Ústavní stolec se sám zahnal do kouta (věnováno naivním hlupákům)

Různí aktivisté zde usilovně bojují za změnu Zákona o rodině ve prospěch střídavé péče a naivní hlupáci se k tomu upínají v naději, že kosmetickou změnu zákona pak budou soudní stolice jako mávnutím proutku rozdávat střídavou péči každému. Pokud chcete znát pravdu, tak si pozorně přečtěte všechno okolo zrušení Rychetského zlodějské přísudkové vyhlášky. Problém totiž není ve vyhlášce, ale v katastrofálním stavu naší soudní stolice, která měla k disposici zákonné možnosti jak spravedlivě rozhodovat o nákladech řízení i před zrušením zlodějské vyhlášky.

Problém není v Zákoně o rodině, kde je střídavá péče zakotvena!
Problém je v soudních stolicích!     

Ústavní stolec zrušil Rychetského zločinnou přísudkovou vyhlášku č. 484/2000 Sb, kterou byly ožebračovány neúspěšné strany stoličních sporů (více ZDE). Svého vlastního rozhodnutí se pak zalekl a vydal nemravný dodatek Sdělení Org. 23/13, kterým byla v rozporu s § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zlodějům přiznána doposud nevykonaná ožebračovací práva (vice ZDE). Záhy se ukázalo, že Ústavní stolec nemravný dodatkem Sdělení Org. 23/13 porušil i další ustanovení zákona o Ústavním soudu (více ZDE). Nemravný dodatek Sdělení Ogr. 23/13 tak nemá žádné právní účinky. Stejný názor zastává i stolice Nevyšší správní stolice JUDr.  Zdeněk Kühn Ph.D., LL.M., S.J.D. Doc.

„Toto sdělení ÚS samozřejmě nemá žádné právní účinky. Je to pouze jakási zpráva ostatním soudům, jak mají rozhodovat a že pokud budou rozhodovat jinak a toto jejich odlišné rozhodnutí se dostane až k ÚS, tak že ho s největší pravděpodobností ÚS zruší.“

Zároveň také říká, že pokud bylo něco protiústavní, tak to nebyla Rychetského zločinná přísudková vyhláška, ale její zrušení a rozhodně nešetří kritikou stolic Ústavního stolce ani obecných stolic.

Při čtení celého odůvodnění tohoto nálezu se nelze zbavit dojmu, že soudci Ústavního soudu podlehli tlaku médií a s ním spojeným osobním emocím. Poslední dobou totiž byly médii často popisovány praktiky jisté skupiny „podnikatelů“, kteří vytvářeli nemravně vysoký zisk na náhradách nákladů řízení u vymáhání bagatelních pohledávek. Tomu má tento nový nález zabránit. Články o zjevných nespravedlnostech, kdy malý dluh vzroste o tisíce procent, přirozeně nechávaly chladným málokoho. Čtenáři si po jejich přečtení vybíjeli negativní emoce v diskuzích pod články, politici v diskusních pořadech i podáním návrhu na zrušení dotčené vyhlášky a soudci nyní všechny tyto emoce přetavili na okamžité zrušení vyhlášky. A tím zdánlivým odstraněním jedné nespravedlnosti málem způsobili nespravedlnost jinou a stejně závažnou.

Dle § 71 zákona o Ústavním soudu totiž „(…) pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.“ Pokud se tedy komukoliv v ČR v poslední době podařilo u soudu úspěšně dovolat spravedlnosti, tak jeho vítězný rozsudek zůstává nedotčen, ale přiznanou částku na náhradu nákladů řízení dle jazykového výkladu § 71 zákona o Ústavním soudu nelze vymáhat. To je velice znepokojivé zjištění, protože vítězné straně na základě tohoto nálezu by neměly být náklady řízení uhrazeny, leda jen jako naturální obligace, tedy jen pokud tak dlužník sám od sebe bude chtít. O dobrovolném uhrazení lze ale v mnoha případech pochybovat, neboť právníci poražené strany by své klienty jistě informovali o právní nevynutitelnosti této části rozsudku.

Tohoto závažného nedostatku ve svém Nálezu si Ústavní soud ex post všiml a nyní se ho snaží odstranit svým Sdělením k účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 25/12, ve kterém vykládá § 71 odst. 2 tím způsobem, že se ta část ustanovení o nevykonatelnosti neuplatní. A to z důvodu, že by uplatnění tohoto ustanovení zasahovalo do základních práv vítězných účastníků řízení, jak již bylo upozorněno výše a tudíž by byla taková aplikace tohoto ustanovení protiústavní. K tomu se však pojí několik zajímavostí.

