Výprask vařečkou není týrání

Mnozí si jistě pamatujete, jaké „posvícení“ měla vařečka, když jsme přišli ze školy s poznámkou nebo praskala nějaká lotrovina. Nejedna skončila zlomená, a že tenkrát byly z poctivého bukového dřeva. Napadlo vás tehdy, že vás tím rodiče týrají? Dnes je výchova dětí za použití fyzických trestů těžký zločin. Tuto hloupost sem zatáhla kazašská stepní koza Džamila (Stehlíková), když byla za Stranu zelených ve funkci ministryně pro lidská práva a takový výprask vařečkou pro vás může skončit i kriminálem.

Matka žádala o pomoc s výchovou dítěte psycholožku napojenou na orgán asociálně právní ochrany dětí, ale pomoci se nedočkala. Když pak situaci nezvládla (ve skutečnosti jí zvládla naprosto dokonale), tak z ní udělají zločince a odeberou jí děti.  Snad si matky takto lépe uvědomí, jak zvrácené jsou cíle takových aktivistek jako je kazašská stepní koza Džamila nebo manipulátorka Asenová, jak asociální jsou asociální pracovnice a jaká zvěrstva je naše soudní stolice schopna vydávat za spravedlnost.

Takové obvinění dnes může potkat každého, zejména pokud se rozvádí, kdy fyzická výchovná terapie může být zneužita k vyloučení kontaktů s dítětem a nastolení manipulačního prostředí (syndrom zavrženého rodiče), proto Adikia rozhodnutí Nejvyšší soudní stolice zařadila do judikátů.  

8 Tdo 1168/2012-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
17. října 2012 o dovolání obviněné M. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 7 To 235/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 131/2011, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 7 To 235/2012, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 T 131/2011, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 T 131/2011, uznal obviněnou M. F. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že:
„v měsíci dubnu 2011 ve dvou případech v P., ul. B., v místě svého trvalého bydliště fyzicky trestala svého nezletilého syna, tím způsobem, že jej nepřiměřeně bila vařečkou po těle zejména do obou hýždí, čímž mu způsobila krevní podlitiny, kdy tato zranění byla bolestivá, omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jednoho týdne, kdy toto zranění je nutné ze soudně lékařského hlediska považovat za ublížení na zdraví, přičemž se jednalo o násilí opakované, které odpovídá opakovanému vyvolávání bolesti s doprovodnými psychickými potížemi a kdy toto jednání mělo povahu týrání“.

Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle § 81 odst. 2 trestního zákoníku jí současně uložil přiměřené omezení spočívající v povinnosti podrobit se během zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství.

Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvodní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněné) a obviněná. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 7 To 235/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Krofta dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Dovolatelka v úvodní části svého podání obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení s důrazem na všechny podstatné okolnosti, které ještě budou dále rozvedeny. Nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, s hodnocením výpovědi svědkyně M. B., zvýraznila některé úvahy tohoto soudu a označila je za osamocené, tendenční a neodpovídající provedenému dokazování, a pozastavovala se také nad zákonností výslechu nezletilého poškozeného (dále převážně jen „nezletilý poškozený“). Ten považovala za nezákonný proto, že nezletilý poškozený byl vyslýchán pouze za přítomnosti vyšetřovatelky, bez přímé účasti jakéhokoli pedagogického pracovníka, a proto měla takovou výpověď za zkreslenou a vykonstruovanou. Ve výpovědi svědkyně M. B. spatřovala negativní vztah jak k ní samé, tak k třídní učitelce K. T. Přestože soud hodnotil jmenovanou svědkyni jako citlivou a velmi empatickou, s jednoznačným přehledem ve věci a v podstatě neomylnou, obviněná poukázala na její nevhodné vystupování, když při dotazu na svoji odbornost neváhala osočit soud, a to i písemně. Soud druhého stupně se těmito námitkami, uplatněnými již v podaném odvolání, vůbec nezabýval a pouze převzal tvrzení svědkyně o tom, že stanovení diagnózy poruchy ADHD náleží jen psychiatrovi a nikoli neurologům, třídní učitelce, školní družinářce nebo psycholožce. Obviněná přitom soudu předložila Věstník ministerstva zdravotnictví z února 2012, v němž je výslovně uvedeno, že „dítě je odesláno na vyšetření k dětskému psychiatrovi, popř. psychiatrovi, klinickému psychologovi, dětskému neurologovi, popř. dalším odborníkům“. I proto vytkla odvolacímu soudu, že bez důvodu vycházel pouze z výpovědi svědkyně M. B., nehodnotil význam a dopad její výpovědi a především neprofesionální postup a přístup k ní samotné, zatímco všechny ostatní odborníky, včetně soudní znalkyně, označil za naprosto nekompetentní. Přitom tato svědkyně neuznala u hlavního líčení svoje profesionální pochybení, že nebyla schopna rozpoznat projevy ADHD u nezletilého (na rozdíl od jiných osob). Přitom to byla právě ona, kdo jí (obviněné) mohl svým působením pomoci, když ona samotná vyhledala její odbornou pomoc a radu, jak výchovně na syna působit, když jeho chování je nestandardní a syn se špatně koncentruje.

