Se Sovětským svazem na věčné časy

Téměř čtvrt století po změně režimu zde nacházíme pozůstatky minulého režimu a spojenectví se Sovětským svazem. Není to jen zapomenutá munice „bratské“ armády, ale jsou to také zákony, založené na dobové utopistické teorii o budoucí nové společnosti žijící v kolektivech, kdy vztahy mezi jejich členy budou stejně pevné jako vztahy mezi příbuznými.

To by v zásadě neměl být až tak velký problém, kdy od výkladu zákonů zde máme „nezávislé“ soudní stolice, které by dnes při výkladu zákonů měly vycházet z tradičních hodnot právního státu. Problém je, že „starého psa nové kousky nenaučíš“. Ostatně to říká i Ústavní stolec ve svém nálezu, na základě kterého pak byly odtajněny seznamy komoušů doživotně zakonzervovaných v justici.

I. ÚS 517/10

39. A právě hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může – ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ. Zde není myšlena event. podjatost soudců - členů KSČ, ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod. Ostatně i v mediální sféře je poukazováno na to, že členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval.

Po asi 7 letech šílených soudních tahanic se tak k Ústavnímu stolci dostala věc, která by v právním státě musela být rozhodnuta hned po podání žaloby bez nařízení jednání pro zjevnou bezúspěšnost.

Podrobnosti v poněkud jemnější verzi najdete v článku na Aktuálně.cz  Platí v Česku sovětské právo? Soudy řeší, jak dědit. Adikia přináší vlastní pohled na věc včetně vybraných pasáží nálezu Ústavního stolce, který sice není „průlomový“, ale pro další život občanů má naprosto zásadní význam!

Jde o dědický spor, ve kterém sehrálo významnou úlohu výživné, ačkoliv to s tím absolutně nemá nic společného. Problém vznikl absurdním výkladem pojmu „společná domácnost“, který má v dědickém řízení chránit zájmy zůstavitele k osobě blízké bez jakéhokoliv příbuzenského vztahu. To lze v určitých případech akceptovat. Může se například jednat o partnerský vztah vdovců, kteří spolu dlouhá léta žijí a vzájemně si pomáhají, přičemž přímí dědicové si na svoje rodiče nevzpomenou jak je rok dlouhý. To však tento případ není.

Rozvedená matka si našla bohatého přítele a ten se podle soudních stolic významnou měrou podílel na nadstandardních potřebách dětí. Přesněji, podplácením dětí ničil vztah k jejich vlastnímu otci a děti si ho tak zřejmě velice rychle oblíbily. Svoji úlohu v tom možná částečně sehrála skutečnost, že přítel žádné svoje děti neměl. Mnohem pravděpodobnější však je, že mu byli cizí haranti vcelku u zadele, a falešnou rolí náhradního „mnohem lepšího otce“ jen uspokojoval zrůdnou nenávist matky vůči bývalému manželovi (skutečnému otci dětí), za což pak byl pravidelně odměňován širokou roznožkou. Vše šlapalo podle představ matky a jistě se těšila, jak si vůní vagíny bohatého přítele postupně ochočí a bude si užívat jeho majetku. Ale co čert nechtěl, přítel po roce známosti zemřel, aniž by zanechal nějakou závěť. O dědictví se tedy přihlásili přímí dědicové – rodiče zemřelého muže. Matka se však nechtěla smířit s tím, že všechna ta dřina, natržená třísla a do krve rozedřená vagína, by měla přijít vniveč a tak dědictví napadla s tím, že na dědictví mají právo její děti, protože se o ně přítel staral a platil jim výživné. Děti matky (přesněji matka) byly ve sporu o dědictví úspěšné, což zejména pravidelné čtenáře Adikie nijak nepřekvapí. Jak je možnost okrást chlapa (v tomto případě jeho rodinu) ve prospěch matky, soudní stolice pro to vždy najdou nějakou cestu. 

Pouhý jeden rok společné domácnosti s roztažnožkou tak lidským zrůdám v talárech stačil na posvěcení hanebného okradení přímých dědiců!

