Výživná diskuse o výživném – VIII. část

V předchozích článcích byli kritizováni všichni aktéři diskuse „U Jílkové“ a nemohu tedy vynechat ani sám sebe. Něco jiného je se doma v nějakém článku pomazlit s každým slovem, než vystupovat v živém přenosu v televizi, kde jsem měl v nepřátelském prostředí důstojně zastupovat sdružení Spravedlnost dětem a rozvedené otce. Možná to někomu tak nepřijde, proto pro lepší pochopení mého rozpoložení v diskusi musím čtenářům Adikie o sobě něco říct.

Už více jak 30 let se živím jako montér a servisní technik společných televizních antén. Krátce po revoluci jsem se vydal na nelehkou cestu samostatně výdělečné činnosti (OSVČ), protože z platu u státního podniku Kovoslužba jsem nebyl schopen uživit rodinu. Začínal jsem tedy od nuly, ale měl jsem obrovské štěstí, že krátce nato přišlo zrušení vysílače na petřínské rozhledně a všechny antény se předělávaly na žižkovský vysílač. Poctivou prací za každého počasí jsem na tom vydělal docela slušné peníze, abych rozvodem záhy o všechno přišel a po vyrabování společného bytu bývalou manželkou Monikou Mesznerovou jsem se ocitl se v majetkových poměrech bezdomovce. Vyzkoušel jsem si tedy různé životní úrovně a tak jsem dnes schopen se vcítit do problémů zbohatlíků, ale i chudých rozvedených otců.

Nezabývám se instalací antén na rodinných domcích či rekreačních chatách, kde jsou maximálně dva televizní přijímače, ale výstavbou (včetně projektu) a následným servisem profesionálních telekomunikačních zařízení až pro několik set televizních přijímačů (celý blok paneláků), které jsou kromě televizních programů také schopny přenášet obraz kamerového bezpečnostního systému nebo interní reklamní televizní program. Mezi mými zákazníky je tak například jedna pražská nemocnice a mám také zákazníky, kteří si nevystačí se základní programovou nabídkou, a v objektu je provozováno asi tisíc televizních programů ze tří družic. Jediný, ale o to větší problém je, že dnes všichni smrdí korunou a tohle opravdu není laciná záležitost,  a tak se žádné nové zakázky nehrnou a šetří se i na běžné údržbě, což je s bídou na přežití.

I když se řada závad opakuje, díky obrovské vynalézavosti lidí (jejich neodborným zásahům) a zahlcení éteru dalšími telekomunikačními službami se objevují stále nové závady. Stávám se tak hledačem doposud nevysvětlených záhadných jevů. Když pak po několikahodinovém hledání neviditelného elektromagnetického vlnění (televizního signálu) v kabelech a proklínání mikročipů (osvědčené je například „Já do toho šlehnu kladivem a bude to!“) objevím příčinu závady, přichází slastný pocit vítězství. Na mojí práci je báječné, že se z výškových budov mohu kochat úžasným rozhledem do širokého okolí a mohu si v klidu dělat svojí práci, aniž by mi zákazník civěl pod ruce a zdržoval hloupými dotazy, na co je dobrá ta či ona „krabička“, protože většina lidí se za mnou do těchto míst neodváží.

Celý život se tedy pohybuji mezi řemeslníky, kde se vybraný slovník zrovna příliš nepoužívá. V naší domácnosti již nejsou žádné malé děti, tedy si ani nemusím dávat pozor na každé slovo, jako když má někdo malé děti.

