Senátní dozvuky – přestupkové řízení II. část

Pokračování článku Senátní dozvuky – přestupkové řízení I. část

Orgán správní úmyslně neznaje svoji povinnost oznámit skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv tedy pokračoval v řízení.

Stejně jako zmrd Papazian i honoris (čestný) Hodina se mě snažil ještě očernit tím, že jsem se o něm nelichotivě vyjadřoval v jakési internetové diskusi na Parlamentních listech (článek o hajzlvíkovém protestu před ústavním stolcem), kde pod jménem Adikia může psát prakticky kdokoliv. Na završení ještě do kýble fekálií přihodil informaci, že o zmrdovi Nečasovi také píšu, že je zmrd. To ale může pohoršovat jen stejného zmrda. Orgán správní to však smetl ze stolu s tím, ať si honoris Hodina podá další samostatný návrh, že to je jiná věc. Tak to si zřejmě ještě užijeme mnoho zábavy.

Abychom se stále dokola nemotali v nějakých nesmyslech, navrhl jsem provedení důkazu knihami Zmrdům zmar a Zmrdi vohnouti a my, a ujasnili si tak, co vlastně slovo zmrd vyjadřuje. Provedení těchto důkazů však orgán správní (JUDr. Lachoutová - bývalá vedoucí OSPOD) odmítl s tím, že velmi dobře ví, co to vyjadřuje. Orgán správní se pak strany žalující tázal, zda takové označení vnímá jako urážlivé. Prý ano, což jsem komentoval tím, že to sice chápu, ale pro rozhodnutí to není nijak podstatné. K tomu jsem citoval nález Nejvyššího správního stolce 2 As 84/2009 – 64

2 As 84/2009 – 64

Pojem hrubé jednání ovšem musí být vykládán objektivně. V opačném případě by totiž fakticky bylo pouze na subjektivní úvaze toho, vůči němuž bylo jednání zacíleno, zda se původce takového jednání dopustil přestupku. Musí se tedy jednat o takové jednání, které narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti. Je třeba proto důsledně odlišit jednání hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel slušnosti, zdvořilosti). Hranice mezi nimi není ostrá.

Po citaci tohoto nálezu mi orgán správní začal před obličejem šermovat vázaným Přestupkovým zákonem řka, že nález pochopitelně velmi dobře zná. Zdá se, že nejen soudní stolice tedy "znají zákon" a judikaturu. Když se takto začal komplikovat předem rozhodnutý spor, už se orgán správní neudržel a jal se přednášet svoje „právní“ úvahy:

„Kdyby snacha nebo zeť o orgánu správním řekl, že tchýně a uzený jsou nejlepší studený, také by jej to urazilo.“

Ještě, že jsem byl zastupován Lubošem P., který tuto „právní“ úvahu hned nechal zaprotokolovat, protože já jsem měl velký problém udržet nejen smích. Je vidět, že dlouhá léta na odboru péče o děti se na správním orgánu „podepsala“, kdy normální tchýně by se tomuto otřepanému vtipu jen pousmála.

Orgánu správnímu jsem se snažil vysvětlit, že taková „právní“ úvaha je naprosto scestná, protože spor není veden mezi rodinnými příslušníky a opět jsem se odkazoval na judikát Nejvyššího správního stolce. Ačkoliv před tím orgán správní tvrdil, že je zná, požádal mě, zda bych mu jej neukázal. Orgánu správnímu jsem tedy půjčil k nahlédnutí svoji kopii předchozího odvolání a ten si v ní k našemu úžasu začal označovat příslušné odstavce. Musel jsem tedy upozornit, že to je moje kopie a vzal jsem si ji zpět. To byl jasný signál, že orgánu správnímu věc přerostla přes hlavu a přestává se ve věci orientovat, ale nevzdával to a komedie pokračovala dál.

Když orgán správní pochopil, že bude muset postupovat podle judikatury Nejvyššího správního stolce, dostali jsme se k tomu, kdo vlastně je honoris Hodina. Ten však tvrdil, že je obyčejný člověk, který nijak veřejně nevystupuje.

Tak tím se vše skutečně začíná komplikovat a nejspíše došlo k nějakému omylu, kdy předseda Unie otců Papazian přeposlal email nějakému jinému Hodinovi, který v Senátu ani jinde veřejně nikdy nevystupoval a právem se teď cítí být slovem zmrd uražen.

Předpokládal jsem, že zmrd Hodina ze sebe bude dělat „neviňátko“ a budu muset složitě dokazovat, že je veřejně velmi aktivní osoba. Tento problém však za mě vyřešil předseda Unie otců Papazian, který orgánu správnímu aktivně ještě zaslal druhý email. Co více si jeden může přát, než když mu strana protivná přihrává důkazy v jeho prospěch?!

