj opírat rozhodnutí v dané věci.
Proto jsem již v žalobním návrhu požadoval provedení důkazu výzkumem veřejného mínění v otázce, kdy překračuje chování oprávněného ve vztahu k povinnému takovou míru, že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.
Tento důkaz soud I. stupně vůbec neprovedl a dokonce ani nijak neodůvodnil zamítnutí provedení takového důkazu. Bezdůvodným neprovedením důkazu bylo porušeno moje právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst.1) LZPS.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně s tím, aby byly provedeny důkazy nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci, na základě čehož by pak bylo možné vydat kvalifikované rozhodnutí.
III.
Soud ve svém odůvodnění rozebírá otázku dobrých mravů, avšak v této části si odůvodnění rozhodnutí odporuje samo sobě a výrok rozhodnutí tím činí nepřezkoumatelný.
Soud zcela nadbytečně vysvětluje, za jakých okolností může dojít k nepřiznání výživného, kdy tyto okolnosti jsou dány zákonem (§ 96 odst. 2 zák. o rodině) a opět zcela nadbytečně jako příklad uvádí projev zjevné neúcty k rodiči, kdy tato věc je dána zákonem (§ 35 zák. o rodině).
§ 35 Dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat.
Návrh na zrušení vyživovací povinnosti byl podán s ohledem na skutečnost, že jsem žalovaného pozval na oslavu svého významného životního výročí (50 let) a žalovaný mi k tomuto výročí nezaslal ani SMS v ceně 1,- Kč s blahopřáním. Je vcelku možné, že soud v osobě soudkyně Mgr. Jarešová ve svém osobním životě neprojevuje úctu ke svým rodičům u příležitosti jejich významných životních výročí a takové jednání nepovažuje za nemravné, avšak podle společenských a mravních norem sdílených rozhodující částí společnosti takové jednání žalovaného již překročilo všechny únosné meze společenských a mravních norem zastávané rozhodující částí společnosti a je hrubě nemravné. Mimo to je však hrubě nemravné jednání žalovaného také v rozporu s § 35 zák. o rodině.
Uvedený projev hrubé neúcty žalovaného vůči mojí osobě však není jen „jednorázovým opomenutím“ slušného vychování a základních společenských pravidel krom soudně Mgr. Jarešové zastávaných rozhodující částí společnosti, ale vrcholem dlouhodobě projevované neúcty a to nejen k mojí osobě, ale k celé širší rodině z mojí strany (babička a strýc žalovaného). Ostatně to sám konstatoval i soud, když citoval závěry OS pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze z předchozího řízení.
Citace z odůvodnění rozsudku:
„Vztahy mezi žalobcem a žalovaným jsou špatné, rozhodně nejde o standardní rodinné vztahy tak, jak je vnímá rozhodující část společnosti.“
Za daného zjištění stavu věci je pak zamítnutí žaloby naprosto nelogické! Lze však dát za pravdu žalovanému, který se k žalobě vyjádřil s tím, že se od doby, kdy soud naposledy v této věci rozhodoval, nedošlo k žádné změně a jeho nemravné chování vůči mojí osobě a širší rodině z mojí strany pokračuje. Je to však dáno především tím, že při předchozím řízení v této věci soud zcela nelogicky zamítl můj návrh na zrušení vyživovací povinnosti s ohledem na rozpor s dobrými mravy, i když sám konstatoval, že naše vztahy se žalovaným jsou špatné a rozhodně se nejedná o standardní rodinné vztahy tak, jak je vnímá rozhodující část společnosti a žalovanému tak „posvětil“ jeho nemravné chovaní a umožnil mu v něm dále bezostyšně pokračovat.
