Vražda dětí nebo tragická událost? Pokračování IV.

Dvojí postavení OSPOD: Státní sociální ochrana dětí a právní zástupce dítěte před soudem.

V předchozím dílu jsme zmínili rozhodnutí Ústavního soudu IV. US 3304/13 a I. US 3305/13, která popisují, jak to běžně chodí ohledně ochrany práv nezletilých na Okresním soudu a na OSPODu v Mladé Boleslavi, ale i na jiných OSPODech a soudech. Dnes se na rozhodnutí podíváme podrobně.

ÚS konstatoval, že opatrovník zájmy nezletilých v řízení nijak nehájil, řízení se nezúčastňoval, neinformoval je o průběhu řízení ani o nařízených jednáních, ba dokonce ani o vydání pro ně nepříznivého rozsudku, neučinil jménem stěžovatelů v průběhu řízení žádný úkon, ... a v důsledku toho se nezletilí stěžovatelé dostali do neřešitelné situace. „Ústavní soud zde nemůže nevyjádřit svůj údiv nad skutečností, že opatrovníkem pro řízení před okresním soudem ... byl druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli ustanoven právě OSPOD, tedy orgán specializovaný na ochranu práv a zájmů dětí. Tento orgán však již nemá vlastní odborné kapacity pro právní zastupování,“ uvádí ÚS.

Zastavme se u formulace: „Podle názoru ÚS by tedy bylo v dané situaci mnohem vhodnější a spíše by odpovídalo sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, pokud by byl jako opatrovník nezletilým stěžovatelům ustanoven advokát.“ ÚS mohl zvolit nekompromisní výrok typu: „Je absolutně nepřijatelné, aby v řízení, kde je nezletilý možná ohrožen týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním, nebo mu může vzniknout jiná významná škoda, aby ho nezastupoval advokát. Takový exces nalézacího soudu bude napříště vždy posuzován jako trestný čin spáchaný rozhodujícím soudcem.“ ÚS ale jen „vyjádřil svůj údiv“ a nechal opatrovnické soudy dále stejným způsobem nezletilé poškozovat, s možností vyhnout se odpovědnosti za následky argumentací, že vyslovený názor ÚS je pouhým doporučením, že se týká pouze oné konkrétní věci a že v jiné věci má opatrovnický soudce právo na odlišný právní názor. ÚS zde fakticky amnestoval i všechny budoucí zločiny, kdy opatrovnické soudy nezletilým způsobí škody absencí řádného právního zastoupení v řízení před soudem. Včetně kauzy, o které je celé toto povídání.

Dále se uvádí: „Obecně Ústavní soud nepovažuje za nejšťastnější situaci, kdy je kumulována funkce opatrovníka hájícího (objektivně) nejlepší zájem dítěte a jeho právního zástupce. Před takovýmto slučováním funkcí ostatně varuje i Výbor ministrů Rady Evropy ve výše zmíněných pokynech o justici vstřícné k dětem, v nichž mimo jiné upozorňuje, že role opatrovníka a právního zástupce jsou rozdílné. ... V neposlední řadě pak lze též poukázat na zpravidla rozdílnou kvalitu právního zastoupení poskytnutého opatrovníkem se specializací na ochranu zájmů dětí, ale bez právní kvalifikace, a právně kvalifikovanou osobou.“ Označovat za „nikoli nejšťastnější“ protiprávní jednání opatrovnických soudů, které může mít za následek smrt účastníků soudního řízení, považuje Adikia.cz na mimořádně nevhodné.