První zajímavostí je, že toto sdělení ÚS samozřejmě nemá žádné právní účinky. Je to pouze jakási zpráva ostatním soudům, jak mají rozhodovat a že pokud budou rozhodovat jinak a toto jejich odlišné rozhodnutí se dostane až k ÚS, tak že ho s největší pravděpodobností ÚS zruší.

Druhou zajímavostí je, že ve svém sdělení k § 71 Ústavní soud potvrdil platnost přesně té logiky, která dokazuje, že zrušená vyhláška o náhradách nákladů řízení protiústavní nebyla. Ústavní soud totiž také nezpochybňuje ústavnost celého § 71 zákona o ústavním soudu, ale pouze konstatuje, že v určitém okruhu konkrétních případů je protiústavní jen jeho aplikace a tedy v těchto případech se jednoduše neaplikuje. Ústavní soud se zde nepokouší tvrdit, tak jak činí u zrušené vyhlášky, že by možnost protiústavní aplikace § 71 zakládala důvod k úplnému zrušení tohoto ustanovení. Což je dobře, protože v jiných případech, např. týkající se trestního práva, je jeho existence velmi žádaná. Je mi záhadou, proč stejnou logiku neuplatnil ÚS u zrušené vyhlášky.

Neméně zajímavé je, že v konečném důsledku lze za protiústavní označit právě nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS. 25/12. Ústavní soud má přeci při svém rozhodování znát zákony a to zejména když se jedná o zákon o Ústavním soudu. Tedy když ústavní soud tvořil svůj nález, tak ho měl zformulovat tak, aby byl v souladu s českým řádem, tedy aby se dal plně aplikovat. Nicméně jak Ústavní soud nyní přiznává svým sdělením, důsledná aplikace zákona na tento nález vede k závěrům a protiústavnosti takové aplikace. A přeci když nějaký akt veřejné moci vede k protiústavnímu stavu, tak je tento akt protiústavní. Bohužel ani Ústavní soud nemůže své rozsudky rušit, a tak nyní musí tvořit „manuál“ pro soudy v podobě sdělení, jak správně § 71 zákona o ÚS ohnout, aby nedošlo k dalším zásahům do základních práv.

Budiž mu to ale přičteno k dobru, protože se tímto svým, jak se ukazuje nedokonale promyšleným nálezem, zahnal sám do kouta a nyní svým sdělením bojuje ani už ne tak u zachování své cti, jakožto o zachování elementární spravedlnosti pro vítězné účastníky řízení.

Přitom pokud soudci cítili naléhavou potřebu vyhlášku zrušit a chtěli by předejít celému tomuto nešťastnému stavu, tak se stačilo rozhodnout pro derogaci s odkladem tak, aby mělo Ministerstvo spravedlnosti čas přijmout vyhlášku novou, která by již reflektovala výhrady Ústavního soudu a plynule navázala na zrušenou vyhlášku. Pouhým lehkým pozměněním výroku rozsudku by byl tedy celý problém s § 71 vyřešen. Ústavní soud bohužel ve svém nálezu neodůvodňuje, kde se najednou vzala tato potřeba vyhlášku překotně zrušit doslova ze dne na den navíc, když zde tato vyhláška fungovala se změnami více než 12 let.

Paradoxní na celé situaci je, že okamžité zrušení dotčené vyhlášky pravděpodobně nepovede k odstranění kritizovaného jevu, tzn. generování zisku na vymáhání bagatelních pohledávek. Až do vydání nové vyhlášky se náhrada nákladů řízení bude totiž muset vypočítávat podle advokátního tarifu, který ale také samozřejmě náklady paušalizuje. K této skutečnosti vznáší ve svém odlišném stanovisku soudce Vladimír Kůrka řečnickou otázku: „ (…) Doložila většina pléna však, že advokátní tarif nepřináší obdobné, resp. obdobně kritizované důsledky? Nebyly i za jeho účinnosti ‚bagatelní‘ pohledávky … rovněž dobrým ‚byznysem‘?“

Nejsmutnější na celém odůvodnění je, že v něm Ústavní soud de facto „odhalil“ viníka za vznik kritizovaného byznysu, který vedl až ke zrušení vyhlášky. A to na straně soudní moci. Přitom se ale v rozporu s tímto jeho jasným konstatováním snaží prokázat, že za tento stav může zrušená vyhláška. Že za vznik tohoto nečestného podnikání mohou soudci a ne vyhláška Ústavní soud doložil v odst. 104 konstatováním, že vyhláška a zákony poskytují dostatečný prostor pro žádaný výklad, který zamezuje hrubému nepoměru mezi uplatňovanými náklady řízení a skutečnými náklady řízení. Problém ale, jak odhaluje Ústavní soud v odst. 106, tkví v tom, že takové odchýlení od vyhlášky musí být soudcem odůvodněno. A nutnost odůvodňovat odchýlení se od vyhlášky „demotivuje soudce, aby využívali těchto variantních postupů.“ Nejsem si jistý, jestli skutečnost, že se některým soudcům nechce vypracovávat odůvodnění, je dostatečný důvod pro zrušení vyhlášky.