Na tomto místě je nutno uvést, že v předchozím řízení v této věci v I. stupni rozhodovala soudkyně Mgr. Winklerová, která rozhodovala o uspořádání poměrů rodičů k žalovanému v době jeho nezletilosti jako „opatrovnická“ soudkyně. Pokud se však v řízení projednával špatný vztah mezi žalobcem a žalovaným jakožto důsledek péče soudu (soudkyně Mgr. Winklerové) o nezletilého,
Citace z odůvodnění rozsudku:
„Žalovaný se stal obětí rozvodových a porozvodových sporů svých rodičů a na vztahu k žalobci se to nepochybně podepsalo.“
pak s ohledem na tento poměr soudkyně Mgr. Winklerové k projednávané věci ani tento spor nemohl skončit jinak, než zamítnutím žaloby, kdy v opačném případě by za viníka špatných vztahů mezi žalobcem a žalovaným musela označit sama sebe! Ze zákona je povinností soudu dbát na zájmy nezletilého dítěte a soud se tak nemůže zbavit svojí odpovědnosti za špatné vztahy mezi žalobcem a žalovaným přehazování viny na rodiče, když jeho povinností bylo zajistit pravidelný kontakt žalobce s žalovaným a nepřipustit, aby matka u žalovaného rozvinula těžký syndrom zavrženého rodiče a žalovaný se nestal obětí rozvodu. Lze se pak ztotožnit se závěry soudu, že žalovaný není hlavním viníkem nedobrých vztahů a tedy by za to neměl nést odpovědnost v podobě částečného nároku na výživné (nároku ze strany otce, kdy i matka žalovaného má vůči žalovanému vyživovací povinnost). Viníkem nedobrých vztahů však nejsem ani já. Navíc jsem se na rozdíl od žalovaného snažil vzájemné vtahy napravit za odborné asistence Poradny pro mezilidské vztahy, což žalovaný odmítl! Spravedlivě tedy ani já nemohu nést důsledky porušení povinností soudkyně Mgr. Winklerové a tolerovat nemravné jednání žalovaného! Proto jsem také v rámci odvolání navrhl, aby výživné žalovanému hradila soudkyně Mgr. Winklerová, což u „nezávislých“ soudců odvolacího Městského soud v Praze vyvolalo očividné pohoršení.
V současné době se navíc ukázalo, že předsedou odvolacího senátu byl soudce JUDr. Hübner, který se v minulosti vstupem do KSČ přihlásil ke komunistické ideologii. Jak judikoval Ústavní soud v § 39 nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, „hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu, z povahy věci mohl – a stále může – ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců – členů KSČ“. Lze tedy důvodně pochybovat, že je předseda senátu soudce JUDr. Hübner schopen se oprostit od deformovaného a demokracií neslučitelného hodnotového systému, k němuž se sám dobrovolně přihlásil a který se jako soudce zavázal prosazovat. Pokud bylo předmětem sporu posouzení hranice dobrých mravů v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, pak byl předseda senátu soudce JUDr. Hübner s ohledem na jeho komunistickou minulost v poměru k projednávané věci zcela nepochybně podjatý a není tedy ani divu, že byl potvrzen „nemravný“ rozsudek soudu I. stupně.
IV.
Je naprosto nepřijatelné, aby soud chápal postoje pouze jednoho z účastníků řízení!
Citace z odůvodnění rozhodnutí:
„Pokud se žalovaný nechce se žalobcem stýkat z důvodu, že žalobce hodlá probírat otázky rozvodu s matkou žalovaného a následné majetkové vypořádání, pak soud tento postoj žalovaného plně chápe“.
Tento postoj soudu (soudkyně Mgr. Jarešové) jednoznačně dokazuje podjatost soudu k projednávané věci a tím i hrubé porušení zásady nestrannosti soudu zakotvené v čl. 36 odst.1) LZPS. Navíc zde soud přistoupil na ničím neprokázaná demagogická a lživá tvrzení právního zástupce žalovaného.
Pokud nikde v řízení nebylo prokázáno, že bych trpěl sebemrskačstvím a soud „chápe postoj“ žalovaného, že se nechce bavit o rozvodu a majetkovém vypořádání, pak by měl stejně také chápat, že se na rodinné oslavě mého významného životního výročí rozhodně nebudou probírat věci, na které pro jejich „dramatičnost“ (bránění styku s žalovaným, křivé obviňování z domácího násilí, vyrabovaní společného bytu bývalou manželkou a bezmoc nad soudní zlovůlí) lze jen těžko radostně vzpomínat. Žalovaného nelze nutit k účasti na rodinných oslavách, ale právě tato neúčast je projevem hrubé neúcty, kdy i v případě „neochoty“ se oslavy účastnit z nějakých osobních důvodů, je podle pravidel zastávaných většinovou částí společnosti minimální slušností svojí nepřítomnost omluvit a gratulaci doručit písemnou formou nebo alespoň formou SMS.
Pokud by se jednalo o jakékoliv jiné setkaní se žalovaným (to však v žalobním návrhu nebylo uvedeno), i tak se jedná o demagogii, kdy nelze tvrdit obsah neuskutečněného rozhovoru. Právě této demagogii, kterou zneužívala matka žalovaného ve snaze zabránit jakémukoliv kontaktu žalovaného s mojí osobou (dokonce i s babičkou žalovaného), jsem se chtěl vyhnout, proto jsem se obrátil na Poradnu pro mezilidské vztahy, kde měly probíhat naše rozhovory pod dohledem odborníků. S ohledem na tristní skutečnost, že s žalovaným probíhá pouze jednosměrná komunikace přes právního zástupce žalovaného, nepochybně je právnímu zástupci tato skutečnost velmi dobře známa. Stejně tak dobře je mu znám i předmět dalších setkání, které jsem jeho prostřednictvím žalovanému navrhoval v otázce mojí vyživovací povinnosti vůči žalovanému. Ostatně i soud tuto skutečnost zmiňuje ve svém odůvodnění:
„Prostřednictvím JUDr. Davida Černého informoval žalobce žalovaného o tom, že jeho jednání považuje za nemravné a informoval ho o tom, že další výživné bude hradit pouze v případě, že mu předloží doklad o dalším studiu.“
Pochopením ničím nepodložených demagogických a lživých tvrzení právního zástupce žalovaného soud popírá skutečnosti, které sám v dokazování provedl a činí tím rozsudek nepřezkoumatelný.
Ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a soud by měl tedy především chápat platné zákony včetně mezinárodních a to i v širších souvislostech.
Podle Evropské úmluvy o výkonu práv dětí i podle platného Zákona o rodině má dítě ve věcech, které se ho přímo dotýkají, právo na informace přiměřené jeho věku včetně informací o důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí. Rozvod rodičů a jejich následné majetkové vypořádání jsou pak zcela nepochybně věci, které se dítěte přímo dotýkají. Jistě by bylo možné nalézt pochopení pro „pochopení žalovaného“ soudem, že se nechce bavit o rozvodu a majetkovém vypořádání, pokud by se jednalo o dítě předškolního věku. Ve smyslu Evropské úmluvy o výkonu práv dětí se však poskytování informací „přiměřených věku dítěte“ vztahuje pouze na děti do věku 18 let. Žalovaný je dnes již dospělý člověk, a pokud může (ze zákona) navštěvovat veřejné domy, účastnit se swingers party, opíjet se alkoholem, kouřit nebo hrát hazardní hry, zcela nepochybně se také může bavit o okolnostech rozvodu jeho rodičů a okolnostech jejich majetkového vypořádání aniž by tím byl narušen jeho duševní a mravní vývoj nebo tím utrpěl nějakou psychickou újmu.
Na samém počátku rozvodu (přesněji opatrovnického řízení) i po několika měsíčním odloučení, kdy matka brutálně ze dne na den vytrhla žalovaného z jeho domova a od mojí osoby, žalovaný (tehdy ještě nezletilý) před soudem uvedl, že „má rád oba rodiče a neví, u kterého z rodičů by chtěl být“ (viz. protokol z jednání ze dne 6. 10 2004 ve věci vedené OS pro Prahu 4 č. j. 0 P 129/2003). Dotazovat se dítěte v rámci výslechu před soudem, u kterého rodiče by chtěl být a nutit tak dítě, aby označilo, kdo z rodičů je ten lepší rodič a kdo horší (kterého z rodičů může opatrovnická justice rovnou „popravit u zdi“), když má rád oba rodiče a nechce přijít o trvalý kontakt s ani jedním z rodičů, muselo být pro žalovaného zcela nepochybně silně traumatizujícím zážitkem ještě na dlouhou dobu.
Pokud se tedy soud neštítil páchat takovéto zvěrstvo na nezletilém dítěti, lze jen těžko nalézt pochopení pro současné pochopení důvodů žalovaného soudem, když se jedná o dospělého člověka! Pochopení důvodů žalovaného soudem je tedy zcela neopodstatněné a na neopodstatněném pochopení důvodů žalovaného nelze stavět rozhodnutí ve věci.
Ve skutečnosti jsou však soudem pochopené důvody žalovaného (spolu s ryze formální deklarací zájmu žalovaného se s mojí osobou stýkat a bavit se o společných zájmech apod.) jen lživou záminkou na „ospravedlnění“ projevů neúcty a hrubě nemravného chování žalovaného vůči mojí osobě (a širšímu příbuzenstvu z mojí strany) před soudem, kterou (ať už úmyslně ve snaze poškodit mě či z nedbale provedeného dokazovaní) právnímu zástupci žalovaného soud „zbaštil i s navijákem“.
Opatrovnické řízení se táhlo řadu let, kdy jsem soud opakovaně upozorňoval, že není uskutečňován pravidelný kontakt s žalovaným. Mezi tím již žalovaný dosáhl pubertálního věku (17 let) a soud s ním provedl další pohovor, ze kterého soud zjistil, „že se žalovaný s otcem nevídá a žalovanému vyhovuje styk jak je teď (tedy žádný!) a pokud otec neprojeví nějakou snahu nebo vůli se sejít, tak žalobce rozhodně nestojí o to, aby styk upravoval soud“. Na základě toho pak soud aplikoval názor (přání) žalovaného neupravovat styk a rozsudkem ze dne 26. 4. 2006 zamítl můj návrh úpravu styku s žalovaným.
