Už soudruzi soudci to dělali dobře a my, páni soudci, to budeme dělat také tak

Ministerstvo nespravedlnosti v loňském roce vydalo obsáhlý pamflet Analýza aktuálních otázek výživného (ZDE), kterým se především sebe a vládu snažilo ubezpečit, že nezbytně potřebujeme více soudních stolic jak Japonsko se 100 milióny obyvatel, vyměřování výživného je zcela bezchybné a spravedlivé a věznění rodičů je tím nejlepším zájmem dětí.  Ještě před jeho vydáním byl alibisticky předložen k vyjádření pečlivě vybraným umírněným kritikům, kteří se s výživným setkávají v reálném životě, ale jejich věcné připomínky se zcela minuly účinkem. Naštěstí jsou mezi námi otcové, kteří se s tak obludnými nesmysly nejsou ochotni smířit a chtějí vědět, na kolik nás daňové poplatníky ten výživný teátr přijde.

Ministerstvo spravedlnosti ČR                                                          V Praze, dne 31.1.2018
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2

Žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

 

Vážení,

seznámil jsem se s textem nazvaným “Analýza aktuálních otázek výživného”. Jsem opravdu ohromen, jaké obrovské úsilí za vydatného přispění dohledového orgánu vynakládá soudní moc, aby udržela rozhodování o výživném v své moci a aby zastřela prostý fakt, že úpravu mezí základních práv nelze v právním státě svěřit do pravomoci žádného soudce. Přiznání výživného je současně omezením základního práva povinných osob vlastnit majetek (čl. 11 LZPS) a celá koncepce vyživovací povinnosti je takto hrubým popřením čl. 4 odst. 2 LZPS, podle kterého lze meze jakéhokoliv základního práva upravit pouze zákonem tak, aby toto omezení platilo pro všechny případy stejně (čl. 4 odst. 2 a 3 LZPS). Vyživovací povinnost v ČR je naopak systémem kolektivního odepření základního práva, který je nespravedlivý, neústavní a lidsky hloupý a který pouze možná i účelově nahání postižené povinné osoby do sítě šedé ekonomiky.

Současná úprava vyživovací povinnosti ideově vychází ze zvrácené socialistické představy, že stát může s posvěcením takzvaných nezávislých soudů libovolně provádět násilné a ničím neomezené převody majetku z jedné osoby ve prospěch osob jiných, čímž zajistí všeobecné štěstí a blahobyt. Již v padesátých letech minulého století se však česká společnost měla možnost přesvědčit, že taková státem organizovaná účelová likvidace konkrétní skupiny nebo skupin osob a násilné zmocnění se jejich majetku vede z dlouhodobého hlediska pouze k úpadku. Pojetím vyživovací povinnosti jako faktický podíl oprávněného na majetku povinného spolu se socialistickým heslem „každému (oprávněnému) podle jeho neomezených potřeb“ tak soudní moc v ČR z vyživovací povinnosti úplně vyloučila jakoukoliv zásluhovost oprávněného a jeho motivaci naplňovat ustanovení čl. 32, odst. 4 ve větě první před středníkem.

Obecný problém soudní moci v České republice tkví v tom, že sama vytváří nejen rámec ale zejména i zadání pro svou činnost, přičemž nejednotná moc zákonodárná pak tato zadání pouze tupě a bezmyšlenkovitě přijímá v podobě zákonů. V oblasti opatrovnické tak soudní moc dokázala přenést z předlistopadového období nejen svou socialistickou praxi, ale dokonce i judikaturu (např. ve stanovisku NS Cpjn 204/2012 z 19. 10. 2016). Organizovaní opatrovničtí soudci si jednoduše vůbec nedovedou představit, že by neporušovali s čl. 4 odst. 2 a 3 a nad rámec svých ústavních pravomocí si nepřisvojovali moc bez zákona omezovat základní práva povinných rodičů. Dalo by se to parafrázovat následovně: „Už soudruzi soudci to dělali dobře a my, páni soudci, to budeme dělat také tak!“

Stejně jako všechny totalitní systémy je i koncepce vyživovací povinnosti v ČR založena na libovůli, bigotní soudní, exekuční i trestní represi a šíření demagogických polopravd. Aby soudní moc udržela rozhodování o přiznání výživného ve své moci, významně se podílela na prolobování neústavních ustanovení o ekvivalenci životní úrovně, faktické možnosti stanovení výživného z fiktivních příjmů, anebo tvorby úspor a dalších do zákona 89/2012 Sb.. Soudy si pak na základě těchto ustanovení při faktické nevymahatelnosti čl. 4 LZPS a v rozporu s Ústavou ČR uzurpují pravomoc stanovovat meze základních práv přiznaných nejen samotným čl. 11, ale např. i čl. 9 a 26 LZPS.