Výrok: „Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud soud ustanovuje dítěti jako straně sporného občanskoprávního řízení opatrovníka, měl by zpravidla s ohledem na nejlepší zájem dítěte ustanovit advokáta,“ se nám nezdál na první pohled. Ověřili jsme si, co Výbor ministrů Rady Evropy ve výše zmíněných pokynech o justici vstřícné k dětem skutečně píše, a tušení nás nezklamalo. ÚS neříká celou pravdu a místy přímo lže:

1) Nejde totiž jen o řízení občanskoprávní.
„89. Tyto prvky justice vstřícné k dětem by měly být uplatňovány ve všech řízeních: občanských, trestních i správních.“ (str. 67)

2) Nezletilému nemá být právní zástupce (advokát) ustanovován „zpravidla,“ ale „vždy.“
„Ve všech soudních i mimosoudních řízeních nebo jiných intervencích by děti měly být chráněny před újmou, ...“ (str. 22)
„35. Měly by být odstraněny jakékoli překážky přístupu k soudu, jako jsou náklady řízení nebo absence právního zástupce.“ (str. 27)
„37. Děti by měly mít právo na svého vlastního právního zástupce a zastoupení, svým vlastním jménem, v řízeních, v nichž nastal nebo by mohl nastat střet zájmů mezi dítětem a rodiči nebo jinými zúčastněnými stranami.“ (str. 27)

3) A neměl by to být advokát ledajaký:
„39. Advokáti zastupující děti by měli být proškoleni a mít znalosti v oblasti práv dětí a související problematiky, průběžně absolvovat důkladná školení a být schopni komunikovat s dětmi na jejich úrovni chápání.“ (str. 27)

4) O kumulování funkce opatrovníka a právního zástupce Výbor sice opravdu říká:
„105. ... Mělo by se však zamezit kombinování funkce advokáta a procesního opatrovníka do jedné osoby kvůli potenciálnímu střetu zájmů, který může nastat,“ (str. 72)
ale uvádí i další podmínku, o které ÚS cudně mlčí.

Právní zástupce nezletilého musí být nezávislý:
„105. ...Příslušný orgán by měl v určitých případech jmenovat buď procesního opatrovníka, nebo jiného nezávislého zástupce, který bude zastupovat názory dítěte.“ (str. 72)
„103. ... Je rovněž důležité, aby náklady na advokáta dítěte nebyly, přímo či nepřímo, k tíži rodičů. Pokud advokáta platí rodiče, zejména v případech střetu zájmů, neexistuje žádná záruka, že advokát bude schopen nezávisle hájit názory dítěte.“ (str. 72)
„46. ... Uplatňování zásad právního státu ve vztahu k dětem vyžaduje mimo jiné výkon práva ... na spravedlivé řízení, včetně nezávislé právní pomoci, ...“ (str. 52)
„42. V případech, kdy mají rodiče a děti protichůdné zájmy, by měl pří­slušný orgán jmenovat buď procesního opatrovníka, nebo obdobného nezávislého zástupce, který bude zastupovat názory a zájmy dítěte.“ (str. 27)

Proč ÚS podmínku nezávislosti právního zástupce zmínit „zapomněl,“ je zřejmé. Dle zákona o advokacii, § 3 (1) „Advokát je při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.“ Advokáti jsou nezávislí na státní moci, a na každém, kdo by chtěl určovat, jak má advokát poskytovat své služby. Je nepřípustné, aby soudce udílel advokátovi pokyny nebo příkazy ohledně výkonu zastoupení účastníka řízení.

Naproti tomu OSPOD je orgánem veřejné (státní) správy. Reprezentuje stát a vykonává státní moc. A zde je podstata lži. OSPOD hájí zájmy státu veřejně deklarované jeho politikou. OSPOD je financován, řízen a kontrolován samosprávou a MPSV. Osoba vykonávající právní zastoupení nezletilého je závislá na státu, na všech svých nadřízených a nejvíce na svém nejbližším nadřízeném z obecního úřadu. Závislá je také na soudci, protože od něho dostává pokyny, co a jak má v rámci soudního řízení udělat. Osoba jednající za OSPOD má hájit současně dva rozdílné zájmy: zájem státu (obce) a zájem konkrétního dítěte, přičemž na státu (obci) je zcela závislá. Což je ukázkový příklad střetu zájmů. Opatrovnické soudy nezletilým dětem, jejichž rodiče jsou ve střetu zájmů, jmenují právním zástupcem subjekt, který je ve střetu zájmů rovněž. A to ve střetu rozhodně nikoli menším. Což má na provádění zastoupení zásadní vliv.