Jak je to možné naprosto přesně vysvětluje jeden z argumentů přímých dědiců (rodičů zemřelého muže) ve stížnosti podané k Ústavnímu stolci.

I.ÚS 1902/11

6. Pro podporu svých argumentů stěžovatelé poukazují, že v komentáři ke střednímu občanskému zákoníku, který vypracoval kolektiv pracovníků Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti a v roce 1957 jej vydalo nakladatelství Orbis Praha, je na straně 13 uvedeno, že vzorem právní úpravy dědického práva v občanském zákoníku bylo sovětské socialistické dědické právo. Podle stěžovatelů tehdejší záměr zákonodárců odpovídal dobové utopistické teorii o budoucí nové společnosti žijící v kolektivech, kdy vztahy mezi jejich členy budou stejně pevné jako vztahy mezi příbuznými, ovšem dnes tato koncepce nemá v jiných zemích EU vyjma Slovenska obdoby.

Nejdříve se krátce seznámíme s právní teorií k dědictví, jak ji ve svém nálezu popisuje Ústavní stolec.

I.ÚS 1902/11

15. Dědické právo je pevnou součástí soukromého práva a upravuje přechod majetkových poměrů zůstavitele na jiné subjekty. Děděním je realizována zásada zachování hodnot se zřetelem k budoucnosti jako výraz solidarity lidí a sledování cílů sahajících přes více generací. Dědění je ale také velmi úzce spojeno s mezigenerační odpovědností v rámci rodiny. Vědomí člověka, že jeho statky připadnou osobám zůstaviteli blízkým, podporují jeho starostlivost o vlastní majetek a péči o rodinu (srov. Šimáčková, K. Komentář k čl. 11 (Ochrana vlastnictví). In Wagnerová et. al. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, odst. 18.). Z hlediska práva ústavního je potom ochrana dědického práva zaručena v rámci ochrany vlastnictví v čl. 11 odst. 1 větě třetí Listiny.

16. V současné době se podle českého práva dědí pouze na základě dvou dědických titulů. Buď na základě závěti, tedy na základě svobodné vůle zůstavitele, nebo ze zákona, tedy podle uspořádání, které zákonodárce považoval za správné či společensky žádoucí pro případ, že zůstavitel nezanechal závěť nebo jeho závěť byla neúplná či neplatná. Primárně jsou k dědění povolání rodinní příslušníci. V první dědické skupině dědí děti a manžel, není-li dětí, dědí se dědické podíly dle druhé dědické skupiny. Ve druhé dědické skupině dědí manžel, partner dle zákona o registrovaném partnerství, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (srov. § 474 občanského zákoníku). V předmětném soudním řízení se vedl spor o to, jak správně interpretovat okruh dědiců, kteří žili nejméně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a byli odkázáni výživou na zůstavitele, konkrétně potom je sporné, jak interpretovat spojení "odkázáni výživou na zůstavitele".

Krátce také nahlédneme do historie práva v dědické otázce.

I.ÚS 1902/11

Už v druhé polovině 18. stol. Blackstone a na počátku 20. stol. Tilsch a mnozí další poukazovali, že by větší zřetel na osobu zůstavitele byl brán, kdyby se dědictví dopřálo těm, kteří byli se zůstavitelem v jistém společenském spojení, např. s ním sdíleli společnou domácnost. Společně žijící osoby mezi zákonné dědice zařadil zdejší zákonodárce totalitní doby se zjevnou inspirací v dobovém sovětském právu (čl. 418 občanského zákoníku RSFSR z r. 1922), jakož i to, že jiné dědické soustavy (např. včetně maďarské úpravy z r. 1959 nebo polské z r. 1964, nemluvě již o západoevropských) obdobnou kategorii zákonných dědiců neznají.

V nálezu Ústavního stolce najdeme také krátké vysvětlení, proč bylo v Občanském zákoníku až do současnosti ponecháno právo inspirované dobovým sovětským právem.

