Stát má sloužit občanům

Následující rozhovor s právníkem Janem Rytířem, který Adikia převzala z Parlamentních listů, je zajímavý hned z několika důvodů. Jednak protože se týká exekucí a právník Jan Rytíř zde excelentně formuloval chyby současného systému vymáhání pohledávek a nastínil, jak by v právním státě mělo vymáhání pohledávek správně fungovat. Má to prostě „v hlavě srovnané“, což také dokazuje skutečnost, že odešel od „pomáhačů“ (Police ČR), aby lidem skutečně pomáhal v boji s exekutorsko-advokátní mafií. Otázkou je, zda je správné, že od Police ČR odcházejí lidé, kteří to mají „v hlavě srovnané“ a zůstávají tam dementi, jako je vršovický kriminalista por. Bc. Petr Landa. Ačkoliv má vysokoškolský diplom, při jeho „bleskovém“ psaní na počítači se celkem snadno může přihodit, že napíše v přísudku měkké „ i“, ačkoliv je podnět rodu ženského a stejně tak i po tvrdé souhlásce (kolegině).Z hlediska kvalifikace závažné trestné činnosti (oprávněné kritiky soudních stolic) to však není až tak podstatné.

Horší však je, že svoji pravomoc vykonává alibisticky – ačkoliv velmi dobře vím, že se nejedná o trestný čin, přeci na sebe nevezmu odpovědnost za zastavení trestního stíhání, ať si o tom rozhodne někdo jiný. To v tom lepším případě, kdy spíše tako jednal „na objednávku“ komunistické stolice Járy Pytlouše (To zapáchá levotou jak náklaďák plný vepříků). Díky jeho alibistickému výkonu pravomoci tak státu vznikla škoda ve výši 47 400,- Kč, kterou mi stát vyplatil jako odškodnění za úskočnou kriminalizaci (Závěrečný účet).

Vraťme se však k rozhovoru s právníkem Janem Rytířem, který možná ani netuší, že jedna z jeho myšlenek je přímo právní větou jednoho nálezu Ústavního stolce. Pravidelní čtenáři Adikie tuto větu jistě najdou, protože je v našem „právním státě“ natolik idealistická, že působí velmi komicky.  

Protiexekuční právník: Stát se k lidem chová jako pasák k prostitutce. Věřím, že politici začínají mít strach

ROZHOVOR „Stát se k nám chová jako pasák k prostitutce a my (bohužel) jen tiše skřípeme zuby a sníme, jaké by to bylo, kdyby se k nám choval jako nejlepší soused,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz bývalý vyšetřovatel Policie ČR a právník Jan Rytíř, který radí lidem v obtížných životních situacích.

Počet exekucí v poslední době podle dostupných údajů ubývá. V loňském prvním pololetí jich bylo nařízeno 320 tisíc, což bylo meziročně asi o 30 procent méně. Čím je to podle Vás způsobeno? Jsou lidé opatrnější?

Podle mne to způsobuje fatální bída čím dál většího počtu lidí, kteří již v předchozích exekucích přišli o své nemovitosti a majetky, takže dnes už nejsou ničím zajímaví pro finanční instituce, aby jim půjčovaly a vytvářely tak nové dluhy. Tato skupina vyloučených lidí pak není zajímavá ani pro ostatní věřitele, protože o jejich špinavé trenky ani exekutor nestojí a nic jiného, o co by se dali připravit, prostě nemají.

Nemyslím si, že jsou lidé opatrnější. Náš způsob života je tak složitý, že opatrnost k tomu, abychom se nedostali do dluhových pastí, nestačí. Stát po nás vyžaduje, abychom znali miliony paragrafů tisíců nejrůznějších právních předpisů, protože neznalost práva neomlouvá, což se vymyká reálným možnostem člověka. Nelze se tedy divit, že člověk, ať už je opatrný, jak chce, se do nějaké smyčky paragrafu chytne a zadrhne si ji kolem krku. Dnešní situaci bych charakterizoval asi tak, že se dusíme v zákonech, které nám mají zaručit právo na dýchání.

Objevuje se řada případů, kdy se někdo právě kvůli exekuci pokusí o sebevraždu. Měl by samotný proces exekuce probíhat jinak, než je tomu nyní? Jak by měl konkrétně vypadat spravedlivý systém vymáhání pohledávek?

Spravedlivý systém vymáhání pohledávek by měl být veden nezávislými soudy za předem stanovený poplatek, nikoli podnikateli, kteří jednají ve svém vlastním ekonomickém zájmu. Stát by měl navíc přesně stanovit, co je pro život nezbytné a tím pádem nezabavitelné a mezi tyto nezbytnosti by měl patřit i standardní byt či domek. 

Vymýšlíme stále nové předpisy, stavíme různé dopravní stavby, aby lidé neumírali při dopravních nehodách, ale s chladnou tváří je necháme umírat vlastní rukou či pomalou smrtí pod mostem, kam se nemuseli dostat, kdyby si stát vůči občanovi plnil své funkce.

Mnoho lidí se dostane do exekuce vinou půjček, které jim poskytnou různé finanční společnosti. Myslíte si, že by stát měl mít tyto společnosti pod kontrolou?

Současný systém půjčování peněz je hlavním viníkem mnoha lidských tragédií a státem tolerovaným zlem. Stát musí (kéž by k tomu byla vůle) stanovit jasná pravidla, za jakých podmínek mohou být půjčovány peníze.

