Otevřený dopis poslancům ústavně právního výboru a výboru pro sociální politiku

Vážená paní poslankyně, vážený pane poslanče,

usnesením Poslanecké sněmovny byly do vašeho výboru předány k projednání dva návrhy zákonů o náhradním výživném. Pozorně jsem sledoval diskusi k těmto návrhům a musím říct, že je vám určitými zájmovými skupinami vnucováno naprosto nekoncepční řešení, což ve svém vyjádření (sněmovní tisk 126/1)konstatovala i vláda.

Navrhovatelé obou zákonů se populisticky snaží všem namluvit, že stát má větší „páky“ na neplatiče výživného, což je naprostý nesmysl, protože kromě návrhu na výkon rozhodnutí či podání trestní oznámení zde prostě žádné jiné „páky“ nejsou!

Neobstojí ani tvrzení o složitosti vymáhání výživného, kdy každý exekutor velice rád a zdarma návrh na výkon rozhodnutí napíše. Jsou zde také různé neziskové organizace, které se vymáhání výživného věnují. Zde však jde především o parazitování na neštěstí dětí, kdy jejich prioritou jsou náklady exekuce pro spřízněné advokáty a vlastní dluh je až podružný. Ani podání trestního oznámení není nic složitého, kdy stačí dojít na kterékoliv oddělení Police ČR a vše další je již v moci orgánů činných v trestním řízení.  

Navrhovatelé obou zákonů se opírají o různé statistiky, které jsou často zastaralé nebo zavádějící. Ano, všichni cítíme, že neplacení výživného je veskrze negativní jednání, které postihuje děti, ale soustavnou ostrakizací neplatičů výživného se problém s neplacením výživného prostě nevyřeší. O tom zcela jasně svědčí i následující seznam opatření.

Pro úplnost je také nutné zmínit i zcela extrémní návrh na řešení neplacení výživného, který je srovnatelný s rozdělování rodin fašisty za II. světové války, kdy poslankyně Maxová (ANO) navrhovala, aby byl neplatičům výživného zcela omezen pravidelný styk s dětmi. Tento zrůdný návrh naštěstí nedospěl do podoby zákona, ale má vysokou vypovídací hodnotu o tom, co některé poslankyně (poslanci) považují za nejlepší zájem dítěte.

Rád bych věřil, že poslanci pro tyto zákony hlasovali v dobrém úmyslu, ale věznice jsou opět přeplněné pro společnost nijak nebezpečnými neplatiči výživného a neplacení výživného je stále velký společenský problém, pro který jste teď různými zájmovými skupinami tlačeni k přijetí nesystémového řešení. 

I cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. 
Pojďte to tentokrát udělat správně.

Navrhovatelé obou zákonů se ohánějí tím, že podobné zákony jsou i v jiných vyspělých státech západní Evropy. Zapomněli však říct, že právě v těchto státech jsou jasná pravidla pro určování výživného (viz. Německé, Rakouské či Francouzské tabulky výživného) a neplacení výživného je tak v těchto zemích zcela marginální problém.

V první řadě je tedy potřeba naplnit článek 4 Listiny základních práv a svobod tím, že o výživném nebudou rozhodovat soudci jen podle svojí momentální nálady, ale pravidla pro stanovení výživného budou dána zákonem o výživném, který bude platit stejně a nerozdílně pro všechny. Z pohledu zákona je totiž vyživovací povinnost jako každá jiná povinnost a nelze jí dávat žádný jiný rozměr (že jde o nezaopatřené děti), kdy ani o jiných zákonných povinnostech (daně, sociální a zdravotní pojištění), které rovněž skrze rodiče dopadají na děti, nerozhodují soudci jen podle svojí momentální nálady, ale pravidla pro výpočet jsou jednoznačně dána zákony. Zároveň tím bude naplněn základní princip právního státu – předvídatelnost práva, kdy každý oprávněný bude naprosto jasně vědět, na jaké výživné má ještě nárok a každý povinný bude naprosto přesně vědět, jaké má platit výživné. Teprve potom bude možné říct, kdo z rodičů je darebák a kdo je obětí rozhodovací libovůle soudců. Zákonná pravidla pro určování výživného by navíc přispěla i ke kultivovanosti rozvodů, kdy nejasná pravidla pro určování výživného jsou zdrojem zbytečných rozporů mezi rodiči. V řadě případů je pak výživné zneužíváno k ekonomické či citové šikaně některého z rodičů.

