Tohle hlavou nevymyslíš

O sporné vykonatelnosti „opatrovnických“ rozsudků (platba výživného k rukám matky) po dosažení zletilosti dítěte už bylo na Adikii napsáno několik článků (např. ZDE). Ačkoliv k tomu není žádný právní důvod, mnozí rozvedení otcové posílají matce výživné i po dovršení zletilosti dítěte. Může to být dáno také tím, že ještě platí výživné na další doposud nezletilé dítě a z „úsporných důvodů“ zasílají výživné na obě děti v jedné platbě. Z této zdánlivě nepodstatné věci však může rozvedenému otci vzniknout docela velký problém. Zdaleka nejde jen o to, že platba matce může být „považována“ za cokoliv jiného, než výživné pro zletilé dítě. Podívejme se teď na jeden obzvláště zajímavý případ. Adikia však předem upozorňuje, že se z toho bude obracet „kufr“ i hodně zkušeným „zákazníkům“ mravního lidského odpadu v talárech.

Pokud chce zletilé dítě od otce přijímat výživné, je minimálně slušností, aby mu také o sobě pravidelně podávalo informace. Bohužel tato „drobnost“ zákonodárcům nějak unikla a tato povinnost se vztahuje pouze na matku nezletilého dítěte (v praxi se ani to nedodržuje). Správný ( čti - zločinnému systému poslušný) rozvedený otec matku ani svého zletilého holomka s podáváním informací „neprudí“ a jen pravidelně platí výživné (ještě ke všemu k rukám matky), až se jednoho dne při projednávání návrhu na zvýšení výživného pro druhé nezletilé dítě dozví, že zletilému holomkovi byl před několika lety přiznán plný invalidní důchod, který nahrazuje příjem ze zaměstnání.

28 Cdo 2235/2012

Žalobce, jakmile se dozvěděl, že jeho syn je poživatelem plného invalidního důchodu, mohl podat žalobu na zrušení výživného…..

Pokud tu tedy stále v inkriminované době bylo pravomocné rozhodnutí, jímž mu byla povinnost k placení výživného stanovena, a žalobce nedosáhl jeho zrušení (takový závěr se ze spisu nepodává),…

V případě rozvedených otců je invalidní důchod považován za příjem ze zaměstnání a zcela běžně je jim z důchodu vyměřováno výživné. Proč by tedy otec podával návrh na zrušení vyživovací povinnosti, když přiznáním plného invalidního důchodu, který dítěti nahrazuje příjem ze zaměstnání, jeho vyživovací povinnost zanikla? Podle mravního lidského odpadu v talárech v případě dětí však plný invalidní důchod nenahrazuje příjem ze zaměstnání a vyživovací povinnost rodičů v tomto případě trvá až do smrti jednoho z nich (dítěte nebo otce).

28 Cdo 2235/2012

Na okraj odvolací soud připomněl, že v případě, že dítě nenabude schopnosti samostatně se živit (např. z důvodu plné invalidity), vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života.

Jeden a ten samý stolec tedy otci „doporučuje“ podání návrhu na zrušení výživného a zároveň říká,že by mu výživné stejně nezrušil. Tohle ale ještě nic není. Tento „právní názor“ si už čtenáři Adikie mohli přečíst v nálezu Joštova panoptika vypravěčů lidsko-právních pohádek v loňském roce.

Otec, který se o invalidním důchodu dítěte dozvěděl až když to matka musela přiznat před stolicí, se však vcelku oprávněně cítil jako podvedený, proto také nejspíše podal návrh na vrácení „přeplatku“ výživného. Bylo mu však poněkud žinantní žalovat vlastní postižené dítě. Navíc výživné platil „k rukám matky“, proto od ní také žádal vrácení výživného. To si ale tvrdě naběhl. Podle mravního lidského odpadu v talárech je totiž matka pouze „platební místo“ a ve sporu tak není pasivně legitimována (nemá s tím nic společného), což si v případě plně invalidního dítěte dost dobře nelze představit.

