Je stále platný „opatrovnický“ rozsudek i po nabytí zletilosti dítěte?

Podívejme se na petit „opatrovnického“ rozsudku 0 P 129/2004 soudkyně Mgr. Winklerové.

(Poznámka:Docela legrační. Výživné se snižuje, aby se hned zase zvýšilo. Ale to teď není důležité.)

A teď se podívejme na usnesení 55 C 56/2010 soudkyně JUDr. Smitkové

Výrok rozsudku soudkyně Mgr. Winklerové je díky výpočtu všech předchozích rozhodnutí ve věci absolutně nepřehledný. Této podivné hatmatilce možná rozumí soudkyně, ale normální lidi takto nemluví. Ve smyslu výkladu náležitostí výroku rozhodnutí soudkyně JUDr. Smitkové, je tedy výrok (plnění výživného k rukám matky) nevykonatelný.

Zůstává zde tedy obecně pouze vyživovací povinnost daná Zákonem o rodině a to ještě za předpokladu, že se oprávněný připravuje na budoucí povolání. Oprávněný by tedy měl povinnému předložit doklad o studiu. Pokud se na nějakém plnění nedohodnou, oprávněný může podat návrh na určení výživného soudem. Tomuto výkladu v otázce platnosti „opatrovnického“ rozsudku po nabytí zletilosti svědčí i  § 86 odst.3) zákona o rodině. 

Zákon o rodině

§ 86

(3) Výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh.

Pokud je na jiném místě v zákoně dán nárok na výživné vždy, když se oprávněný připravuje na budoucí zaměstnání, tento nárok není omezen nabytím zletilosti a zároveň by platnost „opatrovnického“ rozsudku přecházela i do doby zletilosti, jakou jinou situaci by pak toto ustanovení řešilo?

K platnosti „opatrovnického“ rozsudku po nabytí zletilosti jsem hledal nějaký judikát, ale jak už to zde bývá zvykem, pokud jde o ustanovení „svědčící ve prospěch“ povinného (např. rozpor s dobrými mravy), pak nic moc nenajdete.

Zákon o rodině/Holub, Nová, Hyklová/ Linde Praha a. s. /2005

S IV – Z ustanovenia § 86 odst. 3) Zák. o rod nemožno však vyvodiť záver, že rodič plnoletého diťaťa, ktoré nie je schopné samo sa živiť, nemá voči nemu vyživiovaciu povinnost, a že táto povinnosť mu vznikne až súdnym rozhodnutím.

(Poznámka. JUDr. Nová se podílela se na tvorbě Zákona o rodině. Měl jsem možnost s ní několikrát osobně hovořit a s údivem jsem zjistil, jak opatrovnická justice totálně zdeformovala některá její dobře myšlená ustanovení zákona. Podílela se také na tvorbě tabulek výživného a dnes je pravděpodobně asi jediná soudkyně, která je používá.)

Zákon o rodině/Hušáková a kolektiv/C. H. Beck/2009

R 2/1985 - Rozhodnutie súdu, ktorým bola rodičom určená výška výživného pre dieťa po čas jeho maloletosti, nestráca účinnosť ani po nabudnutí plnoletosti dieťaťa. Ani nie potrebné po nadobudnutí plnoletosti dieťaťa podávať nový návrh na určenie výživného, ak podmienky pre trvanie vyživovacej povinnosti ďalej trvajú.

V obou případech se jedná o rozhodnutí nějakých slovenských soudů ještě z dob reálného socialismu. První judikát otázku platnosti „opatrovnického rozsudku nijak neřeší a pouze konstatuje, že pokud dítě není schopno se samo živit, vyživovací povinnost trvá. To ale nikdo nepopírá!

Druhý judikát je pouze „přáním myšlenky“ prosté o nějaké sofistikované vysvětlení. Autorkou knihy je známá zastánkyně komunistického pojetí rodinného práva prof. Milana Hrušáková. Pak ani není divu, že jsou v ní uvedeny právě takové judikáty.

Ak podmineky pre trvanie vyživovacej povinnosti ďalej trvajú.

A o to tady právě jde! Nabytí zletilosti je totiž natolik zásadní změnou poměrů, že to zcela nepochybně vyžaduje „revizi“ opatrovnického rozsudku. Ukážeme si to na modelovém příkladu.  

Z nějakého důvodu není dlouhodobě uskutečňován pravidelný kontakt dítěte s „plátcem výživného“ (záměrně píšu plátce, protože při tomto vztahu se skutečně nemůže jednat o tatínka). Do zletilosti je matka povinna dbát na školní docházku dítěte a je také povinna podávat „plátci výživného“ pravidelné informace o dítěti (ha ha ha). Dnem zletilosti dítěte však nastává zásadní změna. Jestliže matka do zletilosti „plátci výživného“ nepodávala informace o dítěti, tak po jeho zletilosti je nebude podávat tuplem. Zletilé dítě může klidně ukončit školní docházku, může nastoupit do zaměstnání nebo se jen flákat po ulicích. Zletilé dítě nemá ani žádnou povinnost podávat o sobě rodičům informace. Pokud dítě nebylo v kontaktu s „plátcem výživného“ a nekontaktuje ho ani po nabytí zletilosti ako má ocko vediet, že podmienky pre trvanie vyživovacej povinnosti ďalej trvajú?

Teoreticky by tatínek mohl výživné platit dál (kdo však má peněz nazbyt), a pokud by se ukázalo, že „dítě“ nechodí ani do školy a ani do práce, měl by nárok na vrácení „přeplatku“ na výživném. Taková pohledávka by ovšem byla velmi špatně vymahatelná.

Řada rodičů dětem tvoří úspory (někdy dokonce nedobrovolně rozhodnutím soudu). Dítě také mohlo být obdarováno kulantním obnosem od prarodičů či dědit nějaký majetek. Rodiče se pak o tento majetek starají (přesněji měli by starat) dílem řádného hospodáře až do nabytí zletilosti a pak musí (přesněji měli by) tento majetek dítěti předat. I to je zásadní změna poměrů, pro kterou je nutné revidovat „opatrovnický“ rozsudek.

Pokud se zletilé dítě s „plátcem výživného“ nedohodne a trvá na plnění výživného,  musí se tedy  obrátit na soud (proto také je v Zákoně o rodině § 86 odst. 3), který pak musí posoudit, zda právě ony „podmineky pre trvanie vyživovacej povinnosti ďalej trvajú“.  Soud vždy musí (přesněji plátce výživného musí donutit soud) hodnotit, zda „školní docházka“ je ještě přípravou na budoucí povolání nebo se jedná o „věčného studenta“.  Při posuzování nároku na výživné také soud musí (měl by) hodnotit majetkové poměry oprávněného spolu se stupněm „pokračujícího“ studia, kdy třeba studium na vysoké škole je spíše osobní investicí oprávněného do dalšího života, než ještě přípravou na budoucí zaměstnání.