Zvyklost není zákon

Již řadu let upozorňujeme na zvrácené a hlavně nezákonné uznávání „pečovatelského“ rozhodnutí o výživném u zletilého dítěte. Na tento problém jsme se dotazovali „specialisty“ z Ministerstva zlovůle vedoucího oddělení civilního práva Mgr. Jakuba Sosny, který nám odpověděl naprosto nesouvisejícím blábolem. Na druhou stranu však nutno říct, že tím zcela potvrdil, že uznávání „pečovatelského“ rozhodnutí o výživném je i podle panoptika vypravěčů lidsko-právních pohádek z brněnské Joštovky nezákonné.

Otázka:

Pokud v nerozvedené rodině dosáhne dítě zletilosti a rodiče by se dále odmítali podílet na jeho výživě, musí zletilé dítě podat žádost o určení výživného soudem. V rozvedené rodině však i po dosažení zletilosti dítěte zůstává v platnosti rozhodnutí pro nezletilé dítě, ve kterém je navíc uložena povinnost hradit výživné k rukám pečujícího rodiče, což je zjevný právní nesmysl, který vede k narušení vztahů v rodině a naprosto zbytečným nedorozuměním se soudní dohrou. Má tedy zletilé dítě v rozvedené rodině více práv než zletilé dítě v nerozvedené rodině? Má tedy rozvedený rodič méně práv (odmítnout živit dítě po dosažení zletilosti) než nerozvedený rodič?  Kdy budete řešit tuto hrubou nerovnost občanů?

 

Odpověď:

V dané souvislosti si Vás dovolujeme odkázat na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 564/07: „V předmětné věci je nutno rozlišovat období do dosažení zletilosti dítěte a období po dosažení jeho zletilosti. Dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možné řízení o určení výživného konat i bez návrhu, jak již bylo řečeno výše. Navíc je zapotřebí přihlédnout i k té skutečnosti, že výživné na syna v době nezletilosti bylo jednoznačně vynakládáno výlučně matkou (stěžovatelkou), která v podstatě „zálohovala“ tu část výživného, jež měl poskytovat otec. Je proto nezbytné, aby obecný soud - bez ohledu na to, že zletilý syn již dále v řízení pokračovat nehodlá, protože se s otcem na výživném dohodl - rozhodl o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte. Obdobný názor je vyjádřen i v uznávané odborné literatuře: „V řízení o výživném dítěte za dobu nezletilosti dítěte je druhý z rodičů účastníkem řízení i poté, když už dítě dosáhlo zletilosti. Dosažení zletilosti dítěte má ten důsledek, že v řízení podle ustanovení § 176 o. s. ř. se může jednat již jen o právech po dobu nezletilosti dítěte, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za dobu nezletilosti, je třeba stanovit přímo vůči dítěti. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném však nemá ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a má proto také právo se odvolat proti rozhodnutí o těchto částkách výživného" (viz blíže Hrušáková, M. a kol., Zákon o rodině, Komentář, 3. vydání 2005, nakladatelství C. H. BECK, s. 382 a násl.).“.

Více ZDE  

Na konkrétním případě se teď můžete přesvědčit, jak jsou zde porušovány platné zákony na základě pomýleného zvyku soudních stolic a advokátů. Najdete zde i jasný návod, jak se proti takovému nezákonnému jednání bránit.

Výživné - a špatné zvyklosti soudů. A advokátů.

Napsal Ing. Jiří Fiala

Aneb: Když Dalila blábolila - a pak neunesla být s pravdou v jedné místnosti. 

Platí se výživné automaticky na zletilé dítě i po nabytí zletilosti - anebo ne?? 

Tradiční problém, který pro právníky problémem není, ti ho mají vyřešený, pro soudce rovněž ne - přesto má vadu na kráse: Jejich řešení je totiž v rozporu se zákonem. 

A není to jistě jediný problém stejného typu, který současná justice má, kdy v rozporu se zákonem se odvolává na vlastní - jakési zvykové - právo, pochopitelně k tíži těch, kterých se to přímo dotýká. 

Pro ilustraci: Dalším úplně stejným problémem je např. vystavení příkazu k nástupu trestu. Zákon jasně stanoví, že ho vystavuje soudce, přesto se to v praxi neděje - a vystavuje ho na soudě kde kdo, dokonce i bez podpisu soudce. Přitom, když si přečtete trestní řád, snadno pochopíte, že to rozhodně má svůj smysl a důvod, protože rozhodovat o svobodě či nesvobodě jednotlivce je - alespoň v demokratické společnosti - tím nejdůležitějším, o čem soud může rozhodovat - a proto to rozhodně nepatří kdejakému příštipkáři. Jestliže se to přesto děje - a to se děje naprosto masově - pak to jen ukazuje míru pohrdání soudů jak platným právním řádem, tak především osobností a svobodou člověka a úctou k její nedotknutelnosti. 

