Programování dítěte proti druhému rodiči je stejně perverzní jako pohlavní zneužívání dětí
Pohlavní zneužívání dětí je velmi přísně postihováno. Ale proč? Vždyť soulož sama o sobě není trestným činem. Podívejme se tedy nejdříve na definici pohlavního zneužívání.
Podle platného českého trestního zákona (§ 187 tr. z.) se trestného činu pohlavního zneužívání dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, jakož i ten, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.
Podstatou trestného činu tedy není samotná soulož, ale především zneužití závislosti dítěte. Pro další úvahy jsem tento trestný čin zvolil záměrně, kdy samotné zneužití závislosti je rovněž trestným činem (útisk § 177 TZ) , ale škodlivost takového jednání není na první pohled až tak zřetelná.
Somatické následky sexuální zneužívání v dětství
Dítě, které je sexuálně zneužíváno, prožívá nepříjemné pocity, se kterými se většinou nemá komu svěřit. Při sexuálním zneužívání se nejedná pouze o zneužití dítěte k uspokojení sexuálních potřeb, ale především o zneužití moci. Dítě se tak naučí skrývat a později nevnímat své emoce a tělesné pocity, protože kontrolu a moc nad ním i jeho pocity má zneuživatel. Tento obranný mechanizmus, v tu chvíli jeden z mála, který může a umí dítě použít, si poté přenáší a nadále jej posiluje a používá i v dospělosti.
V případě, že zneužívání probíhá opakovaně, naučí se dítě „vypínat“ spojení mezi sebou samým a svým tělem a tento mechanizmus se opakováním posiluje. Pokud se u oběti dále rozvíjí posttraumatická stresová porucha a trauma je nadále znovuprožíváno, je tento mechanizmus, který se více či méně osvědčil, nadále využíván a posilován. „…člověk se připraví o tak důležitý původní somatický základ své osobnosti, o který se může opřít v těžkých situacích. Tak se často vlastní tělo vnímá jako přebytečné břímě, které se nanejvýš používá, lépe řečeno zneužívá, že se na ně něco projikuje či přenáší ve smyslu vytěsnění nepřijímaných zážitků do tělesné sféry, což vede právě k psychosomatickému onemocnění.“
Dlouhodobé následky sexuálního zneužívání dětí.
• trvalé a hluboké poruchy emočního ladění, nejčastěji ve smyslu depresivního ladění
• emoční labilita, problémy s projevováním emocí
• neurotické problémy jako anxieta, fobie, obsese
• poruchy sebevnímání, snížené sebehodnocení, nízké sebevědomí, potíže se sebepojetím a sebeakceptací
• poruchy spánku, koncentrace a paměti
• pocity samoty, izolace, opuštění
• pocity odlišnosti a poznamenanosti
• sebevražedné myšlenky, pokusy a dokonané sebevraždy
• poruchy příjmu potravy
• psychosomatické potíže
• nadužívání drog, drogové závislosti
• neschopnost navázat a udržet partnerský vztah
• navazování partnerských vztahů s prvky výrazné asymetrie či závislosti
• opoždění psychosexuálního vývoje
• sexuální promiskuita
• sexuální dysfunkce
• negativní vztah k vlastnímu tělu, někdy odpor ke genitáliím či prsům
• poruchy komunikace
• poruchy navazování sociálních vztahů
• neschopnost ve vztazích stanovit a udržovat hranice.Více ZDE
Naprosto stejné nepříjemné pocity, se kterými se nemá komu svěřit, prožívá i programované dítě (syndrom zavrženého rodiče). Dítě se tak naučí skrývat a později nevnímat své emoce a tělesné pocity, protože kontrolu a moc nad ním i jeho pocity má zneuživatel. Tento obranný mechanizmus, v tu chvíli jeden z mála, který může a umí dítě použít, si poté přenáší a nadále jej posiluje a používá i v dospělosti. Pro příklady nemusíme chodit nikam daleko, kdy ukázkovým příkladem duševně zmrzačeného dítěte syndromem zavrženého rodiče je můj syn Petr Meszner. Když matka dítěti správně vysvětlí chování otce, kterým se jen chrání proti křivému nařčení z psychického trýznění dítěte, je pro to dítě schopno nenávidět svého otce až do smrti (viz. Když nejde syn za otcem, musí jít otce za synem).
Podle statistik amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb jsou děti vyrůstající bez otce ohroženy především následujícími riziky:
5x větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu,
32x větší pravděpodobnost, že utečou z domova,
20x větší pravděpodobnost, že budou trpět poruchami chování,
20x větší pravděpodobnost, že se dostanou do vězení,
14x větší pravděpodobnost, že se dopustí znásilnění,
10x větší pravděpodobnost, že se stanou závislými na drogách,
9x větší pravděpodobnost, že nedokončí školu,
9x větší pravděpodobnost, že skončí v diagnostickém ústavu.
Pokud samotná soulož není znakem trestného činu pohlavního zneužívání a jde především o zneužití moci, které pak má nedozírné následky na duševní stránku dítěte, je tedy stejným perverzním činem programování dítěte proti druhému rodiči, přesto takové jednání není trestným činem a do vězení jsou uvrhování otcové, kteří byť třeba i z nemravných pohnutek řádně nepřispívají na výživu svých dětí a omezují tím jejich životní podmínky, ale nijak je tím celoživotně duševně nemrzačí. Spíše je tím učí skromnosti, což rozhodně není špatná vlastnost.
Programování dítěte proti druhému rodiči (syndrom zavrženého rodiče) je stejně perverzní jako pohlavní zneužívání dětí a musí být postihováno stejně tvrdými tresty. Jako u každého jiného trestného činu musí být tvrdě trestány i osoby, které pro takové jednání vytvářejí podmínky, zde především opatrovnická soudní stolice, která děti převážně svěřuje do výlučné péče matek, přestože nic nebrání tomu, aby o dítě stejnou měrou pečoval i otec.
—————
