Roztočil jsem ústavní kolo štěstí – pokračování PŘÍBĚHU

Před několika dny jsem dokončil další ústavní stížnost a roztočil tak ústavní kolo štěstí. Zda padne lidsko-právní jackpot nebo se jako v drtivé většině případů bude jednat bezúspěšnou stížnost (čti krytí zločinů obecných stolic) teď bude záležet na nově jmenovaném bývalém předsedovi ZO KSČ a specialistovi na socialistickou ústavu prof. JUDr. Janu Filipovi, CSc. (více zde Zemanovi ústavní koně).

Vážený pane

Ústavní soud dne 24.05.2013 obdržel Váš návrh na zahájení řízení, který byl registrován pod spisovou značkou III.ÚS 1687/13 (Meszner Luboš). V souladu s § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl/a soudcem zpravodajem podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění,  ustanoven/a/ JUDr. Jan Filip.

Bude-li výše uvedený návrh způsobilý k projednání senátem Ústavního soudu, bude o této Vaší věci rozhodovat senát Ústavního soudu ve složení:

JUDr. Jan Filip

JUDr. Vladimír Kůrka

JUDr. Jan Musil

Podle čísla jednacího lze jednoduše spočítat, že počet ústavních stížností bude v tomto roce mnohem větší než v loňském roce. Ústavní stolec sice posílil o Zemanovi ústavní koně a za předsedu stolce má být znovu jmenován autor zlodějské přísudkové vyhlášky Rychetský, ale to nic nemění na tom, že na počet obyvatel máme několikanásobně větší počet ústavních stížností než Japonsko. Problém je tedy v rozhodování obecných stolic, což plná obsazenost u koryta na Joštově třídě v Brně nevyřeší. Drtivá většina stížností je odmítána jako neopodstatněná, čemuž po odmítnutí stížnosti na nehorázné náklady řízení, které byly o měsíc později Ústavním stolcem uznány za nelidské, už absolutně nikdo nemůže věřit (více zde Tisíc a jedna hanebnost).

Předmětem stížnosti je majetkové vypořádání manželů po rozvodu, respektive nezákonný postup obecných stolic po tomto soknčeném řízení. Bývalá manžela Monika Mesznerová zcela záměrně protahovala majetkové vypořádání nesmyslnými požadavky, jako rozdělením mojí „firmy“ – osoby samostatně výdělečně činné, což postrádalo logiku, kdy se na jednu stranu chtěla rozvést a na druhou stranu chtěla polovinu mého těla. Když bývalá manželka vyrabovala společný byt, několik let nikdo z nás byt neužíval a jen oběma přinášel ztráty hrazením nájemného. Proto jsem navrhl prodej bytu s tím, že o další „sporné“ položky se můžeme soudit třeba dalších deset let. S tím souhlasila i soudní stolice, ale bývalá manželka se proti tomu odvolala, přestože stejně tak bylo před tím prodáno i společné auto. Tím bych se totiž dostal k penězům a mohl bych tak uhradit dlužné výživné, což by znemožnilo mojí další trestněprávní šikanu a ekonomickou likvidaci skrze výživné. Protože bývalá manželka zmařila prodej bytu, odmítl jsem se dále podílet na úhradách nájmu. Po několika letech soudních tahanic o majetek, kdy se bývalá manželka snažila soudní stolici přesvědčit, že jsme jako rodina s dítětem žili bez nábytku a dalšího vybavení bytu, tedy že ze společného bytu při svém odstěhování nic neukradla, ačkoliv si na to zajistila stěhovací službu s náklaďákem, se podařilo uzavřít soudní smír. Každá ze stran tedy ustoupila ze svých nároků a považoval jsem tím věc za vyřízenou.  O několik měsíců později mi však od bývalé manželky přišla žaloba na úhradu nájemného za období po zmařeném prodeji bytu.

Jistě chápete, že mě tak nemravný požadavek, navíc po uzavřeném soudním smíru, hodně pobouřil, ale s nemravností návrhu bych jako rozvedený otec u našich nemravných stolic jen těžko pochodil, proto jsem začal pátrat na internetu, jak je to s tím majetkovým vypořádáním manželů po rozvodu. Narazil jsem na zajímavý rozsudek Nejvyššího soudu, ze kterého vyplývá, že v Občanském zákoníku je díra, kdy zde není řešeno, kam zařadit (jak vypořádat) výnosy (logicky tedy i výdeje) z doposud nevypořádaného jmění manželů po rozvodu. Kdyby obecné stolice používaly mozek a nikoliv se jen přepjatě formálně držely zákonů, které často ani pořádně neznají, pak by ani nebyl problém s „dírou“ v Občanském zákoníku. Pokud totiž není nějaká otázka přímo řešena zákonem, pak se použijí ustanovení, které jsou věci nejblíže.

