Republika je mrtvá, ať žije nová republika!

autor Lubomír Bouše

Dvacátého osmého června 2014. Mám narozeniny. Už posedmé je neslavím s rodinou, ale s cizími lidmi. To je však teď vedlejší. Toho dne před sto lety se v Sarajevu střílelo na představitele císařského majestátu. Nebyl jsem u toho, tak starý ještě nejsem J, byť už docela hodně pamatuji. Každopádně se pak začaly dít věci. A vlastně celé dvacáté století až dosud. Krátká Masarykova republika, světové války, nacismus, fašismus, bolševická totalita, zklamané záblesky nadějí v 68. roce, i přes sametovou konzervaci režimu v osmdesátém devátém nadějná léta devadesátá, komunisty zamořená justice a státní správa, feminismus, ekologismus, definitivní likvidace instituce rodiny a místo ní preferovaný homosexualismus, plíživé omezování i pouhých papírových občanských svobod přešlo do otevřeného pošlapávání lidských práv, loňský prokurátorský státní převrat, faktický rozvrat současné státní moci, bezprávní anarchie a justiční zvůle, atd.

Jak vidno, ne vždy se jednalo o změny k lepšímu a v celé řadě oblastí se situace dramaticky zhoršila. Kdo nejste pravidelnými čtenáři Adikie a chcete se přesvědčit, že nejsem tzv. mimo, staňte se - třebaže i vesměs nechtěně a nezaviněně - účastníkem rozvodového nebo opatrovnického řízení anebo dokonce řízení trestního. Nejste-li „držitelem“ toho správného pohlavního orgánu, tzv. demokratický a právní český stát s vámi zatočí, že vás z toho do smrti bude bolet hlava. Sadistické selekce rodičů a dětí v nacistických koncentračních táborech válečnými zločinci a ta samá sadistická segregace rodičů od dětí českými konaná feminacistickými soudy a sociálními úřady dnes – jaký je v tom vlastně rozdíl? Ale všeho do času, dějiny lidstva ani zdaleka neskončily.

Před nějakým časem, bylo to v září roku 2012, mě státní zrůdy postavily před soud kvůli bizarnímu paragrafu, že jsem se prý měl vyhýbat vyživovací a zaopatřovací povinnosti. Jinými slovy pouze za to, že jsem jako svědomitý a milující rodič několik let usiloval své dítě spravedlivě vychovávat a odmítal se stát jen diskriminovaným a ponižovaným hovadem či dobytčím dárcem spermatu. Každý slušný a mravný člověk přece řekne: to je zjevný paradox, justiční omyl, absurdní blábol, že ano? Bohužel ne, je to neúprosná programová a systémová realita zdegenerované České republiky. Ten, který tři roky marně prosil a škemral o přiznání práva své dítě vychovávat a starat se o ně! Tohle že má být slibovaný právní a demokratický stát a ne svou podstatou fašismus ? Kdo z vás tomu ještě věří ?

Já mám pro strach uděláno, odjakživa. Pronesl jsem nanejvýš tvrdou závěrečnou řeč, jako bych nebyl obžalovaným ale žalobcem (ZDE).  Vyslovil jsem své totální pohrdání tímto zparchantělým státem a upozornil (21. minuta zvukové nahrávky) : Počkejte, až nás diskriminované fotry bude republika jako vojáky potřebovat! Dějiny světa ještě ani zdaleka neskončily. Může se stát za pár let, že se český stát ocitne v ohrožení. Myslí si někdo, že tito diskriminovaní, ponižovaní, prašiví muži budou s nasazením vlastních životů a se zbraní v ruce tento hanebný stát bránit? Já za sebe mohu říci, nikdy! (úplný protokol z hlavního líčení ZDE).