Mým pracovním oděvem jsou tenisky, džíny a tričko. Ani ve svém volném čase nejsem milovníkem opery či společenských tanců a raději se s manželkou toulám po krásách naší vlasti (jen kdyby na to byly peníze). Tedy opět tenisky, džíny a tričko. Díky mému oboru mám také blízko k práci s kamerou a následnému zpracování videa, což se snažím zužitkovat ve prospěch rozvedených otců jako kameraman Justice TV. Už od mládí je mým velkým koníčkem modlářství a po pauze vynucené péčí o bývalou rodinu jsem se k tomu teď vrátil. Dnes je možné si model letadla koupit v podstatě již hotový. Většinou se však jedná o polystyrénové kuličky slisované do tvaru letadla, což není ta pravá modelařina a navíc na to nejsou peníze. Na internetu si tedy najdu plánek, koupím hromádku balsových prkének a za několik měsíců z toho může být třeba „Nebeská blecha“ (amatérské letadlo, které si letečtí nadšenci stavěli doma v garáži, aby se v tom později přizabili) nebo rychlostní letadlo „Gee Bee R1“, což je fakticky pouze okřídlený devíti-válcový motor, které jsem jako malý kluk obdivoval v Národním technickém muzeu. Takové šílené stroje rozhodně nejsou poslušná cvičná letadla pro začátečníky a několika měsíční práce by mohla snadno skončit katastrofou už při prvním startu. Proto pilotáž modelů trénuji na simulátoru, který není jen nějakou počítačovou hrou, ale vše funguje naprosto stejně, jako při létání s modelem ve vzduchu. Přes internet lze pořádat závody nebo letecké souboje. Při havárii se model během mžiku sám opraví, aniž by mě to stálo jedinou korunu.Hlavně však mohu létat kdykoliv mám chvilku času a nemusím hledět na počasí.

Teď již možná tušíte, co jsem tím chtěl říct. Ve svém oboru jsem uznávaný odborník, moje práce mě plně uspokojuje (momentálně až na ty peníze) a rozhodně se nehodlám bezhlavě vrhat do jiného oboru, jen protože se soudní stolice bez základních ekonomických znalostí domnívají, že bych si při hospodářské krizi mohl jinde vydělávat více. Rozhodně se tedy netoužím stát politikem, proto jsem také rezolutně odmítl nabídku kandidovat za hnutí Úsvit přímé demokracie a zůstávám pouze jeho příznivcem. Ani nebažím být známou osobností, kdy jsem si „slávy“ užil více než dostatek, když ze mě kanálie TV Nova udělala zločince exekutora Višvádera. Za deset let, které jsem byl vláčen lidským odpadem v talárech, exekutorsko-advokátní mafií a pomáhačskými kretény jako vršovický Krucifalujšij nebo modřanská Kudnichová jsem získal obrovské znalosti, které se teď snažím předávat rozvedeným otcům. Mohl bych se tím i docela slušně živit, ale sám podle sebe velmi dobře vím, jak na tom jsou rozvedení otcové po finanční stránce, proto by mě hanba fackovala, kdybych si od nich měl vzít byť jedinou korunu. Za těch deset let jsem však také zažil mnoho ponížení, šílené bezmoci, obludného bezpráví a kruté nespravedlnosti, proto mám obráceně velký mentální problém účastnit se poprav jiných rozvedených otců, natož jim přitom asistovat jako obecný zmocněnec a neustále si oživovat absolutně nejhorší období mého života. Proto také žádného rozvedeného otce při stoličních jednáních nezastupuji a nikdy zastupovat nebudu! Pokud tedy někde vystupuji "za rozvedené otce", rozhodně se nejedná o snahu získat klientelu, jako to dělá „čestný“ Hodina alias Střídavka nebo otcovský aktivista Fiala. Abych na všechno pokud možno zapomněl, chtěl bych se především věnovat svojí současné skvělé manželce, která si toho vedle mě jako rozvedeného otce už vytrpěla více než dost (zejména při „návštěvách“ exekutorů v naší domácnosti) a také svojí letecké flotile

