Průvodní dopis k Prohlášení charty práv výživou povinných rodičů 2017 zaslaný k rukám předsedy Nejvyššího soudu ČR.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
Nejvyšší soud Burešova 20 657 37 Brno Česká republika

Seznámení s Prohlášením „Charty 2017“ a žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

Vážený pane profesore,

Obracím se na Vás jako na představitele moci soudní s tím, že Vás chci jako pověřený zástupce signatářů Prohlášení Charty práv výživou povinných rodičů 2017 (dále jen „Charta 2017“) upozornit na cílené a promyšlené porušování elementárních principů právního státu, na kterém se Vámi řízená instituce významně podílí. Namísto pozitivního výkladu, resp. ochrany základních práv podle čl. 4 Ústavy České republiky byl nastolen jakýsi „judikaturní stav odepření základních práv“ osobám s vyživovací povinností, který naprosto přesně vyjadřuje stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 204/2012, které účelově selektivně pomíjí a desinterpretuje deklarované ústavní právo i mezinárodní normy a které odepírání základních práv naopak opírá mimo jiné i o komunistickou totalitní judikaturu z roku 1968 a 1969.

V ČR si soudní moc, která k tomu není z Ústavy zmocněna, přisvojuje pravomoc omezovat, či dokonce v naprostém rozporu s ústavně deklarovanými principy odpírat základní práva povinných rodičů. Aniž by k tomu měla jakoukoliv oporu Ústavě, osobuje si pravomoc stanovovat meze, či dokonce úplně odpírat taková deklarovaná práva povinných, jako je např. právo na stanovení povinnosti při zachování základních práv, právo svobodně nakládat s legálně nabytým majetkem, právo na svobodnou volbu povolání a obecné právo nebýt nucen činit, co zákon neukládá spolu s právem činit, co zákon nezakazuje.

Soudní moc v ČR disponuje nástroji, kterými může prosadit svoji vůli bez ohledu na deklarované ústavní právo, avšak svobodný občan má minimálně právo takový způsob vládnutí soudní moci odmítnout. „Charta 2017“ proto upozorňuje na systematické porušování základních práv povinných osob ve světle mnohem širšího problému absence vymahatelnosti deklarovaných principů právního státu nejen v ČR, ale i v institucích Rady Evropy. Nejvyšší ústavní činitelé ČR již byli prostřednictvím „Charty 2017“ seznámeni s naprostou nevymahatelností deklarovaných základních práv podle čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, která je v tomto konkrétním případě realizována tolerancí libovůle soudní moci, která bez jakéhokoliv odůvodnění odmítá chránit práva povinných osob garantovaná jinak mezinárodními smlouvami (čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, dále jen „ÚPD“), Ústavou ČR (čl. 4) a Listinou základních práv a svobod (čl. 2, 4, 9, 11 a 26).

Ignorace základních práv a principů právního státu umožňuje v rozporu s deklarovaným ústavním právem vynést v ČR ročně cca 40.000 rozsudků o stanovení vyživovací povinnosti. Dalších 10.000 – 12.000 podmíněných a 600 – 800 nepodmíněných trestů odnětí svobody je tak v ČR každoročně uloženo pro dluh na povinnosti, která byla povinným osobám stanovena nikoliv podle pravidel deklarovaného ústavního práva.

Ve snaze legitimizovat faktickou implementaci a kontinuitu předchozí totalitní právní úpravy vyživovací povinnosti byl soudní mocí ČR selektivně aplikován a dezinterpretován čl. 3 odst. 1 ÚPD. Nejvyšší soud (např. ve stanovisku Cpjn 204/2012), ale i Ústavní soud odůvodňují neústavní odpírání základních práv povinných rodičů jakýmsi „nejlepším zájmem dítěte“ bez jasného taxativního nebo demonstrativního vymezení jako jakýmsi „superzákonem“, jako „to“, co bez dalšího ospravedlňuje porušování základních práv povinných. Nejenže paragrafové znění (104/1191 Sb.) této mezinárodní smlouvy žádný takový pojem vůbec nezná a hovoří pouze o „zájmu dítěte jako předním hledisku“ (a nikoliv jediném nebo nejvyšším), ale zejména hned následující čl. 3 odst. 2 ÚPD zavazuje státy zajistit pouze „takovou ochranu a péči, která je NEZBYTNÁ pro jeho blaho, přičemž BEROU OHLED NA PRÁVA A POVINNOSTI RODIČŮ“.