Tehdy jsem nemohl ani tušit, jak brzy mi dá historie za pravdu.  Že to bude tak rychle, mne skutečně ani ve snu nenapadlo. V těchto dnech už se zdejší křivý a darebácký stát opravdu zase drze hlásí. Představte si, ono jim to vůbec není blbé – lidské zrůdy chtějí zavést odvody do armády, což je jenom první zastřený krok k nahnání nás do další ještě strašlivější války. Stejně jako po atentátu v Sarajevu přesně před sto lety. Jsem přesvědčen, že dnes však stateční muži, tátové a rozumné ženy řeknou: Nikdy, nikdy, nikdy! Vždyť přece jenom hlupák se spálí dvakrát.

Vážení čtenáři, víte vůbec, za co bychom vlastně bojovali? Za tuto zkorumpovanou a nenáviděnou státní moc? Za tento krutý a nelidský stát, který si v ničem nezadá se státem fašistickým? Za ještě větší platy soudců a státních úředníků jako „odměnu“ za jejich pohrdání právy občanů? Za ještě větší počet profesních primitivů a mentálních psychopatů v talárech? Za ještě bezohlednější diskriminaci mužů a tátů? Za ještě tvrdší a delší kriminály pro nešťastné a frustrované muže? Chceme ještě více zabavených řidičáků zoufalým nezaměstnaným otcům? Chceme ještě vyšší zlovolně stanovované likvidační výživné? Chceme být stále pouhými bezprávnými pohůnky a ponižovanými „dodavateli“ genetického materiálu? Chceme snad ještě sofistikovanější nezákonné exekuce kvůli vykonstruovanému výživnému? Chceme válčit za ještě drzejší pohrdání ústavou a zákony tohoto státu a za ještě bezohlednější pošlapávání našich práv? Nejen já říkám rázně: A dost! Pohár trpělivosti definitivně přetekl.

Máte pocit, že vládní garnitura vzniklá z posledních voleb něco z toho, co nás celá léta trápí, řeší nebo snad dokonce už vyřešila? A vlastně vůbec, která z minulých vládních sestav něco z toho od listopadu 89 vyřešila? Žádná! Ani nikdy totiž nevyřeší, protože vada není v proceduře či v provádění, ale v samotném státním systému. I kdyby třeba každý den vyhlásili nějaký zákon a znormovali nám jimi doslova každou minutu našeho života, nikdy ničeho lepšího nedosáhnou, ale naopak věci budou jen horší a horší. Točíme se totiž stále v kruhu a bude to naším údělem až do nekonečna, pokud však my občané věci nevezmeme do rukou sami. Ujišťuji, že žádná reforma ani v budoucnu nikdy nic nespraví, chce to změnu samotné podstaty státu. První a poslední slovo musí mít v tomto státě jedině lid.

Ano, čím dřív tento pro některé naivky jakoby demokratický, ale uvnitř tvrdě fašistický a bezprávní stát do základů skončí, tím pro všechny občany lépe. Podvod s tzv. sametem v listopadu 89 snad už všichni prohlédli, což platí i pro fatální a vynucené šlápnutí vedle se starou republikou po rozpadu československého soustátí v roce 1993.

Na úplně jiných a zdravých základech založme republiku novou, republiku opravdu pro všechny, ne pouze pro vyvolené, republiku moderní, ale současně republiku na osvědčených masarykovských tradicích, od nichž se současná státní verbež na hony odvrátila. Založme republiku pro každý všední den, ne jenom činnou možná někdy o svátcích, republiku mravnou a spravedlivou, která pomůže každému ochotně řešit a rychle a spravedlivě vyřešit všechny životní problémy občanů, které nemohou rozhodnout sami.

Situace tak evidentně nazrála do té míry, že dnes již základní otázka doby nezní, zda vůbec tento dosavadní sadistický státní bastard na smetiště dějin jako omyl zahodit a založit republiku novou, ale jedinou otázkou dne zůstává, kdy tak učinit. Je zkrátka prakticky všem jasné, že takhle už to dále nejde. Bylo by však neodpovědné a iracionální starou ztrouchnivělou republiku bourat a přitom nevědět, co nového na jejím místě postavit. O tom příště.

Každopádně již dnes platí:

Stará republika je mrtvá, ať žije republika nová!