Pokud se dovoláváte platného zákona - argument proti tomu není, a nikdy ho neuslyšíte - maximálně v kuloárech zaslechnete, nebo vám někdo decentně vzkáže - že by se musely zrušit příkazy k nástupu trestů ve stovkách, ba tisících případů - a že by to byl průser jako mraky. 

Právo ale nezajímá, jestli z jeho porušování má někdo průser jako mraky, nebo ne. To zajímá jenom to, jestli je to podle práva, anebo není. 

A totéž s výživným: Výživné na nezletilé dítě se řídí zcela jinými předpisy a ustanoveními nežli výživné na dítě zletilé, což ostatně snadno poznáte už podle přečíslování spisu, který má najednou z péčkového čísla číslo civilní a stává se náhle klasickým civilním sporným řízením. 

Jak je tedy možné, že si justice - zcela účelově a ryze nezákonně - zvykla, že se výživné, stanovené na nezletilé dítě, automaticky "překlápí" do zletilosti - aniž by o to musel kdokoliv požádat, cokoliv k tomu doložit, a podobně?!! 

Připomenu jen, že když si půjdete zažádat o jakoukoliv státní dávku, musíte oprávněnost nároku nejen maximálně doložit, ale také pravidelně obnovovat, a to zdaleka nejen při dosažení zletilosti, ale obvykle v tříměsíčních, někde i měsíčních intervalech. 

Z celé dikce ustanovení paragrafů o rodině - se domnívám - že i jasně plyne záměr zákonodárce : Když dítě dosáhne zletilosti - a dál studuje, resp. potřebuje výživné i nadále, neboť se není schopno samo živit - tak má zajít za svým (povinným) rodičem (jehož často zná jen z nepřátelského popisu pečujícího rodiče, obvykle matky) - a jako čerstvě dospělý člověk, jenž si vyřizuje (a má vyřizovat) svoje záležitosti samostatně, s ním vážně promluvit - asi takto : "Ahoj tati, jak se máš, dlouho jsem Tě neviděl(a), nebyla to moje vina - přesto : Dál studuju, bude k tomu potřebí peněz, prosím Tě, abys mi výživné posílal i nadále, případně je zvýšil na částku, která by mi studium umožnila."

A teprve, když by toto setkání zcela selhalo - vinou povinného rodiče - pak by se mohl dotyčný(á) obrátit na soud, ať to vyřeší rozsudkem. 

Jenže - NE. Tak to není, ač to tak zjevně - a podle zákona - být má. 

Proč to tak není? 

Podle mého názoru proto, že by to byla první velká příležitost, kde by se jasně ukázalo, jak fatálně na tom opatrovnická justice je a co všechno "odvedla za práci" při rozbíjení rodinných vztahů. 

Těžko by se totiž chodilo za svým druhým rodičem dítěti, které ho - vinou "pečujícího" rodiče - nikdy nevidělo, případně o něm slyšelo jen to nejhorší (viz známý případ otce Kříže, jehož syn nikdy neviděl, přesto si ho představoval jako čerta a dostával záchvaty hrůzy, když ho měl jen zahlédnout), případně se na pomluvách vůči tomuto rodiči aktivně naivně podílelo. 

A tak, aby se tomu všemu opatrovnická justice vyhnula, prostě si zvykla - a sama stanovila - že se výživné "automaticky překlápí" do zletilosti, ač o tom v zákoně nikde není ani slovo - ba naopak, dá se snadno dovodit, že tomu zákonodárce chtěl, a to v zájmu dítěte samého, přesně obráceně. 

Tedy nejen že nemusí čerstvě zletilé dítě o nic nikde a nikoho žádat, ale naopak - ještě je motivováno k tomu, aby podávalo exekuce a trestní oznámení proti vlastnímu rodiči, pokud by povinný rodič sám od sebe přestal platit - s tím, že dítě je zletilé, nic mu dalšího nesdělilo (ačkoliv tu povinnost jednoznačně má), natož aby se přišlo rozumně domluvit, a tak má svou vyživovací povinnost za ukončenou. 

Pak se někdo může divit morálnímu rozvratu společnosti - když tohle oficiálně šíří - samozřejmě zcela bez právního podkladu - současná pokleslá justice do společnosti, a to už řadu let, zcela beze změny od komunistických časů. 

