Ústavní stolec je vrchol zapáchající hromady justičního hnoje

Před několika dny Ústavní stolec rozhodl o naprosto stejném případu exekuce jako v mém případě. I zde šlo o výživné a na věci je pikantní, že otec měl podle rozsudku zaplatit výživné nejpozději do 15. dne v měsíci a matka podala návrh na exekuci už po dvou dnech prodlení. Otec výživné zaplatil o 4 dny později, přesto matka nechala věc běžet dalších 8 měsíců až do nařízení exekuce. Otec podal návrh na zastavení exekuce a stížnost proti nákladům exekuce. Soudní stolice Okresní stolice Praha – západ JUDr. Ing. arch. Zdeňka Blažka však stížnost na náklady odmítl a věc tak skončila u Ústavního stolce. Stejně jako v mém případě byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření soudní stolici Blažkovi, ale ten se jen odkázal na svoje ignorantské výkaly. Pokud chcete znát podrobnosti, vyhledejte si v aplikaci Nalus nález č. j. IV. ÚS 235/11.  

Jak je v právním státě vůbec možné, že nějaká obecná stolice naprosto ignoruje nosné nálezy Ústavního stolce? Opakuje se i nebetyčná drzost, jakou v mém případě prokázaly stolice Městské stolice v Praze, že se ani nesnažily svoje nezákonné výkaly nějak obhájit, natož, aby svoje nezákonné rozhodnutí neprodleně zrušily. A tento stav chce někdo vydávat za právní stát? Ale to není všechno.

K Ústavnímu stolci jsem podával ještě jednu stížnost na druhou exekuci, kde opět byla dlužná částka uhrazena ještě před nařízením exekuce. Exekutorský šmejd JUDr. Milan Makarius zastupující uprchlého zločince exekutora Višvadera mi v této exekuci přes nálezy Ústavního stolce „napálil“ náklady exekuce a náklady holomkovi. Proti nákladům exekutora jsem se odvolal za pomocí všeobecně známých nálezů Ústavního stolce. Stejnou argumentaci (zohlednění dobrovolnosti uhrazení dluhu, právní složitost a skutečné náklady) jsem uplatnil i na náklady holomka za právní zastoupení. Zjevně šlo pouze o mojí ekonomickou šikanu, kdy k podání návrhu na exekuci není potřeba být zastoupen advokátem a každý exekutor návrh velice rád napíše sám a zcela zdarma.

Městské stolice v Praze „vychytaly“ nezákonné náklady šmejda exekutora a nebyly mu přiznány. Náklady holomkovi však přiznaly, v hrubém rozporu s rozhodnutím o předchozí exekuci, kdy mu nebyly přiznány, protože nereagoval procesně odpovídajícím způsobem (nestáhl exekuci, přestože dluh již byl uhrazen). Proti rozhodnutí Městské stolice v Praze jsem podal ústavní stížnost s touto argumentací.

9.         Stěžovatel se domnívá, že jeho výše uvedená ústavně zaručená práva byla porušena, neboť je toho názoru, že vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému neměla být v této věci přiznána náhrada nákladů oprávněného, případně, že přiznaná výše náhrady nákladů řízení je nepřiměřeně vysoká. Dluh stěžovatele, k jehož vymožení byl vedlejším účastníkem podán návrh na nařízení exekuce, byl stěžovatelem dobrovolně uhrazen (aniž by si byl vědom podaného návrhu) a zanikl ještě před samotným nařízením exekuce, tedy mimo rámec následně nařízené exekuce. Následně nařízená exekuce, byla nařízena k vymožené již neexistující pohledávky. Vedlejší účastník byl v exekučním řízení zcela pasivní a o zániku své vymáhané pohledávky soudního exekutora ani exekuční soud neinformoval (nereagoval ani na výzvu soudního exekutora).

10.       Vedlejší účastník v exekučním řízení nezachoval potřebnou míru pečlivosti a jeho postup byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť i oprávněný by si měl v exekučním řízení počínat tak, aby nevznikaly zbytečné náklady řízení. Vedlejší účastník jako oprávněný v exekučním řízení byl nečinný a jeho nečinnost způsobila, že exekuce k vymožení již uhrazené pohledávky byla nařízena. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že při rozhodování o náhradě nákladů oprávněného měla být užita zásada zavinění, neboť to byl vedlejší účastník, který zastavení zavinil.