Obviněná dále poukazovala na rozpory v dokazování spočívající v rozdílném pohledu na projevy nezletilého tak, jak je vnímala svědkyně Mgr. M. B. na rozdíl od ostatních svědků. Nesouhlasila s tím, že kresba jejího syna, kterou měl vytvořit u této svědkyně, má ukazovat na agresora v rodině, protože poněkud v rozporu s tímto závěrem jsou sdělení třídní učitelky jejího syna, že jeho výtvarný projev vykazuje stále nedostatečnost. Soudy nižších stupňů přisvědčily názoru jmenované svědkyně, že nezletilý se ve škole vrtěl, protože měl modřiny. Soud však již nezvážil tvrzení jiných svědkyň (třídní učitelky a školní družinářky), že nezletilý byl neposedný a projevoval se takto zcela běžně. Obviněná na základě odborné literatury soudy nižších stupňů upozorňovala na skutečnost, že projevy zvýšené aktivity a nesoustředěnosti bývají typické pro děti trpící ADHD, soudy se však s její obhajobou nevyrovnaly, přiklonily se vždy k výpovědi svědkyně M. B. a porušily tak zásadu in dubio pro reo.

Dovolatelka se dále neztotožnila s názorem soudu, že exces v podobě zbití syna mohl být jen jeden, a v případě, že takto učinila dvakrát, šlo již o týrání. V průběhu celého trestního řízení se snažila prokázat nesnadnost výchovy svého nezletilého syna, což potvrdila i třídní učitelka a družinářka, to, že na jeho výchovu byla prakticky sama, že se aktivně obracela na státní instituce, která však zasáhly až v době, kdy byla se silami v koncích a potrestala jej výpraskem. Rozvedla úvahu o tom, že mezi trestem nepřiměřeným a týráním není ostrá hranice, ona nikdy před soudem nezapírala, že jednala nepřiměřeně, úmysl týrat nezletilého poškozeného jí však prokázán nebyl, není ani logické, že by jako matka týraného dítěte konzultovala své problémy s učitelkou a vyhledávala psychologická zařízení pro jeho lepší výchovu.

Obviněná rovněž vyslovila názor, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť soudem nebylo zjišťováno, zda nezletilý vnímal výprask jako příkoří. Odkázala přitom na významné psychology, kteří tvrdí, že pokud má být trest vůbec účinný, tak musí být pro dítě rozpoznatelný a vykonaný ihned, aby dítě vědělo, za co bylo trestáno. V této souvislosti sám nezletilý poškozený vypověděl, že byl bit za neposlouchání a neplnění svých povinností, nikoliv s úmyslem prostého fyzického týrání.

Dovolatelka dále zpochybnila znalecký posudek soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, neboť byl pořízen pouze na základě fotografického materiálu, navíc v kompetenci znalce nebylo vyslovovat se k otázce týrání, protože jde o otázku právní. Znalec uvedl, že nezletilý poškozený byl omezen v běžném způsobu života, přitom však docházel do školy a účastnil se tělesné výchovy.

Obviněná nesouhlasila ani s názorem soudů obou stupňů, že bagatelizovala své jednání. Sama totiž od počátku litovala, čeho se dopustila a poukazovala na to, že nejvíce byla potrestána nezákonným odebráním dětí do FOD K. Její doznání nepovažoval soud za okolnost polehčující, spíš zapadlo do konstrukce o její absolutní vině. Soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a ignorovaly zásadu in dubio pro reo. Zjištěný skutkový stav podle jejího přesvědčení nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby, rozhodnutí obou soudů jsou nezákonná a nepřezkoumatelná, jejich závěry nekorespondují se skutečně provedenými důkazy, odvolací soud se nevypořádal s argumenty obhajoby a pouze převzal verzi obžaloby.