I.ÚS 1902/11

I to byl jeden z věcných důvodů, proč byl okruh zákonných dědiců v r. 1950 doplněn i o tyto osoby, u nichž se předpokládá nejen faktické soužití, ale také náklonnost a často i účast na získání jmění k zůstavitelovu prospěchu. Z těchto důvodů osnova setrvává na dosavadním pojetí tzv. spolužijících osob jako zákonných dědiců; přihlíží se přitom k fakticitě života, kdy různá neformální soužití osob jsou velmi četná, když není důvod takové osoby sankcionovat za to, že svému faktickému svazku nedaly formální vyjádření, což ostatně v řadě případů ani nemohou."

V současné době vše směřuje k tomu, že od začátku příštího roku bude uveden do života nový Občanský zákoník. Pro zajímavost jen krátce odbočíme k našemu bývalému velkému bratrovi, od kterého se naše právo inspirovalo v otázce dědického práva.

V I.ÚS 1902/11

Nový ruský občanský zákoník těmto tzv. spolužijícím osobám zákonné dědické právo sice zachoval, ale zařadil je až do poslední dědické skupiny.

Přestože nový Občanský zákoník ještě nevstoupil v platnost, již dnes k němu Ústavní stolce vydal poměrně zásadní nález. Totalitní komunistický režim sice směřoval k právním idejím Sovětského svazu, ale rodina byla stále „posvátná“.  Co se zločinnému režimu dlouhá léta nedařilo zničit, to teď svým nálezem dokonal Ústavní stolec.

I.ÚS 1902/11

19. Ústavní soud primárně upozorňuje na úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), kde je současné pojetí druhé dědické skupiny ponecháno. V důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku je uvedeno následující: "Otázka, zda zachovat zákonné dědické právo tzv. spolužijících osob (těch, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele; § 474 a 475 platného občanského zákoníku), byla při zpracovávání osnovy opakovaně diskutována. Příčinou rozprav na toto téma byla zejména skutečnost, že tyto. Z těchto důvodů osnova setrvává na dosavadním pojetí tzv. spolužijících osob jako zákonných dědiců; přihlíží se přitom k fakticitě života, kdy různá neformální soužití osob jsou velmi četná, když není důvod takové osoby sankcionovat za to, že svému faktickému svazku nedaly formální vyjádření, což ostatně v řadě případů ani nemohou."

20. Právo je sice předně postaveno na určitých společenských idejích a hodnotách, v tomto případě zejm. na ochraně soukromí a ochraně rodinného života, nicméně nemůže zcela pominout i současnou společenskou realitu, kdy se lidé odvrací od institucionalizovaných vztahů ke vztahům faktickým. Jakkoliv se nemusí jednat o sociální změny žádoucí, nutno zohlednit, že ani právo není koncipováno pro život v ideálním světě. Pokud zákonodárce dříve schválil, že osoby spolužijící mohou za splnění určitých podmínek dědit, pokud tato úprava je převzata i do nového občanského zákoníku, tedy i v budoucnu bude zachována zastávaná právní linie, a pokud navíc tato úprava v poslední době nabývá i na společenském významu, nepřísluší Ústavnímu soudu legitimitu tohoto dědického nároku nikterak zpochybňovat. Lze nicméně sledovat napětí mezi původní koncepcí práva na dědění a veřejným respektem k toliko faktickému soužití osob se zůstavitelem.

Celé znění nálezu si můžete přečíst v databázi lidsko-právních pohádek Nalus. Nenechejte se však zmást tím, že Ústavní stolec stížnosti rodičů zemřelého muže vyhověl a nemravná rozhodnutí obecných stolic zrušil. To má důvod pouze v tom, že obecné stolice nemravné rozhodnutí postavily na výživném (že se zemřelý muž podílel na výživě dětí), což s právem na dědictví „osoby žijící ve společné domácnosti“ nemá nic společného a úkolem obecných stolic teď bude nemravné rozhodnutí postavit na sovětských právních názorech nastíněných Ústavním stolcem.

Nemohu si neodpustit otázku. Jak chtějí naivní hlupáci v tričku s nápisem Střídavka otočit vývoj našeho práva směrem k rovnosti rodičů, když nejvyšší orgán stoliční soustavy Ústavní stolec definitivně pohřbil tradiční rodinu a vše směřuje ke zvýhodnění nahodilých formálních partnerských svazků, dokonce nehledě na jejich pohlaví?