Precedens: Rodiče nemusí platit výživné na "věčné studenty"

Na Aktuálně.cz se objevil článek s tímto palcovým titulkem, který jistě vzbudí pozornost mnoha rodičů (přesněji rozvedených otců), neboť stále silnější ročníky „justičních dětí“ (zločinným systémem oddělených od otců) přicházejí do věku, kdy už by se měly samostatně živit, což se jim z mnoha důvodů příliš nechce. Jedním z těchto důvodů je poněkud obecná formulace doby trvání práva na výživné v bývalém Zákoně o rodině.

Zákon o rodině

§ 85

(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

Nepatrně lépe je právo na výživné formulováno v novém Občanském zákoníku. (Adikia připravuje obsáhlý článek, kde budou uvedeny a podrobně vysvětleny všechny změny, ke kterým došlo v  otázce výživného.)

Občanský zákoník

§ 911

Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit.

Povedzte Kefalín, čo vy si predstavujete pod takým
„není schopen se sám živit“?

Dovršením zletilosti je dítě zcela bezpochyby schopno se samo živit, kdy již může uzavřít pracovní smlouvu nebo se stát osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ). Tak jednoduché to však pochopitelně není, protože dítě se také může, pokud o to má zájem, připravovat na budoucí povolání a zde nastává onen klíčový problém. Po dnešním rozhodnutí Nejvyšší stolice už víme, co je množství větší než malé, ale co ještě je a co už není příprava na budoucí povolání, stále zůstává nejasné. To zletilým holomkům umožňuje časově neomezeně vydírat rodiče (zejména zavržené otce) nárokem na výživné. Právo na výživné totiž není zcela jednoznačně omezeno věkovou hranicí 26ti let, jak si mnoho lidí myslí. Tato věková hranice je rozhodná pouze pro stát, kdy po jejím dosažení už stát není plátcem povinného sociálního a zdravotního pojištění a holomek si jej musí platit sám, i když by dále studoval. Je to vcelku logické, protože věková hranice 26ti let poskytuje poměrně bohatý prostor pro přípravu na budoucí povolání. Bohužel výklad zákonů je zde dán do rukou mravnímu lidskému odpadu v talárech a výsledkem toho jsou „věční studenti“. Případ, o kterém je článek, je však trošku o něčem jiném.

Precedens: Rodiče nemusí platit výživné na "věčné studenty"

autor Tomáš Fránek

Výživné je nezletilému poskytováno především proto, že se dítě připravuje na své budoucí povolání. Při tom se předpokládá úspěšné studium, rozhodl Ústavní soud. Brno – Pokud mladí lidé do 18 let řádně nestudují a mění školy bez snahy je dokončit, nemusí na ně rozvedení rodiče platit výživné. Rozhodl o tom Ústavní soud, který posuzoval spor o výživné pro sedmnáctiletého Štěpána. Ten už třikrát změnil obory i střední školu a zatím žádné studium nedokončil.

"Na jednu stranu lze mít u nezletilých pochopení pro jakési hledání životní cesty, pracovního zaměření, nicméně na stranu druhou lze očekávat také uvědomění si základních souvislostí mezi studiem, prací a zajištěním životních potřeb,“ konstatovali ústavní soudci.

Matka z Příbramska chtěla po otci sedmnáctiletého Štěpána vysoudit zvýšení výživného ze čtyř na šest tisíc korun. Zatímco Okresní soud v Příbrami peníze pro matku a jejího syna přiznal, Krajský soud v Praze rozhodl, že otec výživné platit nemusí vůbec.

Stížnost: Chraňte mladé před ukvapeností

Důvodem pro zrušení výživného byla skutečnost, že mladík ukončil po dvou letech studium na Střední integrované škole v Příbrami a nechal se půl roku evidovat na úřadu práce. Poté nastoupil do nové školy a stal se žákem 1. ročníku Střední odborné školy a Středního odborného učiliště Dubno.

"Došlo k zániku vyživovací povinnosti k nezletilému. Ten přerušil přípravu na budoucí povolání, aniž by pro to existovaly omluvitelné důvody a nejevil o přípravu na budoucí povolání dostatečný zájem," rozhodli soudci.