Ze všech těchto důvodů dovolatelka v závěru svého podání navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších instancí a sám „rozsudkem rozhodl o zproštění obžaloby, popř. uložil obecným soudům, aby byla věc znovu projednána a rozhodnuta“.

Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkou uplatněné dovolací důvody.

Jak již bylo uvedeno, obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1  písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu podání je zřejmé, že obviněná tento dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě, neboť tvrdila, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Z tohoto pohledu by – při ryze formálním přístupu – nebylo možné všechny dovolatelkou uplatněné námitky považovat za relevantní. Pokud totiž například namítala, že soudy při hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi Mgr. M. B. a vypracovaných znaleckých posudků) porušily zásadu in dubio pro reo, uplatnila výhradu směřující výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.

Obdobně za výhradu evidentně procesního charakteru by bylo třeba považovat i dovolatelčinu námitku o údajné nezákonnosti výslechu nezletilého poškozeného [pro úplnost je ale vhodné uvést, že tento výslech nelegální nebyl, neboť byl prováděn za přítomnosti pracovnice sociálně-právní ochrany dětí a sociální pracovnice FOD K. (ty se sice nacházely – zřejmě z psychologických důvodů – ve vedlejší místnosti, do níž ale byl zajištěn přenos), že nezletilý poškozený, jak je zřejmé z pořízeného záznamu, reagoval na vyšetřovatelku uvolněně, mnohdy i s úsměvem; jeho výpověď byla sice kusá (většinou jen jednoslovně nebo několika málo slovy potvrzoval otázky vyslýchající), což ale bylo dáno jeho nízkým věkem a situací, ve které se nacházel; i tak z jeho výpovědi vyplynulo, že jeho matka jej dvakrát zbila dřevěnou vařečkou na zadek, někdy také rukou do zad].

Na druhé straně však i Nejvyšší soud v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Akceptovat totiž závěry některých rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).

Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle něho tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03, aj.).

Obdobně Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za situace, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (k tomuto srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 314/99, I. ÚS 4/04, apod.).

Ve světle těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněné (resp. jejich podstatnou část) je třeba považovat za důvodné. Za této situace nemohl podané dovolání odmítnout, jeho povinností naopak bylo, aby podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu (přečinu) týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku, se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týrání je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. trest.).

Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin [srov. § 15 odst. 1, 2 v návaznosti na § 13 odst. 2 trestního zákoníku].

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním v konkrétním případě naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla pravomocně uznána vinnou, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (v tzv. skutkové větě – viz shora), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Bez významu však není ani tzv. právní věta výroku o vině, z níž se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky předmětného přečinu, které spočívají v tom, že obviněná „týrala osobu, která je v její péči a výchově“.

Při posuzování otázky naplnění těchto zákonných znaků nelze zpochybňovat závěr soudů obou stupňů, že nezletilý poškozený v době činu byl osobou, která byla v péči a výchově obviněné. Ta totiž jako jeho matka žijící s ním ve společné domácnosti byla povinna o něj řádně pečovat a vychovávat jej (srov. ustanovení § 31 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).

Jinak je tomu ovšem při posuzování otázky, zda obviněná takovou osobu týrala.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (srov. stranu 2 a násl.) při zmínce o provedených důkazech mimo jiné uvedl, že výpověď obviněné lze považovat za částečné doznání, protože přiznala, že skutečně ve dvou případech v měsíci dubnu 2011 nezvládla psychickou zátěž a nepřiměřeně potrestala svého nezletilého syna vařečkou tak, že měl podlitiny na hýždích. Tuto výpověď prakticky potvrdil ve svědecké výpovědi manžel obviněné, který uvedl, že obviněná má snahu výchovné problémy dětí řešit, že on sám jí s výchovou moc nepomáhá a téměř veškerá péče je na obviněné. Dodal však, že sám si nikdy na dětech nevšiml žádných stop násilí, byť je často koupal, a to s výjimkou jednoho případu (ohledně kterého byla obviněná uznána vinnou), kdy se vrátil z hor a kdy se mu manželka přiznala, že nezletilého syna zbila. V jiných případech nikdy nebyl svědkem toho, že by obviněná jejich nezletilé děti nepřiměřeně trestala.

