Tisíc a jedna hanebnost

Tisíc a jedna noc je středověká arabská sbírka lidových pohádek a bajek, která podává věrný obraz společenských poměrů, mravů a zvyklostí tehdejšího arabského světa. Tisíc a jedna hanebnost by se měla jmenovat sbírka nálezů Ústavního stolce dostupná v aplikaci NALUS, která bohatě vypráví o poměrech, mravech a zvyklostech Ústavního stolce.

Ústavní stolec zásadně neřeší „drobné“ nespravedlnosti, například když je rozvedenému otci vyměřeno výživné několik tisíc nad jeho skutečný příjem. Při platu více jak sto tisíc je tisícikoruna skutečně marginální záležitost.  Jeho úkolem je dohled na mnohem vyšším principem – základními lidskými právy. Je pak ale poněkud zvláštní, že ústavní stížnosti jsou po tisících odmítány z formálních důvodů, aniž by kdo řešil jejich podstatu. Formální podmínky pro podání ústavní stížnosti jsou zde tedy vyšší princip, než základní lidská práva. Podmínka pro zastoupení advokátem již hraničí s porušením základního práva na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech. Při podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva tato podmínka není a až když je stížnost přijata k projednání, soud stěžovateli doporučí zastoupení advokátem. Některé stížnosti jsou Ústavním stolcem odmítnuty s tím, že nedošlo k žádnému porušení základních práv, ale slušný člověk by se z toho přinejmenším pozvracel. Na jeden takový čerstvý nález se podíváme z blízka, proto si před čtením dalších řádek nejdříve připravte pytlík na zvracení.

O celé věci byl poněkud nepřesný článek na bulvárních Novinkách.cz  (ZDE). Začalo to falešnou směnkou na 720 tisíc korun jako krytí k půjčce. Tu si od původního „údajného“ věřitele odkoupila další společnost, a protože se „dlužník“ neměl k jejímu zaplacení, začala jí od „dlužníka“ exekučně vymáhat. Dlužník ale neměl žádné peníze a tak mu byla v dražbě prodána střecha nad hlavou, z čehož si exekutor ještě vzal odměnu bezmála 200 tisíc korun. Později byla směnka úspěšně (až Ústavním stolcem) zpochybněna, exekuční titul tedy neexistoval a exekuce byla zastavena. Ale ouha, zde nastal další problém, kdo by měl zaplatit náklady exekuce?

Exekuční řád

§ 89

Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.

Asi každého normálního člověka napadne, že zastavení exekuce zavinil ten, kdo předložil falešný exekuční titul. V nadpozemském světě soudních stolic je však všechno jinak a teprve na základě odvolání údajného dlužníka ke stejnému závěru dospěla až odvolací stolice. Když má někdo tu drzost vymáhat peníze na základě falešné směnky, je jen logické, že proti tomuto spravedlivému rozhodnutí také podá ústavní stížnost. 

II.ÚS 594/10

5. Stěžovatelka vyjádřila dále přesvědčení, že i samotné meritorní řešení otázky nákladů řízení je nesprávné a v rozporu se zákonem. V této souvislosti zpochybňuje, že by na její straně došlo k procesnímu pochybení a zavinění zastavení exekuce. Procesní pochybení totiž nelze spatřovat v tom, že podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle pravomocných exekučních titulů, kdy bylo v době nařízení zároveň evidentní, že vedlejší účastník pohledávku neuhradil a ani neuhradí, a kdy oprávněné bylo známo, že disponuje postižitelným majetkem. V době nařízení exekuce tedy stěžovatelce svědčily exekuční tituly, které byly pravomocné a formálně i materiálně vykonatelné. Je-li právním předpisem jednoznačně určeno, kdy nabývá soudní rozhodnutí právní moci a vykonatelnosti, nemůže být stěžovatelce kladeno k tíži, že postupovala v souladu s těmito předpisy, a nelze v tomto shledávat její procesní pochybení. Skutečnost, že budou exekuční tituly zrušeny, nemohla stěžovatelka nijak ovlivnit ani předvídat. Z hlediska nákladů exekuce to měl být povinný, komu měla být tato povinnost uložena. Byl to totiž povinný, kdo zavinil podání návrhu na nařízení exekuce, neboť i přesto, že byl pravomocnými soudními rozhodnutími zavázán k plnění, toto neučinil a stěžovatelce nezbylo než se domáhat svých přiznaných práv soudní cestou.