Soudní moc ČR systematicky odpírá základní práva povinných rodičů na základě selektivního zneužívání čl. 3 odst. 1 ÚPD, přičemž naopak hned následují čl. 3 odst. 2 ÚPD zavazuje členské státy brát na jejich práva ohled. Na základě socialistické judikatury tedy soudní moc tiše a nenápadně, ale fakticky vymezila skupinu osob – povinných rodičů - nepožívajících základních práv deklarovaných LZPS.

A podobně jako to dělala předchozí komunistická justice, učinila soudní moc současné ČR z těchto obětí soudní libovůle zločince a stvořila společenského nepřítele – tzv. neplatiče alimentů – kterého je potřeba zavřít. Uvězněn je však na základě § 55 trestního zákoníku pouze zlomek těchto vyvrhelů tzv. neplatičů, protože by jinak bylo potřeba navýšit kapacitu již tak přeplněných věznic minimálně o dalších 50 %.

Součástí demagogie oficiální propagandy je právě dokument nazvaný “Analýza aktuálních otázek výživného”. V souvislosti s tímto textem je nejprve třeba poděkovat neznámým autorům, že laskavému čtenáři představili hlavní podstatu a smysl ustanovení upravujících meze základních práv a samotnou vyživovací povinnost podle čl. 4 odst. 4 LZPS: Aby mohly soudy libovolně rozhodovat a přiznat výživné nejčastěji ve výši 2.000,- Kč, je třeba ročně vynést 40.000 rozsudků o přiznání výživného, dalších 10.000 rozsudků pro zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního řádu, z toho 800 – 1.300 nepodmíněných (ve spojení s dalšími paragrafy), zaměstnat stovky soudců, sociálních pracovnic, policistů a dozorců, přeplnit věznice a zaplatit za to ze státního rozpočtu ročně podle mého hrubého odhadu cca 1.000.000.000,- Kč. Jinými slovy a je třeba to zopakovat, současná úprava vyživovací povinnosti je nespravedlivá, neústavní a lidsky hloupá, ale podle „analýzy“ to „(…) tak je správné a tak to má byt!“ - je třeba soudit, exekvovat, kriminalizovat a věznit.

Uvědomují si autoři „analýzy“, že libovůle soudů nejenže brání ústavně konformní implementaci institutu náhradního výživného (proč by na základě libovůle soudu mělo být ze státního rozpočtu přispíváno jednomu dítěti víc a druhému méně?), ale že při vyloučení soudů z toho procesu spolu s ukončením trestní šikany povinných osob by uvedená ušetřená miliarda vystačila třeba na uvedené náhradní výživné ve výši oněch 2.000,- Kč měsíčně pro 40.000 dětí po dobu 1 roku? Opravdu jsou si autoři „analýzy“ jisti, že tento současný systém ošetření vyživovací povinnosti je naplněním pojmu „zájem dítěte jako přední hledisko“ a že je tato socialistická šikanózní úprava opravdu nalézající smysl a podstatu?

„Analýza“ se snaží vzbudit dojem předvídatelnosti práva i tvrzením, že současná úprava vyživovací v podstatě vychází nejen z judikatury, ale i ze „srovnatelných“ zahraničních modelů. Autoři se snaží vzbudit dojem, že máme „v podstatě stejné doporučující tabulky“ jako v Německu nebo Rakousku. Nejenže však tamní soudy na rozdíl od těch českých uvedené „doporučující tabulky“ dobrovolně respektují a používají, upozaďuje „analýza“ zásadní fakt, že např. rakouská úprava vychází principiálně ze sazby obvyklých potřeb dítěte určitého věku, přičemž maximální hodnota odvozená od percentuálního podílu z čistého příjmu dosahuje 2 – 2,5 násobku této základní sazby. Na rozdíl od české úpravy, která fakticky stanovuje jakýsi nestydatý a nezasloužený podíl na majetku povinného rodiče spíše než výživné, určuje rakouská maximální výše výživného vždy jakýsi výchovný korektiv.  Naprosto účelově „analýza“ pomíjí fakt, že judikatura v obou porovnávaných zemích garantuje povinnému zachování takového minima z příjmu, které zajistí jeho běžné potřeby. Nejenže český soud není ve svém rozhodování vázán naprosto ničím a jakékoliv „doporučení“ vydává za útok na svoji nezávislost, byla za podpory zástupců soudní moci prolobována do zákona 89/2012 Sb. ustanovení umožňující stanovit výživné z libovůle soudu v podstatě v jakékoliv výši, byť i na základě fiktivních příjmů nebo fiktivního majetku. Ke skutečnosti, že uvedená ustanovení zákona 89/2012 Sb. jsou v hrubém rozporu s ustanoveními LZPS, se pak soudní moc ČR odmítá vůbec jen vyjádřit!