Kromě těchto důkazů soud rozvedl výpovědi dalších svědkyň (MUDr. Z. H. – dětské lékařky, K. T. – třídní učitelky nezletilého poškozeného, L. T. M. – družinářky, PhDr. V. R. – psycholožky ve speciální mateřské školce, a Mgr. M. B. – pracovnice pedagogicko-psychologické poradny), které ve věci (ve vztahu k nezletilému poškozenému) vyslechl. Všechny tyto svědkyně (s výjimkou Mgr. M. B.) uvedly, že na nezletilém poškozeném v minulosti (řádově v letech) nezaznamenaly známky bití, že obě děti obviněné měly ke své matce kladný vztah, že frekvence návštěv dětí v ordinaci byla nadstandardní (MUDr. Z. H.), že spolupráce s matkou byla bezproblémová, když bylo třeba, do školy se dostavila (K. T.), že nezletilý si na matku nikdy nestěžoval, nevyjadřoval obavu, že bude bit, zranění nikdy neměl (L. T. M.). Tyto svědkyně rovněž potvrdily výpověď obviněné o zdravotních potížích dětí a souvisejících výchovných problémech. Shodně uvedly i to, že na nezletilém poškozeném nikdy neviděly nějaké modřiny nebo podlitiny, i když jej vídaly ve spodním prádle (v ordinaci, v družině či ve škole – ve škole v přírodě jej dokonce koupaly). Obě nezletilé děti obviněné podle těchto svědkyň nevykazovaly syndrom týraných dětí, jejich vztah k matce byl velmi dobrý; péči obviněné o děti a spolupráci se školou a školkou hodnotily velmi kladně.

Soud neopomenul zmínit ani důkazy znaleckými posudky, které ve věci byly provedeny ať už ve vztahu k obviněné nebo ve vztahu k jejím nezletilým dětem (srov. strany 4 a 5 odůvodnění jeho rozsudku), a poté uvedl, že provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (str. 6 a 7 tamtéž). Při tomto hodnocení důkazů se však v podstatě omezil jen na jejich stručnou rekapitulaci, aby posléze konstatoval, že (při posuzování výpovědí obviněné a nezletilého poškozeného) se „přiklonil k tomu, že poškozený popisoval i běžné fyzické tresty“. Ke zjištěnému zranění nezletilého poškozeného uvedl, že mělo ze soudně lékařského hlediska „povahu ublížení na zdraví“, a protože „se jednalo o opakované vyvolávání bolesti spojené s psychickými potížemi, mělo … jednání obviněné povahu týrání“. Akceptoval i závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, že u nezletilého poškozeného došlo „prokazatelně ke zbití, jež pro něho mělo týrající charakter“, a uzavřel, že obviněná tak naplnila „všechny znaky skutkové podstaty přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku“.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že považuje dokazování před soudem prvního stupně za úplné a z něj vyvozené skutkové a právní závěry za správné. K odvolání obviněné uvedl, že skutečnost, že ostatní výpovědi svědkyň jsou s výpovědí Mgr. M. B. v rozporu, nečiní její výpověď nevěrohodnou, neboť vypovídala pouze k tomu, co viděla na hýždích nezletilého, a ačkoli je její vyjádření poněkud expresivní, jde o osobu citlivou, na kterou musely hýždě nezletilého působit šokujícím dojmem. Odvolací soud nepovažoval za nezákonný ani výslech nezletilého a k této námitce obviněné uvedl, že mu byly přítomny pracovnice OSPOD Městské části P. a pracovnice FOD K. Kategoricky odmítl i další námitku obviněné, že rozsudek prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť mu jeho přezkoumání podle § 254 tr. ř. nečinilo jakékoli problémy (v podrobnostech srov. strany 4 a 5 odůvodnění napadeného usnesení).

Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí je tak zřejmé, že provedenými důkazy se jim podařilo prokázat (na rozdíl od podané obžaloby) v podstatě jen to, že obviněná „v měsíci dubnu 2011 ve dvou případech … fyzicky trestala svého nezletilého syna … tím způsobem, že jej nepřiměřeně bila vařečkou po těle zejména do obou hýždí, čímž mu způsobila krevní podlitiny …“. Takové nezpochybnitelné (a dovolatelkou ani nezpochybňované) skutkové zjištění však náležitě nevyhodnotily v kontextu se všemi dalšími provedenými důkazy a v důsledku toho učinily nesprávný právní závěr, že takové jednání naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku.

Již shora při vymezení pojmu týrání bylo akcentováno, že musí jít o zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Jakkoliv se (v základní skutkové podstatě posuzovaného přečinu) nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, je třeba i tu „trvalost“ pachatelova jednání posuzovat v závislosti na intenzitě jeho zlého nakládání se svěřenou osobou. Na takové jednání pachatele je však třeba současně nahlížet v širším kontextu.

Z tohoto pohledu se obviněná vůči nezletilému poškozenému rozhodně nechovala jako týrající pachatelka. Z výpovědí výše jmenovaných tří svědkyň (dětské lékařky, třídní učitelky a družinářky), které se s nezletilým poškozeným setkávaly velmi často (v ordinaci, ale zejména ve škole a v družině), jednoznačně vyplynulo, že obviněná s oběma institucemi (zdravotnickým zařízením a základní školou) pravidelně a řádně spolupracovala. Bylo tomu tak nejen proto, že nezletilý se projevoval (hlavně ve škole) nestandardně, pročež mu byla doporučena návštěva pedagogicko-psychologické poradny, ale i v důsledku závažných zdravotních problémů nezletilé dcery obviněné, která nezbytně potřebovala adekvátní odbornou pomoc. Ani jedna z těchto tří svědkyň však nepotvrdila, že by si někdy všimla známek násilí na nezletilém poškozeném, třebaže jej opakovaně viděly i vysvlečeného (při vyšetření v ordinaci, v hodinách tělesné výchovy, na škole v přírodě apod.). Zvláště pak třídní učitelka a družinářka, které s ním přicházely téměř každodenně do styku, trávily s ním velké množství času a mohly tak při verbálním, ale i nonverbálním (např. očním) kontaktu s ním vnímat případné známky (fyzického, příp. psychického) násilí na něm, nebo se přímo od něho dozvědět podrobnosti o situaci v rodině, žádné takové známky nezjistily, spíše považovaly za nutné řešit některé neobvyklé projevy v jeho chování (nepozornost, nesoustředěnost, zvedání se ze židle, chození z místa na místo během vyučování, obtížnost v navazování kontaktů, kontrola citových projevů, apod.).

Jejich podezření v tomto směru potvrdil ve věci vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie (srov. č. l. 63 až 84 spisu), který sice u nezletilého poškozeného prokázal hyperaktivní syndrom v určité míře, současně však znalci u něho nezjistili syndrom týraného dítěte (zjištěna byla pouze jeho reakce na stres v důsledku zbití, která navíc byla jen přechodná). Podle závěrů tohoto posudku rozvedených u hlavního líčení nezletilý poškozený má ke své matce pozitivní vztah, má ji rád a těžce prožíval, když jí byl potrestán (srov. č. l. 218 až 222 spisu).

O celkovém chování obviněné k nezletilému poškozenému svědčí také výpověď odborné pracovnice – psycholožky PhDr. V. R. ze speciální mateřské školky v J. ústavu, do níž docházela nezletilá dcera obviněné, která orientačně vyšetřovala i nezletilého poškozeného a mohla tak bezprostředně vnímat vzájemný vztah mezi ním a obviněnou. Ani ta však u nezletilého poškozeného nezaznamenala žádné projevy odmítavosti ke své matce či nějaké známky jeho týrání, pouze – v souladu s poznatky shora jmenovaných učitelek – potvrdila, že nezletilý poškozený má problém s koncentrací pozornosti a motorickým neklidem.

Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů při posuzování závažnosti jednání obviněné vycházely zejména ze svědecké výpovědi Mgr. M. B., o kterou především opřely svůj závěr o vině dovolatelky, je vhodné zdůraznit, že jmenovaná viděla nezletilého poškozeného před incidentem (pouze) dvakrát, přičemž právě při druhém setkání se jí nezletilý poškozený jednak svěřil, že jej matka zbila vařečkou na zadek, a jednak jí ukázal zřetelné modřiny jako následek takového jednání. Svědkyně dále uvedla, že nezletilého poškozeného viděla jedenkrát ve škole, kde jí připadal klidný, ale zároveň dedukovala, že pokud seděl na židli neklidně a vrtěl se, tak to mohlo být způsobeno zraněními na hýždích (srov. č. l. 235 až 237 spisu).

S otázkou poranění nezletilého poškozeného na uvedených místech jeho těla bezprostředně souvisí i otázka posouzení věrohodnosti a přesvědčivosti ve věci vypracovaných znaleckých posudků. Soudní znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, Doc. PhDr. Jana Kocourková a MUDr. Jiřím Koutek, PhD., v závěru znaleckého posudku v odpovědi na otázku, „… zda byly u poškozeného zjištěny známky týraného či zanedbávaného dítěte“, uvedli, že „… u nezletilého došlo prokazatelně k situaci, kdy byl zbit způsobem, který měl pro něj týrající charakter“ (srov. č. l. 63 až 84 spisu). Obdobně soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství Prof. MUDr. Ivan Bouška, Csc., v závěru znaleckého posudku v odpovědi na otázku, „… zda-li je možné charakterizovat zranění ukazující na týrané dítě“, uvedl, že „… vzhledem k tomu, že zde bylo nesporně prokázáno na obrazové dokumentaci, že násilí bylo opakované, lze z hlediska odbornosti soudního lékařství usuzovat na násilí, které odpovídá opakovanému vyvolávání bolesti, s doprovodnými psychickými potížemi a toto jednání mělo povahu týrání“ (srov. č. l. 114 až 121 spisu).

Bez ohledu na formulační nepřesnost takto položených otázek, jimiž se orgány přípravného řízení v podstatě domáhaly odpovědí na otázky vysloveně právní povahy, měly soudy obou nižších stupňů věnovat závěrům obou znaleckých posudků zvýšenou pozornost. Pro jejich skutkový závěr, že zranění nezletilého poškozeného (krevní podlitiny na obou hýždích) jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jednoho týdne (srov. výrok rozsudku) lze totiž mít pochybnosti nejen proto, že je v rozporu s jiným jejich zjištěním, že nezletilý poškozený i po výprascích od své matky chodil do školy a účastnil se bez úlev i tělesné výchovy, ale například i proto, že soudní znalec Prof. MUDr. Ivan Bouška, Csc., vypracoval znalecký posudek jen na podkladě fotografické dokumentace poraněných tělesných partií nezletilého poškozeného.

Dovolatelce je ovšem třeba přisvědčit i v tom, že v kompetenci jmenovaných soudních znalců nebylo vyslovovat se ani k otázce, zda zjištěné poranění nezletilého poškozeného lze považovat za ublížení na zdraví, ani k otázce, zda jednání obviněné mělo povahu týrání. Obě tyto otázky jsou totiž otázkami ryze právními, na něž měly dát odpověď právě oba soudy nižších instancí. Ty tak sice učinily, avšak v podstatě jen odvoláním se na závěry zmiňovaných znaleckých posudků. To je ovšem postup naprosto nesprávný, neboť při řešení obou uvedených právních otázek měly zhodnotit všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech (srov. § 2 odst. 6 tr. ř.). Z obou zmiňovaných znaleckých posudků přitom mohly vzít v úvahu jen okolnosti vyloženě skutkového charakteru a teprve po jejich zhodnocení mohly vyřešit uvedené otázky právní.

Pokud by oba soudy nižších stupňů (a z nich v prvé řadě soud nalézací) všechny provedené důkazy náležitě odpovědně hodnotily, nemohly by učinit závěr o natolik závažném následku na zdraví nezletilého poškozeného, který by opodstatňoval právní úvahy, že již šlo o ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se totiž ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Jakkoliv nelze zpochybňovat, že poranění nezletilého na obou hýždích byla bolestivá, na druhé straně nelze přisvědčit závěru, že jej omezovala v obvyklém způsobu života po dobu přesahující jednoho týdne, zvláště když i v této době docházel do školy, kde se bez úlev účastnil všech aktivit (včetně tělesné výchovy). To je třeba zdůraznit přesto, že žádný ze soudů nižších stupňů s případnou právní kvalifikací jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ani neuvažoval.