Tím vzniká vcelku zajímavá situace. Pokud otec zletilému holomkovi neplatí výživné, je podle mravního lidského odpadu v talárech „opatrovnický“ rozsudek (plnění výživného k rukám matky) vykonatelný a nic nebání ožebračení otce exekuční mafií či jeho uvěznění v kriminále. Pokud však otec "do písmenka" plní výrok „opatrovnického“ rozsudku a je matkou podveden, tak s tím matka absolutně nemá nic společného.

Ještě prosím neodcházejte vyprázdnit svůj „kufr“, protože ta nejhlubší myšlenka Nejvyššího stolce přijde teprve až teď.

28 Cdo 2235/2012

Na okraj dovolací soud poznamenává, že obává-li se žalobce, jaký vliv by na jeho syna mělo zjištění, že jej žaluje jeho vlastní otec, je otázkou, jaký vliv má na něj vědomí, že jeho otec žaluje jeho matku.

Adikia na okraj poznamenává, jaký si mravní lidský odpad v talárech asi myslí, že má vliv na děti zjištění, že matka žaluje jejich vlastního otce pro zvýšení výživného, podává na něj návrhy na exekuci nebo trestní oznámení, aby šel do kriminálu?! 

28 Cdo 2235/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o zaplacení částky 52.500,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 15. 3. 2011, č. j. 54 Co 1119/2010-85, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 5.232,- Kč k rukám JUDr. Ivana Werla, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované, své bývalé manželce, domáhal zaplacení částky 90.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout neoprávněným přijetím výživného na syna J. S.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 10. 2010, č. j. 9 C 46/2010-46, byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o odměně i náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta žalované (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce z titulu své vyživovací povinnosti k synovi zaplatil v letech 2007 až 2009 částku 90.000,- Kč, což představuje mezi stranami nespornou skutečnost. V daném období žalobce posílal k rukám žalované částku 5.000,- Kč měsíčně, přičemž tato zahrnovala výživné na všechny tři děti. Dne 7. 11. 2006 nabyl syn J. zletilosti. V březnu 2008 přiznala Česká správa sociálního zabezpečení Praha již zletilému J. invalidní důchod zpětně od jeho zletilosti. Tuto skutečnost žalobce zjistil až při projednávání žádosti matky o zvýšení výživného na ostatní děti na podzim 2009. V rozhodné době byl syn účastníků již zletilý a ke změně výše či zrušení výživného mohlo dojít pouze na návrh, k čemuž však nedošlo. Příslušné finanční prostředky byly posílány složenkami na jméno matky, částka určená pro zletilého J. byla použita k úhradě jeho školného a jeho osobních potřeb. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že to nebyla žalovaná, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť finanční prostředky nebyly určeny jí, ale již zletilému synovi plně způsobilému k právním úkonům. Matka byla pouze zprostředkovatelem plateb a ve vztahu k synovi působila jako platební místo. Z vyplacených peněz se neobohatila, předávala je synovi či platila jeho náklady. Žalovaná tedy ve sporu není pasivně věcně legitimována.

K odvolání žalobce (pouze co do částky 52.500,- Kč) a právního zástupce žalované Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 15. 3. 2011, č. j. 54 Co 1119/2010-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výrocích II. a III., jde-li o odměnu i náhradu hotových výdajů ustanoveného advokáta žalované a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právním závěry soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci se jedná o výživné pro zletilého syna účastníků, měl žalobce žalobu směřovat vůči svému synovi a požadovat vrácení dosud nespotřebovaného výživného. Žalovaná výživné pouze přebírala a byla tak jen platebním místem. Žalobce, jakmile se dozvěděl, že jeho syn je poživatelem plného invalidního důchodu, mohl podat žalobu na zrušení výživného. Žalovaná tedy není ve věci pasivně věcně legitimována. Na okraj odvolací soud připomněl, že v případě, že dítě nenabude schopnosti samostatně se živit (např. z důvodu plné invalidity), vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života. K odvolání právního zástupce žalované odvolací soud změnil výroky o přiznání odměny i náhrady hotových výdajů advokáta a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v tom směru, že zohlednil daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Formuluje otázku, zda v žalobě o vydání bezdůvodného obohacení, které je tvořeno dle žalobce neoprávněně vypláceným výživným, může být pasivně legitimována matka vyživovaného dítěte, pokud výživné nebylo použito ve prospěch dítěte, ale ve prospěch matky, resp. pokud potřeba dítěte již vyplácení výživného fakticky vůbec nevyžadovala, matka však přesto nadále přijímala výživné . Žalovanou lze považovat za platební místo toliko do března 2008, tedy do doby, než byl synovi přiznán invalidní důchod, který zcela pokryl jeho potřeby. Následně však přijímala výživné neoprávněně, přičemž přijaté výživné se neprojevilo v majetkové sféře dítěte, nýbrž matky. Soud prvního stupně neprovedl žalobcem navržený důkaz, aniž svůj postup v rozsudku odůvodnil, dále soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, což je poté vedlo k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované (žalobce své úvahy podpořil judikaturou Ústavního soudu). Dovolatel je přesvědčen, že svého syna žalovat nemohl, neboť by se jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem k jeho postižení. Syn účastníků se není schopen postarat o vlastní finance, v důsledku čehož bylo výživné vypláceno k rukám matky. Dovolatel vyjádřil svou obavu, že v případě, že by syna žaloval, zanechalo by to nevratné stopy na jeho psychice i vztahu k otci. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná, zastoupená advokátem, podala vyjádření, v němž navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