28 Cdo 2594/2008

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy (mezi /bývalými/ manžely, popř. mezi nimi /jedním z nich/ a třetími osobami) týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se proto směrnice obsažená v § 853 obč. zák., která přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1967).

V daném případě tedy výnosy a výdaje ze společného jmění manželů po zániku společného jmění manželů stále tvoří společné jmění manželů a jako takové tedy musí být vypořádány v rámci rozdělení společného jmění manželů a nikoliv v jiném řízení.

Na to jsem soudní stolici upozornil ve svém vyjádření k nemravnému návrhu bývalé manželky. Zároveň jsem s ohledem na úskočnou kriminalizaci ze strany soudních stolic podal námitku podjatosti. Do rozhodnutí o námitce podjatosti tak nemohly (neměly by být) prováděny žádné úkony. Námitka podjatosti byla pochopitelně odmítnuta a pak se téměř rok nic nedělo. Následně bylo nařízeno jednání, to však advokát bývalé manželky zrušil, protože měl na práci něco důležitějšího. Bylo tedy nařízeno další jednání, ale protože se mělo konat jiné jednání, společně jsme se s advokátem bývalé manželky dohodli na dalším odročení jednání. Pak se několik měsíců opět nic nedělo, až mi přišlo rozhodnutí, kterým byl žalobní návrh bývalé manželky uznán, neboť jsem se na údajně na začátku po obdržení žaloby ve stanové lhůtě k žalobě nevyjádřil (rozsudek pro uznání).

Prohrát padesát litrů na procesním pochybení, tak to byl tedy šok!

Jak je možné, že jsem nepodal včasný odpor proti žalobě, jsem si po několika letech nedokázal vysvětlit. Zajímavé však je, že celou dobu vše směřovalo k projednání věci, tedy zde zjevně nebyl důvod pro uznání žaloby a najednou zde je. Pikantní je, že této ke změně „právního názoru“ na věc došlo krátce poté, kdy opatřením předsedkyně Obvodní stolice pro Prahu 4 (která se podílela na mojí úskočné kriminalizaci) došlo ke změně soudní stolice.

Proti rozsudku „pro uznání“ jsem se pochopitelně odvolal a upozornil na skutečnost, že předmětem sporu je věc „náležející do společného jmění manželů“, kdy toto bylo již vypořádáno soudním smírem, proto měl být v první řadě návrh bývalé manželky odmítnut jako zjevně opožděný a ze stejného důvodu rovněž nelze vydat rozsudek pro uznání.

23 Cdo 2954/2009

Odvolací soud v dané věci respektoval, že není možno vydat rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možno vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení, když základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze přiznat žalobou požadované plnění. Odvolací soud posuzoval věc z tohoto pohledu i v souladu s ustálenou judikaturou srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, publikovaný v Soudní judikatuře pod označ. SJ 103/98, podle něhož při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se musí soud zabývat i tím, zda vydání rozsudku není vyloučeno povahou věci a rozporem s kogentním právními předpisy.  

Argumentoval jsem judikátem Nejvyššího soudu, podle kterého se o věci rozhoduje podle stavu v době rozhodování, a pokud tedy ještě nenastaly účinky rozhodnutí, nelze přehlédnout, že jsem proti žalobě podal odpor byť opožděně.

20 Cdo 1899/2000

Lhůta, kterou určí soud v usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění neúplnosti nebo nesprávnosti podání, je lhůtou soudcovskou (§ 55 o. s. ř.). Proto je (usnesením) prodloužitelná, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty podle § 58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky.

Také jsem namítal, že jsem nebyl seznámen s tím, že došlo ke změně zákonné stolice a nebyl jsem řádně poučen o možnosti vyjádřit se k osobě soudní stolice a bylo tak hrubě porušeno moje procesní právo.

Občanský soudní řád

§ 15a

(1) Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.

Někteří přátelé se účastnili na projednání věci u bašty bývalých komunistů ve Spálené ulici v Praze a tak již vědí, že jako rozvedený otec chodím ke stolicím zásadně jen „vyhrávat“. V průběhu jednání jsem byl stolicemi vyzván, abych se podíval na podací lístek, zda je na něm můj podpis. Na první pohled jsem podpis zpochybnil, ale na další naléhání stolic, kdy datum doručení bylo zjevně napsáno jiným, než mým písmem a jinou propisovačkou, jsem uvedl, že s odstupem času už nejsem schopen spolehlivě říct, zda jsem doručenku skutečně podepsal a tím byl můj osud zpečetěn.