Nelze dále pominout, že tato „analýza“ obsahuje na první pohled několik rozporuplných tvrzení, které si žádají hlubší analýzu. Např. já osobně jsem v uplynulých 5-ti letech odcházel od soudu celkem 3-krát se třemi různými hodnotami stanoveného výživného, ale nikdy jsem se nedozvěděl, z jakého příjmu mi bylo stanoveno, a vždy jsem dostal pouze informaci, že mohu platit víc. Bylo by proto zajímavé zjistit, z jakých údajů jsou získávány údaje pro podobné „analýzy“, jak vypadají reálná a v „analýze“ zpracovaná zdrojová data.

Již samy některé uváděné absurdní hodnoty přiznaného výživného pro děti 0-5 let (100,- Kč, 100,- Kč, 60,- Kč a 5,-Kč) svědčí o naprosto pochybné kvalitě hodnocených dat a osobně považuji za nemyslitelné, že pořadatel tyto údaje neverifikoval s poskytovatelem těchto údajů. Nejenže se údaje o čistých příjmech hrubě liší od běžných údajů poskytovaných ČSÚ, ale jednoduchým odvozením poskytnutých čísel (trojčlenkou) se dozvídáme např., že matkám je nejčastější výživné stanoveno z čistého příjmu cca 6.500,- Kč, respektive 3.500,- Kč. Navíc „analýza“pracuje kromě průměrů i s mediány, které Ministerstvo spravedlnosti v minulosti nebylo schopno poskytnout a které běžně nejsou uváděny ani oblíbenými přehledy o rozhodování o výši výživného, na které je odkazováno. Je tedy velkou otázkou, jaká zdrojová data byla pro výpočty použita, protože např. průměr z průměrů není průměr stejně, jako medián z mediánů není medián a už vůbec není mediánem medián průměrů. Proč nebyly stejným způsobem zpracovány (zveřejněny?) údaje o přiznání výživného pro děti ve věku 6-18 let se pak můžeme pouze domnívat.

Za naprosto účelové pak považuji fakt, že byly v analýze upozaděny nebo úplně vypuštěny právě údaje o rozhodnutích o vysokém a velmi vysokém výživném, neboť toto jsou právě ty případy, při kterých dochází k nejmarkantnějším zásahům do základních práv povinných, když kdy často i na základě majetkové a příjmové fikce fakticky získávají podíl na jejich majetku nejen osoby oprávněné, ale i osoby, jimž byly osoby oprávněné svěřeny do péče! Domnívám se, že „analýza“ má vzbudit dojem jakési iluze předvídatelnosti rozhodování a právního státu právě tím, že selektivně upoutává pozornost jakýsi „přijatelný běžný režim“, aby tím zakryla libovůli českých soudů, které se mohou beztrestně dopouštět a dopouštějí v extrémních případech.

Vzhledem k velkým pohybnostem o objektivitě a nezaujatosti uvedeného dokumentu bych proto rád provedl revizi zpracovaných dat i prezentovaných výstupů a vypracoval a zveřejnil konkurenční analýzu. Dovoluji si tedy podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím požádat o poskytnutí následujících informací:

1. Kdo je autorem (pořadatelem, přispěvatelem) dokumentu nazvaného “Analýza aktuálních otázek výživného”
2. Dovoluji si požádat o zdrojová data (včetně jejich přesné definice), která poskytují jednotlivé soudy pro Přehled rozhodování o výši výživného pro rok 2015 (Označení sestavy: S-SL-O), Přehled o průběhu v opatrovnických věcech za rok 2015 (S-SL-O) a Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v občanskoprávních věcech dle druhů sporů (S-SL-C) a obecně všechna další možná data, která byla zpracována v uvedené „analýze“ (z čeho byly počítány průměry, mediány, apod.)
3. Jaké jsou náklady (v Kč) na řízení o výživném na:
   1. 1. stupni
   2. 2. stupni
4. Jaké jsou náklady (v Kč) na trestní řízení podle § 196 t.z. na:
   1. 1. stupni
   2. 2. stupni
5. Jaké jsou náklady (v Kč) na věznění 1 osoby odsouzené podle § 196 t.z. po dobu jednoho měsíce
6. Kolik v ČR aktivně působí tzv. opatrovnických soudců

Předem velice děkuji,

V úctě zdraví,

Tomáš Olejár