O takový případ se zde však nejedná.

Dovolatelem formulovaná otázka nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Žalobce netvrdí, že by v době, za niž požaduje vydání bezdůvodného obohacení, již netrvala jeho povinnost platit výživné na syna J. založená soudním rozhodnutím. Pokud tu tedy stále v inkriminované době bylo pravomocné rozhodnutí, jímž mu byla povinnost k placení výživného stanovena, a žalobce nedosáhl jeho zrušení (takový závěr se ze spisu nepodává), nelze mít za to, že splnění zmíněné povinnosti by zde dalo vzniknout bezdůvodnému obohacení. Dovolací soud si je vědom závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010, podle nichž po nabytí zletilosti vyživované osoby úprava výživného trvá, nicméně případné dohody mezi rodiči ohledně platebního místa pro placení výživného, jež byly uzavřeny v době nezletilosti vyživované osoby, ztrácí své opodstatnění a plnit je třeba k rukám vyživované zletilé osoby (případně po dohodě s ní jiným způsobem). Žalobce však netvrdí, že by vyživovaná osoba nesouhlasila s tím, aby nadále bylo plněno k rukám matky, a dovolací soud se tedy uvedenou problematikou nezabýval. Za těchto okolností ovšem obstojí závěr soudů nižších stupňů o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, neboť ta byla pouze platebním místem, a nelze se tedy po ní domáhat vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v placení výživného pro zletilého syna. Samo o sobě na tom nic nemůže změnit ani přiznání invalidního důchodu synovi účastníků.

Namítá-li dovolatel, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, uplatňuje tím dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je zásadně při absenci relevantní otázky zásadního právního významu z dovolacího přezkumu za dané procesní situace vyloučen (viz ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud pak není oprávněn přezkoumávat ani skutková zjištění soudů nižších stupňů, a to s ohledem na ust. § 237 odst. 3 ve spojení s ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., takže nedovodil-li odvolací soud, že se finanční prostředky ve skutečnosti nedostaly vyživovanému synovi a že je spotřebovala jeho matka, resp. že tu nebyla odůvodněná potřeba na straně syna účastníků, nemůže soud dovolací tento závěr, jenž implicitně z napadeného rozsudku vyplývá, zvrátit. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud navíc nepostavil své rozhodnutí na závěrech, které předpokládá dovolatelem formulovaná otázka, mající podle jeho názoru zásadní právní význam, a už z tohoto důvodu nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Úvahy žalobce o tom, že svého syna žalovat nemohl, jelikož by takové jednání bylo rozporné s dobrými mravy, nemohou odůvodnit založení pasivní věcné legitimace na straně žalované. Na okraj dovolací soud poznamenává, že obává-li se žalobce, jaký vliv by na jeho syna mělo zjištění, že jej žaluje jeho vlastní otec, je otázkou, jaký vliv má na něj vědomí, že jeho otec žaluje jeho matku.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.060,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 5.232,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu