Petice OOS proti zákonu o náhradním výživném

„Musíte se rozvést a partnera poslat do exekuce, jinak žádné peníze nedostanete,“ budou už brzo slýchat matky na Úřadech práce. Děti z chudých rodin chce stát podpořit třemi tisícovkami měsíčně. Podmínkou je, že se vzdají péče jednoho z rodičů, zpravidla otce, a pošlou ho do exekuce. Přesněji řečeno, rozhodnou to za ně jejich matky (děti samy do takových věcí přece nemají co mluvit). Ďábelský plán, jak tisícům dětí rozbít rodinu a připravit je o tátu, se jmenuje zákon o náhradním výživném. Jednomyslně jej podpořili všichni poslanci, napříč politickými stranami.

Tzv. problém neplatičů výživného je tu odjakživa. Vždy zde byla skupina bezdomovců a lidí na dávkách, kteří se nedokáží postarat ani o sebe samotné. Jejich počet je víceméně konstantní, kolem dvou procent. Závažné téma, hojně propírané v médiích, učinilo z marginálie památné vystoupení. „Tady žije 570 000 neúplných rodin ... z toho asi polovina rodičů (tedy 285 000) výživné neplatí.“

Lež byla donekonečna omílána v médiích, dokud veřejnost nezapomněla, že nejde o oficiální údaj, ale o výmysl bývalé ministryně. Za přispění spolku Asociace neúplných rodin, který v médiích předstíral, že je zástupcem nebo mluvčím všech samoživitelek. Později se ukázalo, že spolek je ve skutečnosti jen Lucie Asenová, placená poradkyně, přes níž spolek sama ministryně Marksová ovládá. Citace nepravdivých údajů, šířených ANR, je uvedena v dřívějších odůvodněních zákona.

V současném odůvodnění se uvádí: „Podle ČSÚ bylo v roce 2017 v ČR přibližně 175 000 rodin, kde žilo dítě s jedním rodičem. V roce 2018 uspořádal Klub svobodných matek průzkum, který čítal 1154 respondentek, z nichž téměř polovina nedostávala pravidelně výživné.“ (85 000 neplatičů) Ze spolku se nakonec vyklubala jen jakási paní Pavlousková, která se objevila v kauze hejtmanky Jermanové.

Pokračování se chopila Olga Richterová: „... u nás žije na 100 000 rodin samoživitelů a samoživitelek a až polovina (50 000) z nich trpí neplatičstvím.“

Později sama ministryně Maláčová přiznává: „Věc, kterou si od schválení tohoto zákona také slibujeme, je, že budeme mít konečně jasný přehled, kolika dětí, kolika rodičů se nevymahatelnost práva v případě neplacení alimentů týká. V tuto chvíli pracujeme bohužel pouze s odhady. Jak jsem zmínila, jedná se o 24 tisíc dětí.“ (cca 15 000 neplatičů)

Ve finále návrh zákona připouští, že vymoženo bude kolem deseti procent z vyplaceného náhradního výživného. Tedy uznává, že neplatičů, kteří by platit mohli, je cca 1500. A konečně návrh zákona uvádí: „S ohledem na to, že nejsou k dispozici žádná relevantní data, která by sledovala aktuální počet dětí, vůči kterým není plněna vyživovací povinnost pro nárok na náhradní výživné,... jedná se o odhad z celkového počtu stanovených rozhodnutí o výživném ...“ (str. 25)

Jinak řečeno: „Neplatičů výživného, kvůli kterým jsme zákon udělali, může ve skutečnosti být ještě daleko méně než 1500.“

Lživá mediální kampaň, kterou odstartovala ministryně Marksová, uvedla v omyl veřejnost i zákonodárce, když zveličila „problém neplatičů“ více než stonásobně. Návrh zákona navíc nebyl projednán s žádnými občanskými iniciativami, které se zabývají ochranou práv dětí, rodičů a rodin. Jen díky tomu byl zákon o náhradním výživném 13. 11. 2020 poslanci schválen.

