Smějící se bestie – pokračování PŘÍBĚHU

Po většinu svého života jsem nikdy neměl žádné dočinění se soudy. To se rozvodem zásadně změnilo a za posledních 8 let od rozvodu bych jen těžko dokázal spočítat, kolikrát jsem byl účastníkem nějakého jednání soudu. Proto když jdu dnes k soudu, jsem poměrně klidný a jediné, co by mě skutečně asi překvapilo, kdybych se u soudu setkal s právem a spravedlností. S tím jsem šel také na avizované jednání o obnově řízení k Městskému soudu v Praze.

Na tomto místě však musím nejdříve poděkovat všem přátelům, kteří mě přišli podpořit i těm, kdo se nemohli dostavit a podpořili mě alespoň telefonem či zprávou.   

Hluboce jsem se spletl. Naše justice ještě nevyčerpala svojí studnu bezpráví, arogance a hlouposti! Stále má čím překvapit i ostříleného účastníka řízení. 

Dosažení zletilosti je zásadní změna poměrů a podle platných zákonů (nikoliv podle naší justice) tím pozbývá platnost „opatrovnického“ rozsudku (plnění výživného k rukám matky). Snažil jsem se syna kontaktovat, abych se s ním domluvil na dalším, ten však nereagoval.  Mohl jsem tedy přestat platit výživné a čekat co bude dál. Protože jsem se chtěl vyhnout trestnímu stíhání a exekucím za neplacení výživného, podal jsem k soudu návrh na úpravu výživného. Podle Zákona o rodině to však měl správně udělat syn.

Zákon o rodině
§86
(3) Výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh.

K soudu jsem podal alternativní návrh (žádný zákon to nezakazuje). Pokud soud uzná, že zde není důvod pro úplné zrušení vyživovací povinnosti s ohledem na rozpor s dobrými mravy, pak by měl vyměřit výživné podle aktuálního stavu mých příjmů (předchozí rozhodnutí o výživném bylo již cca 3 roky staré). Ze začátku šlo všechno celkem v pohodě. Se soudem jsem si vyměnil několik dopisů, než příslušná soudkyně pochopila žalobní návrh (u Obvodního soudu pro Prahu 4 se nepochopení žalobních návrhů přenáší ze soudkyně na soudkyni jak silně nakažlivá choroba) a pak se to nějak zaseklo. Vedení soudu totiž přidělilo mojí věci soudkyni, která odcházela na mateřskou dovolenou. Je to poněkud zvláštní organizace práce (těhotenství má na rozdíl od jiných zdravotních komplikací poměrně dlouhou inkubační dobu), ale může se to stát. Věc tedy byla přidělena jiné soudkyni. Opět následovala výměna dopisů a bylo nařízeno jednání. Občanský soudní řád ukládá, že soudce by měl věc připravit tak, aby mohlo být rozhodnuto v jediném jednání. To se bohužel nestalo a na konci jednání soudkyně oznámila, že věc bude předávat jinému soudci. Později jsem zjistil, že také odešla na mateřskou dovolenou. Marně jsem si stěžoval u předsedkyně soudu na neopodstatněné průtahy v řízení, kdy jsem se na těhotenství ani jedné soudkyně nijak nepodílel.

Po nějaké době byla věc přidělena soudkyni Mgr. Winklerové (která se vrátila z mateřské dovolené). Jaké bylo moje překvapení, když jsem vstoupil do jednací místnosti a zjistil jsem, že se vlastně jedná o soudkyni Mgr. Zemanovou (provdala se a proto došlo ke změně jména), která nese plnou odpovědnost za zničený vztah se synem, když opatrovnické řízení přeměnila na inkviziční řízení proti otci a jejím jediným zájmem bylo„vizitkovým systémem v kanceláři soudu“ zajistit lukrativní zakázku pro svojí známou - soudní (ne)znalkyni Mgr. Likusovou.

Takové náhodě, že dvě soudkyně za sebou odejdou na mateřskou dovolenou a ze všech soudců věc převezme právě soudkyně Mgr. Winklerová (vracející se z mateřské dovolené), asi uvěří jen málokdo. Vše tedy bylo nahráno tak, aby se věc protáhla do jejího návratu k soudu a mohla si mě „vychutnat“ za moje trestní oznámení pro podezření z korupčního jednání (osobně JUDr. Pospíšil o tom byl informován a dodnes to nikdo nevyšetřil). Námitka podjatosti byla pochopitelně zamítnuta a výsledek jednání je asi každému jasný. Přestože soudkyně Mgr. Winklerová konstatovala, že vztah mezi otcem a synem není takový, jaký je většinovou částí společnosti chápán vztah mezi otcem a synem (většinová část společnosti tvoří meze dobrých mravů), návrh na zrušení výživného byl zamítnut, stejně tak návrh na novou úpravu výživného (k tomu nebylo dodnes vydáno žádné usnesení). Dle názoru soudkyně Mgr. Winklerové syn tento stav nezavinil, proto nemůže být trestán neplacením výživného. Proti rozhodnutí jsem se pochopitelně odvolal. Odvolací soud silně pobouřilo, když jsem uvedl, že ani já na tomto stavu nenesu vinu a navrhl jsem, aby tedy výživné synovi platila soudkyně Mgr. Winklerová, která tento stav zavinila. Odvolací soud pak dobrým mravům odporující rozsudek soudkyně Mgr. Winklerové potvrdil. Definitivně jsem tak ztratil jakoukoliv možnost domoci se spravedlivého vyměření výživného podle mých skutečných možností za dva roky zpět.  