Nezávislý zástupce má povinnost řídit se výhradně zájmy (přáními, pokyny) zastupovaného. Úředník OSPOD svému nadřízenému, vedení obce, MPSV, nebo vládě ČR nemůže říkat, že na jejich pokyny, příkazy, nařízení, předpisy a přijatou státní politiku kašle, protože se řídí zájmem konkrétního dítěte. Právě naopak. Zájem dítěte se tak stává nejméně rozhodným zájmem ze všech, kterými se jeho právní zástupce v řízení před soudem řídí. A to je v přímém rozporu s pokynem č. 1. „Členské státy by měly zaručit účinné provádění práva dětí na to, aby jejich zájem byl prvořadým hlediskem ve všech záležitostech, do kterých jsou děti zapojeny nebo které se jich dotýkají.“ (str. 18)

Takový způsob právního zastupování nezletilých zajišťuje, že vydávaná soudní rozhodnutí jsou optimální z pohledu úředníků, obce, MPSV a státu. Před zájem dítěte se tak dostává zájem na řešení maximálně úsporném, tedy na soudním řízení co nejkratším, s co nejméně provedenými úkony, a také zájem na rozhodnutích ve svých důsledcích pro stát nejlevnějších, tedy aby rodinám po úpravě poměrů byly vypláceny co nejnižší dávky. (Rozvod obvykle znamená dvojí náklady na bydlení místo jedněch, zvýšení nákladů na dopravu, atd.) Prioritou samotného úředníka OSPOD a soudce je, aby soudní řízení bylo jednoduché, krátké a co nejméně pracné. Výslednicí těchto zájmů je způsob, jak soudní řízení o výchově a výživném fakticky probíhají a také jaká jsou vydávána rozhodnutí. Střídavá nebo společná péče rodičů o děti po rozvodu je obvykle nejvíce nákladná, protože vzniknou dvě domácnosti s dětmi, které je třeba dávkami i jinak podporovat. Na rodiče pečujícího o dítě nemají úřady a soud „páky,“ protože na represi směřovanou i proti dítěti je veřejnost citlivá. Proto jsou tyto formy soudem určovány málokdy. Výhradní péče matky je statisticky výhodnější, protože muži mají vyšší platy a můžou platit vyšší výživné, o které se sníží potřeba podporovat matky. Změnami výše výživného lze účinně vytvářet nátlak, když se některý z rodičů rozhodne „dělat potíže.“

Pečující rodič má tendenci bránit ve styku dítěte s nepečujícím rodičem, protože vždy existuje riziko, že si ho oblíbí a následně dojde ke změně pečujícího rodiče. Také může stykem druhého rodiče „vydírat.“ Být nepečujícím rodičem nese velké riziko, kvůli způsobu, jak je výživné stanovováno (z „potenciálních,“ nikoli ze skutečných příjmů.) Žádný zákon stanovování výživného z „potenciálních“ příjmů sice neumožňuje, ale soudní moc sama si judikaturou stanovila, že „příjmy“ uvedenými v zákoně jsou myšleny „potenciální příjmy.“ Každý nepečující rodič je tak „potenciálním“ kandidátem na ekonomickou likvidaci a trestní stíhání pro zanedbání povinné výživy. Záleží pouze na libovůli soudce. Nepečující rodič je nespokojen, že se stává jen „bezprávným bankomatem,“ a začíná soudy a úředníky „obtěžovat“ žádostí o úpravu a o výkon styku s dítětem. Pečující rodič se brání a soud odpovídá represemi. Takto většinou začínají známé „rodičovské války.“ Málokdo si troufne zpochybňovat, že v zájmu dětí po rozvodu je především zachování vztahu s oběma rodiči v maximální míře, což splňuje právě péče společná nebo střídavá. Statistiky soudních rozhodnutí dokazují, že tento zájem dítěte prioritou českých soudů rozhodně není.