Z výše uvedeného jasně plyne, že dotyčná vyhláška v kontextu s českým právním řádem protiústavní postup nevynucuje ba ani neukládá. Současná právní úprava naopak dává soudcům dostatečné nástroje k tomu, aby ke kritizovaným nespravedlnostem nedocházelo. Konkrétně § 150 o. s. ř. říká: „Soudce dále může v konkrétní věci přihlédnout k důvodům hodným zvláštního zřetele.“ Dokonce i sám Ústavní soud přiznává, že „judikatura, včetně judikatury Ústavního soudu, poskytuje relativně široké pole možností pro rozhodování.“ Takže protiústavnost musí nutně spočívat jen v konkrétní aplikaci vyhlášky, tzn. konkrétním rozsudku. Právní řád ale nutně protiústavní aplikaci vyhlášky nevyžaduje. Vyhlášku v kontextu občanského soudního řádu musíme, jak vyplynulo z výše uvedeného, za protiústavní označit teprve ve chvíli, kdy si připustíme, že soudci obecně nejsou schopni posoudit, zda náhrady, které ve sporech přiznávají, jsou adekvátní náročnosti sporu – tedy zda přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatnění práva. Pokud by některý soudce přiznal náhrady vyšší, jak jsme v poslední době médii upozorňováni, tak by bylo poté na místě zrušit jeho nespravedlivý rozsudek, ale ne snad celou vyhlášku, když je drtivá většina přiznaných nákladů řízení dle této vyhlášky v pořádku a protiústavní aplikaci nevynucuje.

V návaznosti na pojem účelně vynaložených nákladů ještě upozorním na odst. 105, kde Ústavní soud dovozuje, že se „vyhláška příčí zákonu – občanskému soudnímu řádu, podle něhož se přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (ust. 142 odst. 1 o. s. ř.). Toto konstatování totiž není prosté kontroverzí, neboť tento bod komentuje ve svém odlišném stanovisku soudce Kůrka, který upozorňuje na skutečnost, že toto ustanovení „míří zcela jinam, neboť stanoví primárně kritérium, jež určuje, kdo hradí náklady řízení a komu.“ Účelné náklady jsou poté dle jeho názoru v kontextu tohoto zákona všechny ty, jež mají oporu v právním předpisu. Pokud ale přistoupíme na výklad většiny pléna, že pojem účelné náklady jsou ty, které strana sporu skutečně vynaložila, tak stejně můžeme učinit závěr, že toto ustanovení naopak ústavní konformitu zrušené vyhlášky jen podtrhuje. A to z důvodu, že pokud soudce rozhoduje v souladu s českým právním řádem, tedy i § 142 odst. 1 o. s. ř., tak se od vyhlášky v případě, že hrozí přiznání neadekvátní výše náhrady nákladů řízení, odchýlit musí skrze aplikaci § 150 o. s. ř. Tím se zároveň protiústavnost vyhlášky i protiústavnost její aplikace vyloučí.

Na závěr bych ještě zmínil, že nad rámec tohoto článku soudce Kůrka v odlišném stanovisku např. upozorňuje, že Ústavní soud v tomto nálezu rezignoval na uplatnění vlastních přezkumných standardů, jmenovitě testu tří kroků (účelnosti, přiměřenosti a proporcionality). Ústavní soud tedy dle mého názoru zrušil vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ne kvůli tomu, že by byla ve své podstatě protiústavní, ale jen kvůli tomu, že někteří soudci a jen v některých konkrétních případech nepostupovali ústavně konformním způsobem. Na Právnické fakultě UK jsem se v hodinách ústavního práva dozvěděl, že pokud lze právní předpis vykládat ústavně konformním způsobem, tak by ze zásady neměl být zrušen jako protiústavní. Nemyslím si, že v tomto případě dochází k tak zjevné a silné protiústavnosti, aby nejméně invazivní nebo dokonce jediná možná náprava spočívala v okamžitém zrušení vyhlášky. A to vzhledem ke skutečnosti, že její protiústavnost se projevuje jen u určení náhrad nákladů u bagatelních částek, což tvoří pouze jednu malou část celé soudní agendy, u ostatních sporů je výpočet dle zrušené vyhlášky v pořádku. Navíc právní řád dává dostatečný prostor pro to, aby v případech, kdy by uplatnění vyhlášky bylo nespravedlivé, nebyla vyhláška soudem aplikována. V tomto konkrétním případě tedy soud již zmíněnou zásadu obrátil následovně: Jestliže lze právní předpis vyložit protiústavním způsobem, je nezbytné takový předpis zrušit. Každý si ale může zkusit odpovědět sám, kolik předpisů protiústavní aplikaci nepřipouští ...