Obdobně se Nejvyšší soud nemohl identifikovat ani s právním závěrem obou soudů nižších instancí, že zjištěné jednání obviněné vůči nezletilému poškozenému je již týráním ve smyslu § 198 odst. 1 trestního zákoníku, zejména ne s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, že „Zcela kategoricky … nesouhlasí s názorem obviněné, že by se z její strany jednalo toliko o výchovný exces, který nemůže naplnit zákonné znaky týrání ve smyslu § 198 odst. 1 trestního zákoníku. Exces by mohl být … toliko jeden výprask a nikoli dva v rozmezí cca jednoho týdne.“. V tomto směru naopak přisvědčil dovolatelce, která se s takovým názorem soudu nejenže neztotožnila, ale současně poukázala i na obtížnost výchovy svého nezletilého syna (jak potvrdila i většina shora jmenovaných svědkyň), na jehož výchovu byla prakticky sama (manžel jí s výchovou dětí příliš nepomáhal). Přisvědčil jí i v tom, že se přesto snažila nezůstat pasivní, aktivně se obracela na státní instituce (konzultovala problémy s výchovou svého syna s třídní učitelkou a vyhledávala pro něho psychologická zařízení), které však (poněkud paradoxně) zasáhly až v době, kdy byla se silami v koncích a potrestala svého syna výpraskem. Ačkoliv si je vědoma toho, že jednala nepřiměřeně, úmysl týrat svého nezletilého syna rozhodně popřela.

Se zřetelem k těmto podstatným okolnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů zveličily jednání dosud zcela bezúhonné obviněné, vytrhly jej z kontextu a nepřihlédly ke skutečnostem svědčícím v její prospěch. Spočívá-li objektivní stránka trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku v tom, že pachatel zle nakládá se svěřenou osobou, tedy že jeho jednání vůči takové osobě je bezcitné a hrubé, příp. trvalejšího charakteru, pak je třeba uzavřít, že natolik závažné jednání obviněné prokázáno nebylo. Z provedených důkazů naopak vyplynulo, že dovolatelka spolupracovala se školou, s nezletilým synem pravidelně navštěvovala ordinaci dětské lékařky, vyhledala pro něho odbornou péči a navštěvovala s ním psychology (tak ostatně učinila i ve dnech následujících po jeho posledním výprasku). Takto se však pachatel týrající svěřenou osobu rozhodně nechová. Proto dovolatelku není možné kriminalizovat za to, že ve dvou prokázaných případech při výchově svého syna selhala, náročnost při jeho obtížné výchově (na niž byla převážně sama) nezvládla a nepřiměřeně jej potrestala.

Kromě toho je zapotřebí uvést, že již oba soudy nižších instancí měly současně vážit aplikaci principu ultima ratio. Zásada subsidiarity trestní represe je totiž jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů (a podobně i vztahů rodinných) má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (příp. rodinného) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních (příp. rodinných) vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomu srov. přiměřeně například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06 a další).

V posuzované věci je zapotřebí položit akcent na zmíněný princip tím spíše, že poté, co se objevilo podezření na týrání (dokonce obou) nezletilých dětí rodiny F. a do řešení stávající situace byly zainteresovány orgány sociálně-právní ochraně dětí, nepokoušely se nahlédnout na situaci v rodině způsobem, který jim umožňuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, tedy spolupracovat s rodinou a poskytnout jí odborné zázemí a pomoc, ba právě naopak tuto situaci řešily v podstatě těmi nejkrajnějšími prostředky.

Poté, co Nejvyšší soud všechny uvedené skutečnosti jednotlivě a ve vzájemných souvislostech pečlivě zvážil, dospěl k závěru, že jednáním obviněné nejsou naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku. Výrok o vině je založen na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a v důsledku toho na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej důvodně uplatnila obviněná v podaném dovolání.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 7 To 235/2012, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 T 131/2011, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí vykazovalo shora rozvedené nedostatky.

Po zrušení shora zmíněných rozhodnutí se trestní věc obviněné vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Na něm bude, aby znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněné. Je jen samozřejmé, že skutkové a především právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Zbývá připomenout, že při novém rozhodnutí ve věci je soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu v tomto usnesení vysloveným (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), a že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. října 2012

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a