Když vydalo ministerstvo spravedlnosti tabulky výživného, podal jsem návrh na obnovu řízení, kdy jsem bez svého zavinění tento důkaz (skutečnost) v původním řízení nemohl použít a nepochybně to pro mě mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (podle tabulek bych měl platit 1/3 výživného stanoveného výživného).

Občanský soudní řád
§228
1) Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Návrh na obnovu řízení „projednávala“ bez nařízeného jednání soudkyně Mgr. Winklerová a tak se dalo očekávat, že bude zamítnut a odůvodněn překroucením skutečností a platných zákonů. Proti zamítnutí jsem se odvolal a právě toto odvolání bylo předmětem avizovaného jednání.

Když se odvolání dostalo k Městskému soudu v Praze, vyzval mě předlistopadový člen KSČ soudce JUDr. Petr Hübner, abych se vyjádřil, zda souhlasím s tím, aby bylo moje odvolání projednáno bez nařízeného jednání (Ekonomické soudní řízení). S tím jsem nemohl souhlasit, protože jsem si říkal, že se do rozhodnutí ještě může něco změnit a připravil bych se tak o možnost to v odvolání použít. Mezi tím soudci Nejvyššího soud ČR s komunistickou minulostí rozhodli, že soudci Vrchního a Městského soudu v Praze s komunistickou minulostí nejsou vyloučeni z projednávání věci (Komunisti rozhodovali o komunistech).

Ve věci, kde jsou dobré mravy zásadní otázkou tak rozhodoval předseda senátu soudce JUDr. Petr Hübner (KSČ), o jehož dobrých mravech musí pochybovat každý slušný člověk.

Hodnotový systém členů předlistopadové KSČ se do značné míry rozcházel od hodnotového systému moderního demokratického právního státu, což může ještě dnes ovlivňovat rozhodování jednotlivých soudců (viz.  I. ÚS 517/10). Proto jsem ani neočekával, že budu ve věci úspěšný.

Odpor proti bezpráví je však povinnost nejen k sobě samému.

„Všechno právo ve světě bylo vybojováno na těch, kteří se mu vzpírali…Právo není pouhým pojmem, ale živou silou, nepřetržitou prací celého národa. Všechny vymoženosti, jež historie práva může zaznamenat – zrušení otroctví a nevolnictví, dosažení nejrůznějších svobod – byly vydobyty bojem trvajícím i celá staletí…Odpor proti bezpráví je povinnost nejen k sobě samému, neboť je splněním příkazu mravního sebezachování – ale je současně povinností i vůči celku. Hájí-li jednotlivec své právo, hájí tím současně platnost prává vůbec. Odpovědnost nemají pouze ti, kteří zákon přestupují, ale i ti, kteří neměli odvahu jej uhájit.“

Emeritní soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák: Otázka demokracie. Díl 4, Hodnoty, normy a instituce. 1. vydání 1998, str. 218, 219.

Nespletl jsem se, když jsem předpokládal, že se do rozhodnutí může ukázat nová skutečnost, která má zásadní význam pro rozhodnutí o obnově řízení. V pro veřejnost uvolněné aplikaci ASPI jsem objevil judikát Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 242/2002, kde šlo rovněž o dobré mravy. Oprávněná se odmítala s otcem stýkat, odmítala i jiná plnění krom výživného. Na základě toho soud otci snížil výživné na „základní část“ nutnou k zajištění stravy a oblečení s tím, že za této situace nemá nárok podílet se na životní úrovni otce (Judikatura - Dobré mravy) Jde tedy o naprosto totožný případ.

Moje argumentace proti zamítnutí obnovy řízení byla celkem jednoduchá. Dle tabulek vydaných Ministerstvem spravedlnosti vychází výživné o jednu třetinu nižší a soud v původním řízení rozhodl v rozporu se svojí vlastní judikaturou. Obě tyto skutečnosti jsem v původním řízení bez vlastního zavinění nemohl použít. Tabulky výživného zde nebyly a do aplikace ASPI jsem také neměl přístup. Závěrečná řeč byla také velice stručná a jasná.

Pokud žijeme v právním státě, nemůže žádný zákon bránit odstranění bezpráví a nespravedlnosti.