Zdroj Jiné právo Protiústavní aplikace předpisu je důvodem k jeho zrušení?

Podle všeho už tedy nejen sprostí občané pochopili, že Ústavní stolec pod vedením Rychetského ztratil důvěryhodnost a čest, ale už o tom otevřeně mluví i soudní stolice (viz. už nebojuje za zachování své cti“). Pokud má Ústavní stolec nějakou čest, tak jedině na papíře a vynucenou zákony!

Tomu se však neříká čest, ale arogance moci.

S potěšením nutno konstatovat, že sprostý lid není úplně blbý a nejen Adikii napadlo se podívat, který zmrd je autorem ožebračovací vyhlášky. Na místo toho, aby se Rychetský za svoji chybu všem lidem omluvil, zalezl do kanalizace a už se ani neukázal, ještě má tu drzost opětovaně kandidovat na funkci předsedy Ústavního stolce.

Novinky .cz  Zeman navrhl Rychetského znovu na ústavního soudce

Přiložené foto k článku nepotřebuje asi žádného komentáře.  Cho chro chro chrochtáme si.

Až se budou senátoři rozhodovat o případném opětovném zvolení zločince Rychetského, bude třeba jim připomenout, že pod jeho vedením je Ústavní stolec ochráncem základních práv zlodějů a neschopných soudních stolic.

Velice zajímavá je také diskuse k tomuto článku, kde se střetávají názory sprostého lidu a advokátů. Obsahuje také anonymní (jak jinak) názor obecné stolice, avšak z mentality obecných stolic nijak nevybočující, ačkoliv se o to zřejmě snaží.

„Ja jako soudce civilu na okrese Vam reknu jen jedno - ja se chci se zamerit jen na predmet sporu a palmare ma byt jen technickou zalezitosti pres softwarovou kalkulacku na jeden radek - necekejte ode mne kdyz mam 1500 veci v senatu ze budu predmet sporu mit na 2 stranach a pak sofistikovane snizeni palmare na uroven ucelne vynalozenych nakladu na dalsich 4 stranach a4 z duvodu ze je mi jasny ze se advokat do toho vyroku odvola abych to ustal na odvolacce ... nekdo by se mel taky podivat jak je to v nemecku, rakousku, svycarsku, belgii ...“

To je ukázkový příklad schizofrenie obecných stolic. Na jednu stranu tvrdí, že mají příliš mnoho práce, ale zároveň se odmítají vzdát rozhodování o výživném, které jim podle Ústavy ČR absolutně nepřísluší, kdy zákonné povinnosti mohou být ukládány jedině zákonem a úkolem stolic je pouze dohled nad jejich dodržováním.

A stolice dál rozvíjí svoje „myšlenky“.

„mimochodem nemravny je i advokatni tarif - nalejme si cisteho vina - tady nekdo shora prikazem rekl jaka bude cena pravnich sluzeb v CR - nechte pracovat neviditelnou ruku trhu - advokatu je mraky, konkurence vysoka a dejte lidem volnost kolik jsou ochotni za pravni sluzby dobrovolne platit, uvidite ucinky dokonale konkurence na trhu pravnich sluzeb... ty vily na Hanspaulce jsou jen sprostou zlodejnou byt podle vyhlasky - ono je vubec na povazenou a nebudem si nic nalhavat o pozadi vyse castek ve vyhlasce, ze takovou obrovskou pravomoc stanovovat povinnosti obcanum zakon (osr) sveril do rukou ministra spravedlnosti vyhlaskou, byt tam asi nejake divadylko kolem (nejake formalni pripominkove rizeni, projednani na vlade .. bylo)“

A kdopak asi těm majitelům vilek na Hanspalce přiznal paušální náhrady podle zlodějské vyhlášky, přestože měl podle občanského soudního řádu a judikatury Ústavního stolce posoudit účelně vynaložené náklady řízení?

Adikia se z větší části shoduje s názorem soudní stolice, co má více titulů než je délka jména, že problém nebyl v Rychetského zlodějské vyhlášce a její zrušení není řešením, kdy chyba je výhradně v katastrofálním stavu soudní stolice. Za tohoto stavu však bylo zrušení vyhlášky jediné možné rychlé řešení, kdy obecné stolice ignorují platné zákony stejně jako závazné nálezy Ústavního stolce.

Nabízí se otázka, zda by se okradení neúspěšní účastníci řízení neměli obrátit na Ministerstvo zlovůle s náhradou škody za nesprávný úřední postup nebo podat návrh na obnovu řízení.