Ale zpět k našemu příběhu.
Marie Hanousková se ve videu z úvodu mýlí, stejně jako mnozí jiní, když obviňuje pracovníky OSPODu, že: „Všechny ty slepice, co si sedí na bidýlku ve státní správě starající se o bezpečí dětí, pobírající státní peníze, jsou jenom zfanatizované feministky (nic proti zdravému feminismu), které za každou cenu nadržují matkám a nespravedlivě zabraňují - ANO zabraňují styku otce se svými dětmi pouze na základě domněnek, smyšlených faktů... Berte prosím, tohle video jako varování, zprávu pro všechny lidi a otce, že tato tragická událost by měl být ukázkový a odstrašující případ toho, kam až může dojít neschopnost OSPODu, který se má starat o nejlepší zájmy dětí a místo toho se stará jen o zájmy matek.“

OSPOD je orgán veřejné (státní) moci a tuto prosazuje. V soudním řízení o výchově a výživě plní úlohu nástroje, kterým soud zjišťuje poměry účastníků řízení. Když mu rodič oznámí pro řízení rozhodnou skutečnost, prošetří ji a výsledek oznámí soudu. Někdy mu rodič účelově sdělí lež, kterou nelze se 100% jistotou vyvrátit. Někdy si tím rodič pomůže, jindy naopak. Ale odpovědným za důsledky OSPOD činit nelze, pokud udělal vše, co mohl. Soud informace potřebuje a nějak je získat musí. Kdyby bylo možné všechny lži odhalit, rodiče by je neříkali. Kdyby rodiče ve spravedlivé a rozumné rozhodnutí soudu věřili, neměli by zpravidla ke lhaní důvod. Úředníci OSPOD si sami lži většinou nevymýšlejí. Ale každému se může stát, že je obelhán.

Úplně jiná věc je ovšem druhá úloha OSPODu, coby právního zástupce nezletilého dítěte v řízení před soudem. Každý ví, že „právník“ je odborný znalec práva. Jde o obecné označení osoby, která získala vysokoškolské právnické vzdělání. Organizace, která má v názvu „právní,“ zakládá předpoklad, že zde právníka najdete, nebo vám nějaký bude zprostředkován. Většinu lidí asi překvapí, že na odborech (odděleních) sociálně-právní ochrany nepracují žádní právníci, ale jen sociální pracovníci. Ani v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí žádnou „právničinu“ nenajdete. Správnější by bylo pojmenování „Státní sociální ochrana dětí.“ Pak by ovšem leckoho napadlo, že nezletilí před soudem žádného právního zástupce nemají, což by se dalo těžko vyvrátit. Nezletilý účastník bez právního zástupce být nemůže, protože by žádné úkony nemohl činit, což je zjevné porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení. Nedostatek řádného zastoupení nezletilého zakládá i podle českých zákonů vadu soudního rozhodnutí zvanou zmatečnost, což by žádným přezkumem projít nemělo. Označení sociálně-právní ochrana dětí je podvod, sloužící k zamlžení skutečnosti, že nezletilým dětem je v Česku namísto nezávislého advokáta vnucována osoba bez právního vzdělání, která je v postavení na státu závislého úředníka, a která z těchto důvodů práva nezletilého před soudem řádně hájit nemůže.

S OSPOD Mladá Boleslav vedeme řadu sporů ohledně poskytování informací. Zdejší úředníci nerozumí právním textům, neumí srozumitelně vyjádřit myšlenku a jejich správní rozhodnutí zřídka obstojí v přezkumu KrÚ. Na výkon státní správy to asi stačí, ale na právního zástupce chránícího ohrožené dítě v řízení před soudem je to zoufale málo. Nekritizujeme OSPOD. Jak jsme uvedli, nejsou to právníci a umět to nemusí. Kdyby soud dítěti ustanovil lékařem osobu neznalou medicíny, také by jediným viníkem způsobené škody byl soud.