Ve skutečnosti tedy žalovanému již od roku 2006 vyhovuje, že se s mojí osobou (vlastním otcem) nestýká a rozhodně nestojí o pravidelný kontakt, kdy od té doby také neprojevil sebemenší snahu se setkat (natož se pak o něčem bavit) a zcela ignoroval mojí snahu o nápravu vzájemných vztahů za odborné pomoci Poradny pro mezilidské vztahy. Zájem žalovaného (podmíněný demagogickou podmínku o „zapovězených“ tématech) je tedy lživý a ryze formální jen před soudem. Soud se ani neobtěžoval provést v tomto směru jakékoliv dokazování.
Na základě nedostatečného zjištění skutečného stavu věci pak nelze stavět rozhodnutí soudu. Úkolem odvolacího soudu není zjišťování skutečného stavu věci, proto se dožaduji zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně s tím, aby provedl nezbytné důkazy a dostatečně zjistil skutečný stav věci.
Na „ospravedlnění“ svého nezájmu o udržení pravidelného styku a dříve velmi dobrých vzájemných vztahů, pak žalobce v roce 2006 použil lživou absurdní záminku, „že se nechce bavit o věcech souvisejících se soudním řízením“. Soud však naznal, že „žalovaný je velice inteligentní zdravě sebevědomý člověk na prahu dospělosti, který o problému přemýšlel, byl schopen vyjádřit svůj postoj a rozumně jej vysvětlit.“ Ve smyslu Evropské úmluvy o výkonu práv dětí má dítě právo na informace přiměřené jeho věku včetně informací o důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí. Nebyl zde tedy žádný důvod k zamlčování jakýchkoliv informací, ale právě naopak bylo mojí rodičovskou povinností poskytnout žalovanému veškeré informace o věcech, které se ho týkají. Navíc lze velmi vážně pochybovat, že by „velice inteligentní a zdravě sebevědomý člověk na prahu dospělosti“ neměl eminentní zájem naopak tyto informace získat, aby si mohl na celou věc udělat vlastní názor.
Že se jedná o lživou záminku na „ospravedlnění“ projevů neúcty a hrubě nemravného chování žalovaného vůči mojí osobě před soudem, a že ve skutečnosti žalovaný informace o okolnostech rozvodu svých rodičů nebo o okolnostech jejich majetkového vypořádání svobodně vyhledává, aktivně se jimi zabývá a následně je používá při vyřizování svých věcí, svědčí jeho dopis adresovaný OS pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2007, který je přílohou odvolání.
Citace z dopisu žalovaného:
„Na nájemném v bytě, který má v SJM s mou matkou, dluží 77 000,- Kč!“
„Na splátkách novomanželské půjčky atd. dluží mé matce 3 000,- Kč!“
„Mstí se mé matce zato, že se od něj odstěhovala, když měl jednu milenku za druhou.“
Je zcela nepochybné, že žalovaný tyto informace týkající se rozvodu jeho rodičů a jejich majetkového vypořádání získal od matky (nebo dokonce od svého právního zástupce, který dříve zastupoval matku žalovaného), kdy k těmto informacím jinou cestou ani jinak nemohl přijít.
Ve skutečnosti je tedy demagogická a lživá ultimativně kladená podmínka vyloučení rozhovorů na téma rozvodu či majetkového vypořádání rodičů pro uskutečňování styku s mojí osobou jen dalším projevem hrubé neúcty k mojí osobě a obrazem nedobrého charakteru žalovaného.
S ohledem na skutečnost, že jednání soudu proběhlo v hrubém rozporu § 15 odst. 1) osř, nebyla mi dána možnost se k demagogickému a lživému vyjádření právního zástupce žalovaného vyjádřit. Ostatně, i kdybych se jednání účastnil, bylo by zcela marné se k této věci jakkoliv vyjadřovat, kdy věc byla projednávána zjevně podjatou soudkyní Mgr. Jarešovou, která má pro demagogii a lži „plné pochopení“. Bylo tak porušeno moje právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst.1) LZPS.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně s tím, aby v rámci spravedlivého soudního procesu byly provedeny důkazy nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci, na základě čehož by pak bylo možné vydat kvalifikované rozhodnutí.
V.
Právní zástupce žalovaného JUDr. David Černý zastupoval matku žalovaného v rámci opatrovnického řízení, jeho prostřednictví je žalovanému doručována moje korespondence a žalovaný mu doručil i dopis adresovaný OS pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2007, kde žalovaný interpretuje informace o rozvodu a majetkovém vypořádání rodičů, a je tedy plně seznámen se skutečným stavem věci.
Ve smyslu § 16 zák. o advokacii a čl. 4 Etického advokátního kodexu povinností advokáta, aby jeho projevy byly věcné a nikoliv vědomě nepravdivé a není vázán pokyny klienta, které by s tím byly v rozporu.