Proti tomuto rozhodnutí poslali stížnost na Ústavní soud jak matka, tak i její syn (který je už nyní plnoletý).

"Rozhodnutí ukončit studium a změnit studijní obor učinil nezletilý v době krátce po dovršení 17 let věku. Nízký věk a s ním i pochopitelně nižší schopnost posuzovat následky svého rozhodnutí měly být při rozhodování soudu zohledněny,“ uvedla právní zástupkyně matky i syna Renata Strnadová ve stížnosti.

Podle stížnosti musí právo chránit mladé lidi před následky jednání, které se později ukáže jako ukvapené nebo nesprávné.

Senát Ústavního soudu vedený soudcem Vladimírem Sládečkem potvrdil, že nezletilí mají ze zákona větší ochranu. A vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

"Nicméně byl-li stěžovatel (sedmnáctiletý Štěpán) natolik způsobilý, aby mohl platně ukončit studium, je nepochybně dostatečně rozumově vyspělý i k tomu, aby posoudil důsledky z toho plynoucí," prohlásili soudci.

Výživné předpokládá studium

Podle soudců mladík změnil už potřetí studijní obor (na Střední integrované škole studoval postupně dva obory) a na nové škole byl v době, kdy se rozhodovalo o výživné, teprve jeden měsíc.

"Je otázkou, zda lze akceptovat vyživovací povinnosti rodiče při každém jeho ,vzdělávacím pokusu'. Dovedeno k závěrům ad absurdum by nezletilý mohl zahajovat a ukončovat své studium ještě řadu let, bez toho aby některé své studium řádně dokončil,“ uvedli ve svém rozhodnutí ústavní soudci.

"Výživné je nezletilému poskytováno rodičem především z toho důvodu, že se připravuje na své budoucí povolání, přičemž se předpokládá úspěšné dokončení studia. Pokud tento prvek není naplněn s vyšší mírou pravděpodobnosti, nelze hovořit o vzniku povinnosti platit potomkovi výživné," rozhodl Ústavní soud.

U těchto případů, kdy děti mění školy, musí podle ústavních soudců soudy vždy posuzovat, jestli je zájem mladých lidí studovat i přes změny studijních oborů trvalý a opravdový.

Zdroj kanálie Aktuálně.cz Precedens: Rodiče nemusí platit výživné na "věčné studenty"

Už jen skutečnost, že novinářská kanálie Tomáš Fránek použil v titulku slovo „precedens“ naprosto jasně ukazuje, že je to pablb, který píše o něčem, čemu absolutně nerozumí.

Precedens

Soudní precedenty jsou charakterizovány dvěma základními znaky:

1. originálnost (původnost) – precedent je první rozhodnutí v dané věci

2. formální obecná závaznost – precedent je závazný pro obdobné případy.

Precedent je individuální právní akt, jedná se o rozhodnutí, které řeší konkrétní případ (precedent je tedy kazuistický). Soudy vytvářejí svá precedenční rozhodnutí podle právních principů a eventuálně i právních obyčejů, přičemž značný důraz se klade na racionálnost rozhodnutí a přesvědčivost jeho odůvodnění, a to též z hlediska jeho spravedlnosti.

Precedent tak má dvě části:

1. ratio decidendi, jedná se o část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter precedentu. Jedná se o normativní větu (resp. věty) použitelnou na další obdobné případy.

2. obiter dictum, jedná se o část odůvodnění rozhodnutí, která se týká jedinečného případu řešeného soudem, a která nemá obecnou závaznost.

Pro precedenty je důležitá zásada stare decisis, tj. setrvat u rozhodnutého, která doplňuje doktrínu rule of precedent. Tato zásada znamená, že precedenční rozhodnutí se aplikuje na podobné případy a nemůže být bezdůvodně měněno, a to ani tím soudem, který je přijal. To zajišťuje stabilitu práva. Od precedentu je možno se odchýlit.