Neověříš-li si předpoklady dlužníka pro splácení dluhu podle zákonného schématu, můžeš u soudu žádat pouze to, co jsi prokazatelně (převodem na účet) půjčil, a to bez jakéhokoli navýšení, a navíc si poneseš náklady na soudní realizaci své pohledávky sám. Choval ses při půjčování nezodpovědně nebo jako lidská hyena, nes si sám náklady své nedbalosti. Vycházím z toho, že ten, kdo půjčuje, je ten, kdo má jednat zodpovědně vůči sobě i svému dlužníkovi.

Jednoznačně bych také vymezil přiřazování dílčích splátek všech dluhů po termínu splatnosti bez výjimky tak, že se splátka použije vždy nejdříve na úhradu dlužné jistiny a teprve poté na příslušenství, aby se dluhy nestávaly nesplatitelnými, jak je to dnes naprosto běžné. Dlužník stále splácí a splácí a dluh stále roste a roste…

Je podle Vás fér postup firem, které nepřipomenou klientovi malý dluh a nechají jej několik let pomocí úroků růst a pak začnou na klientovi, který si třeba ani nebyl vědom, že něco dluží, vymáhat mnohonásobně více peněz? Neměl by toto ošetřit zákon?

Zde je mým názorem, že nevykonává-li věřitel své vlastnické právo s péčí řádného hospodáře, tzn. netlačí-li svého dlužníka, aby svůj dluh splácel a nechá svou pohledávku růst po celou promlčecí dobu, aniž by se o ni staral, neměl by mít takový věřitel nárok na nárůst smluvního příslušenství jistiny pohledávky, ale pouze na časovou hodnotu peněz, kterou dnes představují zákonné úroky z prodlení.

Opět si musíme říct, co vlastně čekáme od státu? Já bych od něj určitě očekával, aby mému věřiteli stanovil zákonem povinnost sdělit mi v rozumné době, že něco dlužím. Já jsem ale občan. Kdybych byl bohatá korporace, tak by mi takové přání občana určitě nevonělo a snažil bych se na zákonodárce působit, aby mi neztrpčoval cestičku ke kapse občana a jelikož se stát chová jako lobbistická organizace těch nejbohatších korporací, občané se svými požadavky nepodepřenými kapitálem mají jen velmi malou šanci si prolobbovat právo na slušný život.

Vnímáte exekutorský zákon jako státem posvěcenou zlodějnu, jak o něm mnozí hovoří?

To je hodně složitá otázka, ale obecně se dá říct, že tak, jak je koncipován exekutorský zákon nyní, je prostředkem více pro zbídačování lidí než pro zánik dluhů. Z exekuce mnohokrát prosperuje jen exekutor, soudní znalci a realitní kanceláře, které koupí nemovitosti dlužníků za směšnou cenu v dražbě. Věřitel a dlužník jsou jen statisty v této truchlohře.

Nicméně, exekuce sama o sobě není něčím negativním. Exekuce pouze vykonává to, co je přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu podle práva (nepleťme si ale právo se spravedlností, protože naše právo se se spravedlností míjí) a co není v soudem dané lhůtě dobrovolně splněno.

Problémem je dle mého názoru fatální selhání státu, který přímo podporuje nebo tiše toleruje vznik exekučních titulů, namísto aby byl občanovi přirozeným partnerem, rádcem a institucionalizovaným přítelem.

Jsem poslední dobou hodně smutný z toho, že lidé ve státu vidí nepřítele. Ještě smutnější jsem ale z toho, že si myslím, že mají pravdu. Stát se k nám chová jako pasák k prostitutce a my (bohužel) jen tiše skřípeme zuby a sníme, jaké by to bylo, kdyby se k nám choval jako nejlepší soused.

Myslíte si, že takzvaný osobní bankrot je dobrý způsob, jak zabránit exekuci?

Kolikrát je to také jediný způsob. Osobní bankrot je jedna z mála cest vedoucích zpod mostu zpět do běžného života, ale jen pro některé z úpadců. Opět ale musím říct, že osobní bankrot je drahou chirurgickou operací tam, kde by díky levné prevenci nemuselo k operaci dojít.

Zde zákonodárci vyčítám složitost a náročnost procesu osobního bankrotu. Tento je určený lidem, co jsou na samém dně a měl by tudíž být naprosto srozumitelný pro tuto skupinu lidí. Průměrný člověk by měl zvládnout podle návodu takový návrh sepsat. Co je platné, že tomu rozumí právníci, ti většinou v situaci, kdy by na sebe museli sepisovat návrhy na osobní bankrot, nejsou. Úpadci ale většinou na právníka nemají, a tak se pohybujeme v začarovaném kruhu dostupnosti práva, protože průměrný člověk takový návrh prostě sepsat nezvládne, a jelikož nemá na právníka, tak na své právo nutně rezignuje.

V Česku narůstá počet rodin, které se ocitají na hranici chudoby. Řada z nich přijde i o střechu nad hlavou. Nejvíce jsou ohroženi rodiče samoživitelé s jedním či více dětmi nebo vícečetné rodiny. Očekáváte, že se situace třeba i s novou vládou začne měnit k lepšímu, nebo bude ještě hůř?

Chci být optimista a věřím, že situace dospěla již tak daleko, že naše politická reprezentace začíná mít strach z občanských nepokojů a bude hledat alespoň mírná vylepšení životní situace lidí.

Osobně si ale myslím, že citelnějších změn se dočkáme teprve poté, co si o ně beze strachu našim zákonodárcům řekneme a ti se začnou bát hlas lidí neposlechnout. To je ale k naší škodě zatím ještě daleko.

ADIKIA HUMOR III. ÚS 298/12 Idea právního státu vychází z principu, že stát a občan nejsou v zásadním sporu, ale stát má sloužit občanům. Ústavní stolec  LP 2012