11.       Otázku úhrady nákladů exekuce a nákladů účastníků v exekučním řízení při zastavení exekuce upravuje ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), který výslovně stanoví, že „dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.“ Podle ustanovení § 38 odst. 1 exekučního řádu má oprávněný povinnost uvést v návrhu na nařízení exekuce také údaj, v jaké rozsahu povinný vymáhanou povinnost splnil. Z tohoto ustanovení lze dovodit také povinnost oprávněného doplnit návrh na nařízení exekuce v případě, kdy povinný svou povinnost již splnil zcela či částečně.

12.       Stěžovatel je přesvědčen, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno, když zastavení exekuce bylo zaviněno oprávněným (v tomto řízení vedlejším účastníkem), který byl nečinný a po úhradě vymáhané pohledávky nevzal svůj návrh na nařízení exekuce zpět, přičemž ale v usnesení soudního exekutora byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů oprávněného.

13.       Stěžovatel dále rozporuje výši přiznané náhrady nákladů oprávněného, neboť dle jeho názoru se nejedná o účelně vynaložené náklady. Dle ustanovení § 87 odst. 2 exekučního řádu má oprávněný právo pouze na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Za účelně vynaložené náklady lze považovat takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené právo. Z judikatury Ústavního soudu  ve vztahu k nákladům spojeným se zastoupení advokátem vyplývá „Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytnout i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu“. Stěžovatel je tohoto názoru, že tato situace v tomto případě nastala, neboť vedlejší účastník neučinil nic čím by vzniklé náklady minimalizoval a exekuční řízení nechal dojít až do fáze nařízení exekuce, přestože věděl, že důvody pro nařízení exekuce tu již nejsou.

14.       Soudní exekutor přiznal náhradu nákladů oprávněného podle vyhlášky 484/2000 Sb., paušální částkou dle ustanovení § 3 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 1 písm. a) vyhlášky. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) stanoví sazbu odměny ve věcech exekuce k okamžiku nařízení exekuce. Z tohoto ustanovení stěžovatel dovozuje, že na odměnu za zastupování advokátem dle této vyhlášky by mělo vznikat právo až okamžikem nařízení výkonu rozhodnutí, který byl ovšem z výše uvedených důvodů nařízena na již vymožený dluh. Z tohoto důvodu nepovažuje stěžovatel náklady oprávněného za účelně vynaložené náklady, které by mu měly být uhrazeny.  

Usnesením IV. ÚS 3680/12 ze dne 25. března 2013 ústavní stolice Michaela Židlická, Vlasta Formánková a Miloslav Výborný mojí stížnost odmítli.

IV. ÚS 3680/12

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru oprávněnému neměla být přiznána náhrada nákladů, případně, že přiznaná výše náhrady nákladů je nepřiměřeně vysoká, neboť stěžovatel dluh uhradil, aniž si byl vědom, že byl podán návrh na nařízení exekuce. K tomu uvedl, že si je vědom, že výživné se má platit řádně a včas, ale má za to, že povinný byl po zaplacení dluhu nečinný a nevzal svůj návrh na nařízení exekuce zpět. Stěžovatel nepovažuje náklady oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení za účelně vynaložené náklady i z toho důvodu, že v jeho případě šlo o opakovaný návrh na nařízení exekuce, jen za jiné časové období. Stěžovatel pak má za to, že v daném případě povinnému nejde o vymožení dlužné pohledávky, ale o účelovou ekonomickou šikanu prostřednictvím náhrady nákladů oprávněného v exekučním řízení.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním ve věci rozhodujících soudů co do přiznané náhrady nákladů oprávněného a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že ve věci rozhodující soudy se rozhodnutím o náhradě nákladů oprávněného s přihlédnutím k charakteru sporu řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela přesvědčivým způsobem odůvodnily. Odvolací soud pak stěžovateli podrobně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelem vznesené námitky, které jsou totožné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, považoval za nepřípadné. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Uvedené je dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení tvrzeného základního práva chráněného Listinou a Úmluvou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Dnes (tedy přesně o měsíc později) stejné ústavní stolice v rámci pléna Ústavního stolce zrušily tzv. přísudkovou vyhlášku, která se stala nástrojem na zneužívání práva k ekonomické likvidaci povinného, tedy přesně to, co jsem ve svojí stížnosti namítal.

Ústavní soud, Brno, 25. dubna 2013

Skupina senátorů podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. (dále jen „přísudková vyhláška“).

Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená vyhláška je v rozporu s ústavním pořádkem a se zákonem a zrušil ji ke dni vyhlášení svého nálezu ve Sbírce zákonů.