Sako, kalhoty s pukem a košile je pro mě něco jako středověká železná panna, rozhodně nejsem dobrý řečník a ještě si musím dávat velký pozor, aby ze mě nevypadl nějaký „lidový“ výraz. Čím více se tedy blížil začátek vysílání, tím více jsem se trémou klepal jako ratlík a odpovědnost, abych rozvedeným otcům neudělal ostudu, mě přímo drtila. V tu chvíli jsem si více než kdy jindy začal uvědomovat katastrofální skutečnost, že zde kromě několika „starých kořenů“ není absolutně nikdo z „mladých“, kdo by rozvedené otce kvalifikovaně a verbálně třeba i mnohem lépe reprezentoval. To jsem si sliboval od „čestného“ Hodiny, jenže z toho se vyklubal podrazák s podnikatelským záměrem parazitovat na neštěstí rozvádějících se otců (viz. jeho advokátní poradny Střídavky), kterého problémy chudých nešťastných rozvedených otců, ze kterých už nevytěží ani korunu, absolutně nezajímají.  Je také potřeba otevřeně říct, že nedostatek aktivních rozvedených otců, kteří by nás měli veřejně zastupovat  nelze nahrazovat nekvalifikovanou kvantitou viz. vystoupení  předsedy Unie otců Mamaziana v diskusi „U Jlíkové“ nebo při veřejném slyšení společné petice v Senátu.

Když se na začátku diskuse začal socan Foldyna vzájemně napadat s ódesačkou Kohoutovou, která strana toho pro rozvedené rodiče a jejich děti udělala více či méně, zdravě mě to nasralo, protože obě tyto strany jsou pro rodiny spíše pohřebními ústavy, a část nervozity tím ze mě opadla. Když se pak do diskuse zapojila opatrovnická stolice Kantůrková, v hlavě se mi televizní studio přeměnilo na opatrovnické stoliční jednání. I zasedací pořádek se tomu velmi podobal. Takto nerovných stoličních jednání jsem už „pár“ na vlastní kůži zažil a tak ze mě postupně opadl zbytek trémy. Došlo mi, že musím oponovat naprosto jasnými argumenty v minimálním časovém prostoru, zatím co protistraně bude dán široký prostor, ve kterém si vystačí s těmi nejstupidnějšími argumenty a lze také očekávat nějakou tu „podpásovku“.

Původně jsem chtěl jít na natáčení pořadu ve svém obvyklém oblečení (tenisky, džíny a tričko), protože jsem si vzpomněl, jak sociálně oblečená byla v minulém pořadu soudní stolice Stará s desetkrát větším platem. Na následujícím obrázku můžete porovnat oblečení a celkovou vizáž bývalé ministryně zlovůle Kovářové, která je dnes „obyčejnou“ advokátkou, s oblečením a vizáží soudní stolice Staré se stotisícovým měsíčním platem.  

Produkcí mi však bylo řečeno, že „paní Jílková má ráda, když jsou pánové v obleku“. Ve skříni jsem tedy vyhrabal od svatby nepoužívaný oblek, do kterého jsem se při zadržení dechu ještě nějak vešel, ale ouha, potvora košile si mi ve skříni nějak „srazila“. S osobní kostymérkou (manželkou) jsme tedy vyrazili shánět košili, aby trošku vypadala a zároveň nestála majlant, protože už jí více nebudu potřebovat. Když pak na mě Jílková začala z 30 centimetrů prskat, jak si představuji platit výživné jen pětistovku a mám tak skvělou košili a zlatý řetízek, byla to od ní neskutečná sviňárna. Mimochodem to „prskání do tváře“ je psychologická metoda, popsaná v mnoha učebnicích psychologie. Druhá strana podvědomě ustupuje (chrání svůj osobní prostor) a dostává se tak do nevýhodné pozice. Jílková pak "triumfuje "s tím, že se jí protivník bojí oponovat.

