Odvolání proti libovůlí zatíženém rozhodnutí o výživném
Obvodní soud pro Prahu 4 (soudce JUDr. Filip Liška) rozhodnutím č. j. 55 C 56/2010 sice snížil výživné, ale z odůvodnění není absolutně jasné, jak dospěl ke konkrétní částce výživného a jak se na této částce projevilo jednání oprávněného, které je v rozporu s dobrými mravy.
Plné znění rozhodnutí č. j. 55 C 56/2010 ZDE: Dobré mravy a studium na vysoké škole
Absolutně zmatečné odůvodnění rozsudku pak oprávněnému dává prostor se naprosto hloupě odvolat v naději, že u odvolacího soudu budou rozhodovat soudci s komunistickou minulostí, kteří jen těžko mohou posoudit, co je v právním státě v rozporu s dobrými mravy nebo protiotcovsky zaměřené soudkyně. Plné znění odvolání oprávněného je na konci článku.
Odvolání Vám budiž inspirací pro Vaše spory o výživné.
Věc: odvolání
Dopisem ze dne jsem podal blanketní odvolání s ohledem na skutečnost, že nejsem ve věci zastupován advokátem a bez delší přípravy nejsem schopen ve stanovené lhůtě 15 dnů podat ucelené odvolání a plně se vyjádřit ke všem závěrům poměrně rozsáhlého odůvodnění rozsudku. Následně jsem byl soudem usnesením č. j. 55 C 56 /2010-225 ze dne 5. ledna 2012 vyzván k doplnění odvolání ve smyslu § 205 o. s. ř.
Odvolání
Odvolávám se proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 55 C 56/2010-213 ze dne 2. prosince 2001 ve smyslu § 205 odst. 2 neboť dle písmene:
- o věci rozhodoval soudce, u kterého lze důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti,
- soud nepřihlédl k tvrzením skutečnostem a důkazům,
- řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
- soud neúplně zjistil skutkový stav věci,
- na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním,
- rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci
I.
O věci rozhodoval soudce, u kterého lze důvodně pochybovat o jeho nestrannosti.
S ohledem na skutečnost, že vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 iniciovalo zahájení mého trestního stíhání, jen protože jsem si dovolil důrazně kritizovat otřesnou kvalitu práce soudců, kteří se účastnili na řízení v této věci (JUDr. Smitková otočila smysl žalobního návrhu a JUDr. Malíková tento nesmysl bezmyšlenkovitě okopírovala do svého rozhodnutí), podal jsem návrh na vyloučení všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 4, kdy lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti.
S ohledem na konfrontaci (dle slov soudkyně JUDr. Smitkové) při trestním řízení vedeném proti mojí osobě (ve skutečnosti šlo o právo obviněného se účastnit provádění důkazů a k těmto důkazům se vyjadřovat) se soudkyně JUDr. Smitková sama uznala podjatou a věc byla přidělena soudci JUDr. Liškovi, proti kterému jsem rovněž vznesl námitku podjatosti. Námitka podjatosti byla usnesením č. j. 1 Nc 2084/2011 Městského soudu ze dne 9. srpna 2011 zamítnuta.
Dne 25. listopadu 2011 bylo nařízeno jednání ve věci, mezi tím však usnesením č. j. 9 To 316/2011 Městský soud v Praze potvrdil (zamítl stížnost státní zástupkyně) usnesení č. j. 2 T 97/2011 Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. června 2011, kterým jsem byl, a to aniž bylo nařízeno hlavní líčení, zproštěn obvinění, neboť skutek, pro který jsem byl (z inicializace vedení Obvodního soudu pro Prahu 4) trestně stíhán, i kdyby byl v hlavním líčení prokázán, nebyl trestným činem a dokonce ani přestupkem. Jinak řečeno, ze strany vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 se jednalo o křivé obvinění z trestného činu a orgány činné v trestním řízení úskočným (dolus malus) obviněním z trestného činu razantně zasáhly do mých práv a svobod (viz. nález Ústavního soudu č. j. III.ÚS 1976/09 ze dne 13. prosince 2011). Pokud se vedení Obvodního soud pro Prahu 4 neštítilo nevinného člověka vědomě (všichni soudci mají právní vzdělání) křivě obvinit z trestného činu, ve zjevné snaze ho kriminalizovat, jen protože uplatňuje svoje práva byť neomalenou, avšak zcela oprávněnou kritikou soudců, lze již jen stěží vyvrátit pochybnost, že by se vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 také neštítilo zasahovat a ovlivňovat rozhodovací pravomoc „podřízeného“ soudce JUDr. Lišky.
Nález Ústavního soudu III ÚS 441/04
Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí vyložil, že nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 - 44).
Z uvedených důvodů jsem tedy před zahájením jednání dne 25. listopadu 2011 opět vznesl námitku podjatosti proti soudci JUDr. Liškovi. Nutno však říct, že jsem sám soud požádal, aby jednání proběhlo, protože další uplatňování práva na projednání věci před nezávislým soudem (projednání námitky podjatosti) by již s ohledem na předchozí neúměrnou délku řízení (rok a půl) pro mě znamenalo výrazné zhoršení mojí situace (sám bych se tím vystavoval dalšímu nevyhnutelnému plnění neúnosného výživného a důsledkům z toho plynoucích – trestní stíhání, exekuce). Zcela nepochybně tak došlo k porušení mého práva na spravedlivý soudní proces před nezávislým soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1) Listiny základnách práv a svobod, kdy bych se důsledným uplatněním tohoto práva sebepoškozoval v právu na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s možnými fatálními důsledky (trestní stíhání, exekuce). Navíc v důsledku účelové kriminalizace jsem v řízení a zejména pak při jednání dne 25. listopadu 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4 měl důvodné obavy plně uplatňovat svoje zákonná práva, čímž došlo k nerovnému postavení účastníků řízení. O nerovném postavení účastníků řízení svědčí i další skutečnosti spolu s excesním hodnocením důkazů.
Ve smyslu § 157 odst. 2) o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalovaný domáhal a z jakých důvodů. O námitkách podjatosti a úskočném obvinění z trestného činu ze strany vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 v odůvodnění není absolutně žádná zmínka a jsou zde pouze bagatelizovány „jakési“ náklady na právní zastoupení Mgr. V.
II.
Odvolávám se proti výroku I. rozhodnutí, kterým bylo výživné sníženo na částku 4 750,- Kč a proti s tím přímo souvisejícím výrokem II., kterým byla žaloba co do rozdílu mezi přiznaným snížením výživného a požadovaným snížením výživného zamítnuta.
Ve smyslu § 157 odst. 2) o.s.ř. soud dbá, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé. Jinak řečeno, výrok rozhodnutí musí logicky navazovat na odůvodnění rozhodnutí. V daném případě však logicky navazuje pouze ta skutečnost, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně poměrů jak na straně žalobce (povinného otce), tak i na straně žalovaného (oprávněného syna). Ostatně to je přímo dáno § 99 odst. 1) zák. o rodině: „Změní-li se poměry, může soud změnit soudní rozhodnutí o výživném“. O výživném naposledy rozhodoval soud v roce 2006, bylo by hloupé tvrdit, že od té doby k žádné změně poměrů nedošlo. V tomto směru je logický i závěr soudu, že změnil výživné „od podání návrhu“, kdy ke změnám došlo již dříve. Zde však veškerá logika napadených výroků s odůvodněním rozsudku končí, zejména pokud jde o částku 4 750,- Kč.
Odůvodnění rozhodnutí absolutně postrádá jakékoliv logické (s ohledem na penězi měřitelný předmět sporu) matematické vysvětlení, proč bylo výživné sníženo právě na částku 4 750,- Kč a ne jakoukoliv jinou, krom všeobecné fráze „změna poměrů odpovídá snížení výživného z částky 6 500,- Kč na 4 750,- Kč“.
Článek 4 Listiny základních práv a svobod
(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Už podle názvu nelze pochybovat, že Metodický pokyn Ministerstva spravedlnosti na sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného (dále jen tabulky výživného) naplňuje čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Obecně také platí zásada - pro věci, které nejsou nějakým zákonem přímo řešeny, se použijí ta ustanovení zákona (právní předpisy, směrnice apod.), které jsou obsahově i účelem nejbližší (viz. § 853 OZ). Za situace, kdy v České republice není zákon o výživném, tedy neobstojí případná námitka, že tabulky výživného nejsou pro soud závazné a navíc by to bylo zjevným pohrdáním Listinou základních práv a svobod.
Soud v závěru odůvodnění uvádí, že „takto stanovené výživné (4 750,- Kč) je mezích tohoto pokynu s ohledem na výdělkové možnosti povinného“. Tabulky ve věkové kategorii žalovaného uvádějí 19 - 25 % z příjmu povinného a podle rozhodnutí soudu vychází 22 %. Takto by to zcela jistě bylo v souladu s pokynem i Listinou základních práv a svobod.