No řekněte, není to na pár facek?

A jak se k tomu postavil Ústavní stolec?

II.ÚS 594/10

14. V dané věci oprávněná vycházela z existence vykonatelných exekučních titulů, jakož i z vědomosti o majetnosti povinného, což se potvrdilo i tím, že byla úspěšně provedena dražba nemovitosti povinného. Ze žádné z těchto skutečností nelze vyvozovat účast oprávněné a její zavinění na zastavení exekuce. Konstruování procesního zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, je nedostačující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela logicky poukazuje na to, že návrh na nařízení exekuce podala na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a rozhodnutí Ústavního soudu, který tyto tituly zrušil, nemohla předvídat ani jinak ovlivnit. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl o povinnosti oprávněné hradit náklady exekuce, aniž by jí bylo možno vytýkat nedostatek náležité opatrnosti, nepostupoval v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a vyplývají i z judikatury Ústavního soudu. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

To už není ani na pár facek, ale na pořádný kopanec do (_!_)

Ale tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Na základě hrubě nemravného nálezu Ústavního stolce byly náklady exekuce opět naúčtovány údajnému dlužníkovi, kdy obecné stolice jen opsaly odůvodnění z nemravného nálezu, aniž se vypořádaly s pozadím celé věci (falešnou směnkou). Po vyčerpání všech opravných prostředků se tedy se tentokrát na Ústavní stolce obrátil podvedený občan.

I. ÚS 1762/11 ze dne 14. ledna 2013

V odůvodnění stěžovatel shrnuje skutkový stav věci a dosavadní stav řízení, poukazuje na to, že v dané věci Ústavní soud první usnesení odvolacího soudu zrušil pro nedostatečné zohlednění situace, přičemž podle stěžovatele odvolací soud tuto vadu neodstranil, když rozhodoval extrémně nepečlivě, zčásti opsal to, co Ústavní soud uvedl ve svém nálezu a skutečnou situací stěžovatele v exekučním řízení a počínáním oprávněné se vůbec nezabýval. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že exekuční tituly vznikly porušením práva na spravedlivý proces a že v době, kdy byl exekuční titul vykonatelný, neměl z čeho plnit, i kdyby chtěl. Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že soud I. stupně nerozhodl o návrhu na odložení exekuce, čímž umožnil uskutečnění dražby nemovitosti, která stěžovatele vážně poškodila, přitom podle vydražené částky vyčíslil exekutor své náklady.

Logické a jasné. A jak se k tomu postavil Ústavní stolec?

I. ÚS 1762/11 ze dne 14. ledna 2013

Ústavní stížnost se odmítá.

Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup". Byla-li tedy stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce, odpovídá to obsahu citovaného rozhodnutí.

Podepsáni předsedkyně Ivany Janů, Vojen Güttler a Pavel Holländer

Partička zločinců se rozhodne na základě falešné směnky připravit sprostého občana o střechu nad hlavou, absolutně nic netušící exekutor dokončí jejich zločin a za to mu logicky náleží štědrá odměna, protože sprostý občan mohl svůj majetek zločincům odevzdat dobrovolně a vyhnul by se tak zbytečným nákladům exekuce. Jestliže se však brání dobrovolnému odevzdání majetku a později se ukáže, že kdesi došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tak je to pouze jeho problém a s pokorou musí předpisově žebrat o náhradu škody u Ministerstva zlovůle, aby po několika letech stoličních tahanic opět nejspíše skončil u Ústavního stolce. Když dá Bůh a mezi tím nechcípne někde pod mostem, možná se jednou dočká nějakého směšného odškodnění, které zaplatí všichni občané tohoto "právního" státu.

Co na této spravedlnosti v podání Ústavního stolce nechápete?!