Rozhodně se nejedná o první případ, kdy Ústavní stolec rozhodoval o právu zletilého holomka na výživné. Navíc rozhodnutí Ústavního stolce jsou závazná pouze v konkrétním případě a v podobných případech nemají hodnotu ani zlámané Grešle, kdy zde není žádný nástroj, který by mravní lidský odpad v talárech přiměl brát rozhodnutí Ústavního stolce v potaz. Proto také neleze hovořit o precedentu! Možná to někomu jako přehnané slovíčkaření, kdy článek nebyl koncipován jako odborná publikace a je určen jako informace široké veřejnosti. Tím spíše by však měl být přesný, protože člověk neznalý práva a způsobu, jakým je zde vykonávána „spravedlnost“, je tím uváděn v omyl, což by v případě uplatňování práva podle informací uvedených v článku mohlo vést k velmi trpkému a finančně bolestnému poznání pravdy.

Spíše tedy mělo být uvedeno, že jde o „převratné“ rozhodnutí s ohledem na konstantně nemravnou judikaturu viz. náhodně vybraný příklad z knihovny lidsko-právních pohádek NALUS.

II. ÚS 2155/09

Rozsudkem ze dne 12. 2. 2009 Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu otce stěžovatelky, kterou se domáhal zrušení vyživovací povinnosti ke dni 31. 8. 2008 s odůvodněním, že vyživovací povinnost trvá i nadále, neboť skutečnost, že stěžovatelka řádně odmaturovala až v náhradním termínu dne 4. 2. 2009 a v mezidobí, ve školním roce 2008 až 2009 studovala anglický jazyk na škole u agentury EDUCO, s. r. o., v rámci tzv. pomaturitního studia, nevylučuje, že by stěžovatelka řádně nepokračovala ve studiu.

Krajský soud v Praze k odvolání otce stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí změnil a vyživovací povinnost ke stěžovatelce počínaje dnem 31. 8. 2008 zrušil.

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud posuzoval věc příliš formalisticky, analogicky aplikoval na věc nesprávný právní předpis, přičemž se důsledně nezabýval posouzením věci z hlediska adekvátní právní normy, tj. ustanovení § 85 zákona o rodině, ani nezohlednil konkrétní okolnosti projednávané věci. V důsledku svévolné aplikace nepatřičného právního předpisu jednoduchého práva (ačkoliv projednávaná materie je jednoznačně upravena příslušnými ustanoveními zákona o rodině) tak došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž v důsledku porušení tohoto základního práva vedlo i k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny.

Vzhledem k tomu, že v postupu odvolacího soudu, který vedl k vydání ústavní stížností napadeného rozsudku, shledává Ústavní soud porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

Ve světle konstantě nemravné judikatury lidsko-právního Joštova panoptika se nové rozhodnutí skutečně jeví jako převratné, ale rozhodně se neradujete, protože novinářská kanálie Tomáš Fránek si „precedentní rozhodnutí“ nepřečetl až do konce.

IV. ÚS 1247/13

V případě, že potomek vedlejšího účastníka změnil v podstatě již potřetí studijní obor, je otázkou, zda lze bez dalšího akceptovat vznik vyživovací povinnosti rodiče při každém jeho "vzdělávacím pokusu". Dovedeno k závěrům ad absurdum, by nezletilý mohl zahajovat a ukončovat své studium ještě řadu let, bez toho, aniž by některé své studium řádně dokončil. Výživné je nezletilému poskytováno rodičem především z toho důvodu, že se připravuje na své budoucí povolání, přičemž se předpokládá úspěšné dokončení studia. Pokud tento prvek není naplněn s vyšší mírou pravděpodobnosti, nelze hovořit o vzniku povinnosti platit potomkovi výživné.

V předmětném případě rozhodovaly obecné soudy za situace, kdy stěžovatel zahájil studium v září 2012, a návrh na určení výživného byl podán v říjnu 2012. Dobu jednoho měsíce nepovažuje Ústavní soud za dobu, která by svědčila o opravdovosti zájmu stěžovatele řádně studium dokončit. Stanovení konkrétní doby pro prokázání opravdovosti zájmu je především na konkrétních okolnostech případu a úvaze obecných soudů.