Nejspíše tomu nebudete ani věřit, ale po těchto emailech zaslaných orgánu správnímu mi tento týden Papazian napsal email, že prý jede do Prahy a měli bychom si o všem promluvit, ale hlaně konečně začít pracovat na důležitějších věcech. Musím se přiznat, že většího „splachovacího“ zmrda jsem za celý život opravdu nepotkal a pokud jde o spolupráci, tak skutečně nejsem blb, abych se dvakrát spálil viz. „spolupráce“ na společné petici.    

Když před časem několik rozvedených otců opustilo spolek K213 a obnovili činnost mrtvé Unie otců, myslel jsem si, že už nechtějí být jen ve stínu aktivisty Fialy a rozšíří se tím počet aktivních bojovníků proti zločinnému stému. Jen teď přesně nevím, jak našemu problému pomůže poskytování rozhovorů pro nějakou ruskou televizi?!  I slohový styl předsedy Unie otců mi silně připomíná dobu, kdy byl naším velkým bratrem Sovětský svaz. A takové „trubky“ chtějí pomáhat rozvedeným otcům nebo je dokonce zastupují v životně důležitých sporech o děti? Obávám se, že Unie otců pod vedením „svazáka“ Papaziana vykročila na opačnou světovou stranu, což mě velice mrzí, protože mezi členy jsou skutečně dobří otcové, kteří zřejmě ani netuší, co za jejich zády provádí jejich předseda Papazian.

Posuzovat, jaký vliv má veřejná činnost honorise Hodiny na projednávanou věc už bylo zjevně nad úvahovými schopnostmi správního orgánu a tak prohlásil, že „námitky mohu uplatnit v odvolání“. To byla opět příležitost pro mého právního zástupce a orgánu správnímu vytkl, že tím vyjádřil svoje rozhodnutí již v průběhu dokazování, což je zcela nepřípustné. Mně už pak nezbylo nic jiného, než podat námitku podjatosti orgánu správního.

To se honorisovi Hodinovi příliš nelíbilo a tak začal škemrat, že když se bude orgán správní držet postupu dle judikatury Nejyvššího správního stolce, že řízení může pokračovat. Jenže orgán správní toho už měl nejspíše „plné brýle“.  Námitku podjatosti a tím i ukončení jednání proto nejspíše přijal s povděkem.

Jednací kancelář jsme opustili tak rychle, že jsme si nikdo nevzpomněli na kopii „hlavního důkazu“ žalující strany – úžasné emaily předsedy Unie otců Papaziana. Po skončeném jednání chtěl ještě honoris Hodina nahlédnout do spisu. Nejspíše tak s orgánem správní vymýšleli, co s tím provedou dál. Aby měli o čem přemýšlet, zanechal jsem jim tam další judikát Nejvyššího stolce.

Zkušení čtenáři jistě vědí, že předmět sporu je kolizí základního práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. K tomu existuje poměrně bohatá judikatura. Velmi pěkně je to vysvětleno v rozhodnutí 30 Cdo 5018/2007 Nejvyššího stolce.

30 Cdo 5018/2007

K problematice svobody projevu existuje, jak např. připomíná Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Ten sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo je přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován „hlídacím psem demokracie“, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.

Již v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu však bylo též zdůrazněno, že svoboda projevu nemůže být chápána jako právo zcela bezbřehé, takže vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany. Současně (jak ostatně konstatuje v napadeném rozhodnutí i odvolací soud) však právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. Požadavkem přitom je respektovat, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. V konkrétním případě je tak nezbytné zkoumat především míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). K zásahu pak dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dále je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).

Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti (nebo o to v rámci politického boje usiluje). Je proto v těchto případech nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací např. soukromé povahy, resp. hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna získat o takovéto osobě informace ve výrazněji širším spektru, než by tomuto tak bylo u osoby mimo tuto kategorii představitelů, a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance.

Mnozí čtenáři si jistě pamatují, že i já jsem se kdysi stal terčem nechutných pomluv a urážek. Mohl jsem aktivistu Fialu žalovat, ale kdybych spor vyhrál, naopak bych si tím ještě pohoršil, protože naší „slavné“ justici zejména rozvedení otcové absolutně nevěří. V té době jsem potřeboval získávat zkušenosti pro boj s lidským dobytekm v talárech a nikdo by mi nepomohl. Na kterou stranu barikády patřím, jsem tedy musel prokázat letitou poctivou prací pro naši společnou věc, což se mi myslím podařilo. Nezlomily mě prohrané spory, kterými lidský dobytek usiloval o moji ekonomickou likvidaci. Nezalekl jsem se ani trestně právní šikany ze strany lidského dobytka v talárech.

Nezaleknu se tedy ani zmrdů jako je Hodina a Papazian a tento spor dotáhnu třeba až k Ústavnímu stolci!

Oběma však nabízím smírné řešení.

Zmrdi, veřejně se omluvte za podraz, který jste na všechny rozvedené otce udělali při veřejném slyšení naší společné petice v Senátu a v Poslanecké sněmovně a zalezte někam do kanálu, protože jinak se mě prostě nezbavíte!

Luboš Meszner