Zákon tomu pochopitelně nebrání, ale brání tomu ubohé pokrytectví soudců a jejich nepostižitelnost za překrucování zákonů. Jako by bylo málo, že zničili život dvěma lidem, bráněním průchodu práva a spravedlnosti se ještě mstí člověku, který upozorňuje na chyby zrůdné opatrovnické justice. Odůvodnění nemravného usnesení bylo ekvilibristikou, se kterou by se mohl normalizační komunista soudce JUDr. Petr Hübner směle uplatnit v nějakém varieté jako slovní žonglér.

Je to smutné, když u soudu proti sobě stojí otec a syn, ale podle § 228 odst. 1, písm. a, b) OSŘ pokrouceného jak turecká šavle nejsou tabulky výživného vydané Ministerstvem spravedlnosti ani „nová skutečnost“ a ani „důkaz“. Prostě nic! Je to jen cár papíru, se kterým si občané mohou otírat konečník. Že Městský soud v Praze rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou? No a co! Vždy se najde nějaký paragraf, který se překroutí jako turecká šavle.

Kdo si bez stálého příjmu může dovolit být zastupován advokátem? Syn Petr Meszner žádné příjmy nemá a přesto má peníze na advokáta. Z mého výživného si tedy platí advokáta k mojí právní šikaně na místo toho, aby přišel za svým otcem a slušně se s ním domluvil. Podle komunisty soudce JUDr. Petra Hübnera je to naprosto v pořádku. Každý má právo být zastoupen advokátem.  

Podle normalizačního komunisty soudce JUDr. Petra Hübnera je v právním státě riziko domáhat se práva a spravedlnosti. Pokud však jde o naší justici, pak je to stejné riziko, jako hrát ruskou ruletu s plným zásobníkem. „To bylo vaše riziko“(doslovná citace) se u senátu pokryteckých soudců dožadovat spravedlnosti. Já jsem to s vámi myslel dobře, když jsem chtěl věc projednat bez nařízení jednání. Teď mi nezbývá nic jiného, než právníkovi vašeho syna přiznat paušální odměnu ve výši 9000,- Kč (plus 20% DPH).  Za půl hodiny sezení u soudu a tři krátké věty to je docela slušný výdělek.

Nedalo mi to a doma jsem se podíval, jak to je s tou paušální odměnou.

Vyhláška č. 484/2000 Sb.
DÍL 2
Sazby odměn v řízení prováděném podle částí druhé, čtvrté, páté a šesté občanského soudního řádu
§ 10
(1) Ve věcech obnovy řízení činí sazba odměny 7 000 Kč.

Pak už jsem jen ze zvědavosti pročítal vyhlášku, až jsem narazil na § 18.

§ 18
(1) Učinil-li advokát nebo notář v řízení pouze jediný úkon právní služby²⁾, soud sníží sazbu odměny o 50 %, nejméně na částku 400 Kč.

Musel jsem se tedy ještě podívat do další vyhlášky, abych zjistil, co je myšleno tím jedním úkonem.

Vyhláška č. 177/1996 Sb.
§ 11 Úkony právní služby
(1) Mimosmluvní odměna náleží za každý z těchto úkonů právní služby:
g) účast při úkonu správního nebo jiného orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny,

Senát Městského soudu v Praze ve složení soudců JUDr. Petra Hübnera normalizačního komunisty, JUDr. Ivany Březinové a JUDr. Milana Chmelíčeka ani neznají platné zákony a rozhodují o lidských osudech.

Co říct na adresu těchto soudců? Napadají mě pouze nepublikovatelná přirovnání.

A co mám teď dělat? Buď zaplatím nezákonnou částku advokátovi mého syna, nebo mohu podat dovolání. To bych ale z peněženky musel vyndat dalších 10 000,- Kč za soudní poplatek a výsledek??? Ruská ruleta s plným zásobníkem?

Teorie - lidé by od soudů neměli odcházet poníženi.

„Jedna z hlavních a nejdůležitějších zásad soudního řízení, při respektování práva na individuální posouzení věci je, aby lidé neodcházeli od soudu poníženi a s pocitem, že jim ani nebylo rozuměno.“ říká předsedkyně Nejvyššího soudu ČR JUDr. Iva Brožová Vice zde:  https://ejustice.cz/iva-brozova-lide-od-soudu-nemeli-odchazet-ponizeni

Praxe – smějící se bestie.

A co je na celé věci asi to nejhorší? Výchovný efekt takto nemravného rozhodnutí. Asi si dokážete představit reakci syna (těžce postiženého syndromem zavrhnutého rodiče), když mu advokát oznámil:

Fotr zas dostal u soudu přes držku, můžeš ho dál kasírovat o peníze a chovat se k němu jako dobytek. Až se zase bude chtít soudit, tak mi zavolej, já se na tom velice rád přiživím.