Výše uvedené však neznamená, že pokud stěžovatel prokáže po uplynutí určité doby studia svůj opravdový úmysl studium řádně dokončit, že by mu právo na výživné nemohlo být soudem přiznáno, ba co víc, toto právo by mu být přiznáno muselo.

Jinak řečeno, holomek teď bude rok studovat, pak si podá návrh na určení výživného, a protože bylo v zákoně u nároku na výživné až tři roky zpětně vypuštěno slovo „nezletilé“, může se už dnes těšit na slušný balík peněz od otce (v daném případě podle poslední úpravy nejméně na 6 000 Kč měsíčně).

Rozhodně tedy nejde ani o nějaké převratné rozhodnutí, ale o zcela běžnou stolici Ústavní stolice.  

Celý případ si lze vcelku snadno představit. Z dítka vychovávaného matkou k neúctě k octi se stal nezvladatelný holomek, který sral na matku i na učení, protože nad sebou neměl žádnou autoritu, která by jej k tomu donutila. Když jej podruhé vyrazili ze školy a skončil na pracáku, velice rychle si uvědomil, že prací se peníze vydělávají obtížně a mnohem snadnější je dostávat nemalou pravidelnou rentu od otce, proto se opět přihlásil na studium. Vzpomeňte si však na svých 17 let, jak jste měli „naprosto jasno“ o budoucím povolání a jak pro vás bylo studium „důležité“. Může to tedy být všechno jinak. Adikia proto zastává názor, že v dané věci bylo jakékoliv rozhodnutí naprosto předčasné, protože se soudní stolice vůbec nezbývaly otázkou, kdo holomkovi vybíral školní obory a zda měl od obou rodičů souhlas se studiem!

Článek by tedy správně měl vypadat asi takto:

Soudci ignorují Všeobecnou deklaraci o lidských právech!

Ačkoliv se Česká republika svým podpisem zavázala dodržovat Všeobecnou deklaraci o lidských právech a měla by vnitrostátními opatřeními zajistit její dodržování, obecné soudy, včetně Ústavního soudu, tuto deklaraci naprosto ignorují. Zejména u rozvedených rodin, kde je dítě svěřeno do péče matky, je obcházeno právo otce rozhodovat o vzdělání svého dítěte, ačkoliv nebyl zbaven rodičovských práv.

Všeobecná deklarace o lidských právech článek 26

3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

Děti se ani formálně nesnaží zjistit názor otce a svévolně zahájí studium dle doporučení matky či vlastního uvážení. V důsledku toho pak dochází k soudním sporům o době trvání vyživovací povinnosti, ve kterých si soudci svévolně přivlastňují přednostní právo otců a rozhodují o vzdělání jejich dětí. Česká republika se tak zařadila mezi státy s nechvalně známou juvenilní justicí.

Při posuzování práva zletilých dětí na výživné by tedy (kromě jiného) měla být na prvním místě otázka, zda dal rodič holomkovi souhlas se studiem. V případě, že dítě respektovalo názor rodiče a začalo studovat obor, který mu rodič doporučil, pak se rodič nemůže vyhnout vyživovací povinnosti až do skončení studia, natož kdyby se později ukázalo, že zvolený obor nebyl pro dítě zcela vhodný a dítě muselo začít studovat jiný obor.

Pochopitelně mohou nastat případy, kdy se rodiče nejsou schopni dohodnout na vzdělání svého dítěte. Pak by tento spor musely vyřešit soudní stolice, avšak zásadně ještě před zahájením studia tak, aby každý z rodičů mohl uplatnit důvody svého rozhodnutí. Obdobně by to mělo platit i v případě sporu mezi zletilým holomkem a rodičem.

Pokud však zletilý holomek ignoruje mezinárodně uznávané právo svého rodiče a bez jeho předchozího souhlasu zahájí studium, jen těžko se pak může domáhat práva na výživné. V právním státě by to tak alespoň mělo být.