Nezbývalo tedy nic jiného, než čekat, jakou stolicí bašta komunistických stolic věc odůvodní. Kdyby tu stolici dostal do ruky někdo jiný, jistě by sklopil uši, protože stolice svoje stolice odůvodňují vysoce sofistikovaně různými odkazy na judikaturu Nejvyšší stolice. Když se však do odkazované judikatury podíváte, záhy zjistíte, že se týká úplně jiné věci a jde jen o příhodné z kontextu vytržené věty. Tak jsem se například dozvěděl, že nájem za společný družstevní byt je něco jiného, než členský podíl v bytovém družstvu. Tak tohle jsem do té doby vážně „netušil“.  Nebo že právo je na straně bývalé manželky, protože jsem se neplacením nájmu obohatil, přestože to mělo být řešeno ve vypořádání společného jmění manželů, čemuž jsem se nikdy nebránil. Bránila se tomu však bývalá manželka, respektive dalším návrhem obešla majetkové vypořádání, kdy pokud by bylo nájemné řešeno v rámci majetkové vypořádání, nepochybně by byl její nárok uznán za nemravný, protože zmařila prodej společného bytu a zavinila tím další zbytečné náklady na byt, kterým jsem snažil zabránit.  Podle komunistické bašty ve Spálené ulici se citované rozhodnutí Nejvyššího stolice 28 Cdo 2594/2008 o vypořádání nákladů na společný majetek po rozvodu se údajně týká pouze přírůstků (zisku) a tedy nikoliv výdajů, přičemž každý blb ví, že do společného jmění manželů patří jak aktiva, tak i pasiva. Změna soudní stolice sice proběhla, ale protože jsem podal námitku podjatosti, která byla zamítnuta (ovšem na jinou stolici), pak je všechno v pořádku. Prostě jedna velká stolice.

Jako socka zužovaná nepřiměřeným výživným jsem tedy požádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta k zastoupení před Ústavní stolicí. O několik týdnů později mi přišlo oznámení, že žádného advokáta nedostanu neb jsem se ještě neocitl na existenčním minimu. Zajímavé je, že jsem opsal údaje z předchozích dvou žádostí o přidělení advokáta, kterými mi byl přidělen advokát za sníženou sazbu, žádost jsem ještě vyšperkoval o nové dluhy, přesto mi advokát nebyl přidělen. Zřejmě i Česká advokátní komora vybírá šťastlivce na zastoupení advokátem kolem štěstí.

Nezbývalo tedy, než si ústavní stížnost napsat sám a najít slušného advokáta, který za „sociální“ sazbu už udělá jen revizi a pod stížnost se podepíše. Zde mě, jako už několikrát, pomohla výborná mladá advokátka Mgr. Lucie Vaverková. Stížnost byla údajně zpracována lépe, než mnohým koncipientem a tak jen opravila některé formulace a drobné technické nedostatky (odkazy na důkazy).

Až když jsem sepisoval stížnost, tak mi došlo, co se nejspíše stalo. Již několikrát se mi stalo, že přišla totálně promočená nebo promrzlá listonoška a nechala si jen podepsat doručenku s tím, že vše později někde v klidu a teple doplní. To se zřejmě nestalo a stolicím tak došla doručenka sice s mým podpisem, ale bez data doručení. Pokud by moje vyjádření k žalobě skutečně přišlo pozdě, bylo dokonce povinností soudní stolice vydat stolici pro uznání. Vyjádření k žalobě však přišlo včas a tak příslušná soudní stolice pokračovala v řízení a později dokonce dvakrát nařídila jednání. Ke změně „právního“ názoru došlo až po změně soudní stolice.

Kdopak asi dopsal to datum doručení na doručence?

To už bohužel neprokážu, proto nezbývá než doufat, že moje argumentace v ústavní stížnosti dojde Joštova sluchu. Velice rád bych zveřejnil celou stížnost, ale protože se k ní bude vyjadřovat vedlejší účastnice bývalá manželka, nechci, aby zveřejněním získala více prostoru na přípravu argumentace, než je potřeba, proto přijměte toto opatření s porozuměním. Ve vhodnou chvíli vše pochopitelně zveřejním, protože při otřesném stavu naší stolice se do stejné situace může dostat kdokoliv další.