Zákonný podklad pro to není, jen "judikatura", což není nic jiného než zvykové právo hrstky mravně obvykle značně narušených justičních jedinců. S jediným cílem - aby si sami usnadnili život, vyhnuli se přečetným žalobám na stát, kdy by prokouknuvší a čerstvě zletilé dítě mohlo po nich chtít náhradu škody za zničení vztahů se svým druhým rodičem, který ho nevychovával - a také výlevu skutečnosti, kolik takto postižených dětí, o něž "pečovala" justice, ve skutečnosti je. 

Je, samozřejmě, na nás, ostatních, neprávnících, neadvokátech a nesoudcích, jestli si tyhle jejich arogantní triky, chránící výhradně je samotné, necháme dlouhodobě líbit, anebo ne. 

O tom, že se jim případná změna směrem k dodržování a respektování platné právní úpravy hodně nebude líbit, o tom nechť nikdo sebeméně nepochybuje. 

A nikdy se nesmiřujte s "vysvětlením", že "tak to prostě je", nebo že "tak se to prostě dělá".

Děláte to tak vy, právní lemplové, protože dodržovat zákon by bylo pro vás mnohem pracnější a nebezpečnější, a děláte to proto, že jsme vám v tom my ostatní dosud nedokázali účinně zabránit. 

To se může snadno změnit. 

------------------------------------------------------------

A teď už k tomu, jak "Dalila blábolila". 

Začala tím, že prý nebude reagovat na moje invektivy... (To v protokolu sice nenajdete, ale přesně tohle celé situaci předcházelo). Protože jsem si nebyl žádných invektiv vědom, požádal jsem ji, nechť je specifikuje (situaci předcházel přednes žaloby - o snížení výživného - kde jsem poukazoval nejen na změněnou ekonomickou situaci otce, ale také na to, že se dcera vůbec nechová řádně, otci odpírá sdělit nejen údaje o studiu, ale i o bydlišti, natož aby ho pravidelně navštěvovala, zajímala se, zda něco nepotřebuje, jak je na tom se zdravím - prostě všechno, co řádné dítě, nevychované ovšem naší justicí, samozřejmě dělá...). Pravdivý popis situace rozhodně není invektivou, a ani tak nebyl myšlen. Byl myšlen - a přednesen - jako věcný argument, a proto mě značně překvapilo, že to někdo může označit za invektivu. 

No, a když právnička protistrany nebyla této specifikace schopna - dostala se do zápisu následující - přesná - věta: 

Dalile se to hodně nelíbilo, leč tohle ještě musela skousnout. 

 Kupodivu, už ale vůbec nebyla schopna skousnout argumentaci - viz výše - o tom, že v zákoně o "automatickém překlopení" výživného do dospělosti NIC NENÍ. Mezi řečí jí ujelo, že zdejší právníci to tak chápou a jsou na tom shodnuti - čímž asi chtěla i arogantně naznačit, že kdo to neví nebo nerespektuje, je nula, nýmand a mezi právníky nepatří, protože ti to všichni ví. Pravda, k tíži svých klientů... 

Tak jsem ji vyzval, ať to v tom zákoně označí, o čem mluví. 

Další arogantní reakce: Že mi nebude udělovat rady. Když jsem jí sdělil, že na její rady rozhodně zvědav nejsem a vůbec jsem se o ně neprosil, že by jen měla umět doložit, co sama tvrdí - tak už to přestala zvládat, zvedla se, a - odešla z jednání. 

Spolu s ní i její ansámbl, tedy zastoupená dcera a "její" veřejnost. 

Pikantní na tom je, že tahle právnička nebyla zaplacena žalovanou, ale - paradoxně - soudem. Ten ji totiž ustavil ex offo. Chudince studentce, která na právníka přece nemůže mít. 

Přijde mi to jako hrubé porušení povinností advokáta - odejít svévolně z jednání, kam byla ustavena soudem. 

Asi jako byste byl třeba obchodním zástupcem, šéf vás poslal někam něco vyřídit - a vy byste tam sice došli, ale na prahu prohlásili, že vás to tady nebaví - a kašlete na to. A šli pryč.  

Garantuji, že za podobné jednání se v běžných společnostech - letí. Na hodinu. 

Pravda, v justici - NE. Ta je totiž taková - jiná... 

To máte tak... Když někomu dojdou argumenty - a neunese nepříjemnou pravdu. 

Zdroj: www.k213.cz

Závěrem je nutno upozornit, že ačkoliv je „pečovatelské“ rozhodnutí o výživném po dosažení zletilosti neplatné, exekutorským mafiánům nic nebrání v tom, aby svými špinavými pařáty sahali na váš majetek, protože jim to podle „zvykového práva“ soudní stolice potvrdí. Bohužel ani pomáhačům a chráničům neplatný rozsudek nebrání v zahájení trestního stíhání pro zanedbání povinné výživy.

Jak dlouho si to ještě necháte líbit, to už záleží jen a jen na vás.