Na místo statistik o počtu trestaných osob za neplacení výživného, o počtu exekucí na dlužné výživné či o průměrném dluhu na výživném, by tak dalšímu jednání o návrzích zákona o náhradním výživném měla předcházet rešerše důvodů, které tak velký počet rodičů vede k neplacení výživného, protože pokud nebudete znát podstatu problému, jen těžko lze najít jeho správné řešení.  Právě z těchto důvodů také v loňském roce vznikla Charta práv výživou povinných rodičů, kterou vám spolu s podpisovými archy zasílám v příloze.

Pokud jde o samotnou pomoc potřebným dětem, nabízí se zde možnost, která by na rozdíl od obou návrhů přinesla obrovské úspory státního rozpočtu.

1. Přijetí zákona o výživném

 Soudy každý rok řeší asi 30 000 sporů o výživné. Pokud by byla vyživovací povinnost upravena zákonem, nemusely by o výživném rozhodovat soudy. Minimálně by se tím zkrátila soudní řízení, což sice není finančně měřitelné, ale o to více žádoucí zejména ve sporech o děti.  Případně by se mohl snížit počet soudců, kterých máme více jak Japonsko se 100 milióny obyvatel. Podle mého skromného odhadu by tak roční úspory státního rozpočtu dosáhly řádu stovek miliónů ročně.

2. Zrušení trestného činu zanedbání povinné výživy

Každý rok je pro neplacení výživného trestně stíháno asi 10 000 osob. Marně jsem se snažil od Police ČR získat informaci, kolik příslušníků zaměstnává vyšetřování tohoto trestného činu a jaké jsou náklady na vyšetření jednoho případu. S ohledem na skutečnost, že šetření u Police ČR probíhá ve dvou stupních (místní oddělení a kriminální policie), lze předpokládat, že náklady na jeden případ činí nejméně 30 000 Kč, což je celkově 300 miliónů ročně. K tomu je však ještě potřeba přičíst náklady na šetření případů, kde se nakonec trestnou činnost neplacení výživného nepodaří prokázat.

Ani Ministerstvo spravedlnosti mi nebylo ochotno vyčíslit, jaké jsou náklady na jedno trestní řízení s neplatičem výživného, kde věc řeší státní zástupce, soud I. stupně a ve většině případů i soud odvolací.  Lze předpokládat, že zde již náklady dosahují 100 000 Kč na jeden případ, což je celkově 1 miliarda ročně. Zrušením trestného činu zanedbání povinné výživy by se tedy mohl snížit počet státních zástupců a soudců.

Zrušení trestného činu zanedbání povinné výživy by však minimálně mohlo přispět k většímu počtu policistů v ulicích, rychlejšímu šetření jiných závažných trestných činů, zkrácení trestních řízení před soudy, což sice nelze vyčíslit v penězích, ale pro společnost by to byl mnohem větší přínos, než stíhání pro společnost nijak nebezpečných neplatičů výživného.  

Každý rok je uvězněno asi 900 osob za neplnění vyživovací povinnosti, přičemž náklady na uvěznění jednoho pro společnost nijak nebezpečného neplatiče výživného činí 34 000 Kč měsíčně, což je více jak jedenáctinásobek průměrného výživného a potřebné dítě nedostane ani jednu Korunu. Pokud budeme počítat s trestem v délce jednoho roku, pak celkové náklady na uvěznění neplatičů výživného činí asi 370 miliónů ročně.

Pokud navrhovatelé obou zákonů o náhradním výživném uvažují o celkových nákladech pro státní rozpočet ve výši cca 80 miliónů ročně, je zcela evidentní, že vyloučením soudců z rozhodování o výživném a zrušením celosvětově raritního trestného činu zanedbání povinné výživy by pomohlo potřebným dětem, a to aniž by došlo k zatížení státního rozpočtu a naopak by došlo k jeho značným úsporám. Za této situace pak ani neobstojí obava, že by se ještě více zhoršila platební morálka některých rodičů. Stále by to vyšlo mnohonásobně levněji, než nesystémové řešení v podobě navrhovaných zákonů.  

Žádám, abych byl informován o termínu projednávání obou návrhů zákona o náhradním výživném ve vašem výboru. V případě, že budete mít skutečně zájem o vyřešení problému s neplacením výživného, jsem připraven na vašem výboru k tomu problému vystoupit.

V Praze dne 8. června 2018                                  

Luboš Meszner

Zakládající člen Charty práv výživou povinných rodičů 2017