Jenže v tomto případě narazila kosa na kámen, kdy po letech ponižování jsem vůči těmto sviňárnám naprosto rezistentní, neustoupil jsem ani o krok, drze jsem se jí usmíval do obličeje a čekal, až se „udělá až do konce“. Na místo věcné diskuse o výživném jsem pak bohužel musel obhájit sám sebe, za což se všem omlouvám. Stejně jsem se pak v nějaké diskusi dočetl, že jsem hajzl. Dementům je však naprosto zbytečné vysvětlovat, že i kdybych si nekoupil košili a prodal zlatý řetízek, kterým mám ještě z doby úspěšného podnikání před rozvodem, stejně bych tím mojí schopnost podílet se na výživě dítěte nijak zásadně neovlivnil. Přišli jsme tak drahocenný vysílací čas, kdy jsem chtěl reagovat na začátek otázky, ještě než na mě Jílková začala prskat, týkající se snížení výživného. Zde jsem chtěl především upozornit na absurdní rozhodování soudních stolic, kdy se výživné zásadně zvyšuje od původní částky a zátky ni krok, přestože se naprosto překvapivě zvyšují životní náklady nejen dětem, ale i rozvedeným otců. Také jsem chtěl upozornit na nerovnoprávnost oprávněného a povinného, notabene kdy jde o „jednu krev“, kdy je široce chráněno právo oprávněného dítěte na výživné, ale povinný není nijak chráněn při snížení schopnosti podílet se na jeho výživě a dříve než dojde k nové úpravě výživného, skončí v kriminále pro neplacení výživného, se zabaveným řidičským průkazem nebo je exekuční mafií okraden o majetek, který mu v případě snížení výživného nikdo nevrátí, neboť spotřebované výživné se v případě nezletilých dětí nevrací.  

Když jsem se podíval na záznam diskuse, sebekriticky musím uznat, že jsem se několikrát opakoval ve snaze něco zdůraznit na místo toho, abych „vypálil“ další argument. Svojí chybou jsem tak například nestihl říct, že při amnestii byli propuštěni nebezpeční zločinci, ale ve věznicích zůstalo asi 1 000 neplatičů výživného, kteří nejsou pro společnost nijak nebezpeční, a za jejich věznění tak stát z našich daní promrhal téměř půl miliardy a sociálně potřebné děti nechává živořit.

Po pořadu se na mě obracela řada rozvedených otců, zda jsem již kontaktoval socana Foldynu, nabídl mu svůj návrh zákona o výživném a případnou spolupráci.

NE! Nekontaktoval a to ze dvou důvodů!

Na Adikii jsem zveřejnil návrh zákona o výživném, aby se k němu rozvedení otcové mohli vyjádřit. Objevila se celá řada připomínek, ale většinou se jednalo o naprosté nepochopení zákona. Některé připomínky byly naopak věcné, ale zase se nenašel nikdo, kdo by je do návrhu zapracoval. Většina rozvedených otců však ani netuší, že nějaký návrh zákona o výživném existuje.

A) Nemohu za rozvedené otce prosazovat nějaký návrh zákona, když není jasné, zda se s tímto návrhem ztotožňují nebo zda chtějí něco jiného!

B) Nejsem „čestný“ Hodina, abych jménem rozvedených otců jednal s politiky, aniž by mě k tomu většina rozvedených otců pověřila!

A teď nastává chvilka pro pokrytce, kteří mi stále píšou, že bych na Adikii neměl prezentovat nejednotnost otcovského hnutí. Obraťte se na provozovatele otcovských stránek, aby na úvodní straně umístili reklamní pruh návrhu zákona o výživném, zveřejnili tento návrh a umožnili všem rozvedeným otcům se k tomuto návrhu vyjádřit a zároveň, aby navrhli osobu či několik osob, které budou rozvedené otce zastupovat v otázce výživného při jednání s politiky.

Zde lze stáhnout reklamu na návrh zákona o výživném:
https://882f00e712.clvaw-cdnwnd.com/b3bc57928c29254ea2c0234a8ff3ff44/200001037-e8c8fe90d1/zákon-o-výživném.gif

Zde je odkaz na návrh zákona o výživném:
https://882f00e712.clvaw-cdnwnd.com/b3bc57928c29254ea2c0234a8ff3ff44/200001036-4dddc4ec69/zákon-výživné.gif

Tak a teď uvidíme, na kterých internetových stránkách se to objeví a kdo zde skutečně bojuje za práva otců nebo má jen hubu plnou keců!