Právní zástupce žalovaného tedy zcela vědomě lhal o skutečnostech, které mají podstatný význam pro rozhodnutí, hrubě tím porušil povinnosti advokáta a znevážil soud, kdy z něj takto tropil „šašky“. Z uvedeného důvodu vyzývám soud, aby na toto zcela nevhodné jednání JUDr. Davida Černého upozornil Advokátní komoru a takové jednání mu již více v mém sporu benevolentně netoleroval.
VI.
Předmětem sporu sice nebylo, zda trvá pozitivní právo žalovaného na výživné, ale pokud na tom soud postavil svoje rozhodnutí, pak se i v tomto případě dopustil závažného pochybení, kdy pouze provedl důkaz, že žalovaný je studentem denního studia na vysoké škole ekonomické, avšak v souladu s ustálenou judikaturou neprovedl naprosto žádné důkazy o tom, zda se skutečně jedná o přípravu na budoucí zaměstnání a není schopen se sám živit. Pokud vláda (stát) dlouhodobě připravuje zavedení školného na vysokých školách s tím, že se jedná o osobní investici do dalšího života, pak tím stát zcela nepochybně říká, že se již nejedná o zcela nezbytnou přípravu na budoucí zaměstnání. Ostatně střední odborná škola, kterou žalovaný úspěšně absolvoval, na svých internetových stránkách uvádí, že absolventi jsou připraveni vykonávat zaměstnání např. jako programátoři či správci počítačových sítí, která patří mezi finančně vysoce hodnocená zaměstnání.
Pokud tedy měl žalovaný zájem nadstandardním rozšířením svojí kvalifikace investovat do svého dalšího života, pak by se na tom měl podílet svým přičiněním či z vlastních zdrojů. Na tomto místě nutno připomenout, že žalovaný ještě jako nezletilý byl jednou z babiček (pí Nyklíčkovou) obdarován částkou cca 300 000,- Kč. Tento jeho majetek jsme s matkou žalovaného do rozvodu spravovali, a protože jsem v té době měl velmi dobré příjmy, nebyl tento majetek používán pro potřeby žalovaného, ale naopak se rozrostl o úroky až na částku cca 400 000,- Kč. V rámci svého „odstěhovaní“ (brutálního vytržení žalovaného ze dne na den z jeho domova a o odtržení od otce) pak matka žalovaného hrubě porušila svojí zákonnou povinnosti při správě cizího majetku a majetek žalovaného zpronevěřila, když jej bez mého souhlasu, bez souhlasu zákonného opatrovníka (OSPOD) a rozhodnutí opatrovnického soudu předala svojí matce pí Nyklíčkové, která si za něj koupila družstevní byt. Vyvinul jsem veškerou snahu o záchranu majetku žalovaného, leč díky profeministické opatrovnické justici bezúspěšně. Tyto prostředky dnes mohl žalovaný použít na pokrytí svých nákladů na nadstandardní rozšíření svojí kvalifikace. Ostatně k tomu byly i určeny. Ani v tomto směru soud neprovedl jakékoliv dokazování!
Žalovaný se také mohl stát studentem dálkového studia při zaměstnání, tak jako to dělá většina slušných mladých lidí, kteří se od svých rodičů nechtějí nechat vyživovat donekonečna, aniž by je za to hanba fackovala. Podle pravidel slušnosti zastávaných většinovou částí společnosti, bylo alespoň minimální slušností žalovaného, aby svého rodiče o záměru nadstandardně rozšiřovat svojí kvalifikaci informoval a požádal ho, zda by byl ochoten se na tom podílet.
Nemravnost žalovaného dosáhla té míry, že mě o svém záměru nadstandardně rozšiřovat svojí kvalifikaci nikdy neinformoval, natož pak aby mě slušně požádal o podíl na jeho další výživě. Absolutně se odmítá už jen se mnou hovořit o výživném a všechny moje snahy o mimosoudní dohodu ignoruje. Žalovaný dokonce ignoruje i moje výzvy k předložení dokladu o studiu, který je základním předpokladem pro přiznání práva na výživné. Tento základní předpoklad pro přiznání práva na výživné se pak dozvídám až při soudním jednání. Soud pak žalovanému zcela automaticky přizná právo na výživné, a to aniž by se obtěžoval provést dokazování, zda žalovaný tento doklad předložil povinnému a nějaký právní nárok na výživné mu tak vůbec vznikl.
Míra drzosti a nemravnosti žalovaného dosáhla dokonce té míry, že ignoruje moje výzvy na předložení dokladu o studiu, nečeká, jak ve sporu o nároku na výživné rozhodne nezávislý soud a ještě před rozhodnutím soudu tento základní předpoklad pro přiznání práva na výživné předkládá orgánům činným v trestním řízení spolu s trestním oznámením pro zanedbání povinné výživy. O základním předpokladu pro přiznání práva na výživné se tak poprvé dozvídám až z úst orgánů činných v trestním řízení (viz. příloha – protokol o podání vysvětlení).
Nejen že tím žalovaný překročil všechny hranice pravidel slušnosti zastávaných většinovou částí společnosti, ale podle mého názoru se tím již dopustil trestného činu útisku, kdy se absolutně vyhýbá jakékoliv mimosoudní dohodě o výživném, nečeká na novou úpravu výživného a prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení mě nutí plnit sporné výživné zneužívaje mojí tísně dané 6 let starým opatrovnickým rozsudkem, který při stanovení výživného zcela nepochybně vycházel z jiných poměrů a výživné bylo v hrubém rozporu s čl. 4 LZPS stanoveno jen podle momentální nálady soudně Mgr. Winklerové. Samo o sobě je takto stanovené výživné nemravné, kdy několikanásobně překračuje obecně uznávaná pravidla většinovou částí společnosti daná Metodickým pokynem Ministerstva spravedlnosti pro sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného.
Soud se při svém rozhodování pak ani neobtěžoval posoudit (ne)mravnost 6 let starého rozhodnutí s obecně uznávanými pravidly většinové části společnosti dle Metodického pokynu Ministerstva spravedlnosti na sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně s tím, aby v rámci spravedlivého soudního procesu byly provedeny důkazy nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci, na základě čehož by pak bylo možné vydat kvalifikované rozhodnutí. S ohledem na aktuálnost uvedených skutečností jsem tyto skutečnosti nemohl uplatnit v předchozím řízení.
VII.
Stejným způsobem mě žalovaný prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení utiskoval již při předchozím řízení, jehož předmětem byl korektiv k pozitivnímu právu žalovaného. Ani zde žalovaný nečekal na vyřešení sporné otázky nezávislým soudem a podal na mě trestní oznámení pro zanedbání povinné výživy. Rozhodnutí odporujícímu dobrým mravům komunistického předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Petra Hübnera jsem se musel podvolit a bezprávný vykonstruovaný dluh na výživném jsem řádně uhradil.
Náš údajně demokratický právní řád ale umožňuje tuplovanou právní šikanu povinného a v současné době se ukázalo, že mimo útisku prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, žalovaný využil i druhé možnosti jak mě utiskovat a podal návrh na výkon rozhodnutí nemravného 6 let starého opatrovnického rozhodnutí o výživném, když se tento měsíc (červen 2011) u dveří v mém bydlišti objevilo „exekutorské komando“ s tím, že mám dluh na výživném 104 000,- Kč, spolu s náklady na exekuci 134 696,- Kč.
Žalovaný již před rokem peníze dostal, tak co by se zajímal o další, natož zda tím vlastního otce nepřivede do složité a před spolubydlícími v domě trapné situace, když mu soudy jeho hrubě nemravné chování schvalují (údajně se jedná o zákonné naplňování jeho práv) a v jeho nemravnostech ho podporují.
Nejen že tím žalovaný překročil všechny hranice pravidel slušnosti zastávaných většinovou částí společnosti, ale podle mého názoru se tím již dopustil trestného činu podvodu. Je to stejná situace, jako kdyby někdo zapřel předem uhrazenou platbu za zakoupené zboží a při dodávce zboží ho pak chtěl zaplatit ještě jednou. Trestní zákoník takové jednání specifikuje jako podvod ve stádiu pokusu. Pokud bych do 15- dnů nenašel doklad o zaplacení výživného, mělo by to nejen pro moji osobu, ale i pro celou současnou rodinu zcela nepochybně velmi nepříjemné následky. Pokud bych doklad o zaplacení nenašel vůbec, kdy jsem již celou věc považoval dávno za vyřízenou, byla by to totální ekonomická likvidace celé mojí současné rodiny.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně s tím, aby v rámci spravedlivého soudního procesu byly provedeny důkazy nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci, na základě čehož by pak bylo možné vydat kvalifikované rozhodnutí. S ohledem na aktuálnost uvedených skutečností jsem tyto skutečnosti nemohl uplatnit v předchozím řízení.
VIII.
Žalovaný před soudem hraje divadlo, že se nechce bavit o rozvodu svých rodičů a jejich majetkovém vypořádání, ve skutečnosti je však o všem jednostranně informován matkou (či právním zástupcem) a je si velmi dobře vědom, že ho vlastní matka okradla, když jeho jmění dala svojí matce pí Nyklíčkové na zakoupení družstevního bytu. Žalovaný v tomto bytě bydlí se svojí matkou a tím je zcela nepochybně matce i pí Nyllíčkové zavázán (stal se jejich rukojmím) a jen těžko se může v souladu s § 37a odst. 3) zák. o rodině domáhat na matce odevzdání svého jmění.
§ 37a odst. 3) zák. o rodině
„Jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena.“
Aby se matka mohla zbavit odpovědnosti za škodu způsobenou žalovanému, musela by pí Nyklíčková byt prodat a žalovaný by skončil pod mostem. Žalovaný si také nepochybně dokáže „spočítat“, že pokud by se něco stalo s pí Nyklíčkovou, pak by se v rámci dědictví byt rozdělil mezi p. Nyklíčka, matku žalovaného, její setru a žalovaný by „ostrouhal mrkvičku“.
Za situace, kdy na žalovaného měla výchovný vliv pouze citově zploštělá matka (dle odborného posudku) pak není divu, že se žalovaný snaží vyřešit tuto nedobytnou pohledávku bezohledným odíráním vlastního otce prostřednictvím výživného absolutně nehledě na nějaké city či mravnost. Žalovaný si velmi dobře dokáže spočítat, že podle všeobecně platných pravidel daných Metodickým pokynem Ministerstva spravedlnosti na sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného by měl nárok maximálně na 1/4 nemravného výživného stanoveného před 6 lety podle momentální nálady soudkyně Mgr. Winklerové. Žalovaný si také velmi dobře dokáže „spočítat“, že díky všeobecně nechvalně známému přístupu justice k plátcům výživného jsem snadnou obětí, což dokazuje i toto řízení, kdy k pokračování nelidského odírání vlastního otce o peníze se žalovaný nemusí ani obtěžovat chodit k soudu a stačí, aby jeho právní zástupce soudu nalhal, jak by se žalovaný rád s otcem stýkal a jeho nemravné chování omluvil vědomě lživým demagogickým nesmyslem.
Skutečným důvodem žalovaného, proč se odmítá se mnou o čemkoliv bavit, je tedy především neochota vycházet s otcem v dobrém, kdy by se musel zajímat o moje reálné možnosti podílu na jeho výživě a na základě těchto reálných možností se pak rozumně mimosoudně domluvit na případném výživném. Jinak řečeno, musel by se dobrovolně vzdát nemravné renty, kterou potřebuje pokrýt matkou ukradené jmění. O tom jasně svědčí skutečnost, že pokud by žalovanému skutečně šlo o výživné, a žalovaný by trpěl nedostatkem finančních prostředků na svoji obživu, zcela nepochybně by mně o výživné upomínal již několik dnů po nezaplacení výživného. Tak se to alespoň dělá podle pravidel slušnosti zastávaných většinovou částí společnosti, kdy se může stát, že povinný nemá na zaplacení výživného např. z důvodu běžně opožděné platbě nemocenské vyplácené státem. Pokud by kterýkoliv oprávněný při upomínce výživného zjistil, že neplacení výživného má jiný důvod, třeba že povinnému nepředložil doklad o studiu jakožto základní podmínku pro přiznání práva na výživné, zcela nepochybně by ve vlastním zájmu povinnému tento doklad neprodleně předložil. Nelze pochybovat, že pokud by oprávněnému skutečně šlo o výživné a povinný by neplnil výživné ani po předložení dokladu o studiu, že by nepodal trestní oznámení již po naplnění znaků trestného činu zanedbání povinné výživy, tedy po čtyřech měsících neplnění výživného. Žalovaný však podal trestní oznámení až po roce neplnění výživného aniž by mě o výživné kdy upomínal a předložil mi doklad zakládající přiznání práva na výživné.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně s tím, aby v rámci spravedlivého soudního procesu byly provedeny důkazy nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci, na základě čehož by pak bylo možné vydat kvalifikované rozhodnutí.
IX.
Náš soudní systém je založen na aplikaci práva podle ustálené rozhodovací praxe soudů – judikatuře.
Absolutní absurditou napadeného rozhodnutí je, že se soud ve svém odůvodnění odkazuje na „obdobná rozhodnutí jiných soudů“, avšak odkazovaná rozhodnutí se týkají jiné věci, a pokud jsou k věci, tak se tím soud absolutně neřídí!
Soud se ve svém odůvodnění odkazuje na „obdobná rozhodnutí jiných soudů například na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2444/2007“.
Tento rozsudek však s otázkou „nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy“ dle § 96 odst. 2) Zákona o rodině absolutně nesouvisí, kdy se jedná o aplikaci rozporu s dobrými mravy v otázce daru dle § 630 Občanského zákoníku. Navíc „obdarovaný“ nemá žádným zákonem zakotvenou povinnost svého dárce ctít na rozdíl od „oprávněného“(příjemce výživného), kterému povinnost ctít svého „povinného“ (rodiče) ukládá § 35 zák. o rodině.