Problém je však v tom, že zde evidentně nedošlo k výpočtu výživného ze skutečného příjmu povinného (Ø 9 786,- Kč), ale byl zvolen zcela opačný postup - z „potřebného“ výživného (4 750,- Kč) byl vypočítán žádoucí příjem povinného (Ø 21 750,- Kč). Ostatně tomu také nasvědčuje další část odůvodnění, kde soud uvádí, „že tato částka (4 750,-Kč) spolu s vyživovací povinností matky žalovaného (8 500,- Kč) dostačuje k pokrytí důvodných potřeb žalovaného“ (celkem 13 250,- Kč), tedy potřeb, které soudu „nadiktoval“ žalovaný (13 000,- Kč až 15 000,- Kč) viz. vyjádření žalovaného k žalobě.
Zde se soud dopustil zjevného excesu, protože v právním státě nelze povinnostem přiřazovat jiné než zákonné rozměry a Zákon o rodině neupravuje vyživovací povinnost rodičů jako „dostatečné pokrytí důvodných potřeb dítěte“, které si nadiktuje oprávněný, ale ve smyslu § 85 odst. 2), jako příspěvek na výživu dítěte dle schopností, možností a majetkových poměrů rodičů. Nutno přiznat, že tento nezákonný postup (výpočet žádoucího příjmu povinného na výživné k dostatečnému pokrytí důvodných potřeb dítěte) je pro českou opatrovnickou justici zcela běžný, proto také není divu, že jsem měl vždy problém řádně plnit výživné (stejně jako tisíce jiných otců pozavíraných v kriminálech či s exekucemi na krku). Na tomto místě je tedy nutno uvést právní názor JUDr. Otakara Motejla, o jehož právní erudovanosti asi jen stěží může někdo pochybovat. Tento právní názor je stále uveden na stránkách Veřejného ochránce práv k otázce výživného.
Veřejný ochránce práv
Zákonná úprava vymezuje právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů jakožto hlavní zásadu pro určení vyživovací povinnosti. Vymezení je nutno chápat v pozitivním i negativním smyslu. Jestliže je životní úroveň rodiče pouze průměrní nebo nižší než průměrná, nelze stanovit výživné, které by tuto jeho životní úroveň výrazně přesahovalo a to ani tehdy, jsou-li potřeby dítěte výrazně zvýšeny.
Za situace, kdy bych ze skutečného průměrného příjmu 9 786,- Kč žalovanému uhradil výživné v částce 4 750,- Kč, moje životní úroveň by klesla téměř na hranici životního minima 5 036,- Kč a životní úroveň žalovaného by (po součtu výživného i do matky 8 500,- Kč) dosahoval dva a půl násobku mojí životní úrovně 13 250,- Kč.
Výrok I. co do částky 4 750,- Kč tedy absolutně nemůže obstát před zákonným pravidlem podílu na stejné životní úrovni ve smyslu § 85 odst. 2) zákona o rodině.
Výrok I. co do částky 4 750,- Kč však neobstojí ani v porovnání s ustálenou judikaturou obecných soudů i při fiktivním soudem vykonstruovaném průměrném příjmu 21 750,- Kč (viz. Tabulka rozhodnutí o výživném sestavená Ministerstvem spravedlnosti z rozhodnutí obecných soudů).
Rozhodnutí o výživném u otce v nejvyšší věkové kategorii dětí 15 – 18 let na jedno dítě.
rok
počet rozhodnutí
průměrný čistý příjem
průměrné výživné
2009
44 790
19 340,- Kč
2 882,- Kč
2010
44 085
29 091,- Kč
2 987,-Kč
celkem
88 875
24 215,-Kč
2 934,-Kč
Tabulka sice neuvádí věkovou kategorii „nad 18 let“, je však zcela nepochybné, že absolutné nejvyšší životní náklady dítěte jsou při jeho narození a pak v době puberty a studiu střední školy (15 – 18 let). Po dosažení zletilosti (dokončení střední školy) již životní náklady „dítěte“ zůstávají zhruba stejné a sám soud konstatoval, že je opodstatněné, aby si student vysoké školy svoje volnočasové a mimoškolní činnosti zajišťoval vlastním přičiněním.
V letech 2009 a 2010 (statistika za rok 2011 doposud není známa) obecné soudy rozhodovaly celkem v 88 875 případech o vyživovací povinnosti otce. Ze všech těchto případů vychází průměrný čistý měsíční příjem otce 24 215,- Kč a průměrné výživné 2 934,-Kč (to je 12 % z čistého příjmu otce).
Pokud soud vykonstruoval můj čistý měsíční příjem na částku 21 750,- Kč, pak by tomu s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů mělo odpovídat snížení výživného až na částku 2 610,- Kč. Soud ve svém odůvodnění ani nikde jinde ve smyslu § 157 odst. 2) o. s. ř. přesvědčivě nevysvětlil, proč se odchýlil od ustálené judikatury obecných soudů a na místo odpovídající částky 2 610,- Kč navýšil „snížené“ výživné až na částku 4 750,- Kč, navíc za situace, kdy sám konstatoval, že žalovaný by si již část svých životních nákladů měl zajišťovat vlastním přičiněním či ze svých úspor a z logiky věci by naopak bylo přesvědčivě odůvodněno určité snížení výživného směrem dolů od částky 2 610,- Kč vycházející z ustálené judikatury obecných soudů.
Ve smyslu čl. 1 a čl. 4 odst. 3) LZPS jsou si lidé rovni v právech a zákonná omezení práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Výrok I. co do částky 4 750,- Kč je tedy zjevnou svévolí, kdy soud ve svém odůvodnění ani nikde jinde přesvědčivě neodůvodnil, proč se odchýlil od ustálené judikatury obecných soudů.
Ve zjevné snaze dostat se na kýženou částku 4 750,- Kč (provést pouze kosmetickou úpravu výživného) se soud fabulací snažil navodit dojem, že od poslední úpravy výživného došlo pouze ke kosmetickému snížení mých příjmů, kdy z rozhodnutí č. j. P 129/2003 Obvodního soudu pro Prahu 4 převzal údaj o průměrném skutečném příjmu dle daňových přiznání (částky 25 555,- Kč a 28 000,- Kč), které jsou jen nepatrně vyšší od současného soudem vykonstruovaného fiktivního příjmu (21 750,- Kč). Z rozhodnutí č. j. P 129/2003 Obvodního soudu pro Prahu 4 však vyplývá, že soud při úpravě výživného vycházel z průměrného fiktivního čistého příjmu 40 618,- Kč (Je to uvedeno v předchozí větě před větou o skutečných příjmech dle daňových přiznání a tedy to nelze přehlédnout! Tato skutečnost jen potvrzuje, že řízení neprobíhalo zcela korektně a nestranně).
Změnou poměrů je tedy ve skutečnosti to, že se snížil můj fiktivní čistý příjem z částky 40 618,- Kč na fiktivní příjem 21 750,- Kč a na první pohled je zřejmé, že nejde o kosmetické snížení příjmu, ale o snížení příjmu na polovinu. S ohledem na skutečnost, že Zákon o rodině definuje vyživovací povinnost nikoliv jako „dostatečné pokrytí důvodných potřeb dítěte“, ale ve smyslu § 85 odst. 2) jako příspěvek na výživu dítěte dle schopností, možností a majetkových poměrů rodičů, musí tomuto zákonnému parametru také odpovídat přiměřená výše výživného (viz. také právní názor Veřejného ochránce práv). Pokud se příjem povinného sníží o polovinu, musí se sejným dílem snížit i výživné. Pokud tedy při fiktivním čistém příjmu 40 618,- Kč bylo výživné stanoveno na částku 6 500,- Kč (16 % z příjmu), při fiktivním příjmu 21 750,- Kč by mělo být výživné 3 480,- Kč (mimochodem se dostáváme na velice podobnou částku podle ustálené judikatury obecných soudů).
Výrok I. co do částky 4 750,- Kč tedy nemůže obstát ani při této metodice výpočtu výživného a je zjevnou svévolí.
Lze připustit, že čistě matematický výpočet výživného např. podle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti nemusí zcela zohledňovat další specifika konkrétního případu, kdy je zcela nepochybné, že životní náklady dítěte v Praze jsou o něco vyšší (ceny potravin, doprava apod.) než životní náklady „venkovského“ dítěte. Je tedy na místě srovnat, jak o výživném rozhodoval stejný soud v podobných případech.
V nesporném řízení (kde soud může i bez návrhu změnit výživné dle vlastní úvahy) rozhodnutím č. j. 0 P 255/2009 Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 9. září 2010 stanovil otci vyživovací povinnost k nezletilé dceři ve věku 16 let (tedy v „nejnáročnější“ věkové kategorii) v částce 3 500,- Kč při čistém příjmu 25 000,- Kč (v odůvodnění je nesprávně uvedena částka 13 000,-Kč – chyba byla opravným usnesením opravena).
Výrok I. co do částky 4 750,- Kč tak neobstojí ani v porovnání s rozhodnutími stejného soudu v obdobných případech.
III.
Hodnocení skutečností, důkazů a jejich provádění, aplikace platných zákonů
Ve smyslu § 132 o. s ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon soudu umožňuje jistou volnost hodnocení důkazů, avšak tuto volnost nelze zaměňovat za porušování základních procesních postupů, překrucování skutečností, či snad dokonce zvrácenému výkladu platných zákonů. Lze rovněž předpokládat, že soudce by měl být všeobecně orientovaný a při volném hodnocení důkazů by tak neměl sklouzávat na úroveň hospodských povalečů.
a)
Soud ve svém odůvodnění ani jinde nevysvětlil, proč u předchozího rozhodnutí o výživném č. j. P 129/2003 bral v úvahu čistý příjem dle daňových přiznání a při svém rozhodování pak vycházel z vykonstruovaného fiktivního příjmu dle nabídky Úřadu práce. Zároveň však nutno uvést, že stejný soud (Obvodní soud pro Prahu 4) ve věci č. j. 0 P 255/2009 vycházel z čistého příjmu povinného otce dle daňových přiznání a tento příjem (i v případě matky) pak srovnával se statistickými údaji Ministerstva práce a sociálních věcí o příjmech v daném oboru, aniž by si zjišťoval nabídku volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce. Tyto skutečnosti jasně dokazují, že „vyměřovací základ výživného“ (čistý příjem povinného) si soud flexibilně vybírá tak, aby mohl odůvodnit předem stanovené výživné „k dostatečnému pokrytí důvodných potřeb dítěte“. Takový postup soudu je však v hrubém rozporu s § 85 odst. 2) zákona o rodině a Listinou základních práv a svobod.
Zákon o rodině nijak blíže nespecifikuje co je „vyměřovacím základem výživného“, avšak podle obecné právní zásady by se v tomto případě měl pro řešení dané otázky použít právní předpis, který je svým obsahem a účelem nejblíže. Ve smyslu Zákona o dani z příjmu se za příjmem obvykle považuje příjem ze závislé či samostatně výdělečné činnosti. Je zcela mylná úvaha, že by v případě závislé činnosti (zaměstnaneckého poměru) byla dokladem o příjmu povinného zpráva zaměstnavatele o jeho příjmech, kdy i osoby v zaměstnaneckém poměru ze zákona podávají přiznání k dani z příjmu. Přiznání k dani z příjmu je úředním dokladem o příjmu povinného bez ohledu na to, zda je v zaměstnaneckém poměru či pracuje jako OSVČ. Zde se soud opět dopustil zjevného excesu, kdy u matky žalovaného vycházel ze zprávy o příjmech od jejího zaměstnavatele a na straně žalobce (otce) ignoroval zákonem o dani z příjmu stanovený úřední doklad o jeho příjmu (přiznaní k dani z příjmu), a vykonstruoval fiktivní příjem z nabídky volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce. Pokud pomineme, že přiznání k dani s příjmu (spolu s vyúčtováním sociálního a zdravotního pojištění) je zákonem stanovaný úřední doklad o příjmu povinného, lze rovněž vycházet např. z nařízení vlády č. 116/1998 Sb., kterým se provádí zákon č. 28/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Nařízení vlády 116/1998 Sb.
§ 1
(1) Průměrným výdělkem se rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.
(2) Nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.
I z tohoto předpisu je zřejmé, že pokud nelze jinak zjistit průměrný výdělek (např. zprávou od zaměstnavatele), vychází se zejména z daňového přiznání a nikoliv z fiktivního příjmu vykonstruovaného z nabídky volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce či statistiky MPSV o příjmech v jednotlivých profesích.
b)
Důkaz „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce“ nebyl žádným z účastníků řízení navrhován jako důkaz, a ze strany soudu tak jde o exces procesního práva, kdy soud v kontradiktorním řízení nepostupoval v souladu s projednací zásadou a tento důkaz si opatřil z vlastní iniciativy (zásada vyhledávací) aniž by osvětlil výjimečné okolnosti, které ho vedly k tomuto postupu. Soud se zjevně nechal strhnout ničím nepodložením tvrzením žalovaného v jeho návrhu, kde zpochybňuje moje příjmy. Takové tvrzení je však zjevně účelové, kdy v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný s žalobcem již několik let absolutně nekomunikuje a nestýká se s ním, tedy ani nemůže znát moje skutečné příjmové možnosti (zdravotní, fyzický stav apod.).
Výrok I. co do částky 4 750,- Kč tak nemůže obstát, neboť se opírá o důkaz provedený excesem procesního práva.
c)
Aplikace fiktivního příjmu nemá oporu ani v samotném Zákoně o rodině, kdy přípustnost fikce definuje § 85a odst.1).
Zákon o rodině §85a
(1) Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu.
Svoje příjmy jsem soudu řádně doložil úředním dokladem – přiznáním k dani z příjmu a Zákon o rodině krom fikce ve smyslu § 85a odst. 1) tohoto zákona žádný jiný důvod fikce příjmu povinného neuvádí, tedy ani to, že by soud měl vycházet z fiktivního příjmu povinného „dle nabídky Úřadu práce“, pokud se oprávněnému (či soudu) zdá příjem povinného nízký.
d)
Aplikací fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ soud navíc nepřípustně zasáhl do mých práv zaručených čl. 6 části III. Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních práv, čl. 26 odst. 1) LZPS a § 11 zákona o zaměstnanosti.
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Část III.
Čl.6.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.
Článek 26 Listiny základních práv a svobod
(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání.
Zákon o zaměstnanosti
§ 11
Fyzická osoba má právo si sama svobodně zvolit a zabezpečit zaměstnání a vykonávat je na celém území České republiky, nebo si může zabezpečit zaměstnání v zahraničí.
Mezinárodní pakt občanských a politických práv
Část III.
Čl. 8 odst. 3
a) Na nikom se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucenou nebo povinnou práci;
Článek 9 Listiny základních práv a svobod
(1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám
Aplikací fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ a jeho návazností na výrok I. co do částky 4 750,- Kč mě soud v hrubém s čl. 8 odst. 3 písm. a) část III. Mezinárodního paktu občanských a politických práv a čl. 9 odst. 1) LZPS fakticky porobuje nuceným pracím a vykonávat práci, povolání či zaměstnání, které jsem si svobodně nezvolil. Ostatně ani Zákon o rodině nikde neuvádí, že povinností rodiče je nechat se porobit a vykonávat práci, kterou si svobodně nezvolil, aby mohl svojí vyživovací povinnost plnit „k dostatečnému pokrytí důvodných potřeb dítěte“ podle představ oprávněného či soudu.
e)
I když to soud ve svém odůvodnění výslovně nikde neuvádí, aplikací fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ a jeho návazností na výrok I. co do částky 4 750,- Kč fakticky říká, že bych se měl v rámci svojí vyživovací povinnosti chovat nesvéprávně v rozporu § 96 odst. 1) zákona o rodině a ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Zákon o zaměstnanosti
§ 25
(1) Uchazečem o zaměstnání může být, pokud tento zákon dále nestanoví jinak, pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není:
b) osobou samostatně výdělečně činnou; za osobu samostatně výdělečně činnou se považuje fyzická osoba, která se pro účely důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu27) považuje za osobu samostatně výdělečně činnou,
Pokud bych se tedy chtěl stát uchazečem o zaměstnání, musel bych v první řadě ukončit samostatně výdělečnou činnost. Podle statistky Ministerstva práce a sociálních věcí z prosince 2011 bylo v Praze evidováno 32 580 uchazečů o zaměstnání na 7 465 volných pracovních míst, tedy na jedno volné pracovní místo byly 4 uchazeči o zaměstnání.
Aplikací fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ a jeho návazností na výrok I. co do částky 4 750,- Kč tedy soud říká, že se mám vzdát stabilního a relativně jistějšího nízkého výdělku a riskovat s pravděpodobností 1:4, že se stanu sociálně potřebným s nemožností návratu k samostatně výdělečné činnosti, kdy mezi tím stálí zákazníci přejdou ke konkurenci. To zjevně odporuje § 96 odst. 1) zákona o rodině a ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Zákon o rodině
§96
(1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
I.ÚS 2337/11
Bez ohledu na to ale Ústavní soud dodává, že odvolací soud na základě provedeného dokazování zcela opodstatněně dospěl k závěru, že nezaměstnanost otce je pouze důsledkem jeho nezodpovědného postoje, který opustil podnikatelskou činnost, aniž měl zajištěno jiné zaměstnání,…
f)
Excesně svévolný důkaz soudu „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce“ zřetelně ukazuje, že na trhu práce převažuje nabídka nekvalifikovaných pracovních míst (107 stran) a při specializaci k určitému oboru se nabídka volných pracovních míst rapidně zužuje (10 stran). Tím se také nepochybně rapidně snižuje šance na získání odpovídajícího zaměstnání (zde 1:10). Právě i tato okolnost mi do značné míry brání v tom, abych se vzdal stabilního a relativně jistějšího nízkého výdělku, a s pravděpodobností 1:10 riskoval, že s pravděpodobností 1:4 (podle počtu uchazečů o zaměstnání a nabídky volných míst), skončím až do důchodu jako nezaměstnaný.