Zákon o náhradním výživném deklaruje, že chce podporovat znevýhodněné děti z chudých rodin. Nabízí se jednoduché řešení - přispívat finančně všem dětem na základě prokázání majetkových a příjmových poměrů domácností, kde je o ně pečováno. Je to administrativně jednoduché a levné a nikoho to nediskriminuje.

Takový přístup se ovšem navrhovateli (MPSV, resp. Maláčové) nelíbí. Nárok na náhradní výživné podmínil skutečností, že probíhá exekuční řízení ohledně pohledávky na výživné. Pro získání takové pohledávky musí rodič požádat soud o rozvedení manželství a o úpravu poměrů k nezletilým po rozvodu. Rozhodnutí o výši výživného je exekučním titulem, na jehož základě už stačí jen tvrdit, že existuje dluh na výživném, a hned začne exekuce. Soudy téměř vždy určí, že pečujícím rodičem po rozvodu je matka a povinným (tj. platičem výživného) je otec dítěte. Výživné se určuje z jeho „potenciálních příjmů,“ což znamená, že absence majetku a příjmů na výši stanoveného výživného nemá vliv.

Pokud se matka rozhodne zachovat nezletilému péči obou rodičů, nárok na 3000 Kč měsíčně jí tedy vzniknout nemůže. Zákon o náhradním výživném, v podobě, v jaké byl schválen, nutí matky ze sociálně slabých poměrů ukončit své manželství a rozbít rodinu svým dětem. Podání návrhu na exekuci otce, o němž matka ví, že díky určování výživného z neexistujících („potenciálních“) příjmů není výživné schopen platit, je posledním hřebíčkem do rakve dobrým vzájemným vztahům mezi rodiči navzájem a dětmi, na kterých instituce rodiny a rodičovství stojí.

Zákon o náhradním výživném není jen kolosální podvod. Je to i tunel do státní kasy. Jeho navrhovatel jaksi „zapomněl,“ že s každou exekucí vzniknou náklady, které musí někdo uhradit. Pokud exekutor zjistí, že povinný je nemajetný, bude náklady vymáhat po samoživitelce (EŘ, § 89: „... V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.“) Vznikne tak 21600 pohledávek na náklady, vymáhaných po samoživitelkách. 91 milionů z vyplaceného náhradního výživného tak skončí v kapsách exekutorů. V případě zapojení advokátů do exekučních řízení to může být dalších až cca 200 milionů. Nepočítaje v to tisíce samoživitelek nových, které se jimi účelově stanou.

Zákon diskriminuje děti z rodin úplných, když finančně zvýhodňuje rodiny neúplné. Nerespektuje právo nezletilých dětí na ochranu a péči obou rodičů a povinnost přihlédnout k názorům dětí v záležitostech, které se jich dotýkají.

Podpořit žádost, která bude zaslána senátorům, aby zákon ve stávající podobě neschválili, a prezidentu republiky, aby jej nepodepsal, můžete ZDE.

Odborová organizace Sluníčko

Adikia má na nový zákon o náhradním výživném trošku jiný pohled. Za podstatné především považuje porušení rovnosti občanů danou Listinou základních práv a svobod. Je zcela nepřijatelné, aby stát takto mocensky zasahoval do rodinněprávních vztahů jen u určité skupiny občanů (zde rozvedené rodiny) a jiné skupiny občanů (nerozvedené rodiny) za stejný prohřešek (zanedbání povinné výživy) štědře odměňoval dávkami. Je rovněž otázkou, co je či není onen prohřešek, když zde opět v rozporu s Listinou základních práv a svobod (čl. 4) nejsou zákonem upravená pravidla pro určování výživného. Všechno ostatní popsané v Petici je už jen důsledek zcela protiústavního zákona o náhradním výživném.  

Adikia