Při prostudování spisu krátce po obdržení písemného rozhodnutí jsem ve spisu našel založeno 5 stran listů vytištěných z aplikace ASPI. Jedná se o judikát č. j. 10 Co 976/2005 s poměrně obsáhlým komentářem k otázce nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, který si nepochybně vyhledal soud (soudkyně Mgr. Jarešová), protože se na něj odkazuje v odůvodnění a opírá o něj svoje rozhodnutí. Tento judikát byl v aplikaci ASPI soudem vyhledán a vytištěn dne 15. 4. 2011, tedy tři týdny po vyhlášení rozsudku dne 25. 3. 2011, tedy až v době, kdy soud pracoval na písemném vyhotovení rozsudku.
Podle čeho tedy soud rozhodl a čím svoje rozhodnutí odůvodnil, když si příslušnou judikaturu vyhledal až tři týdny po vyhlášení rozsudku a jeho odůvodnění?
Z protokolu z jednání vyplývá, že soud pouze vyhlásil rozsudek a v rozporu s § 156 odst. 1) osř rozsudek vůbec neodůvodnil! Odůvodnění pak dodatečně „vymýšlel“ při písemném vyhotovení rozsudku. Tomu také odpovídá rozsudek, který je v absolutním rozporu s „odkazovaným“ judikátem a zejména obsáhlým komentářem.
V komentáři je například zmiňován rozsudek Městského soudu v Praze (který je mimochodem v daném případě odvolacím soudem a lze očekávat, že tak rozhodne i v tomto případě) č. j. 18 Co 242/2002 ze dne 27. 2.. 2002, kde soud oprávněné přiznal právo pouze na „základní“ výživné bez ohledu na její potřeby a možnosti oprávněného,“ jen“ protože si odmítala od otce převzít dárky jinou cestou, něž poštou a odmítala se s ním stýkat. Ve srovnání s tím už by musel soud nemravné chování žalovaného považovat za zločin.
V komentáři je pak také například uvedeno, „že závěru vedoucímu k nutnosti aplikace § 96 odst. 3) zák. o rodině bude muset předcházet i obšírnější dokazovaní, v němž nelze ani vyloučit participaci.“ Ani tím se soud neřídil!
Je vcelku pravděpodobné, že soud I. stupně pro svůj nezákonný postup, kdy až dodatečně „vymýšlel“ odůvodnění svého rozhodnutí, nalezne nějaké „logické“ vysvětlení. To však nic nemění na skutečnosti, že se soud I. stupně vůbec neřídil ustálenou judikaturou a vydal rozhodnutí v jejím hrubém rozporu. Důvodem pro takto rozporné rozhodnutí je pak zcela nepochybně zjevná zaujatost soudců Obvodního soudu pro Prahu 4 proti mojí osobě, protože jsem si dovolil kritizovat otřesnou kvalitu práce některých z nich a jak říkala soudkyně JUDr. Malíková – „jsem známý kverulant“.
Z uvedeného důvodu se dožaduji, aby odvolací soud napadený rozsudek
zrušil
a vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně s tím, aby byla věc projednána skutečně nezávislým a nestranným soudem a tento soud se řídil ustálenou judikaturou.
X.
Dožaduji se, aby soud doplnil dokazování o nemravném chování žalovaného o skutečnosti z předchozího řízení č. j. 57 C 184/2008, který je shodou okolností na Městském soudě v Praze a má být projednána přípustnost obnovy tohoto řízení.
XI.
S ohledem na skutečnost, že jsem doposud neznal rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 242/2002 ze dne 27. 2. 2002
navrhuji,
aby odvolací Městský soud v Praze v případě, že nebude hrubě nemravné jednání žalovaného považovat za natolik hrubě nemravné, aby to byl důvod k úplnému nepřiznání práva na výživné ve smyslu § 96 odst.2) zák. o rodině, aby v souladu se svojí vlastní judikaturou č. j. 18 Co 242/2002 ze dne 27. 2. 2002 výživné snížil na základní část nutnou pro uspokojování nejnezbytnějších potřeb žalovaného odpovídající polovině (i matka má k žalovanému vyživovací povinnost) životního minima žalovaného dle § 2 – 3 zák. o životním minimu (2 250,- Kč), tedy na částku 1 125,- Kč.
XII.
Dovoluji si soud upozornit, že jsem v rámci řízení č. j. 16 Co 7/ 2011 vedeného u Městského soudu v Praze vznesl námitku proti všem soudcům Městského soudu v Praze, o které doposud nebylo rozhodnuto. S ohledem na předmět řízení – dobré mravy – je naprosto nepřijatelné, aby o této věci rozhodovali soudci, kteří byli členy předlistopadové KSČ, o jejichž čistotě mravních zásad lze velmi vážně pochybovat.
—————