I po této stránce aplikace fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ a jeho návaznost na výrok I. co do částky 4 750,- Kč zjevně odporuje § 96 odst. 1) zákona o rodině a ustálené judikatuře Ústavního soudu.
g)
I když soud (soudce) žije ve světě definitivy a absolutně se nemusí zabývat otázkou uplatnění na trhu práce, s ohledem ke svojí profesi by měl být v této otázce alespoň orientován.
Novinky.cz
Padesátiletí Češi bez práce. Mladí manažeři a personalisté je přehlížejí!
Stále více lidí, kterým je přes padesát a přijdou o práci, má šanci, že se důchodu dočká na úřadech práce. Zaměstnáno je totiž jen asi 60 procent lidí v této věkové kategorii. Nárůst počtu lidí starších padesáti let, kteří nemají práci, je důsledkem několika faktorů. Hlavní roli v tom hrají předsudky, generační faktory a stereotypy chování managementu. Starší pracovníci jsou propouštěni jako první, protože zaměstnavatelé automaticky předpokládají, že jsou nepřizpůsobiví, pomalí, neschopní pružných řešení. Podle expertů na personalistiku v tom výraznou roli hraje fakt, že se do čela firem dostala v devadesátých letech generace mladých manažerů, kteří nebyli zvyklí pracovat se staršími zaměstnanci. Názor, že kdo je starší třiceti let, je k ničemu, ale v některých firmách přetrvává i proto, že personální oddělení jsou často obsazována jako startovací pozice čerstvými absolventy škol.
Přestože jsem soud upozornil (pro případ že by to přehlédl), že jsem dosáhl „magického“ věku 50ti let, soud se při aplikaci fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ a jeho návaznosti na výrok I. co do částky 4 750,- Kč ve svém odůvodnění ani nikde jinde nevypořádal s otázkou mojí reálné šance získat zaměstnání.
Aplikací fiktivního příjmu „dle nabídky Úřadu práce“ a jeho návazností na výrok I. co do částky 4 750,- Kč tedy soud říká, že se mám vzdát stabilního a relativně jistějšího nízkého výdělku a stát se trvale nezaměstnaným až do důchodu. Jednak nejsem blázen, ačkoliv si to soud o mně nepochybně myslí, ale zjevně to také odporuje § 96 odst. 1) zákona o rodině a ustálené judikatuře Ústavního soudu.
h)
Soud jsem rovněž upozornil, že jsem dokončil střední odborné vzdělání před 30 lety, kdy vrcholem elektroniky byl germaniový tranzistor, a elektronická zařízení byla osazena žhavícími elektronkami. Z cizích jazyků jsem skládal maturitu z Ruského jazyka. Od té doby až doposud jsem vykonával profesi opraváře společných televizních antén (nikoliv domácí elektroniky – TV přijímačů apod. přesto si soud v nabídce volných pracovních míst označil volné místo opraváře set-top-boxů), kde jsem žádný cizí jazyk nepotřeboval a nepotřeboval jsem ani sledovat technický vývoj elektronických zařízení krom úzkého okruhu speciálních zařízení (anténních zesilovačů) ke svojí profesi. Nutno však dodat, že ani tyto speciální zařízení jsem nikdy neopravoval, kdy opravy těchto zařízení je nutné provádět na specializovaném dílenském pracovišti (nikoliv na střeše) vybaveném příslušnou měřicí technikou. Takové pracoviště jsem nikdy neměl a opravy těchto zařízení prováděla jiná firma (stejně jako v případě dalších živnostníků v tomto oboru). Nutno rovněž upozornit, že mezi mechanikem elektrických (silnoproud) a elektronických (slaboproud) je propastný rozdíl, i když se na první pohled může zdát (zejména soudci, který tomu absolutně nerozumí), že je to jedno a totéž.
Excesně svévolný důkaz soudu „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce“ neobsahuje ani jedno zaměstnání v oboru opravář společných televizních antén a ani jedno zaměstnání, kde by zaměstnavatel požadoval alespoň bídnou znalost Ruského jazyka nebo nabízel práci v oboru oprav historických elektronických zařízení.
Aplikace fiktivního příjmu a jeho návaznost na výrok I. co do částky 4 750,- Kč tak nemá oporu v žádném z provedených důkazů.
ch)
S ohledem na mojí skutečnou kvalifikaci (přesněji nekvalifikaci viz. předchozí bod) je tedy excesně svévolný důkaz soudu „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce“ nutno hodnotit ve smyslu § 96 odst. 1) zákona o rodině tak, že jsem se bez závažného důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání, neboť průměrná hrubá mzda u nekvalifikovaných volných pracovních míst činí 10 000,- Kč, což odpovídá mým současným průměrným čistým příjmům (cca 10 000,- Kč) ze samostatně výdělečné činnosti vykazovaných úředním dokladem – přiznáním k dani z příjmů.
I)
Abych prokázal, jaká je moje šance uplatnění na trhu práce a jaké jsou moje reálné příjmové možnosti, navrhl jsem provedení výpovědi svědka pana Ch, který je stejně starý jako já, má stejnou kvalifikaci a provozuje stejnou živnost. Soud však tohoto svědka na jednání neobeslal. Svědka jsem si musel zajistit sám a při ústním jednání naléhat na soud, aby provedl jeho svědeckou výpověď. V kontextu s excesním svévolným vyhledáním důkazu „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce“ je tedy zjevné, že soud neměl zájem zjistit moje reálné příjmové možnosti, a tento svědek se mu „nehodil do krámu“. To zároveň také svědčí o tom, že zde nešlo o spravedlivý soudní proces pře nezávislým soudem.
Otázky soudu směrem ke svědkovi zjevně směřovaly k dehonestaci tohoto důkazu (kolik hodin pracuje u zákazníka), což se následně promítlo i do hodnocení tohoto důkazu. Soud se při hodnocení svědecké výpovědi pana Ch. snížil na úroveň závistivých hospodských povalečů, kdy živnostník „pracuje 30 hodin měsíčně“ a zbytek času promarní „marketingem“ (koncepcí politiky firmy) či reklamní činností.
Pokud pomineme asi nejdůležitější stránku věci, že živnostník (řemeslník) si musí sám práci sehnat, rozhodně se práce živnostníka nesestává jen z „3 hodin práce u zákazníka“. Živnostník si totiž ještě před tím musí zajistit zboží, které potřebuje na danou zakázku a po skončené zakázce musí provést fakturaci. Musí si však také ohlídat, zda za svoji práci dostane zaplaceno, což je při současné platební morálce zaviněné katastrofálním výkonem práva ze strany soudů často honě náročné. Také si musí opatřit či udržovat pracovní nástroje (auto, měřicí přístroje, nářadí). Mimo toho však také musí sledovat tisíce různých změn zákonů či profesních předpisů a na základě toho pak řádně provádět povinné platby (DPH, silniční daň, daň z příjmu, sociální a zdravotní pojištění). Z 30 hodin měsíčně se tak rázem stává 12ti hodinová „šichta“ často i ve dnech, které jsou např. pro soudce dny pracovního volna.
Pokud svědek pan Ch. uvedl, že průměrně dosahuje 13 000,- Kč čistého měsíčního příjmu, soud se krom úvahy na úrovni hospodských povalečů nijak nevypořádal s tím, co ho vedlo k úvaze, že bych si mohl vydělávat téměř dvojnásobek 21 750,-Kč čistého měsíčně.
Aplikace fiktivního příjmu a jeho návaznost na výrok I. co do částky 4 750,- Kč tak nemá oporu v žádném z provedených důkazů.
J)
Soud vzal za prokázané, že se svědek pan Ch. s ohledem na nízké příjmy v našem oboru snažil o změnu zaměstnání. Soud však zcela zamlčel, že dalším a podstatně důležitějším faktorem pro změnu zaměstnání byla skutečnost, že se s ohledem na náš věk stává práce ve výškách za každého počasí každým dnem stále více nebezpečnější (obratnost, postřeh) a zdraví ohrožující. Představa, že bych měl, ještě v 65 letech viset na stožáru na střeše 14. patrového domu mě již dnes děsí, stejně jako představa, že se neustálým posunováním důchodové hranice budou ulicemi Prahy prohánět tunové kolosy (tramvaje a autobusy) řízené „kmety těsně nad hrobem“. Za situace, kdy soud zamlčel s ohledem na věk rostoucí rizikovost mého povolání a nutnost tento problém řešit, zajímalo by mě, zda by se soud (soudce), přestože je výrazně mladší, vůbec postavil na střechu výškové budovy, aniž by si nenadělal do kalhot. Velice pozorně jsem tedy sledoval, jak se svědek pan Ch. v novém zaměstnání uchytí s tím, že bych ho případně následoval. Nutno také říct, že svědek pan Ch. nemá žádnou vyživovací povinnost. Já však mám soudem stanovou neúnosnou vyživovací povinnost a tedy si nemohu dovolit experimentovat jako svědek pan Ch.