Lživé informace, případně podané rodičem, by ve správně vedeném soudním řízení měly vyjít najevo. V řízení, kde dítě nezastupuje osoba se schopnostmi a postavením advokáta, lež projde daleko snáze. Zejména taková lež, která vyhovuje současně i zájmům státní správy, sociální pracovnici a soudkyni. Taková lež se může stát pro rodiče racionální a logickou volbou. V řádně fungujícím systému rodiče nejsou nuceni o dítě (resp. o výhodnější postavení rodiče pečujícího) lhaním bojovat, resp. takové jednání s ohledem na rizika pro žádného rodiče výhodné není. V Česku je křivé obviňování mezi rodiči běžné. Jde o závažnou chybu, která z českého systému na ochranu dětí vytváří do značné míry monstrum rodiny rozbíjející a rodičům i dětem škodící. I naše kauza začala křivým obviněním otce, které se později ukázalo být zcela nepravdivé. Přesto spustilo fatální řetězec následků.

Možná namítnete, že kdyby vše opravdu bylo tak, jak zde tvrdíme, musel by to dávno někdo z povolaných odborníků zjistit, a přinejmenším by o tom napsal něco, co se dá najít na internetu. Nemusel.
„Česká republika byla za absenci nezávislého monitorovacího mechanismu specializovaného na prosazování a ochranu práv dítěte ze strany mezinárodních orgánů, zejména Výboru OSN pro práva dítěte, opakovaně kritizována.“ „Rada vlády České republiky pro lidská práva tak na základě výše uvedeného došla k názoru, že je potřeba institut nezávislého monitorovacího mechanismu specializovaného na prosazování a ochranu práv dítěte („dětského ombudsmana“) legislativně zakotvit a navrhuje, aby Vláda uložila ministrovi pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ve spolupráci s ministryní práce a sociálních věcí zpracovat a vládě do 30. 6. 2016 předložit návrh zákona o zřízení nezávislého monitorovacího mechanismu specializovaného na prosazování a ochranu práv dítěte.“
V roce 2016 si vláda nechala ještě vypracovat „Analýzu možností,“ podle níž monitorovací mechanizmus mělo už tehdy i Polsko a Slovensko. Jan Chvojka a Jana Maláčová (oba ČSSD) návrh zákona dodnes nepředložili.
„Dosud nebyla politická vůle. Nenašla se strana nebo někdo, kdo by institut chtěl zakotvit do zákona," vymlouvá se v květnu 2017 Jan Chvojka.
Po dalších dvou a půl letech se probouzí i Helena Válková (KSČ, ANO): „Navrhnu vládě, aby se začala vážně zabývat otázkou zřízení dětského ombudsmana.“
„Začneme i pracovat na přípravě zákona, na kterém by měly participovat dva úřady: ministerstva vnitra a spravedlnosti.“
(„Asi ten návrh zákona budeme muset nejdřív napsat, soudruzi a soudružky. Čekáme už řadu let, jestli se to náhodou nenapíše samo, a ono pořád nic.“)

Možná řeknete, že rodinné právo jinak dělat nejde. Jde.
„V souladu s obecným statutem Severní Karolíny § 7B-601 , je-li u okresního soudu podán návrh na zneužití nebo zanedbání mladistvého, soudce jmenuje dobrovolného obhájce opatrovníka a advokáta, který dítěti poskytne týmovou reprezentaci - a to tým má v soudním a odvolacím řízení plný status strany. Všichni obhájci Guardian ad Litem jsou školeni, dohlíženi a podporováni programovými pracovníky v každém kraji státu. Model spolupráce obhájců, dobrovolníků a zaměstnanců GAL právníků zajišťuje, aby všechny děti v Severní Karolíně, o nichž se tvrdí, že byly zneužívány nebo zanedbávány, dostaly právní obhajobu GAL.
Advokáti GAL poskytují právní zastoupení týraným, zanedbávaný nebo zneužívaným dětem bezplatně (Pro Bono).

České týrané a ohrožené děti zastupují neprávníci (OSPOD), resp. nikdo, a končívá to špatně.
Unie rodinných advokátů a Česká advokátní komoro, co vy na to?

Zdroje zde uváděných informací: [1] [2]

Pokračování příště.
Kopírování těchto textů je vítáno, nejlépe s uvedením zdroje.