Původním smyslem přísudkové vyhlášky bylo zjednodušení výpočtu odměny za právní zastupování v občanském soudním řízení a odstranění průtahů způsobených účastníky řízení. Přísudková vyhláška tak stanovila náklady právního zastoupení paušální výší odměn právních zástupců, přičemž nerozlišovala složitost věci, časovou náročnost, počet provedených úkonů právní služby ani výsledek řízení před soudem. Tento systém se v praxi neosvědčil.

Přísudková vyhláška naopak motivuje věřitele k soudním sporům o bagatelní částky, přičemž jejich ziskem není samotný předmět sporu, ale paušální (a vzhledem k předmětu řízení nepřiměřená) výše odměny právního zastoupení. To vede ke vzniku trhu s bagatelními pohledávkami, během jejichž uplatňování převyšují přiznané náklady ty, které byly skutečně vynaloženy. Přiznané náklady se v důsledku této vyhlášky pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k  hodnotě sporu, čímž dochází ke stanovení sankce bez zákona, a tedy i ke kolizi s čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích). Tato skutečnost, stejně jako rozpor s § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví jako kritérium přiznání náhrady nákladů řízení účelnost vynaložení těchto nákladů, vedla Ústavní soud k rozhodnutí vyhovět návrhu a přísudkovou vyhlášku zrušit jako celek.

Nad rámec posuzování ústavnosti vyhlášky Ústavní soud poznamenal, že při přípravě nové právní úpravy by bylo vhodné, aby kritéria pro určení výše náhrady byla obsažena přímo v samotné vyhlášce. Stejně tak by mělo být stanovení výše odměny za právní zastoupení přiměřené vymáhané částce. Závěrem svého nálezu Ústavní soud uvedl příklady z vlastní judikatury, jejímž prostřednictvím v průběhu času precizoval pojmy „účelně vynaložené náklady právního zastoupení“ respektive „zneužití práva na zastoupení advokátem“. Výslovným uvedením stěžejních principů tak Ústavní soud poskytl indicie pro budoucí – ústavně souladnou – právní úpravu.

Zdroj Ústavní soud

Návrh na zrušení vyhlášky podala skupina jedenácti socanských senátorů. Ačkoli nejsem příznivcem socanů, za tento skvělý počin si zaslouží velkou poklonu. Hyenismus advokátů už byl skutečně neúnosný. Ale hledat chybu u advokátů, je stejná hloupost, jako hledat chybu na straně matek.

Veškerá vina je výhradně na straně „profesionálů“ v talárech, kdy přepjatým formalismem zcela rezignovali na nalézání spravedlnosti. Vždy bylo v pravomoci soudních stolic rozhodnout o nákladech řízení jinak, než stanovovala dnes zrušená úhradová vyhláška. Jenže to by museli pracně odůvodnit a za tak mrzký plat, kdo by se s tím dřel? Snadnější je paušální odměnu oškubat nešťastného otce, který se domáhá spravedlivého vyměření výživného. To je ta pravá podoba spravedlnosti v podání komunisty zaplevelené justice.

Vrcholem zapáchající hromady justičního hnoje, je však Ústavní stolec, když celou dobu nečinně přehlížel lenost obecných stolic a v důsledku toho okrádání občanů skrze nehorázné odměny advokátních hyen.

A co je ještě horší, že Ústavní stolec jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti vydává naprosto protichůdná rozhodnutí, kdy přesně před měsícem odmítl mojí stížnost, která právě směřovala proti nehorázným paušálním nákladům dle „úhradové vyhlášky“ a před týdnem vydal nález, kterým sice otci zrušil nezákonné rozhodnutí o nákladech exekutora, ale zcela bez povšimnutí ponechal paušální náklady za advokátku matky dle „úhradové vyhlášky“.

Za stavu, kdy Ústavní stolec jako vrcholný orgán ústnosti vydává naprosto protichůdná rozhodnutí, se pak absolutně nemůžeme divit, když stejně protichůdné výkaly lezou i obecných stolic. Reforma justice tedy musí začít u Ústavního stolce, což bohužel s ohledem nově zvolné ústavní stolice a přátelství Zemana s Rychetským v dohledné době nehrozí.

Dnešní nález, kterým byla zrušena „úhradová vyhláška“ má však ještě jeden rozměr. Jestliže je tato vyhláška v rozporu s Listinou základních práv a svobod dnes 25. dubna 2013, musela být v rozporu i před týdnem, měsícem či rokem! Jinak řečeno, otevírá se tím cesta ke zrušení rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení podle „úhradové vyhlášky“. Kontaktoval jsem několik právníků a tato myšlenka rozhodně není úplně hloupá. Je teď jen otázkou, zda se domáhat náhrady od státu nebo od protistrany ve sporu. A pokud se podaří najít cestu, tak to bude opravdu nářez.