Soud vzal rovněž za prokázané, že se svědek musel po několika měsících vrátit zpět k opravám antén, protože v novém zaměstnání (ač to tak podle nabídky práce rozhodně nevypadalo) zůstal zcela bez příjmů. To pro mě nepochybně bylo pučením, že se ani nemám snažit nějak experimentovat se zaměstnáním.
Právě to je klíčovým důkazem, že jsem se v souladu s § 96 odst. 1) zákona o rodině bez závažného důvodu nevzdal výhodnější zaměstnání a moje skutečně dosahované příjmy dle úředního dokladu – přiznání k dani z příjmu v danou chvíli odpovídají mým možnostem a schopnostem ve smyslu § 85 odst. 2) zákona o rodině.
Aplikace fiktivního příjmu a jeho návaznost na výrok I. co do částky 4 750,- Kč tak je v hrubém rozporu s prokázanými skutečnostmi.
k)
Soud (podjatý soudce) ve svém odůvodnění pak sprostě lživě překroutil, že jsem uvedl, že „podnikáním jsem vytížen pouze ½ týdne a zbytek času se věnuji soudům“. Soud (podjatý soudce) tak absolutně nebral v úvahu, zásadní rozdíl mezi mými časovými možnostmi a možnostmi svědka pana Ch. (ale i drtivé většiny občanů) věnovat se výdělečné činnosti, kdy svědek pan Ch. není účastníkem žádného soudního sporu.
Soud (podjatý soudce) zcela pominul, že zejména ze strany soudu došlo ke zcela neopodstatněným průtahům v řízení, kdy mě soud (soudkyně JUDr. Smitková) otravoval život svými nesmyslnými usneseními s otočeným smyslem žalobního návrhu, na které jsem musel v soudem určené lhůtě reagovat a v důsledku toho se dožadovat svého práva na projednání věci před nezávislým soudem. Triviální soudní spor (tak to i sám soudce JUDr. Liška označil) soud přeměnil na monstrproces, který mě do značné míry omezuje jak po psychické stránce, tak i po časové stránce se věnovat výdělečné činnosti. Vzato do důsledku, je to však vinou žalovaného, který mě svým chováním nutí řešit věc soudní cestou.
Skutečně není moji vinou, a potvrdil to svým rozhodnutím i Městský sodu v Praze, že jsem byl na základě křivého obvinění vedení Obvodního soudu v Praze úskočně obviněn z trestného činu. Je zcela nepochybné, že úskočné obvinění bylo hrubým zásahem do mého života, což do vysoké míry jak po psychické stránce, tak i po časové stránce výrazně omezilo mojí schopnost věnovat se výdělečné činnosti, proto také jako oběť zlovůle mám právo na odškodnění i za nemajetkovou újmu. Vzato do důsledku, je to však vinou žalovaného, který mě svým chováním nutí řešit věc soudní cestou.
Soudu jsem rovněž doložil, že žalovaný mě účelově vystavuje exekučním řízením a dokonce i trestnímu stíhání, kdy takové jednání je již za hranicí dobrých mravů a pravděpodobně je i trestným činem. V tomto směru (přestože jsem to uvedl) soud (podjatý soudce) absolutně nebral v potaz názor nadřízeného Městského soudu v Praze (přestože je pro soud I. stupně závazný) vyslovený v rozhodnutí č.j. 23 Co 380/2011, že by mě žalovaný svým jednání neměl vystavovat trestnímu postihu. Je zcela nepochybné, že vyřizování účelových exekucí či výslechy na policii do značné míry jak po psychické stránce, tak i po časové stránce výrazně omezují mojí schopnost věnovat se výdělečné činnosti. Zde o vině někoho jiného, než na straně žalovaného, ani nelze uvažovat.
Přestože soud provedl důkaz o sporech s bývalou manželkou M. a bývalým tchánem panem N., nijak nezohlednil skutečnost, že stejně jako v tomto řízení soudy spíše celý spor komplikují, přičemž v soudem stanovených lhůtách musím reagovat, což zcela nepochybně do značné míry omezuje jak po psychické stránce, tak i po časové stránce věnovat se výdělečné činnosti.
Soudy svými komplikacemi sporů a zejména sám žalovaný svým jednáním, přeměnil můj život na peklo, kdy v průměru tři dny v týdnu musím věnovat řešení těchto věcí, je tedy zcela pochopitelné, že moje příjmy jsou výrazně nižší než příjmy svědka pana Ch. a nemohu dosahovat ani příjmů, které dosahují i jiné osoby ve stejnému oboru. Nutno říct, že tuto situaci zvládám s vypětím všech sil jedině proto, že si životu „soudních tahanic“ mohu přizpůsobit svojí práci, protože naprosto žádný zaměstnavatel by mi netrpěl pravidelné vysedávání po soudech či v kancelářích orgánů činných v trestním řízení.
V tomto světle je pak závěr soudu, že bych si měl „přivydělávat“ další prací či brigádami, abych dosahoval příjmů, ze kterých bych pak mohl bez problémů žalovanému hradit jím kýžené životní náklady, absolutně neologický, neboť den má pouze 24 hodin, ale také sprostě nemravný, protože je to právě žalovaný, kdo svým jednáním snižuje mojí schopnost podílet se na jeho výživě.
Je to tedy právě zcela obráceně, než sprostě lživě soud (podjatý soudce) uvedl ve svém odůvodnění, kdy ½ týdne jsem nucen se věnovat soudním sporům, exekucím či trestním stíháním a na výdělečnou činnost mi zbývá ½ času, ve kterém musím zvládnout veškerou činnost s tím spojenou (nákup zboží, provedení zakázky, vyúčtovaní zakázky atd.). Tomu také nepochybně odpovídají moje příjmy. V tomto světle pak nemůže obstát ani aplikace fiktivního příjmu a jeho návaznost na výrok I. co do částky 4750,- Kč.
Nad rámec uvádím, že jen vypracováním tohoto odolání, kde musím vyvracet lži a překroucené skutečnosti, jsem strávil více jak týden. Vypracování odvolání mi navíc komplikovalo, že jsem se musel připravovat na jiné soudní řízení (s bývalou manželkou). Na den jednání jsem si nemohl naplánovat žádnou práci a právní zástupce (který zastupuje i žalovaného) jednání nechal přeložit na jiný termín, přičemž o nutnosti přeložit jednání věděl minimálně o týden před jednáním, a přestože je se mnou v kontaktu, o podání žádosti o odložení jednání mě nijak neinformoval a o odložení jednání jsem se dozvěděl den před jednáním po návratu z práce z dopisu soudu, kdy jsem již nebyl schopen si zajistit nějakou náhradní práci. Je to tedy i právní zástupce žalovaného, kdo se podílí na omezování mých výdělkových možností.
l)
Odůvodnění rozsudku také obsahuje logickou „perlu“, když se soud vyjadřoval k mému zdravotnímu stavu. Citace z odůvodnění:
„Žalobce sice v řízení prokazoval zdravotní problémy související s podnikáním, ale netvrdil, že tyto problémy jsou překážkou v jeho práci“
Myslím, že tato věta ani nepotřebuje širšího komentáře. Soud se zde zjevně účelově snaží zlehčovat skutečnosti, které jsou významné z hlediska zákonných parametrů pro stanovení vyživovací povinnosti (možnosti a schopnosti povinného) ve smyslu § 85 odst. 2) zákona o rodině.
Pokud pominu takto sprosté převracení skutečností, soudem provedené důkazy (záznam o infusní léčbě) nepochybně prokazuje překážku v práci, neboť se mi nepodařilo sehnat zdravotní personál, který by byl ochoten aplikovat infuze na střeše a na infuze tak musím docházet do nemocnice. Po aplikaci infuze pak nesmím ani řídit auto, lze si tedy jen těžko představit, že by mi lékař doporučil vrátit se na střechu a pokračovat v práci. Navíc tento soudem provedený důkaz nepochybně prokazuje, že infusní léčba je spojená s určitými náklady, které snižují mojí schopnost se podílet na výživě žalovaného.
Soud pak zcela zamlčel podstatnou část mojí výpovědi, kde jsem uvedl, že mi byla doporučena operace páteře, kterou jsem musel zatím odmítnout, neboť jsem ekonomicky drcen neúnosným výživným a čelit trestně právní šikaně ze strany žalovaného a absolutně si tak nemohu dovolit zůstat delší dobu bez příjmů, kdy rekonvalescence po operaci páteře může trvat až jeden rok. Infuze nejsou léčba, ale jen zmírňují bolesti a odsouvají operaci páteře.
Tyto skutečnosti jsou pro posouzení věci klíčové (proto je také podjatý soudce zamlčel) a soud je měl s ohledem na další okolnosti případu (chovaní, věk a majetkové poměry žalovaného) při stanovení výživného velmi pečlivě zvážit, abych nebyl ekonomicky nucen potřebnou operaci páteře neustále odkládat a nezhoršoval se můj zdravotní stav, kdy s ohledem na prokázané chování žalovaného nelze předpokládat, že by mi v budoucnu v případě nemohoucnosti nějak pomohl. Povinností soudu totiž není jen rozhodovat, ale svým rozhodnutím také vychovávat k poctivosti, čestnosti, vzájemné úctě a zejména úctě k rodičům.
m)
Soud (podjatý soudce) znevážil a překroutil i další důkazy (protože hovoří v příznivější posouzení věci v můj prospěch), které jsou pro posouzení věci rovněž klíčové, neboť krom příjmů povinného je také nutno hodnotit jeho neodkladné výdaje. Soud tyto výdaje neuznal, kdy ve svém závěru uvedl, že jsem si je zavinil sám, tím že řádně neplatím výživné. Soud zde tedy zaměnil civilní řízení za trestní řízení a o nevyhnutelných výdajích rozhodl jako o trestu!! Navíc soud (podjatý soudce) sprostě lže, kdy z provedených důkazů vyplývá, že jde o spory s bývalou manželkou Monikou Mesznerovou a bývalým tchánem Jaroslavem Nyklíčkem, ke kterým nemám žádnou vyživovací povinnost, tedy jsem si tato výdaje ani nemohl zavinit neplněním výživného. Jedná se tedy o civilní spory a pro posouzení mých možností podílet se na výživě dítěte ani není podstatné, co bylo předmětem sporu (podle „obsazení“ lze snadno dovodit, že jde o pozůstatky porozvodových sporů). O těchto věcech rozhodoval jistě nestranný a nezávislý soud. Dokonce mohu být i přesvědčen, že jde o nesprávné rozhodnutí, avšak s ohledem na jeho vykonatelnost, jsem nucen jistě právem uznaný nárok uhradit. Zde však stojím před zákonným problémem, že vyživovací povinnost má absolutní přednost před ostatními nároky či dluhy. Neboť nedisponuji zcela neomezenými finančními prostředky, musím si tedy vybrat, zda dostojím vyživovací povinnosti s absolutní předností nebo jiné povinnosti. Pak se ovšem velmi snadno stane, že se nevyhnu dalším nákladům za výkon rozhodnutí pro dluh některé z povinností.Na místo lživých úsudků by soud naopak měl hodnotit tu skutečnost, že se v daném případě jedná o blízké rodinné příslušníky žalovaného, kteří by měli mít především zájem o zajištění jeho dobré životní úrovně a neměli by upřednostňovat svoje osobní zájmy (pohledávky vůči plátci výživného) a snižovat tak mojí schopnost podílet se na výživě účelovým podáváním exekucí bez předchozí upomínky (zde má od března 2012 konečně dojit k nápravě a oprávněný musí dlužníka o dluh nejdříve upomenout) či nabídky dohody pohledávku odložit či splácet, což by bylo nepochybně v oprávněném zájmu žalovaného.
Není zde tedy žádný důvod k tomu, aby soud při hodnocení mých možností, schopností a majetkových poměrů ve smyslu § 85 odst. 2) zákona o rodině nepřihlédl k těmto nevyhnutelným a nikoliv bezvýznamným výdajům, zejména za situace, kdy se na těchto výdajích také účelově podílejí blízcí rodinní příslušníci žalovaného.
n)
Soud (podjatý soudce) účelově znevážil a překroutil i další důkazy o mých nevyhnutelných výdajích, kdy jsem si skutečně ničím nezvinil nikoliv malé výdaje na poskytnutí právních služeb od Mgr. Vaverkové, která mě obhajovala ve věci úskočného obvinění z trestného činu, když mě vedení Obvodního soudu pro Prahu 4 křivě obvinilo z trestného činu.
Protože jsem se stal obětí úskočného obvinění je tedy přímo povinností soudu tento výdaj zohlednit při hodnocení mých možností, schopností a majetkových poměrů ve smyslu § 85 odst. 2) zákona o rodině.
o)
Pokud jde o exekuce „pro dlužné výživné“ žalovanému, zde soud (podjatý soudce) účelově překroutil skutečnosti a provedené důkazy ve snaze mě očernit a zamaskovat jednání žalovaného, které je jednak v hrubém rozporu s dobrými mravy, ale pravděpodobně se jedná o trestný čin (podvod ve stádiu pokusu).
V obou případech jde o údajně dlužné výživné, které však bylo žalovanému uhrazeno ještě před nařízením exekuce, a přestože žalovaný již měl výživné v „kapse“ (u jedné exekuce dokonce už rok), absolutně se neobtěžoval exekuci zrušit a nechal jí nařídit. Tím mě (ale i mojí manželku) žalovaný přivedl svízelné situace, kdy ačkoliv žádný dluh nemám, nemohu až do ukončení exekuce (které je zatím v nedohlednu) se svým majetek nijak nakládat. Na mojí straně tak vznikají další finanční a majetkové ztráty.
Soud po mně nemůže chtít, abych na svého vlastního syna podával trestní oznámení. Ve smyslu § 8 odst. 1) věta druhá trestního řádu bylo povinností soudu neprodleně státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu oznámit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a právě z důvodu, že žalovaný je strůjcem těchto mých finančních a majetkových ztrát, je zcela na místě to zohlednit při stanovení výše výživného.
p)
Soud (podjatý soudce) účelově překroutil skutečnosti a provedené důkazy ve snaze zamaskovat jednání žalovaného, které už zcela nepochybně překročilo veškeré hranice dobrých mravů a jde nepochybně o trestný čin křivé obvinění z trestného činu.
Soud vzal za prokázané, že žalovaný ani přes moji výzvu nepředložil doklad o pokračujícím studiu. S ohledem na skutečnost, že vyživovací povinnost rodiče trvá jen do doby, kdy je dítě schopno se samo živit a žalovaný mě neinformoval o pokračujícím studiu, neměl jsem tedy žádný důvod mu platit výživné, ostatně ani žalovaný mě o výživné nijak neupomínal. Nad rámec uvádím, že vysoké školy nemají povinnost rodiči (plátci výživného) sdělovat jakékoliv informace o „dítěti“ - zákon na ochranu osobních údajů jim to dokonce zakazuje. Krom informace od žalovaného tak nemám žádnou možnost zjistit, zda pokračuje ve studiu. Na místo otci, žalovaný předal doklad o pokračujícím studiu orgánům činným v trestním řízení spolu s trestním oznámením pro zanedbání povinné výživy a vystavil mě tak obvinění z trestného činu. Nejen, že to překračuje veškeré hranice dobrých mravů, ale zcela nepochybně se jedná o trestný čin křivé obvinění z trestného činu.
Soud po mně nemůže chtít, abych na svého vlastního syna podával trestní oznámení a bylo povinností soudu neprodleně státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu oznámit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin dle § 8 odst. 1) věta druhá trestního řádu!! To však soud neuděl a tuto závažnou skutečnost zcela zamlčel. je zcela nepochybné, že křivé obvinění z trestného činu se musí promítnout do přiznání nároku na výživné.
q)
Soud (podjatý soudce) do značné míry zkreslil změnu poměrů v otázce nákladů na bydlení. Soud sice uvedl, že při poslední úpravě poměrů jsem uváděl náklady ve výši cca 10 000,- Kč měsíčně, ale zapomněl dodat, že jsem bydel v naprosto neúnosných podmínkách v domě rodičů mojí současné manželky. Široce jsem také osvětlil současné náklady na bydlení (zvýšené náklady s ohledem na vysokou akontaci), kdy průměrný nájem činní cca 13 000,- Kč. Soud však neuvedl poměrně vysoké (cca 19 000,- Kč) náklady za služby (náklady za topení), které nejsem schopen nijak ovlivnit (důvod jsem rovněž široce vysvětlil).
Soud tak nepřijatelným způsobem zkreslil moje skutečné náklady na bydlení a to nikoliv o bezvýznamnou částku. Nad rámec uvádím, že s ohledem na „běžící“ exekuce ani nemá smysl uvažovat o případné výměně bytu.
h)
Soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že ke všem změnám poměrů, pro které snížil výživné o 1750,- Kč měsíčně, došlo ještě před podáním žalobního návrhu. Soud však neurčil dobu, kdy k těmto změnám došlo, a změnu výživného navázal na den podání návrhu, přestože podání návrhu není změnou poměrů a všechny změny poměru nastaly již dříve. V daném případě nelze aplikovat § 98 odst. 1) zákona o rodině, neboť soud žalovanému právo na výživné nepřiznával, kdy žalovaný žádný takový návrh nepodal a ani já jsem nerozporoval jeho právo na výživné a pouze jsem v souladu se Zákonem o rodině navrhoval změnu vyživovací povinnosti (změnu předchozího rozhodnutí o výživném) s ohledem na změny poměrů.
Je tedy nepochybné, že jsem v období „před podáním návrhu“ přeplácel výživné nejméně o částku 1 750,- Kč měsíčně (rozdíl mezi předchozí vyživovací povinností) a žalovaný se tak nezákonně „obohacoval“ na můj úkor. Na tuto pohledávku vůči žalovanému nelze aplikovat ani § 98 odst. 2 zákona o rodině, kdy přeplatek na výživném není právem na opakující se plnění a ani jiná plnění podle tohoto zákona.
Přestože jsem soud upozornil, že předchozí výše výživného pro mě byla již dříve neúnosná, soud v hrubém rozporu s dobrými mravy přeplatek výživného nijak nepromítl do svého rozhodnutí.
IV.
Hodnocení skutečností, důkazů a jejich provádění, aplikace platných zákonů na straně žalovaného
a)
Na straně žalovaného soud nebyl schopen zjistit jeho skutečné náklady na bydlení, kdy žalovaný předložil soudu pouze jakousi tabulku, ve které se nebyl schopen orientovat ani jeho právní zástupce. Je však nepochybné, že zde došlo ke změně poměrů, kdy v době poslední úpravy výživného žalovaný bydlel v bytě ve vlastnictví jeho babičky (N.) a jednalo se o družstevní byt. Podle svědecké výpovědi matky žalovaného však v současné době bydlí v bytě, který je v osobním vlastnictví matky žalovaného. I když se jedná o stále stejný byt, došlo zde změnou vlastnických práv k bytu k zásadní změně poměrů, kdy v případě družstevního bytu se splácela akontace a převedení do osobního vlastnictví znamená, že akontace již byla uhrazena a tím se výrazně snížily náklady na bydlení.
V tomto světle se pak žalovaným tvrzené (přesněji spíše kýžené) životní náklady 13 000,- Kč až 15 000,- Kč jeví jako značně nadnesené.
b)
Soud se spokojil s tím, že žalovaný navštěvuje vysokou školu, ale nijak se nevypořádal s tím, že mě o svém záměru pokračovat ve studiu neinformoval, vůbec se nezajímal o můj názor, neměl ani formální slušnost mě požádat, zda bych byl ochoten ho dále živit a pokračování vyživovací povinnosti považoval za samozřejmost.
I.ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005
Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině, jako základu společnosti, se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat.
Už jen tím, že soud připustil a vzal při svém rozhodování v úvahu nemravné chování žalovaného dle nálezu Ústavního soudu č. j. I.ÚS 643/04 aproboval jednání, které je "contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy.
c)
Soud se v rozporu s ustálenou judikaturou spokojil s tím, že žalovaný navštěvuje vysokou školu, aniž by se vůbec zajímal, zda se jedná o pokračující přípravu na budoucí zaměstnání. Právě o tom lze silně pochybovat, protože žalovaný dokončil Střední elektrotechnickou školu v Praze 10, která na svých webových stránkách uvádí, že „absolventi jsou připravováni pro studium na vysokých školách technického směru“. Z potvrzení o studiu předloženém soudu však vyplývá, že žalovaný je studentem Vysoké ekonomické školy, tedy školy, kterou rozhodně nelze považovat za technickou.
Ostatně o tom také svědčí soudem provedený důkaz rozvrh práce ve školním semestru 2010/2011, kde jsou tyto předměty:
Bezpečnost informací na internetu, burzovní obchody, italština pro ekonomy, plavání, statistika, zpracování informací a znalostí, analýza a návrh informačních systémů, angličtina pro pokročilé, managment, matematika pro ekonomy, soudobá rétorika, tvorba webových stránek a aplikací, účetnictví.
Ze 13 předmětů jsou pouze 4 předměty (tedy ¼), u kterých lze případně uvažovat o pokračujícím studiu, a všechny ostatní předměty jsou ekonomického směru. Najdeme zde však i předmět plavání, o kterém lze jen stěží uvažovat jako o pokračujícím studiu.
S ohledem na skutečnost, že se zjevně nejedná o pokračující přípravu na budoucí zaměstnání, je zcela na místě uvažovat o výrazném omezení či dokonce o úplném zrušení vyživovací povinnosti.
d)
Za situace, kdy soud považuje za pokračující přípravu na budoucí povolání, když žalovaný chodí do školy dva dny v týdnu a jeden den si chodí do plaveckého bazénu „dávat prsíčka“ (plavat prsa) a povinnému diktuje, že si má najít ještě druhé zaměstnání či brigádu (nejlépe ručně vykládat vagóny) aby „dotáhl“ svoje příjmy na úroveň nutnou pro plné uspokojení kýžených životních nákladů žalovaného, jde o tak hrubou nemravnost, za kterou by si (lidově řečeno) měl sám sobě dát soud (soudce) pár facek.
Na místo toho, aby soud v souladu s nálezem Ústního soudu č. j. I.ÚS 643/04 v rodině, jako základu společnosti, svým rozhodnutím dobré mravy kultivoval, zde nejen že aproboval stav, který je "contra bonos mores“ v rozporu s dobrými mravy, ale sám ho ještě dalece vylepšil a zdokonalil.
c)
Soud ve svém odůvodnění uznává, že žalovaný by se s ohledem na menší rozsah studijních povinností již měl alespoň částečně podílet na svých životních nákladech vlastním přičiněním a spokojil se s tím, že si žalovaný vydělal nějaké peníze z jednorázových brigád (pravděpodobně v době prázdnin). Bylo tedy zcela na místě, se zabývat otázkou, zda v době prázdnin (a to nejen letních) by se žalovaný již neměl zcela podílet na svých životních nákladech a v této době mojí vyživovací povinnost vůči žalovanému velmi výrazně snížit či zcela rušit.
d)
Soud ve svém odůvodnění uznává, že žalovaný by se s ohledem na menší rozsah studijních povinností již měl alespoň částečně podílet na svých životních nákladech vlastním přičiněním, avšak nijak nezjišťoval, jaké jsou v tomto směru možnosti žalovaného, přičemž s ohledem na stejné vzdělání žalovaného ve stejném oboru jako mám já (střední průmyslová škola elektrotechnická) se přímo nabízel soudem excesně svévolně provedený důkaz „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce. Zde se například nabízí na straně 94 zaměstnání jako „ Aktivní operátor“ u firmy MirRe Sytem s. r. o., která hledá zaměstnance se základním vzděláním a praktickou školou i na brigádu s výdělkem 13 000,- Kč až 20 000,- Kč (Ø 16 500,- Kč hrubého). Stejně jako v mém případě tedy měl soud i na straně žalovaného vycházet z příjmu „dle nabídky Úřadu práce“.
Ze soudem provedeného důkazu „nabídka volných pracovních míst evidovaných Úřadem práce“ je tedy nutno považovat za příjem žalovaného průměrný čistý příjem ve výši 13 324,- Kč (16 500,- Kč hrubého). Za situace, kdy soud na jiném místě označil tento příjem žalovaného (součet výživného od matky a od otce) jako dostatečný k naplnění důvodných potřeb žalovaného, bylo zcela na místě zcela vyhovět mému návrhu na snížení výživného až na částku životního minima žalovaného.
e)
Soud dokonce vzájemně ani nehodnotil věci, které jsou ve společnosti obvyklé, že „děti“ jsou pokračovateli svých rodičů v jejich firmě či zde alespoň vypomáhají. S ohledem na skutečnost, že žalobce je plně připraven na práci správce počítačových sítí (viz. webové stránky SPŠE Praha 10) a na vysoké škole studuje předmět „Tvorba webových stránek“ (viz. důkaz rozvrh práce v školním semestru 2010/2012), zcela nepochybně by mi byl velmi prospěšný při získávání zakázek zejména profesionální úpravou a správou webových stránek mojí firmy. Tuto práci by navíc žalobce mohl vykonávat v libovolném čase, podle svých aktuálních možností. Žalobce by tím získával finanční prostředky za odvedenou práci, ale zároveň by tím výrazně napomáhal v dosahování mých příjmů, ze kterých bych pak lépe mohl plnit svojí vyživovací povinnost.
S ohledem na skutečnost, že se žalovaný nikdy o tuto práci nezajímal, měl by to soud hodnotit jako bezdůvodné vzdání se vlastního prospěchu a promítnout to do jeho nároku na výživné razantním snížením výživného.
f)
Soud (podjatý soudce) v rozporu se Zákonem o rodině ve vzájemné souvislosti nehodnotil ani majetkové poměry žalobce a žalovaného. Soudu jsem obšírně objasnil svoje majetkové poměry, kdy velká část mého majetku po vypořádání SJM s bývalou manželkou skončila ve chřtánu porozvodových sporů, a za zbývající část jsem si pořídil vybavení bytu, o které mě bývalá manželka M. okradla (byla obviněna z trestného činu krádeže, ale protože to je „Matka“, byla zproštěna obžaloby – otec by za to samé dostal několik let). V současné době tak krom běžného vybavení domácnosti a deset let starého auta nemám žádný jiný movitý ani nemovitý majetek. Žalovaný má stejně jako já běžné vybavení domácnosti (navíc vybavení jsem mu zakoupil z dědictví po svém otci), avšak na běžném účtu má uloženo více jak 400 000,- Kč, čím jeho majetkové poměry značně (právě o tuto částku) převyšují moje majetkové poměry.
Soud (podjatý soudce) tak nijak nevyřešil zákonnou otázku, zda za tohoto stavu (velkého rozdílu majetku) a při mých nízkých příjmech by to neměl být právě žalovaný, kdo by mi měl finančně vypomáhat, neboť i děti mají vyživovací povinnost ke svým rodičům.
Nad rámec uvádím, že jsem žalovaného požádal, zda by mě nemohl finančně vypomoci, protože jsem se dostal do finanční tíživé situace (především jeho zaviněním viz. podvodná exekuce na majetek pro údajný dluh na výživném). Žalovaný však na tuto mojí prosbu doposud nijak nereagoval.
Obě tyto skutečnosti (nepoměr majetku a neochota mi pomoci) je však nutné také hodnotit v intencích § 96 odst. 2) zákona o rodině jako odporující dobrým mravům a náležitě to promítnout i do nároku žalovaného na výživné.
V.
Dobré mravy
Zákon o rodině v § 96 odst. 2) soudu přímo ukládá, aby při posuzování pozitivního práva, zároveň posoudil, zda by přiznání nároku na výživné nebylo"contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy. Tento úkol soudu pak blíže specifikoval nález Ústavního soudu I.ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005
I.ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005
Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v rodině, jako základu společnosti, se musí dobré mravy kultivovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat.
a)
Soud ve svém odůvodnění zcela okrajově zmiňuje prokázanou skutečnost, že žalovaný krom výživného odmítá jakákoliv jiná plnění (pozvání na večeři u příležitosti jeho narozenin, u příležitosti těchto vánoc si odmítl převzít dárek). Přestože jsem soud (podjatého soudce) upozornil na právní názor v této věci nadřízeného Městského soudu v Praze (18 Co 242/2002) a soud I. stupně je tímto názorem vázán, soud (podjatý soudce) na to vůbec nereflektoval.
18 Co 242/2002
Za této situace má odvolací soud za to, že nezletilá má ve vztahu k otci nárok pouze na takové výživné, které bude sloužit k uspokojování jejích základních potřeb ryze spotřebního charakteru /ošacení, obutí, stravování, nutné náklady na pomůcky ve státní střední škole/. Pro její chování však nemá nárok na výživné, na které by jinak měla ve smyslu výše citovaných ustanovení § 85 odstavec 2 ZR nárok, tedy na uspokojování svých nadstandardních nároků a nemá též právo podílet se na zjištěné vyšší životní úrovni svého otce.
V jedné části soud uvádí, že ke snížení výživného ho vedla ta skutečnost, že žalovaný by se již sám měl podílet na svých „nadstandardních“ nákladech s ohledem na studium na vysoké škole (tomu by tedy odpovídalo určité snížení výživného na nezbytnou základní částku), avšak na jiném místě soud uvádí, že důvodem ke snížení výživného také bylo nemravné chování žalovaného, kdy svého otce neinformuje o pokračujícím studiu a školních výsledcích. Logicky vzato, základní výživné by tedy mělo být sníženo pod úroveň základního výživného. Pokud pomineme všechny ostatní okolnosti, je soudem stanovené výživné 4 750,- Kč silně na průměrem v obdobných případech (cca 3 000,-Kč) a sám soud takové výživné označuje za „dostatečné k odůvodněným potřebám žalovaného“, tedy za základní výživné a soudem deklarovaný korektiv ve smyslu § 96 odst. 2) zákona o rodině (rozpor s dobrými mravy) se ve výsledku (ve stanoveném výživném) zcela vytrácí. Tím soud aproboval jednání, které je "contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy.
b)
Soud ve svém odůvodnění uvádí, že má z výslechu svědkyně M. (matky žalovaného) za prokázané, že žalovaný s žalobcem i přes snahu žalobce nekomunikuje a neplní si tak své základní povinnosti vůči rodiči ve smyslu § 35 zákona o rodině (např. nectí svátky a narozeniny otce ani tím, že by mu poslal SMS a to ani v případě významného životního jubilea – 50let). Takto hrubé a nemravné porušení základní zákonné povinnosti žalovaného, při kterém je zcela na místě plně aplikovat § 96 odst. 2 zákona o rodině, však následně soud zužuje pouze na neposkytování informací o studiu.
Tím, že soud připustil porušování zákonných povinností žalovaného, aniž takové jednání vzal v úvahu, aproboval jednání, které je "contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy.
c)
V daném případě však ze strany žalovaného nedošlo jen k těmto nemravnostem, ale pravděpodobně také ke spáchání trestných činů. Jak již bylo na jiném místě podrobně uvedeno, soud (podjatý soudce) tyto nemravnosti lživě interpretoval či překroutil v můj neprospěch. Tím však naprosto nepřijatelným způsobem aproboval jednání, které je "contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy.
VI.
Závěr
Lze souhlasit s tím, že dokazování je dostatečné a není potřeba provádět další důkazy. Celé předchozí řízení však bylo postiženo soustavným porušováním mého práva na spravedlivý soudní proces před nezávislým soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod, kdy věc byla projednána zjevně podjatým soudcem a nemohl jsem zcela uplatnit svoje práva, kdy jsem byl za oprávněnou kritiku práce soudců zastrašován úskočnou kriminalizací. To se zcela nepochybně promítlo i do samotného rozhodnutí plného překrucování skutečností, ignorací Mezinárodních úmluv, Listiny základních práv a svobod a platných zákonů, zjevných a neodůvodněných vybočení od ustálené judikatury, rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné odůvodnění a je tak zatíženo svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nad to aprobuje jednání, které je "contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy.
Na zničení vztahu žalovaného k mojí osobě nese veškerou vinu česká justice (viz. rozhodnutí ESPL ve věci Bergmann proti ČR), která přes můj odpor svěřila žalovaného do výchovy matce, která ho využila pouze jako nástroj pomsty vůči mojí osobě a toto řízení je „jen“ důsledkem toho všeho. Pokud soud svým rozhodnutím aproboval, tento stav opakovaně vytýkaný české justici Evropským soudem pro lidská práva, a nedokázal rázně poučit syna o chování ke svému otci, jakékoliv rozhodnutí odvolacího soudu už nemůže zabránit mojí stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, se kterou jsem dosud otálel.
VII.
Odvolám se také proti výroku III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Občanský soudní řád sice přiznává právo úspěšnému ve sporu na náhradu nákladů, avšak při částečném úspěchu soud náklady rozdělí mezi účastníky řízení, případně náklady řízení nepřizná žádné ze stran viz. § 142 odst. 2) o . s. ř. Právě řízení, kde jsou účastníky otec a syn, je typickým případem, kde by soud neměl žádnému z účastníků přiznat náklady řízení, protože by to odporovalo dobrým mravům.
Sám soud při svém pokusu o smírné řešení věci konstatoval, že zde nejde o právně složitou věc. Není tedy zcela jasné, proč žalovanému přiznal náklady na zastoupení advokátem JUDr. Černým. Zjevně se tedy nejednalo o účelně vynaložené náklady (viz. nejnovější rozhodnutí Ústavního soudu a řady obecných soudů v kauzách vymahačů drobných částek).
VIII.
Domáhám se, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně celé včetně odůvodní zrušil jako hrubě nemravné aprobující jednání, které je "contra bonos mores" v rozporu s dobrými mravy a zcela vyhověl mému žalobnímu návrhu, kdy navrhované výživné rovnající se životnímu minimu žalovaného je s ohledem na všechny prokázané skutečností více než velkorysé.
Dávám však na pečlivé zvážení soudu, zda by ten to návrh neměl výjimečně překročit v souladu s nálezem Ústavního soudu I.ÚS 643/04 a moji vyživovací povinnost zcela rušit, protože rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat, kultivovat a důsledně vyžadovat a orgány veřejné moci, soudy zvláště, k tomu musí svými rozhodnutími přispívat. Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit ..."), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.
IX.
Důkazy
Důkazy vztahující se k tomuto odvolání, jakož i důkazy které jsem bez vlastního zavinění nemohl použít před soudem I. stupně budou soudu předloženy nejpozději při projednání tohoto odvolání.
Odvolání oprávněný
Povšimněte si, jaké znalosti má student pátého semestru Vysoké ekonomické školy. Inflace postihuje pouze jeho matku a spotřebitelské ceny rostou jen vybraným studentům vysoké ekonomické. Proto jsem se také obrátil na jeho školu, aby mi sdělila kdo je jeho profesorem ekonomie a jak je možné, že při těchto znalostech ještě nepropadl.
—————