Doslova absurdní je pak stav, kdy v ČR je soudní mocí stanovená vyživovací povinnost na základě desinterpretovaného čl. 3 odst. 1 přetrvává do dospělosti potomka i přesto, že samotná ÚPD považuje podle čl. 1 za dítě pouze osoby mladší 18-ti let. Opravdu lze nazvat demokratickým právním státem stav, kdy právní rozhodnutí ve prospěch osoby požívající zvláštní ochranu a které porušuje základní práva druhých, přetrvává i do po změně právního stavu, kdy už chráněná osoba tuto výhodu ze zákona ztrácí?

Z uvedeného je tedy naprosto zřejmé, že ani ÚPD neopravňuje soudní moc ČR přisvojit si v rozporu s Ústavou pravomoc odpírat povinným základní práva deklarovaná v čl. 4 Listiny základních práv a svobod, tj. stanovení povinnosti pouze při zachování základních práv a svobod, jejichž meze lze určit pouze zákonem tak, aby toto omezení platilo pro všechny stejně. Ani případný test proporcionality při sledování legitimního cíle (…, který ovšem soudy stejně neprovádějí) tedy není možné v případě určení mezí základních práv svěřit do pravomoci moci soudní, ale pouze do pravomoci moci zákonodárné!

S textem „Charty 2017“ plánujeme tímto způsobem seznámit se stavem právního státu a lidských práv v ČR i orgány a EU a RE stejně jako veřejnost demokratického západního světa. Proto si Vás dovoluji podle zákona 106/1999 Sb. zdvořile požádat o informaci, zda má Nejvyšší soud ČR k dispozici oficiální anglický překlad stanoviska Cpjn 204/2012, ze kterého je nejlépe patrné zneužívání a negace základních práv povinných osob, jakož i selektivní aplikace ÚPD soudní mocí ČR, ale i naprostá absence takových základních práv jako je svobodné nakládání s majetkem, svobodná volba povolání a zákaz nucených prací. Osobně považuji rovněž za důležité seznámit západní veřejnost s faktem, že v ČR si soudní moc přisvojuje dokonce pravomoc hodnotit přiměřenost nákladů a zisku osob podnikajících, přičemž naprosto ignoruje veškeré platné právní normy, které s touto problematikou souvisejí!

Nejvyšší představitelé soudní moci v ČR se v poslední době stále častěji vyjadřují ke stavu ochrany lidských práv a právního státu v zemích EU (např. Polsko), ale i mimo ni (např. Rusko a Turecko). Právní stát (lépe z anglického překladu „vláda práva“) je obecně založen na ústavnosti a ústavních právech občanů, přičemž je soudní moc vázána veškerým platným a deklarovaným právem (tj. obecnými zákony, ale i ústavou, ústavními zákony a mezinárodními dohodami. V ČR samotné však byl paradoxně pojem právního státu účelově obecně zúžen na ničím nekontrolovanou libovůli tzv. nezávislého soudu, která se zde zejména v opatrovnických sporech stala jedinou právní jistotou. Jako občan jsem přesvědčen, že míra porušování základních práv soudní mocí ČR naplnila podstatu článku 23 LZPS zejména znemožněním použití ústavních prostředků ochrany demokratického právního řádu lidských práv, nicméně si Vás podle zákona 106/1999 Sb. dovoluji požádat o informaci, zda existuje cesta, jak stanovisko Cpjn 204/2012 použitím zákonných prostředků napadnout a změnit.

Osobně si Vás proto tímto dovoluji alespoň zdvořile požádat, abyste se jako vysoký představitel soudní moc ČR nadále nevyjadřoval ke stavu lidských práv a právního státu v dalších zemích. Já si totiž myslím, že deklarovaná „ruská“ a „turecká“ totalita nebo obecná nevymahatelnost deklarovaného právního státu v jedné ze zemí EU vyjde tak nějak nastejno…

Předem velice děkuji,

V úctě zdraví,

Tomáš Olejár

Prohlášení charty práv výživou povinných rodičů 2017